Jaký byl náš babymoon v perníkové chaloupce?

Byl jeden horký čtvrtek. My jsme sbalili pár tašek, sedli do auta a vyrazili směr polské Tatry. Na náš babymoon. Samotné slovo babymoon prý pochází ze slova honeymoon (líbánky) a měla by to být taková dovolená jen ve dvou, předtím než se vám narodí ten zázrak přírody.

O babymoonu jsem se dozvěděla před několika lety od jedné švédské blogerky a naprosto jsem se do té myšlenky zamilovala. Jen my dva a bříško. Lebedit si někde na písečné pláži, po večerech se procházet po místním městečku a ládovat se zmrzlinou až do aleluja a občas se nechat rozmazlit masáží s takovou tou nádhernou relaxační hudbou, u které se vám zavírají oči. Nebo odjet někam do hor, kde dávaj lišky dobrou noc, voní tu tráva a slyšíte motýly třepetat křídly. 

Každý má asi v hlavě to svoje místo na snový odpočinek. 
Jaké je to vaše?

(Skoro)táta v Norsku a jeden víkend "home-alone"

Probouzím se vyspinkaná do růžova. I těhotným to jde. A mně to poslední dobou jde až podezřele moc dobře. Třeba je to to "spaní do zásoby"... Kdo ví?

Baru mě hned po ránu kontroluje, jestli je všechno v pořádku. (Skoro)táta nám totiž odjel na pár dní do Norska rozhodovat Mistrovství Norska v gymnastice a já jsem na pár dní doma sama. Ujišťuju jí, že nepůjdu v tom velkým vedru nikam sama, a že budu odpočívat až do aleluja. No, v plánu to mám, to jo, jestli to ale vydržím, to už je jiná.

Na víkend "home alone" jsem se těšila. Ale hned jak jsme se s Johnim rozloučili, přepadnul mě ze zadu ten pocit "sakramněsestejskáužteď". 

"Tak rychle dneska?!", křiknu na něj a není cesty ven. Stejská se mi od první minuty...  Nevím, jestli jsou to ty hormony, nebo moje srdce cítí, že bychom teď měli být spolu. Možná jedno. Možná druhý. Možná obojí. Radši jdu vybalovat vázičky a zdobit je kvítkama...

O tom, jak mi občas na hlavu padá celej svět

Sedím v Olympus Roomu, protože to je jediné chladnější místo v hubu. Kolem sebe mám takový ten (ne)přehledný binec a píšu a píšu. Pro vás. Už se totiž blížíme do grande finále. Obálka knihy už je skoro na světě a já se už nemůžu dočkat, až ji uvidíte. Vlastně až uvidíte všechno. Je to takové moje druhé miminko. Všechno to tedy bude trochu tip ťop, tak snad nebudu dopisovat poslední řádky na cestě do porodnice... I když, zase by to mohlo být takové emotivní ukončení knížky :) Co myslíte?

Posledních pár dní bych popsala jako: horké, náročné a euforické. 

FRESH NEWS: Jsme přestěhovaní :))))

Je neděle večer, my se kocháme výhledem, moc nemluvíme, jsme oba splavení a šíleně unavení. Vlastně možná by se dalo říct, že spíš servaní jak rybíz. Ale neskutečně spokojení a HLAVNĚ přestěhovaní!!! Tak a je to venku. Zvládli jsme to za víkend. A že to nebyla procházka růžovou zahradou celý ten proces... ale to už vám všechno povyprávím zase někdy jindy.

Teď padám do postele a zavírají se mi očka. Ale tenhle moment jsem s vámi prostě musela sdílet, dokud jsem plná toho nádhernýho entuziazmu. Přikládám ještě jednu fotku, kdy jsme byt přebírali a jednu budoucího pokojíku našeho budulínka, který jsme nechali vymalovat na šedo-modrou. 

Páni, já už se nemůžu dočkat :)))

A kdyby se chtěl někdo podívat na články ze starého bytu, tak jeden o ložnici a terase je TADY, jeden o obýváku TADY a jeden o kuchyni TADY.

Tak krásnou dobrou noc. My budeme oba spát jako mimina :) 
Vaše TerezaInOslo

Moje těhotenské nutnosti

Článek vznikl ve spolupráci se značkou Feedo

Je 27. ledna a mně v břiše lítaj blázniví motýli a jedno semínko, ze kterého se za pár týdnů vyloupne na ultrazvuku méďa. Sedím v podkroví, zabalená do deky, venku je tma tmoucí, romanticky posněhává a já vám píšu článek o tom našem dosud největším a zároveň nejmenším tajemství. Pamatujete?

Tak a je to venku. To, proč už se několik měsíců probouzím s tím nejlepším pocitem na světě. Teda v břiše :) To, proč jsem se začala koukat asi dvacetkrát, než přejdu ulici. To, proč se Johni nemůže přestat usmívat a po ránu mi norsky něco šeptá do břicha, když ještě spím. To, proč mi už nejsou žádný moje džíny. To, proč mám pořád neuvěřitelnou chuť na rajčata a pribináček. To, proč jsem už tolikrát usnula při psaní článků. To, proč mě poslední týdny tak šíleně bolí hlava, že mi jednou asi pukne. To, proč se už oba těšíme na léto, jako nikdy předtím. To, proč chci vyhánět kostlivce ze skříně. 

A to, proč byly poslední měsíce zatím ty nejlepší v našem životě.