Článek vznikl ve spolupráci s Liptovský dvor
Je
neděle šest ráno a my se potichu hrabeme z postele. Nikomu se nechce.
Venku je ještě tma, celou noc sněžilo a Prahu pokryla tlustá bílá
peřina. Williamka necháme ještě chvíli spát, oddechuje jako anděl. Kéž
bychom ho mohli jenom spícího přenést do auta a pak do vlaku, aby se
probudil až na na Slovensku. Kéž by.
Zatím
nanosíme tašky do auta. Pak mu na pyžámko dáme vlněný overal a
přeneseme do auta i jeho. Uzívaného a ospalého. Johni z nás všech zívá
jednoznačně nejvíc a je tak hodnej, že nás v té chumelenici veze na
hlavní nádraží. Dneska je ten den, na který jsme se totiž s mojí
Barunkou těšily už hodně dlouho. Dneska se se ségrou a dětmi vydáváme na
pár dní do slovenských hor. Je to taková naše malá tradice, kterou se
zrodila naším prvním výletem už před pár lety. To jsme ale ještě děti
neměly a užívaly si ve SPA, četly knížky, hodiny si povídaly při
večeřích a ráno vyspávaly do růžova. A až teď jsme pochopily, jak velká
pohoda to byla. Minulý rok jsme poprvé jely s dětmi a bylo to... jak
bych to řekla... nezapomenutelný. Náročný, ale nezapomenutelně krásný.
Tak jsme se rozhodly jet znovu.
A
letos? Letos to bude zase trochu jiný kafe. Děti jsou o rok starší. O
co víc jsou samostatnější, o to víc jsou umanutější. Tak se zachumlejte
do dek, vezmu vás na chvilku s sebou do těch nádherných slovenských
hor, kde šumí potok.
