Stránky

čtvrtek 16. srpna 2018

První narozeniny jsou první narozeniny

Byla horká sobota. Zrovna jsme dovezli vznášející se balónky na zahradu starýho ořechovskýho domu, a kdybychom jeli ještě o kousek dál, nejspíš by se s náma vzneslo i celý auto.  Byl to zrovna jeden z těch horkých dní, kdy byste se nejraději schovali někde ve stínu s knížkou a s nakrájeným melounem, který jste zrovna vyndali z lednice. A v plánu byste měli jen to, na tom místě zůstat. 

Protože se nehne ani tne vzduch, tak proč vy. Jenže takový náš plán nebyl. 

Tak trochu zpocení, rozuměj od hlavy až k patě, jsme zdobili zahradu na Williamkovu první oslavu narozenin. Navázat balónky na těžký kameny, aby neuletěly. Natrhat kytky do váziček. Rozhodit pár dek a polštářů. Natáhnout bílý ubrus. Na tácy rozprostřít sušenky, který se ještě jíst nemohly. Donést kávovar. Bude se přece dělat ledový kafe. Pověsit ceduli s Williamkovými nejoblíbenějšími fakty...

První narozeniny jsou první narozeniny. 

A i když jsem Johnimu snad stokrát slíbila, že to nebude "Tereza's style" (rozuměj prošpikovaný detaily a přeplánovaný), tak to stejně takovej poprašek mého letmého plánování mělo. Plánovala jsem ale trochu jinak. Tak, aby to byl co nejhezčí den pro Williama. 



čtvrtek 2. srpna 2018

Měsíc transparentnosti

Byl víkend. Horké léto před třemi lety. Lepili jsme se na oranžovým gauči v malinkém půdním bytě hned u rozkopaný Plzeňský ulice na Smíchově. Větráky počítačů jely naplno a my jsme zrovna s John Erikem dávali dohromady pravidla označování spoluprací, které jsme chtěli v našem čerstvě sestaveném teamu Elite Bloggers dodržovat. 
Skočili jsme po hlavě do podnikání v oboru, o kterém jsme toho věděli pramálo. Já měla vystudovanou Politologii a Environmentální studia. John Erik dokončoval práva. Původní koncept se během prvních měsíců markantně proměnil. Udělali jsme pár fatálních chyb. Několikrát jsme se spálili, ale... 

 ... jednu věc jsme měli jasnou od začátku. Chtěli jsme do toho českého blogového světa, který zrovna procházel dost těžkou pubertou, vnést trochu morálky a světové osvěty.
 
Do toho blogového světa, kde se o spolupracích mluvilo otevřeně jen u zavřených notebooků. Do toho světa, kde bylo naprosto běžné zaobalit spolupráci do slovních spojení  "mám doma", "objednala jsem si" a dalších polopravd, které se daly dost dobře obejít, jen abyste nemuseli říct, že je to spolupráce. Jako byste za vyřčení slova spolupráce dostali přes prsty. Kamenem úrazu byl i fakt, že po inluencerech požadovaly mnohdy i velké firmy, aby napsali, že si produkt koupili sami, protože jinak by to přece nebylo uvěřitelné. A divili byste se, kolik takových emailů mi za ty roky přišlo.



neděle 22. července 2018

Květiny z venkova, láska na první pohled


Je nádhernej letní den. Okýnka máme v celém autě otevřený dokořán a ujíždíme Českým rájem. Vzduchem se táhne ta nádherná vůně lesa a léta. Toho pravého českého léta, které si pamatujete z dětství. Plného borůvkových koláčů, trochu kyselých meruněk, rybníků s pulci, lučního kvítí, nanuků na tyčce, lesních domečků pro skřítky, padajících perseidů, košíků plných hub a probouzení se v seníku. 

Prostě české léto. Dýchlo na mě se vším všudy. 



sobota 23. června 2018

Pravidlo jedné minuty, které má velkou ambici vám změnit život

Přijdu domů, nechám spícího Williamka v kočárku na terase a prolítnu byt. Do jedný ruky vezmu špinavý body, při tom odnesu ručník z rána do koupelny a Johniho ponožky, zapnu myčku a všechno se snažím stihnout, než se William probudí. Přiznávám se. Jsem trochu blázen, když na to přijde. A v bytě mám ráda čisto a uklizeno. A vlastně mám tak trochu pocit, že uklízím 24/7. 

Mám to v sobě tak nějak od malička. Když naši odjeli na dovolenou, nejdřív jsem v celém domě uklidila, poschovávala věci, které jsme měli normálně na policích, stolech, takové ty věci, které tam vůbec nemusí být. A konečně jsem se pořádně nadechla. 

V životě potřebuju mít prostor, čisté plochy a málo věcí. 
Dává mi to pocit svobody a volnosti.


úterý 12. června 2018

Přeju si být na chvíli "jenom" máma

Je nádhernej letní večer. Sedím na terase, kolem mě tancujou svíčky a já si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem se cítila tak uvolněně. Johni je na pár dní pracovně v Oslu a já jsem si dovolila být na těch pár dní "jenom" mámou. A to potom, co jsem se jeden večer Johnimu rozplakala z ničeho nic naprostým vyčerpáním u nás v obýváku. 

A už ani nevím po kolikáté jsem si sama musela připustit, že to takhle dál nejde..., že prostě nejsem superžena. A fakt nejsem.