Je neděle večer, páni, vlastně skoro už pondělí... "Mazej do peřin, holka jedna bláznivá.", ťuká si na čelo moje druhý já. Ovšemže to línější. A možná, že má pravdu. Jsem uzívaná, padaj mi víčka, ale ještě musím poslat dva rozhovory a vybrat k nim pár fotek. Začíná se mi totiž roztáčet kolotoč těch nádherných povinností kolem vydání knížky a to se přeci nedá prospat. Věřili byste tomu, že už jenom dva týdny a kousek a bude na pultech knihkupectví?
A věřili byste tomu, že už jenom dva týdny a něco do křtu a momentu, kdy se potkám i s vámi?
Víkend byl nádhernej. Stihli jsme jednu nádhernou svatbu, dvě procházky babím létem, spořádala jsem desítky svatebních koláčků a upekla kuře na másle, vyprala povlečení, které mě teď svádí vůní do postele, vyfotila tisíce fotek Williamínka, napsala dva články, protřídila skříň a s Johnim jsme si užili jeden dlouhej nedělní brunch po tom, co jsme všichni tři spali až do půl jedenáctý. Ovšemže s pauzama na kojení. Nebojte, tak růžový to není. A vlastně jsme měli jeden dlouhej romantickej večer u filmu The Notebook (Zápisník jedné lásky), kterej jsme si ani jeden nepamatovali a přitom je tak nezapomenutelnej. Vždycky, když ho vidím, rozpláče mě představa toho, že John Erik by byl totiž úplně stejnej. Když jsem mu dneska šeptla, že mi třeba jednou bude předčítat na stará kolena blog, nebo knížku, objal mě a řek, ať neblázním... kdo ví?
