Je pátek brzo ráno. Probouzím se do krásnýho dne. Otevírám dveře na balkon, který vzápětí hned zase zavřu. Podívám se na spícího Johniho, kterej měl zase skoro celej večer hrozný záchvaty alergického kašle. A léto dovnitř ještě pár týdnů nepustím. Nechám kluky ještě chvíli spát a mátořím se do kuchyně připravit Williamkovi jídlo na celej den a snídani pro nás. Nestihla jsem večer pustit myčku, tak všechno myju v ruce a zabere to dobrých deset minut času. Což je takhle po ránu až příliš. Dneska odcházíme všichni společně a musíme jít na čas, tak mám všechno tak trochu vypočítaný na minuty. Jenže můj plán začne padat hned na začátku. Nemáme vajíčka, nestihla jsem nakoupit bedýnky, William nemá čistý a vyžehlený bodýčko, na žehlení jsem už taky večer neměla sílu, nestihla jsem odpovědět na urgentní emaily, který mi tu připomínaj dychtivý ranní smsky, došel nám med do čaje a z ruky mi vypadl džus, kterej je po celý kuchyni.
Já jsem vyčerpaná a každá tahle malá blbost mě naštve ještě víc.