Mistrovství Evropy v Mariboru

Probouzím se do upršený soboty, tahám si přes hlavu peřinu a tulim se k Johnimu. Ani mě nemusí dlouho přesvědčovat, že můžeme ještě pět minut lenošit, než nás budík donutí dobalit poslední věci. Šedá mikina národního teamu pyšně visí na okně, tak to mikiny s Czech Republic umí, a já si uvědomím, že tohle ráno je tím ránem, kdy se vydáme na poslední tréninkový kemp dvouleté přípravy národního teamu.
V pondělí odjíždíme rovnou z kempu
na Mistrovství Evropy do Mariboru a já mám z toho bláznivý motýly v břiše.

Mistrovství Evropy pro nás není jen vrcholem sportovní kariéry, ale každé v sobě skrývá i kus toho našeho příběhu.
Vzpomínám na to, jak mi bylo osmnáct a na Mistrovství Evropy v Ostravě se náš team nenominoval. Tak strašně moc jsem si přála závodit na domácí půdě. Alespoň jsme tam ale s holkama pomáhaly s organizací celého závodu. Když pak dánskému teamu, o který jsem se starala já (náhoda? Nemyslím si :), vykradli autobus, už mi tak do skoku nebylo. Na Evropě v Ghentu, jsem závodila neplánovaně za příbramský team, kterému se pár týdnů před závodem zranila gymnastka. Naběhnout tam do té obrovské arény byl snad největší adrenalin, který jsem kdy předtím zažila. 
Je to neuvěřitelný pocit reprezentovat Českou republiku, a ten pocit budete chtít zažít znovu a znovu.
O dva roky později jsem pak závodila v Malmö s naším teamem snů. Byli jsme spolu ve dne v noci, slavili jsme spolu všechny narozeniny, Silvestry, a i když se nám závod vůbec nepovedl, celá tréninková příprava byla plná naprosto nezapomenutelných momentů. V Malmö jsem už z tréninkového kempu v Itálii věděla o Johnim a na banketu ho jemně ovíněná pozvala trénovat náš team do Prahy. Asi nemusím vysvětlovat, že přijel 🙂 Na Evropě v dánském Aarhusu jsme totiž byli s Johnim už pár týdnů zasnoubení a já byla pyšná až na půdu, když vyhrál za Norsko bronz. Když byla Evropa na Islandu, fandili jsme oba z gauče. Johni už dva roky nezávodil a mě ve federaci na poslední chvíli vyšachovali z role trenéra, přestože jsem celou choreo vymyslela a s teamem ji dva roky připravovala. Na Island jsem se šíleně těšila… Byl to trochu bitter-sweet pocit, když český juniorský team s choreografií zazářil a chybělo už jen tak malinko, aby se poprvé v historii dostali do finále…

A 2016? 
Na to letošní Mistrovství Evropy jedeme s Johnim jako manželé a poprvé budeme mít na bundách stejnou vlajku. 
Českou.
Poslední týden jsem se všeho málem zešedivěla a zas a znovu jsem si uvědomila, že když sedím na deseti židlích najednou, jednou za čas z nějaké z nich prostě spadnu. S tím se holt musí počítat. Teď je jedenáct hodin večer, já dopsala pracovní emaily a sklepala vlnu provinilosti, že jsem zase nedopsala článek z Řecka. Třeba si na něj najdu chvilinku zítra mezi tréninkama. Obalamutím sama sebe a rozhlídnu se kolem dokola. Sedíme v prázdné Sokolovně v Příbrami, dopíjím už úplně studený kafe z místního podniku, gymnasti už pomalu usínají v zrcadlovce a my klikáme do počítačů obtížnost skoků na trampolíně a tumblingu. Nahráváme národní hymnu a znovu přepočítáváme povinné prvky a kreslíme formace choreo. Je to jakobych se najednou ocitla v jiném světě. V gymnastické bublině, kde se nenosí podpatky a džíny, ale tenisky a legíny. Práh bolesti je tu posunutý o několik levelů výš, než u lidí, kteří sportují jen tak pro radost a lidé tu řeší problémy typu, jak technicky zvládnout dvojné salto s trojným vrutem a proč se stříká lak na vlasy na ponožky (to, aby na závodním koberci neklouzaly).
Po dnešním tréninku jsem po dlouhé době cítila tolik emocí a adrenalinu, skoro jakobych se na tu trampolínu rozbíhala za ně. 
Sama už si nedokážu ani představit, kolik usilí, dřiny, času a energie musí všichni do jednoho přípravě na takové závody věnovat. Baví mě ty chvíle prožívat znovu. Sice z trochu jiné pozice, a možná i právě proto mnohem intenzivněji. Miluju ten přítomný okamžik tady a teď. To napětí a obrovskou vlnu energie, která lomcuje celým mým tělem. Tu atmosféru, kterou nikde jinde nezažívám. Ty vzpomínky, které mi hrajou v hlavě a ten pocit, že za pár dní budeme reprezentovat naší zemi. A možná, že mě na tom všem baví nejvíc to, že tohle všechno miluju sdílet právě s Johnim. Teamgym vždycky byl a bude obrovskou součástí našich životů a já jsem neskonale vděčná, že nás dva v těch dvou velmi rozdílných zemích spojil. 

Já už se jdu zahrabat do spacáku. Kolem mě už oddechuje dvanáct gymnastů a mně už padá hlava. Spaní v tělocvičnách na gymnastických žíněnkách mě baví. Uvědomíte si totiž, jaký komfort je vaše postel. 
Tak krásnou neděli a lenošte i za mě. Neříkám vám to až podezřele moc často? 🙂 
Vaše TerezaInOslo

Komentáře
  • Anonymní napsal:

    Ahoj Terko.

    Začala jsem tvůj blog sledovat nejspíš nějak čerstvě po vašich zásnubách. Ta vaše romantická pohádka, skromná česká holčina v krásné Skandinávii. Byla jsem úplně paf a těšila jsem se na každý článek. Obdivovala jsem i tvé studium v Norsku. Že na to máš odvahu. Postupem času se mi obsah tvého blogu i tvůj život vzdálil, začala jsi žít na mě nějak moc blyštivě a hekticky (to ale vůbec není kritika, žiješ svůj sen a moc ti to přeju; jen vysvětluju, že jsem se od tebe už neuměla inspirovat, protože tohle profi blogování je pro mě oblast, které jsem ještě 100% neporozuměla).

    Pak se ale čas od času zmíníš o gymnastice. Pár slovy nebo napíšeš celý článek a najednou máš zpátky všechny moje sympatie a zase se posadím na zadek a říkám si "Jo, ona je fakt silná a statečná a můžu se od ní něco naučit". Dokážeš dřít. Fyzicky dřít. Děláš sport, kde je hlavním nástrojem jen a pouze tvé tělo. Nevymluvíš se na zadrhávající motor v káře nebo že máš rozladěnou malorážku. Pracuješ s tělem, každá chyba je tvá chyba (nebo bývala, když už nezávodíš) a nikoho a ničeho jiného. A za to máš můj obdiv. Tím pro mě pořád zůstáváš neskutečně lidská, skromná, pokorná, silná a inspirativní.

    Ať se vám daří, držím palce. Gymnastika je (napohled, nikdy jsem krom těláku nic nezkoušela) krásný sport. Budeme moc rádi, když se k nám pak dostane video vaší choreografie. 🙂

    Krásnou neděli
    Lucka

  • Anonymní napsal:

    Drzime palce a spolu s celym nasim teamgym tymem z prahy jedeme do Mariboru fandit 🙂 Podpora v publiku je zarucena 😉

  • Eva Karnikova napsal:

    Milá Terezo, dočetla jsem Váš blog o Mistrovství Evropy v Mariboru.Jednou z těch oddychujících gymnastek v zrcadlovém sále v Liberci je moje vnučka, takže vím kolik času, energie, dřiny a úsilí do toho vložila nejen ona, trenéři ale i rodiče. Pro ni je to už třetí ME a tak ví, do čeho jde a má možná stejné pocity a odpovědnost jako máte Vy.
    TymGym jí ukázal cenu přátelství, sílu kolektivu, včetně přemáhání bolesti. To všechno je důležité i pro tvorbu životních hodnot.
    Moc se těšila na týden v Mariboru, že ukáží co si připravily a věří že se do finále probojují a to i díky Vám a Vašemu manželovi.
    Držím palce!!
    Eva Kárníková

  • Kačka Ficková napsal:

    Terezko bude možné někde sledovat přenos?:)

  • To je úžasné, moc Vám držím palce! Taky ráda vzpomínám na svou závodní kariéru, ta atmosféra tam je nepopsatelná… 🙂

  • Simmy's napsal:

    Jee, Terezko! 🙂 Nezlob se, že mám ( nejspíš?) tak hloupou otázku, ale moc se v těchto věcech nevyznám…ty vedeš jako trenérka tým gymnastek a gymnastů z Příbrami?

  • Anna Sara napsal:

    ty zavodis ve 30 ti letech? tak to jdi vazne dobra… 🙂 Drzim palce!

  • Bára S. napsal:

    Krasne popsáno, jako bych ta byla a držím moc palce!

  • Podobné články