#28 Jak (ne)kupujeme dům

Naše slovenská pohádka podruhé

Článek vznikl ve spolupráci s Liptovský dvor

Je neděle šest ráno a my se potichu hrabeme z postele. Nikomu se nechce. Venku je ještě tma, celou noc sněžilo a Prahu pokryla tlustá bílá peřina. Williamka necháme ještě chvíli spát, oddechuje jako anděl. Kéž bychom ho mohli jenom spícího přenést do auta a pak do vlaku, aby se probudil až na na Slovensku. Kéž by.

Zatím nanosíme tašky do auta. Pak mu na pyžámko dáme vlněný overal a přeneseme do auta i jeho. Uzívaného a ospalého. Johni z nás všech zívá jednoznačně nejvíc a je tak hodnej, že nás v té chumelenici veze na hlavní nádraží. Dneska je ten den, na který jsme se totiž s mojí Barunkou těšily už hodně dlouho. Dneska se se ségrou a dětmi vydáváme na pár dní do slovenských hor. Je to taková naše malá tradice, kterou se zrodila naším prvním výletem už před pár lety. To jsme ale ještě děti neměly a užívaly si ve SPA, četly knížky, hodiny si povídaly při večeřích a ráno vyspávaly do růžova. A až teď jsme pochopily, jak velká pohoda to byla. Minulý rok jsme poprvé jely s dětmi a bylo to... jak bych to řekla... nezapomenutelný. Náročný, ale nezapomenutelně krásný. Tak jsme se rozhodly jet znovu.

A letos? Letos to bude zase trochu jiný kafe. Děti jsou o rok starší. O co víc jsou samostatnější, o to víc jsou umanutější. Tak se zachumlejte do dek, vezmu  vás na chvilku s sebou do těch nádherných slovenských hor, kde šumí potok.

A o tom, jaké to loni vlastně bylo, si můžete přečíst TADY a TADY. 

Jak nám uletělo letadlo a co je na tom parádního?

Je západ Slunce nad Oslem a já sedím v kavárně na kraji fjordu. Obloha tu blázní a předvádí se přesně tak, jako to norský oblohy umí. Už jsme dávno měli být doma v Praze, ale uletělo nám letadlo. Poprvé v životě. Bylo to takové malé štěstí neštěstí v jednom.

Mně se totiž domů ještě vůbec nechtělo. Tak nějak jsem se tu ještě nestihla nadechnout jako vždycky. 

Vánoční pozdrav a na jaké momenty bych si přála vzpomínat, až budu stará

Loknu si červenýho vína na kuráž a zkontroluju baby call, že se z něho nic neozývá. Kolem mě jsou všude rozesetá vánoční světýlka, která tady zútulňujou tu norskou tmu. Po několika měsících se vrhám na článek. 

Ten dnešní bude o Vánocích. O tom, co bych si chtěla na věky věkoucí pamatovat a o tom, jak jsme ty letošní prožili my. 

Kdo je to ta holka za tím mikrofonem a 3 důvody, proč jsem začala natáčet podcast