Jak o tom přestat mluvit a konečně začít

Druhý díl podcastu je na světě. Tak děkuju, že posloucháte!

Kdo je to ta holka za tím mikrofonem a 3 důvody, proč jsem začala natáčet podcast

Můj večerní rituál a jeden tip, jak se ráno probudit odpočatější

Článek vznikl ve spolupráci se značkou L'Occitane

Pomalu se stmívá, William před chvilkou usnul a na mě pomalu padá ta večerní únava. Taková ta, kterou všechny mámy světa určitě moc dobře znají. Nejradši bych si k Williamkovi vlezla pod peřinu a usnula taky. Jenže to většinou úplně  tak nejde. Někdy jo, a to je pak veliká paráda. Ale většinou to moje kolečko vypadá asi následovně: vypustit vanu a vyházet všechny ty hračky, šampony, kartáčky, gumičky a věci, které lidé bez dětí ve vaně rozhodně nikdy neměli,  uklidit kuchyň, srovnat to rozbordelené hračkové království našeho bytu do latě, vyrovnat všechny knížky do poliček, naskládat auta do garáží, uvařit na druhý den pro Williamka, někdy objednat bedýnky, jindy odepsat na emaily, upravit fotky, připravit posty, vyřešit resty celého dne... Večer to totiž u mě všechno vypukne. Přes den jsem mámou na plný úvazek a večer tady kmitám po bytě a jsem hospodyňkou, manželkou, blogerkou, kuchařkou, uklízečkou, tak trochu rádoby spisovatelkou a bůhvíčímještě.

A protože jsem už poslední (tý)dny cítila, že to takhle dál nejde, a protože mě popíchla milá kampaň značky L'Occitane, která dbá na to, abychom se my ženy na chvíli zastavily, odpočaly si a staraly se o sebe, tak jsem přišla na chuť večernímu rituálu.

A k takovému večernímu rituálu potřebujete: pohodové zákoutí, hodného muže, který na vás nebude klepat, nějaký dobrý a teplý nápoj a to, v čem ten váš rituál bude spočívat. To už nechám na vás. Může to být jóga, poslech podcastu, horká vana s knížkou, prostě cokoliv, při čem vypnete a uavřete ten váš den.

První narozeniny jsou první narozeniny

Byla horká sobota. Zrovna jsme dovezli vznášející se balónky na zahradu starýho ořechovskýho domu, a kdybychom jeli ještě o kousek dál, nejspíš by se s náma vzneslo i celý auto.  Byl to zrovna jeden z těch horkých dní, kdy byste se nejraději schovali někde ve stínu s knížkou a s nakrájeným melounem, který jste zrovna vyndali z lednice. A v plánu byste měli jen to, na tom místě zůstat. 

Protože se nehne ani tne vzduch, tak proč vy. Jenže takový náš plán nebyl. 

Tak trochu zpocení, rozuměj od hlavy až k patě, jsme zdobili zahradu na Williamkovu první oslavu narozenin. Navázat balónky na těžký kameny, aby neuletěly. Natrhat kytky do váziček. Rozhodit pár dek a polštářů. Natáhnout bílý ubrus. Na tácy rozprostřít sušenky, který se ještě jíst nemohly. Donést kávovar. Bude se přece dělat ledový kafe. Pověsit ceduli s Williamkovými nejoblíbenějšími fakty...

První narozeniny jsou první narozeniny. 

A i když jsem Johnimu snad stokrát slíbila, že to nebude "Tereza's style" (rozuměj prošpikovaný detaily a přeplánovaný), tak to stejně takovej poprašek mého letmého plánování mělo. Plánovala jsem ale trochu jinak. Tak, aby to byl co nejhezčí den pro Williama. 

Měsíc transparentnosti

Byl víkend. Horké léto před třemi lety. Lepili jsme se na oranžovým gauči v malinkém půdním bytě hned u rozkopaný Plzeňský ulice na Smíchově. Větráky počítačů jely naplno a my jsme zrovna s John Erikem dávali dohromady pravidla označování spoluprací, které jsme chtěli v našem čerstvě sestaveném teamu Elite Bloggers dodržovat. 

Skočili jsme po hlavě do podnikání v oboru, o kterém jsme toho věděli pramálo. Já měla vystudovanou Politologii a Environmentální studia. John Erik dokončoval práva. Původní koncept se během prvních měsíců markantně proměnil. Udělali jsme pár fatálních chyb. Několikrát jsme se spálili, ale... 

 ... jednu věc jsme měli jasnou od začátku. Chtěli jsme do toho českého blogového světa, který zrovna procházel dost těžkou pubertou, vnést trochu morálky a světové osvěty.

 

Do toho blogového světa, kde se o spolupracích mluvilo otevřeně jen u zavřených notebooků. Do toho světa, kde bylo naprosto běžné zaobalit spolupráci do slovních spojení  "mám doma", "objednala jsem si" a dalších polopravd, které se daly dost dobře obejít, jen abyste nemuseli říct, že je to spolupráce. Jako byste za vyřčení slova spolupráce dostali přes prsty. Kamenem úrazu byl i fakt, že po inluencerech požadovaly mnohdy i velké firmy, aby napsali, že si produkt koupili sami, protože jinak by to přece nebylo uvěřitelné. A divili byste se, kolik takových emailů mi za ty roky přišlo.