Přeju si být na chvíli "jenom" máma

Je nádhernej letní večer. Sedím na terase, kolem mě tancujou svíčky a já si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem se cítila tak uvolněně. Johni je na pár dní pracovně v Oslu a já jsem si dovolila být na těch pár dní "jenom" mámou. A to potom, co jsem se jeden večer Johnimu rozplakala z ničeho nic naprostým vyčerpáním u nás v obýváku. 

A už ani nevím po kolikáté jsem si sama musela připustit, že to takhle dál nejde..., že prostě nejsem superžena. A fakt nejsem.

Všude dobře, doma nejlíp?

Sedím v kavárně. V té, ve které jsem na podzim křtila Šlehačková oblaka. Kluci se prochází venku, je totiž nádhernej letní den a já si ukradla chvilku pro sebe. Teda spíš takovou pracovní chvilku pro sebe, na kterou jsem se těšila. I když mi to pořád tak trochu trhá srdce, když Williamka líbám na čelo a kluci spolu odchází a já jim donekonečna mávám.

Obávám se, že mě to asi nepustí nikdy. 

Nebo jo?

Jsme pár dní doma a vlítli jsme do toho pražského horkého léta po hlavě. Doma mám hromady oblečení, ještě jsem nestihla zdaleka vyprat ani půlku, ale přeci nebudu doma, když je venku tak nádherně. 

Je mi třicet a jsem umanutá

O některých věcech jsem byla vždycky umanutě přesvědčená. Třeba, že mě třicátý narozeniny nesklátí s depresí do postele. Já se na ten den vždycky těšila. A to jsem ani vůbec nevěděla, že ho jednou budu slavit na Bali, dostanu pusu od toho skandinávskýho kluka, kterýho jsem si vzala za muže a druhou uslintanou  od našeho syna, který má stříbrný vlásky, modromodrý oči a obrovský srdce po tátovi. 

Ona ta moje umanutost je někdy i dobrá. Vlastně by se dalo říct, že skvělá. Někdy je totiž vážně dobrý si věci umanout, protože pak se obrátí celý vesmír a plní se mnohem jednodušeji. 

Uplakaná snídaně v džungli. Proč?

Budík mě vytrhne ze snu. Jsem zamotaná do Williamka a slyším jeho lehounké oddechování. Těžko bych hledala krásnější moment, než je právě tenhle. Celým mým tělem proudí nádherno. To střídavé dýchání kluků podbarvují zvuky probouzející se džungle. Je půl šestý ráno a já se tak trochu přemlouvám, že musím. Jako máma. Ta se taky vždycky vykradla z postele jako první, i když byla největší spáč v rodině, a šla fotit východ slunce. Rozhrnu moskytiéru, hodím na sebe župánek a pomalinku otevírám ty těžký dřevěný dveře na terasu, abych je nevzbudila.
.

Nadechnu se a ani nedutám. Tohle je neuvěřitelný. 

Ten výhled. Ta vůně. Ten moment.

BALI NEWS: Co je někdy na prd

Sedíme na pláži a pozorujeme všechen ten plážovej místní ruch. Rozjařenýho psa, kterej dovádí ve vlnách. Tátu, kterej vozí malého surfaře v minineoprenu na pěně. A pár holek, které ještě fandí sluníčku, aby je poslední slábnoucí paprsky opálily. Asi už zítra jedou domů... 

Vypadá to všechno tak nadlidsky idylicky.

Já vlastně ani nevím, kde se to bere, ale mám takovej pocit, že si většina z nás představuje, že na dovolených by mělo být všechno skvělé. Na dovolených se přece mají všichni dobře. Nic nás netrápí. Jíme dobré jídlo, spíme dlouho, užíváme si každou minutu. Trochu jsme si tu představu dovolené vyumělkovali a zabalili do sladkého karamelu.

Jenže pak na tu dovolenou odjedete a zjistíte, že pokud neumíte být šťastní a spokojení sami se sebou, v Praze, v Aši nebo třeba v Liberci, nebudete spokojení ani na druhý půlce světa.