Uplakaná snídaně v džungli. Proč?

Budík mě vytrhne ze snu. Jsem zamotaná do Williamka a slyším jeho lehounké oddechování. Těžko bych hledala krásnější moment, než je právě tenhle. Celým mým tělem proudí nádherno. To střídavé dýchání kluků podbarvují zvuky probouzející se džungle. Je půl šestý ráno a já se tak trochu přemlouvám, že musím. Jako máma. Ta se taky vždycky vykradla z postele jako první, i když byla největší spáč v rodině, a šla fotit východ slunce. Rozhrnu moskytiéru, hodím na sebe župánek a pomalinku otevírám ty těžký dřevěný dveře na terasu, abych je nevzbudila.
.

Nadechnu se a ani nedutám. Tohle je neuvěřitelný. 

Ten výhled. Ta vůně. Ten moment.

BALI NEWS: Co je někdy na prd

Sedíme na pláži a pozorujeme všechen ten plážovej místní ruch. Rozjařenýho psa, kterej dovádí ve vlnách. Tátu, kterej vozí malého surfaře v minineoprenu na pěně. A pár holek, které ještě fandí sluníčku, aby je poslední slábnoucí paprsky opálily. Asi už zítra jedou domů... 

Vypadá to všechno tak nadlidsky idylicky.

Já vlastně ani nevím, kde se to bere, ale mám takovej pocit, že si většina z nás představuje, že na dovolených by mělo být všechno skvělé. Na dovolených se přece mají všichni dobře. Nic nás netrápí. Jíme dobré jídlo, spíme dlouho, užíváme si každou minutu. Trochu jsme si tu představu dovolené vyumělkovali a zabalili do sladkého karamelu.

Jenže pak na tu dovolenou odjedete a zjistíte, že pokud neumíte být šťastní a spokojení sami se sebou, v Praze, v Aši nebo třeba v Liberci, nebudete spokojení ani na druhý půlce světa.

BALI NEWS: Hýčkejte svoje tělo i duši, zaslouží si to.

Je odpoledne. William spí na obří dřevěný vyřezávaný posteli, já sedím v tý venkovní kanceláři hned vedle sluníčkem ohřátýho tyrkysovýho bazénu, Johni přes Alexu volá zrovna do Hubu a větráky jsou zpocený z toho, jak makaj. Asi po stodevadesátýdevátý si poškrábu ten kousanec od krvelačnýho komára, kterej nám v ložnici předvedl včera v noci velký rodeo a konečně mám chuť vám to všechno sepsat a napsat. Co tu vlastně děláme. Jak nám je. Co je tu na prd. A co naopak nejlepší na světě. Ten náš život tady je teda trochu přitaženej za vlasy. Ale tak hezky.

Můj plán balijskýho pobytu byl od začátku jasnej. 

Hýčkat duši, tělo, lásku, moje kluky a taky vás. Tady na blogu.

Jde mi všechno, až na to hýčkání vás. Já jsem totiž objevila, že jsem tady na Bali pořádně zlenivěla. Asi je to tím vedrem. Asi je to tou pohodou.

 

BALI NEWS: Takovej "normální" den

Dobré ráno, Bali. Mít obývák venku, probouzet se a poslouchat zvuky džungle, sprchovat se hned vedle banánovníků, chodit celý dny bosa a jenom v plavkách, řádit v bazénu s klukama, jíst papáju a dragon fruit, pozorovat, jak je William spokojenej, učit ho jíst kousky exotickýho ovoce, těšit se na večer až bude chladněji, plánovat budoucnost a kam se na Bali podíváme. Ale především jen tak být, spolu a čerpat energii z každého momentu. To je zatím náš Bali život, kterej si náramně užíváme.

Živote, díky za takové příležitosti, které nás napadají a my je měníme v realitu. 

Někdy i během pár týdnů.

BALI NEWS: První dojmy

Po devíti hodinách z Dubaje na Bali přistáváme. Miluju přistání do zemí, kde jsem ještě nikdy nebyla. Většinou pozoruju tu nádheru z letadlového okýnka. Tentokrát ne. Tentokrát se snažíme upoutat Williamkovu pozornost nejrůznějšími hračkami, protože jemu je nějaké pozorování nádhery šumák. Přirozeně. Je mu osm měsíců.

Letadlo drncne o ranvej a my si oddechneme. 

Zvládli jsme to. 

Byl to Williamkův první dlouhý let a oba (Praha - Dubaj, Dubaj - Denpasar) je zvládnul naprosto bravurně. Nutno říct, že oba lety jsme letěli s Emirates a měli jsme postýlku a prostor před námi, kde mohl William vyjma vzletu a přistání kdykoliv lézt a hrát si. Letušky si omotal kolem prstu a nosili mu hračky, tulili se s nim a spolucestující na něj dělali opičky. Já se modlila, aby jim to vydrželo. Vydrželo. A dokonce si ho jednou předávali z řady do řady, aby si ho potulili. My se tak seznámili s polovinou letadla a William byl spokojenej. Miluje pozornost a lidi.