Pravidlo jedné minuty, které má velkou ambici vám změnit život

Přijdu domů, nechám spícího Williamka v kočárku na terase a prolítnu byt. Do jedný ruky vezmu špinavý body, při tom odnesu ručník z rána do koupelny a Johniho ponožky, zapnu myčku a všechno se snažím stihnout, než se William probudí. Přiznávám se. Jsem trochu blázen, když na to přijde. A v bytě mám ráda čisto a uklizeno. A vlastně mám tak trochu pocit, že uklízím 24/7. 

Mám to v sobě tak nějak od malička. Když naši odjeli na dovolenou, nejdřív jsem v celém domě uklidila, poschovávala věci, které jsme měli normálně na policích, stolech, takové ty věci, které tam vůbec nemusí být. A konečně jsem se pořádně nadechla. 

V životě potřebuju mít prostor, čisté plochy a málo věcí. 

Dává mi to pocit svobody a volnosti.

Přeju si být na chvíli "jenom" máma

Je nádhernej letní večer. Sedím na terase, kolem mě tancujou svíčky a já si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem se cítila tak uvolněně. Johni je na pár dní pracovně v Oslu a já jsem si dovolila být na těch pár dní "jenom" mámou. A to potom, co jsem se jeden večer Johnimu rozplakala z ničeho nic naprostým vyčerpáním u nás v obýváku. 

A už ani nevím po kolikáté jsem si sama musela připustit, že to takhle dál nejde..., že prostě nejsem superžena. A fakt nejsem.

Všude dobře, doma nejlíp?

Sedím v kavárně. V té, ve které jsem na podzim křtila Šlehačková oblaka. Kluci se prochází venku, je totiž nádhernej letní den a já si ukradla chvilku pro sebe. Teda spíš takovou pracovní chvilku pro sebe, na kterou jsem se těšila. I když mi to pořád tak trochu trhá srdce, když Williamka líbám na čelo a kluci spolu odchází a já jim donekonečna mávám.

Obávám se, že mě to asi nepustí nikdy. 

Nebo jo?

Jsme pár dní doma a vlítli jsme do toho pražského horkého léta po hlavě. Doma mám hromady oblečení, ještě jsem nestihla zdaleka vyprat ani půlku, ale přeci nebudu doma, když je venku tak nádherně. 

Je mi třicet a jsem umanutá

O některých věcech jsem byla vždycky umanutě přesvědčená. Třeba, že mě třicátý narozeniny nesklátí s depresí do postele. Já se na ten den vždycky těšila. A to jsem ani vůbec nevěděla, že ho jednou budu slavit na Bali, dostanu pusu od toho skandinávskýho kluka, kterýho jsem si vzala za muže a druhou uslintanou  od našeho syna, který má stříbrný vlásky, modromodrý oči a obrovský srdce po tátovi. 

Ona ta moje umanutost je někdy i dobrá. Vlastně by se dalo říct, že skvělá. Někdy je totiž vážně dobrý si věci umanout, protože pak se obrátí celý vesmír a plní se mnohem jednodušeji. 

Uplakaná snídaně v džungli. Proč?

Budík mě vytrhne ze snu. Jsem zamotaná do Williamka a slyším jeho lehounké oddechování. Těžko bych hledala krásnější moment, než je právě tenhle. Celým mým tělem proudí nádherno. To střídavé dýchání kluků podbarvují zvuky probouzející se džungle. Je půl šestý ráno a já se tak trochu přemlouvám, že musím. Jako máma. Ta se taky vždycky vykradla z postele jako první, i když byla největší spáč v rodině, a šla fotit východ slunce. Rozhrnu moskytiéru, hodím na sebe župánek a pomalinku otevírám ty těžký dřevěný dveře na terasu, abych je nevzbudila.
.

Nadechnu se a ani nedutám. Tohle je neuvěřitelný. 

Ten výhled. Ta vůně. Ten moment.