Vezmu to od tramvaje trochu delší cestou. Je mlha, podzim tak hezky štípe do tváří a já schovávám rozlítaný vlasy pod šedou čepici. Jdu pomalu. Polykám ten vzduch nasáknutej mlhou a snažím se soustředit na svůj dech. Něco totiž hledám. Hledám tu holku, která před pár lety snila o tom napsat knížku, ale je někde utopená pod tou tíhou zodpovědnosti a mateřský lásky. Potřebuju ještě ujít pár kroků. Tuším, že už tu někde bude. Můj anděl je zatím zachumlanej do spacáku, ve kterém se spinká jak v obláčcích, oddechuje a asi se mu něco zdá, protože se ze spánku tak (rozto)mile usmívá. "Tak spinkej, spinkej...", šeptám mu. Vím totiž, že mi to ještě chvilku potrvá, než se dostaví ten pocit. Ten, kterej se v Norsku na dřevěným molu na Aker Brygge hledá mnohem snadněji. Občas se i schová do jedné ze zapadlých kaváren a srknu si ho v chai tea latte, musím na to ale být sama. A vždycky ho najdu mezi sedačkama v letadle, když plujeme nebem. Je to zvláštní. Na tenhle den jsem se těšila ani nevím, jak dlouho. Několik let. Vlastně už od malička, kdy jsem si tenhle sen, napsat knížku, namalovala do té mojí fantazírové nástěnky přání a touh, kde se blejskal mezi flitry, které tomuto přání dávaly jistou důležitost.
A teď? Teď se to děje a já jsem na sebe zase tak trochu drsná.
