Musím se vám k něčemu přiznat

Procházím prosklenou budovou a s každým dalším krokem se mi tak trochu přetáčí žaludek ze strany na stranu. Po čtyřech dnech, kdy jsem byla s Williamínkem sama doma, jsem akorát tak zralá na horkou vanu, sklenku červenýho a relaxační hudbu. Takovou tu, jak vám pouští, když od někoho dostanete poukaz na wellness, a vy si říkáte, že do wellness musíte chodit častěji. Procházím proskleným atriem a na zdi se blyští nápis Microsoft a já si připadám, jako kdybych tam omylem. Což mi ostatně potvrdí i mladá hosteska, které se ptám, jestli si můžu vzít jednu placku se sloganem konference WO.men. Nejdřív si mě prohlídne a tak trochu zmateně řekne: „Když to je pro účastníky konference WO.men“. A já odvětím: „Já jsem jedním z řečníků“. 

A bum, jsem tu správně. Na konferenci WO.men jsme totiž ten večer všichni přišli zbořit stereotypy. 

Trochu mi to připomnělo situaci na gymplu, když nám s Maruškou na bazaru učebnic snažil prodat jeden student ze sexty učebnici. Všechno bylo v pořádku, učebnice vypadala jako nová, jen ten nešťastník na konci toho monologu řekl: „Holky, ta učebnice se vám bude hodit celejch osm let.“ Jenže my byly v prváku na čtyřletým oboru. Tak asi tak. 

Inu, stereotypy mě provází životem od malička, takže když přišlo jedno milé pozvání na této konferenci přednášet, ani jsem nemrkla a pozvání moc ráda přijala. Bylo to totiž hned po tom, co jsem odpřednášela svůj příběh na konferenci DREAM BIG a byla jsem ještě tehdy plná euforie.

Sedím
tam v té první řadě a trochu se mi dělá mdlo. Asi by mi totiž příště
měli říct, že budu přednášet hned po osobnostech jako je Emma Smetana a
Ondřej Brzobohatý, který svým bravurním proslovem rozplakal polovinu
sálu. Ani mi nepřidalo i to, že oba řekli, že na to, aby před tolika
lidmi prezentovali, zkrátka a dobře „nemaj koule“ a Emma tedy dělala
rozhovor a Ondra celý proslov četl. 
Takže bych to nazvala takovou ideální startovací čárou…
A aby toho nebylo málo, když mě Aneta Drábková, jedna z organizátorek celé akce, uváděla na podium, mluvila o tom, že když mě viděla přednášet na konferenci DREAM BIG, nejkrásnější na tom bylo, jak Johni držel Williama a zasněně mě celou tu dobu pozoroval z balkona. No, takže já jsem, dámy a pánové, kráčela před těch sto padesát lidí a v očích jsem měla slzy dojetí. To já vždycky, když se mluví o těch mých klucích.

Ale, zvládli jsme to. Společně. Protože tam bylo úžasný publikum, který se smálo, plakalo a tleskalo.
A byl to zase jeden z
těch nezapomenutelných pocitů tam stát před tolika lidmi, vámi, a mluvit o tom,
jak jsme z ničeho a bez zkušeností, znalostí, peněz vybudovali Elite
Bloggers. Jak jsme na tom jednom oranžovým gauči v bytě strávili tři měsíce života,
kdy jsme se odhodlali udělat ten krok do neznáma. Kdy jsem se každý ráno
budila s tím hrozným pocitem, jestli vůbec budeme mít na to, zaplatit
nájem. Kdy můj blog tak trochu zel prázdnotou, protože už mi nezbývala
žádná energie psát články a o knížce ani nemluvě. Kdy nám lidi házeli
klacky pod nohy a šířili lži. Kdy jsem zhubla deset kilo stresem a běžně
jsme jedli první jídlo v jedenáct večer. Ale pak, pak přijde pozváni na
takovou konferenci, kde mezi těmi lidmi sedí ženy, které to
chtějí taky jednou dokázat. A přijdou pak za vámi se slzama v očích,
chtějí vás obejmout a někde ve vašich slovech naberou tu motivaci jít do toho taky a ušít si tu jejich práci snů na míru.
A to je jeden z těch nejlepších pocitů, který jsem kdy zažila.

Musím
se vám taky k něčemu přiznat. 
Mám pocit, že poslední dobou je pro mě
blogování čím dál tím náročnější. 
Není to tím, že bych neměla o čem
psát. Mám pocit, že mám v hlavě tolik nápadů a na blogu tolik rozepsaných
článků jako nikdy. Ale chybí mi ta poslední kapka motivace. Ta, která mě vytáhne ráno v šest z postele napsat článek, který by vás rozesmál, rozněžnil, donutil zamyslet se nad svým životem. Dochází mi energie. A přišla jsem na to, že jedním z těch léků, kde ji načerpám, je když se s vámi potkám osobně. Když za mnou přijdete a já vidím tu jiskru v těch vašich očích. Když mi ťuknete na rameno v tramvaji s tím pohledem, že je vám to hloupý, ale odvážili jste se. Když vidím, že vás moje slova na přednášce rozesmějou. A když vidím, že vás ten můj životní příběh dloubne do žeber a vy si řeknete, že chcete taky. 

A já si dost často říkám: „Ty náno blbá, vždyť se ti nikdy v životě o tolika čtenářích nesnilo.“
Jenže mně to nestačí. Já mám poslední dobou čím dál tím větší touhu z toho online světa utíkat do toho reálného. Do toho, kde vám vyschne v puse, když přednášíte. Do toho, kde zakopnete, když jdete do schodů. Do toho, kde je vám zima, když přepálí klimatizaci. A do toho, kde jsem to ta opravdová já. Ne jenom vaše představy, které si poskládáte z té mozaiky článků. Protože já se někdy domnívám, že si ty představy skládáte až moc růžově a dokonale. A to já rozhodně nejsem. Jsem jenom obyčejná holka, co ráda a naivně sní. Je nervózní, když má někde vystupovat. Nosí každou ponožku jinou, protože nemá čas je vyprat. Má bordel v šuplíku. Cpe se o půlnoci pizzou ze včera. Nevaří večeře, protože je líná. Má v hlavě seznam restů, který pořád odkládá. Má sny a padá na pusu. Docela často. Občas brečí, protože jí lidi štvou. Směje se svým vlastním vtipům, který jsou hodně hloupý. Řeší každou pitomost a láme si hlavu nad tím, nad čím by většina lidí mávla rukou. 

A vlastně by vám chtěla ukázat, že v tý knížce s tím šlehačkovým názvem, kterou napsala, je to všechno tak nějak vysvětlený. 

Všechno to, co se jí kdy pokazilo a nedařilo a k čemu to vlastně bylo dobrý. A že ten život vás vede tam, kam má. Jen je dobrý to někdy nepřehlížet a naslouchat tý intuici. Tu, kterou máme všichni v sobě.

Mně totiž vždycky dostane do kolen věta, kterou jsem už slyšela tolikrát: „Já jsem sem přišla si tě poslechnout, protože jsem se prostě musela přesvědčit, jestli jsi na živo opravdu taková, jakou si tě představuju.“ A já se vždycky se zatajeným dechem a trochu nesvá zeptám…“A jak to dopadlo?“ „No, já se bála, že budeš nafoukaná kráva.“, a mně se uleví a cukaj mi koutky. 

Díky za tyhle setkání. A díky za tu upřímnost.

A
pro mě jednoznačně největší hvězdou celé konference byla Pavlína
Louženská a její vystoupení v podobě dopisu jejímu třiadvacetiletému já. 

 Kruci, jak já bych si přála jednou umět prezentovat jako ona. 

A tady jedna kabinková fotka pro Johniho, jestli mi schvaluje výběr outfitu. Ptám se ho vždycky. Fotka focená přesně hodinu před začátkem konference. To, abyste rozuměli, že zdaleka nejsem tak připravená, jak se někdy může zdát.

Tak jo, já už končím. Moc děkuju za to, že tu jste. Vážně to myslím vážně. A kdybyste měli chuť ještě číst dál, mám pro vás jeden link na rozhovor s názvem: „Je osvobozující si někdy připustit,
že se vám zkrátka nedaří, říká česká blogerka TerezaInOslo“ na Aktualne.cz přímo TADY
Oficiální fotky z přednášky jsou od Lucie Zdráhalové. Ty zrcadlový moje. A ty, kde pózuju jsou od mojí Bridget. Díky!
Vaše TerezaInOslo

Komentáře
  • Anonymní napsal:

    Krásný článek. Sleduji tě už dost dlouho a byla by škoda končit (doufám, že to v plánu nemáš). Za ty roky sis vybudovala velikou základnu čtenářů, dodala některým lidem odvahu, aby si splnili své sny a nebáli se a některým jsi zase ukázala tu severskou pohodu 🙂
    Blogování je určitě náročnější, než si my čtenáři dovedeme představit. Nutit se do psaní článku nemá cenu, protože pak většinou stojí za prd.
    Věřím, že si na dovolené v Asii odpočineš, vypneš, budeš offline a nabereš síly a chuť, abys nám mohla vše zase naservírovat vč. krásných fotek.
    (Mám v hlavě vždycky tolik myšlenek, jak napsat komentář, a když ho začnu psát, tak myšlenky vypadnout a vznikne z toho toto :)) Přeji hezký slunečný den, Jana

  • Anonymní napsal:

    Položila jsi otázku 'jak to bude s blogováním dál?', ale vlastně jsi na ní neodpověděla. Budeš dál blogovat? Stejně jako teď? Víc, míň? Nebo se zaměříš na osobní setkání? Nenašla jsem odpověď, tak se ptám tady 🙂

  • Yay napsal:

    Ehm. Brzobohaty a Smetana, osobnosti? Ehm…

  • Anonymní napsal:

    Terez, košilka perfektní a celý outfit…paráda. Kde jsi, prosím, nakupovala? Krásné jaro H.

  • Anonymní napsal:

    Když jste tady narazila na házení klacků pod nohy, nevím zda je to zveřejnitelné, ale v době, kdy jste začínali, jsem na několika blozích četla věty typu, že se nebudu škatulkovat do nějakých elite bloggers a dávat jím své peníze, atd….prostě některé blogerky vás přijaly a jiné ne, kdybyste o tom mohla napsat více….

  • Teresa napsal:

    Terez tvůj projev byl neskutečný, ať tady píšeš, že ses bála, tak si tak vůbec nepůsobila. Chodila jsi tam suverénně po celém ,,pódiu" a vyzařoval z tebe klid, pohoda a nadšení, které si na mě přenesla. Trochu se teď sama za sebe stydím, že jsem ti toho při osobním setkání nic moc neřekla, protože jsem se styděla a úplně mi vypadla slova, co ti chci vlastně říct. Tak jsem se zmohla jen na to, jestli mi nepodepíšeš tvou knihu 🙂 S mojí maminkou jsme si říkaly, že si neuvěřitelně milá a je ti v očích vidět, že mluvíš pravdu. A když jsem tě poprvé naživo uviděla, musela jsem se jen usmívat. Konečně jsem potkala tu krásnou holku z instagramu, kterou denně sleduju a která ve mně vzbuzuje touhu, mít se jako ona. Děkuju moc! MOC!

  • Podobné články