Ležím zahrabaná v polštářích, vedle mě mám malého elfíka a spolu usínáme. Poprvé se snažím napsat pár slov na blog na telefonu, ještě předtím, než mi ta víčka ztěžknou úplně. Venku je obrovská bouřka, že nám to rozfoukalo plenky po celém balkóně a já polykám ten nádhernej letní vzduch provoněnej deštěm. Je mi božsky. A pořád lítám na těch poporodních oblacích napuštěných euforií. Už je to týden, co jsme doma z porodnice a já tomu každé ráno po probuzení pořád nemůžu uvěřít.
Máme doma miminko. Spokojený. Zdravý. Nadherný.
Které už konečně krásně papá a máma s tátou jsou z toho všeho správně utahaný. Tak to má být. A já zatím cítím, že bych veškerou energii měla dávat broučkovi, ale už se nesmírně těším, až budu mít chvilku a nápíšu vám, jaký to všechno zatím je. Zatím jsem pro vás připravila druhou várku zahrabaných fotek s bříškem, které jsou pro mě teď tak trochu už neuvěřitelné...
