Cosi jako koroglosa

Je půl šesté ráno. Probudila jsem se, protože William měl žízeň. Jsem líná vylézt z postele, vzít na klín notebook a napsat vám moje myšlenky, které mi lomcuji hlavou už dobrou půlhodinu. I když by mě jistojistě režisér na to kanape vytáhnul. Do scény, kde utrápená máma se zbytkem vystydlého čaje píše (o)světu. Ta máma, která má na Instagramu v aktuální situaci naprosto patetickou větu, že dost často věří, že život se dá podle snů naplánovat. 

Převaluju se ve vyhřáté posteli, která je pro mě místem bezpečí. Posledních pár dní mě po dlouhé době bolí se probudit. Ta sladká chvilka, kdy mě přes naše velký rádoby francouzský okna trkne paprsek Slunce, se každým dnem nepředvídatelně krátí. A dneska dokonce ani Slunce ještě nevstalo a já tu v polo-leže řeším, co bude dál. 

Mám strach. Poprvé za hodně dlouhou dobu mám strach.

Když jsem napsala slovo strach, William si ve snu nahlas postesknul a převalil se na bok. Jakoby věděl, co prožívám. Venku je mlha a já si přeju, aby nám oblbla i hlavu. Aspoň na chvíli. 

Včera jsme natáčeli s Kovym podcast a možná to bylo na dlouhou dobu naše poslední společně setkání. Od čtvrtka jsem byla zavřená v baráku a včera jsem poprvé vyšla ven. S podomácku spíchnutou rouškou z květinového tílka, ve kterým jsem si ještě minulý léto bezmyšlenkovitě trajdala po centru Prahy s kočárem.

Něco, co pro mě bylo naprostou samozřejmostí. A něco, co je aktuálně naprosto nemyslitelné. 

V Hubu nikdo nebyl. Kávovar se nepotil pod náporem práce, noha od jídelního stolu se nekejvala. Kéž by do ní někdo, kdokoliv, kopnul. Zvonek nezvonil v téměř pravidelných intervalech. Brečím. Svírá se mi srdce při pomyšlení, jak dlouho bude prázdno. V hubu. Na ulicích. Ve frontách na popcorn.

Mám strach. Vzpomenu si na tu bublinu blahobytu, kterou jsme všichni nafukovali malichernostmi a chtěli víc a víc. Víc lepšího kafe. Víc dovolených na místa, kde už byli všichni, nebo kde ještě nikdo nebyl. Víc dnů home-office a taky vyšší plat. Víc boho festivalů a blogerských eventů, kde jakoby nás někdo spíš urazil pytlíčkem s makronkou při odchodu. Nafackovala bych si.

Až nám všem najednou ze dne na den ta bublina praskla. A my sedíme v zamčených domovech a před spaním projíždíme fotky, kdy jsme ještě mohli. Cokoliv. 

Je mi třicet a něco a poprvé v živote zažívám pocit, že něco nemůžu. Poprvé v životě zažívám strach z toho, co bude. Poprvé v životě si na dřeň uvědomuju, že bude život před koronavirem a život po koronaviru. A taky poprvé v životě zažívám pocity vděčnosti. Je jiná než dřív. Je opravdovější. Plní mi srdce mnohem rychleji. Možná, protože je to radostí z lidskosti, kterou v sobě začínáme nacházet. Jde nám to těžko, musíme hledat. Někdo déle, někdo to cvičil na každodenních dobrých skutcích.

Mám ale strach, že kvůli těm, kteří ji nebudou moct najít dlouho, se tu budeme prát o další nadechnutí. Lidskost a laskavost je nakažlivější. Je jen na nás, jak moc velký náskok ji teď dáme. 

Vaše Tereza Salte 

Vteřinu po té: “Mummy, wake up!”

Komentáře
Odebírat
Upozornit na
guest
12 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
VStudio-VS
VStudio-VS
2 let před

Je to nádherný článek. A ještě hezčí je myšlenka ukrytá v něm.

Inka
Inka
2 let před

Jsme první generace, která mohla skoro všecko – mohli jsme se toulat po světě, mohli jsme jíst avokádo mimo sezónu, chodit pracovat do kaváren – a slova jako hlad, strach, válka byly jenom pojmy z dějepisu nebo z vyprávění našich prarodičů.
Jenomže on je někdy strach docela užitečný. Přesně jak píšete – vrací nás nohama na zem, vrací nás k našim rodinám, k těm nejdůležitějším hodnotám v životě, pomáhá nám přestat ztrácet čas na Netflixu a začít víc dělat věci, co mají skutečný smysl.
Koronavirus je hrozba, o tom žádná, ale je to taky naše šance žít naše životy opravdověji, s větší pokorou, smyslem a laskavostí. Protože spolu jsme silnější a spolu to zvládneme!

Jakub
Jakub
2 let před

Děkuji a jsem v tom podobně, co ještě před měsícem bílo důležité teďka už neni.

Šárka Klaudyová
Šárka Klaudyová
2 let před

Krásný článek! ❤ Úplně cítím tvé pocity, Terez (vím, ta věta zní hrozně, jen jsem chtěla vyjádřit, že jsi to napsala fakt dobře).
Každý den ráno, když se probudím a pohltí mě ta úzkost, si vzpomenu na větu: Člověk si uvědomí, co měl, až když to ztratí.
A v tu chvíli, když nasadím svou roušku a neochotně nastoupím do autobusu (protože nemám jinou možnost, jak se do práce dostat), vnímám si, kolik lidí ty roušky má.
A pak mám zase radost, protože každým dnem je počet takových lidí vyšší. Věřím. Věřím, že to bude dobrý. Věřím, že díky vám influencerum a tomu, že dáváte do světa fotky v rouškách, příběhy lékařů a sester nebo důležitost situace, v sobě každý z nás najde aspoň tu trochu lidskosti a budeme všichni zodpovědní. Protože teenageři fakt nenosí roušk y proto, že viděli Babiše v televizi, jak ki má. Takže děkuju ❤

Monika
Monika
2 let před

Terez- slzy v ocich. Napsala jsi to presne. Poprve od revoluce zavrene hranice, nebezpeci kolem nas… Zapomneli jsme a mysleli si, ze muzeme a musime absolutne vsechno a rychle. Ne, tak to neni – a “nekdo” nam chtel otevrit oci. Lekce. Pro nas vsechny. Vim, ze ji zvladneme. Spolecne.

Frenchie
Frenchie
2 let před

Ahoj z Anglie, prozivam to taky tak. Jsem od prirody spis pesimistka (i kdyz se s tim snazim bojovat), ale tohle bych si nikdy neumala predstavit – ani v tom nejhorsim snu. Uzkost mi svira hrudnik uz par dni a tim vic kvuli tomu, ze mam sestimesicni miminko a zijeme v Anglii, ktera doted neudelala jako jedina z Evropy zadna opatreti proti tyhle epidemii. Je to strasny, clovek si rika kolik jeste musi umrit lidi, aby tu naridili povinnou karantenu. Snazim se necist zpravy, ale je to vsude – instagram, Facebook, a pokud to neni tam, tak si na to kazdou chvili vzpomenu. Dokonce jsem si musela udelat seznam pozitivnim bodu, abych se min bala. Abych nemela takovy strach o svoje miminko, o rodinu, ale jde to tezce. Kdo vi, jak dlouho to bude trvat. Ja vim, nesmime ztracet nadeji, ale pokazdy, kdyz slysim zvenku sanitku, tak se mi sevre srdce. BUDE LIP. MUSIME VERIT.

Klárka
Klárka
2 let před
Reply to  Frenchie

Ahoj Frenchie, taky jsem v Anglii a taky na mě dnes dolehl nepříjemný pocit z toho, že vláda stále nic nedělá. Ale my to zvládneme! Moc na tebe a tvé miminko budu myslet! Je to těžké být v těchto chvílích pryč od domova a zbytku rodiny. Posílám spoustu síly a věřím, že to přečkáme a za pár měsíců se budeme těšit z krásného léta <3

Adela Isle
Adela Isle
2 let před

V pondělí jsme se vrátili s přítelem z Mallorcy. Z Mallorcy, která byla naším nedosněným snem. Místem, kde jsem si tvůj podcast pouštěla při cvičením a mým největším problémem bylo bydlení takřka ve sklepní kóji, nedostatek práce a vlastní mindráky.

Pak přišel minulý čtvrtek, kdy někdo zmáčkl tlačítko pro zrychlení tempa, jakým se točí svět. Každá hodina, každý další den pro nás znamenaly peklo v podobě nejistoty, zda se dokážeme vrátit domů, kdy, v jakém stavu. Majoritní proud vnímá pandemii jako něco příšerného, ale víš co? Mě zachránila.

Najednou jsem začala fungovat ve všech směrech. Ano, v karanténě to není žádná slast, každé ráno se budím v obavách, musela jsem zásadně omezit frekvenci sledování zpráv, zakázala jsem si psát jakékoliv články přímo spojené s nákazou, ale právě díky tomu s úžasem pozoruji, jak se mění svět. Jak nám příroda znovu ukazuje své původní barvy. Jak nacházíme sebe sama. Jak se dostává na povrch skutečná osobnost lidí. Jak jsme se konečně zastavili a hlouposti nechali plavat.

Začínáme chápat důležitost silných pout a myslím, že nejeden vztah koronavirus zachrání. Najednou přestanou lidé hledat něco lepšího za plotem nebo na Tinderu, raději se semknou. Vždyť Češi začali prahnout po čerstvé zelenině, učí se vařit, naslouchat dětem. Někteří dokonce teprve zjišťují, kdo jejich děti jsou, ač už dospívají.

Není v tom něco překrásného? Bouře se přežene, brzy bude zase dobře, avšak vzpomínky na tyto týdny (možná měsíce) nám pomohou být lepšími lidmi po zbytek života. Proto nevnímej tohle všechno jen jako tragédii, každá mince má přece dvě strany. 🙂

Teri Glint
Teri Glint
2 let před

Napsala jste to moc hezky. Občas si teď vzpomenu na knihu Faktomluva, kde autor píše, že se celý život bál pandemie ochromující svět. Nedožil se jí. Mnohem více teď vnímám ten „starý“ život a vzpomínám na všechno, co se mohlo. Zároveň doufám, že to brzy skončí a naše zdravotnictví situaci ustojí. Děkuju za podcasty, které nahráváte přes momentální situaci 🙂 Pomáhají mně na chvíli vytrhnout z reality.

Lucie Nohynková
Lucie Nohynková
2 let před

Terez, skvělý článek. Krásně jsi ti vystihla a úplně jsem se do tvých slov ponořila. Posílám sílu a přeju si, aby takových článků bylo víc. Nebo jakýchkoliv jiných od tebe.

Měj se krásně a neboj. Brzy bude zase dobře!

Andrea
Andrea
2 let před

Je to celé pravda. Naučili jsme se existovat v absolutním blahobytu a naprosté svobodě, až nám Život postavil do cesty covid. Je jenom na nás, co si z této příležitosti vezmeme.
Zápisky třicítky

trackback
KORONAVIRUS - co teď a co potom? - Markéta Hůlková
2 let před

[…] jako ve svém článku uváděla Tereza Salte, moje generace vůbec poprvé zažívá situaci, kdy něco nemůže. Většina z nás totiž […]

Podobné články
12
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x