Stránky

neděle 28. srpna 2016

10 rad, po kterých se už konečně vykopete ráno běhat a soutěž k tomu

Rozlepuju oči, jsem zachumlaná ve vyhřátý posteli a za nic na světě se mi nechce vstávat a už vůbec ne jít běhat. Ta představa, že můžu ještě skoro hodinu spát je natolik lákavá, že o tom neuvažuju ani minutu a hrabu se zpátky do království polštářů. Jenže v tom do mě zezadu dloubne svědomí. Chvilku ještě statečně bojuju za práva sedmispáčů, ale svědomí mě vytáhne za vlasy a ještě tak trochu sprdne. Za pár minut už se pohupuju do rytmu, v uších mi vyhrává moje oblíbená běhací písnička, pravidelně oddechuju a jsem na sebe tak trochu pyšná. Pro dnešek jsem totiž jasný vítěz možná trochu už ohraného postelového boje.  
Běh versus postel 1:0

A protože je mi jasný, že nejsem na světě jediná, která dennodenně svádí postelové boje, sepsala jsem pro vás 10 triků, abyste se po ránu vykopali. Je to takové moje malé desatero, které by vám mělo usnadnit běhací rána. A przrovna rána? Protože ranní běh je podle mě nejlepší. Nastartujete vaše tělo na celý vás den, který bude jiný. Lepší. Mnohem lepší. 


A na konci článku se můžete těšit na jedno překvapení!

Doufám a tak trochu tuším, že by vám mohlo udělat radost. Dočíst ale musíte až do konce. A bez švindlování :)  


sobota 27. srpna 2016

Minipracovna v podkroví a karamelová zmrzlina v mrazáku

Je pátek večer. Zezadu mě osvětluje žlutý kužel světla, který neúnavně přemalovává můj stín na stěnu. Vykresluje dokonce i ty drobné vlásky. Na ruce mi přistává muška a trochu to lechtá. Nechám ji, protože jsem ji odehnala už tolikrát a stejně se nepoučila. Je tu pohoda. Alexa vyhrává Passengers, já si brumlám text, který neumím, někde zpovzdálí zatroubí auto, já si loknu vody a pokračuju v bubnování prsty do počítače. 

Je pátek večer. Jsem sama doma. Nic nemusím. Jsem najedená a v mrazáku je zmrzlina s kousky karamelu. 
Podle mě víc nepotřebuje vysvětlení.


čtvrtek 18. srpna 2016

SUPERHERO: John Erik's guest post number 4 - flyboarding

Právě se snažím dostat se do úplně zmrzlý zmrzliny čerstvě vyndaný z mrazáku. Mám na ní šílenou chuť. A ne, opravdu nejsem trpělivá. Už jsem slupla sushi, byla si zaběhat a začetla se do novýho Harryho. Možná by se hodilo říct, že jsem doma sama, tak si ty všechny rošťárny užívám o to víc. John Erik je totiž na fotbale. Vypadá to, že se mu v Praze líbí čím dál tím víc. Dneska celý odpoledne trénoval, jak si objedná šlebásu. To je něco mezi chlebem (v Johniho podání šlebem) a klobásou. Tak jsem vskutku zvědavá, co mu připraví. Johni poslední dobou válí. Když naposled přišel ze zápasu, musel mi doma demonstrovat i s patřičným entuziasmem, co se všechno naučil: "Červená. Bílá. Síla!" nebo "Se-ší-va-ní!" a "Slavie, nech toho!" 

A já se málem počůrala smíchy, když si představím, že John Erik celej zápas skandoval "Slavie, nech toho!" 

Johni totiž umí jenom "nech toho", "do toho" jsme asi nějak přeskočili... A na jeho obranu? Prej mu to divný bylo, né, že né



Podle mě přišel ten pravej čas na Johniho další článek. Zatím jsem ho překládala já, ale za pár týdnů, kdo ví? Tak se dobře bavte a jestli se vám bude chtít, něco mu napište do komentáře. On se zas bude celý večer pýřit, jak je dobrej :)


středa 17. srpna 2016

FRESH NEWS: Přes rok v Praze

Věřili byste tomu, že už je to přes rok, co bydlíme v Praze? Když se podívám na ten rok, tak mi přijde, že jsme za ten jeden rok prožili hned několik let. Je to neuvěřitelný, jak ten čas plyne. Ani raději nebudu počítat, kolikrát jsme byli za tu dobu v Norsku. Na lyžích jsme byli dvakrát, propotili jsme trička na jedenácti tréninkových kempech, s obrovským nadšením jsme otevřeli pro naše blogerky Elite Bloggers Hub, zvládli jsme několik blogerských tripů do Bratislavy, do Tater a do Karlových Varů, prodali jsme byt, stali se dvojnásobnou tetou a strejdou a zase a po několikátý dokázali, že nás baví bořit hranice. 

Hranice našich možností. A to nás bavilo vždycky. 
Ve sportu. I v pracovním životě.

Foto: Lukáš Koňařík

neděle 14. srpna 2016

A proto to dělám... proto bloguju. Tečka.

Já ty vaše emaily prostě miluju. Děkuju, děkuju, děkuju za ně. Občas se totiž přistihnu s myšlenkou: "Terezo, já nevim, koho to pořád může zajímat, co děláš a jak právě ty proplouváš životem. Vždyť jsi nikdy neviděla ani tisícinu těch lidí..." Ono mluvit s lidmi, kteří vám hned dají zpětnou vazbu, usmějí se na vás a kývají hlavou třeba na vaší přednášce, to je jiná. To je, páni, vlna pozitivní energie. Tu, kterou šířím skrz blog občas vyšlu a ztratí se někde mezi tunelem metra a touhou žít v realitě, ne psát někomu, koho jste nikdy neviděli komentář nebo email. 
A pak, když hluboce dumám nad tím, jestli tohle všechno má opravdu cenu, vzpomenu si, že jsem zas dlouho podrobně neprošmejdila emailovou schránku blogu. Vařím čaj, usedám do křesílka a čtu, čtu a čtu. Lesknou se mi oči, ale před Johnim dělám hrdinku. Vydržím to jenom chvilku. Johni už tuší, která bije, tak se na mě jenom usměje. Jeden z nejlepších pocitů na světě je ten, že si zase po nějaké době uvědomíte, že to, čemu věnujete opravdu hodně času, má cenu. Jeden email jsem se rozhodla, samozřejmě po souhlasu autora, s vámi sdílet. 

Děkuju vám, že tu jste. A že se rozhodnete být šťastní, i když to stojí notnou dávku odvahy. 
.