Měsíc transparentnosti

Byl víkend. Horké léto před třemi lety. Lepili jsme se na oranžovým gauči v malinkém půdním bytě hned u rozkopaný Plzeňský ulice na Smíchově. Větráky počítačů jely naplno a my jsme zrovna s John Erikem dávali dohromady pravidla označování spoluprací, které jsme chtěli v našem čerstvě sestaveném teamu Elite Bloggers dodržovat. 

Skočili jsme po hlavě do podnikání v oboru, o kterém jsme toho věděli pramálo. Já měla vystudovanou Politologii a Environmentální studia. John Erik dokončoval práva. Původní koncept se během prvních měsíců markantně proměnil. Udělali jsme pár fatálních chyb. Několikrát jsme se spálili, ale... 

 ... jednu věc jsme měli jasnou od začátku. Chtěli jsme do toho českého blogového světa, který zrovna procházel dost těžkou pubertou, vnést trochu morálky a světové osvěty.

 

Do toho blogového světa, kde se o spolupracích mluvilo otevřeně jen u zavřených notebooků. Do toho světa, kde bylo naprosto běžné zaobalit spolupráci do slovních spojení  "mám doma", "objednala jsem si" a dalších polopravd, které se daly dost dobře obejít, jen abyste nemuseli říct, že je to spolupráce. Jako byste za vyřčení slova spolupráce dostali přes prsty. Kamenem úrazu byl i fakt, že po inluencerech požadovaly mnohdy i velké firmy, aby napsali, že si produkt koupili sami, protože jinak by to přece nebylo uvěřitelné. A divili byste se, kolik takových emailů mi za ty roky přišlo.

Květiny z venkova, láska na první pohled

START-UP měsíce - Květiny z venkova

Je nádhernej letní den. Okýnka máme v celém autě otevřený dokořán a ujíždíme Českým rájem. Vzduchem se táhne ta nádherná vůně lesa a léta. Toho pravého českého léta, které si pamatujete z dětství. Plného borůvkových koláčů, trochu kyselých meruněk, rybníků s pulci, lučního kvítí, nanuků na tyčce, lesních domečků pro skřítky, padajících perseidů, košíků plných hub a probouzení se v seníku. 

Prostě české léto. Dýchlo na mě se vším všudy. 

Pravidlo jedné minuty, které má velkou ambici vám změnit život

Přijdu domů, nechám spícího Williamka v kočárku na terase a prolítnu byt. Do jedný ruky vezmu špinavý body, při tom odnesu ručník z rána do koupelny a Johniho ponožky, zapnu myčku a všechno se snažím stihnout, než se William probudí. Přiznávám se. Jsem trochu blázen, když na to přijde. A v bytě mám ráda čisto a uklizeno. A vlastně mám tak trochu pocit, že uklízím 24/7. 

Mám to v sobě tak nějak od malička. Když naši odjeli na dovolenou, nejdřív jsem v celém domě uklidila, poschovávala věci, které jsme měli normálně na policích, stolech, takové ty věci, které tam vůbec nemusí být. A konečně jsem se pořádně nadechla. 

V životě potřebuju mít prostor, čisté plochy a málo věcí. 

Dává mi to pocit svobody a volnosti.

Přeju si být na chvíli "jenom" máma

Je nádhernej letní večer. Sedím na terase, kolem mě tancujou svíčky a já si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem se cítila tak uvolněně. Johni je na pár dní pracovně v Oslu a já jsem si dovolila být na těch pár dní "jenom" mámou. A to potom, co jsem se jeden večer Johnimu rozplakala z ničeho nic naprostým vyčerpáním u nás v obýváku. 

A už ani nevím po kolikáté jsem si sama musela připustit, že to takhle dál nejde..., že prostě nejsem superžena. A fakt nejsem.

Všude dobře, doma nejlíp?

Sedím v kavárně. V té, ve které jsem na podzim křtila Šlehačková oblaka. Kluci se prochází venku, je totiž nádhernej letní den a já si ukradla chvilku pro sebe. Teda spíš takovou pracovní chvilku pro sebe, na kterou jsem se těšila. I když mi to pořád tak trochu trhá srdce, když Williamka líbám na čelo a kluci spolu odchází a já jim donekonečna mávám.

Obávám se, že mě to asi nepustí nikdy. 

Nebo jo?

Jsme pár dní doma a vlítli jsme do toho pražského horkého léta po hlavě. Doma mám hromady oblečení, ještě jsem nestihla zdaleka vyprat ani půlku, ale přeci nebudu doma, když je venku tak nádherně.