Sny se mají plnit, zn. i ty nejtajnější

Life

25. dubna 2013

Pamatuju si to jako dodnes. Třetí lavice u okna vedle rezavého topení v základní škole Norbertov. Zádání třídní učitelky Leibnerové zní jasně: na malinký papír napsat naše vysněné budoucí povolání. S Verčou Benešovou si vyměňujeme nadšené výrazy při plánování imaginární budoucnosti. Z malých ratolestí, kteří neumějí pomalu ani do pěti počítat se najednou vyloupli budoucí kosmonauti a popeláři, z holčiček, které zakopávaly o svůj vlastní jazyk natož pak školní aktovku pak slavné herečky i tanečnice. A že jich tedy bylo. Malí snílkové se pohihňávali v představách a já krasopisem naškrábala „květinářka“ jako máma. Jako všechny děti vidí svůj vzor v rodičích, i já se tenkrát vzhlédla. Není divu, že jsem tehdy zcela nerozuměla výrazu „odbornice na virologii ve výzkumném ústavu“… květinářka byl můj dětský naivní překlad. Inu, vždycky jsme doma měli spoustu květin. Pamatuju si na ty hory voňavých šeříků, které pyšně voněly na naše květnové narozeniny, pamatuju si taky, když máma dostala svůj první puget růží, což v době, kdy jsme byli ještě drobci, nebylo úplně zvykem. Ten puget máme ještě snad někde usušený na půdě. Nikdy pak nezapomenu na svojí první opravdovou a obrovskou kytici, kterou jsem dostala od dirigenta Gauetana DeLuga při zahajování Pražského jara ’97, ani na tu malinkou oranžovou, kterou mi ségra hodila z balkónu Lucerny při maturitním plese. Inu, že květiny miluju se dá vyčíst z každého slova.

„Otevírám rozvrzané dveře a nejistým krokem jako Alenka v říši divů pomalu vcházím dovnitř…“

Je nádherné jarní odpoledne. Otevírám rozvrzané dveře a nejistým krokem jako Alenka v říši divů pomalu vcházím dovnitř. Z ničeho nic se ocitám v jiném světě. Ruch ulice se se zavřením fceří nenávratně vytratil. Slyším jenom mtíct mlinký pramínek vody. Nádherné vůně ukolíbavají moje smysly a já se nemůžu vynadívat. Je to jako se ponořit do tajemného magického lesa plného těch nejčerstvějších a nejkrásnějších květin různého vzezření a nádherných barev. Ani nevím, kde jsem nechala Johniho a už vůbec ne, co mě to napadlo… už si jen pamatuju, jak se usmívám, srdce mi buší a přistihnu sebe samou uprostřed věty, jestli bych mohla být jakkoli a kdykoliv nápomocná, klidně i zadarmo. S úsměvem od ucha k uchu vycházím ze dveří s kontaktem v ruce a Johni na mě nevěřícně kouká. Inu, dětské sny se mají plnit… tak držte palce.

Nádherný den Vám přeji, drazí čtenáři, a jaký byl ten Váš dětský sen? Splnil se? Máte povolání snů?

Vaše snící TerezaInOslo

P.S. Stále můžete i jedním likem vykouzlit úsměv nejenom mně, ale i dalším potenciálním čtenářů 🙂 Děkuju!