Jsem toho plná a chci to vykřičet do světa

Je pozdní odpoledne. Přes nádherné voňavé pivoňky sleduju uloudané náplavkové návštěvníky. Trochu jim závidím. Ale jen trochu. Protože vím, že kdybych chtěla, můžu se jít loudat s nima. Po celém dni v práci ale usedám k počítači a chci se zase chvilku věnovat vám. Mým nejoblíbenějším. Pořád dost bojuju s časem a už mi z toho jde hlava kolem, protože mi ale vážně přijde, že v plánování naprosto selhávám.
A teď nevím, jestli jsem na sebe až moc drsná, nebo se prostě musím naučit říkat ne. 
Co myslíte vy? Vy vždycky víte 🙂 
Když jsem se uvelebila na zemi, vzpomněla jsem si, jak báječně moc času jsem měla ten minulý květen. A že bych si možná tak trochu přála ukrojit kus toho času. Strčila bych ho do kapsy a vždycky, když bych zase nestíhala, trochu bych si kousla. No řekněte sami, jak báječná je tohle představa. 


Loni jsem psala skoro každý den, však na to si třeba pamatuje, a když ne, můžete se o tom sami přesvědčit v archivu květen 2015, který je TADY. Psala jsem o dlouhých snídaních, květinách, receptech a dortech, které jsem zdobila šeříky… to byla idyla. Než jsem si vybavila, že se mi hlavou honily naprosto jiný věci. To, že ztrácím svůj čas sezením doma na zadku. To, že bych v mým věku měla už dávno mít nějakou práci, která by mě navedla na správnou trať a vyškolila. To, že bych se měla setkávat lidmi, kteří mi předají moudrosti světa. Tápala jsem. Hodně. Pochybovala o sobě samé. 
A vlastně jsem si možná doteď vůbec neuvědomila, jak důležité všechny ty momenty byly a jak najednou zpětně začaly dávat smysl. 
Takže jestli jste teď taky chvíli na místě, zhluboka se nadechněte a vzpomeňte si na mě. Bude vám to dávat smysl. Jen ještě nepřišla ta pravá chvíle.
A vidíte to, teď tu sedím o rok později a čílím se nad tím, že bych zase chtěla mít chvilku času. Je to naše lidská povaha, že prostě chceme mít to, co nemáme? A do jaké míry je to zdravý chtíč? Žene nás dopředu, nebo naopak brzdí. Já jsem za to svoje „chci ještě“ vděčná a zároveň na sebe dost naštvaná. Možná teď už jsem ve fázi, kdy už víc nechci, jen moc nevím, jak všechny ty rozjeté vlaky zastavit. Přijde mi, že je všechny najednou dobíhám a držím na vlásku, aby jely pomaleji. 
Jen moc nechci vidět, až se všechny ty vlásky přetrhají. Ještě, že mám toho Johniho, který se mnou zatřese a občas mi je na chvíli podrží.

Jo a vlastně pro vás něco mám. Chtěla bych s vámi sdílet jeden medailonek, který jsem natáčela pro Českou televizi. Stala jsem se ambasadorkou zajímavého projektu Generation What, který mapuje naší generaci. Už jste o něm slyšeli? A už jste vyplnili dotazník? Já jsem byla ohromně potěšená, když mě oslovili, protože já vkládám v naší generaci obrovské naděje. A lidé, se kterými se denně potkávám, mě v této myšlence utvrzují. Tento projekt, je jeden z těch, který mně dává smysl a doufám, že zboří některé mýty.  
Na medailonek se můžete podívat TADY.
Tak jak se vám líbí?

Tak krásný večer. My jdeme domů. Nakoupit a uvařit večeři. 
Díky, že tu jste!
Vaše TerezaInOslo

P.S. Ještě bych mco chtěla poděkovat Anet z GANTu, která mě na medailonek tak stylově vyšňořila 🙂

Komentáře
  • Daniela Slávik napsal:

    Krásny článok a ten medailónik je super (:

    Lifestyle & beauty by Daniela

  • Health Matters napsal:

    Přesně s touto lidskou vlastností se momentálně také potýkám 😀 🙂 Jsem tam, kde jsem si přála být, ale cítím, že je toho na mě nějak moc a potřebovala bych trochu odlehčit. Tak se těším na ten moment, kdy mi to začne dávat smysl 🙂 Díky za milý článek!

  • Terezko, ty vždycky udeříš naprosto přesně hřebíček na hlavičku. A ještě to máš výborně načasovaný. Díky za ně. Popravdě na tebe teď myslím fakt často. Zvlášť když lítám po jednom pohovoru za druhým. A projíždím i ty starší články a vidím ten kus cesty, který si ušla za ten rok. A vážně to dává smysl. A tak se, díky tvému blogu, učím být trpělivá. Říkám si, že až přijde ten správný čas tak se budu tetelit blahem :).

    A medailonek je top. Krásně jsi to tam všechno vypíchla a shrnula.

    Hezký úterní den měj. Jitka

  • Terezko, před rokem jsi nás čtenáře kupou článků pěkně rozmazlovala 🙂 Blog je o tom, vidět kousek tvého života a ten pořád vidíme. A k němu teď prostě patří i spěch 🙂 Ti, které inspiruješ tě nepřestanou číst jen proto, že článků je míň ;-). Posílám sílu Klára

  • Petr Konečný napsal:

    Terko, jsi kocka! 🙂 Medailonek je super!

  • Před nedávnem jsem také řešila podobnou věc. Jeden známý se mě ptal, co chci komu dokázat?? (myslel to v dobrém, protože jsem si na to "stěžovala" podobně jako ty, a on hledal, v čem může být můj problém). Já neměla pocit, že bych se snažila něco někomu dokazovat. Jen jsem se nechala vést tím nadšením a trochu to přeháněla. Teď už to nedělám. Věnuju čas tomu jen natolik, abych se necítila vyčerpaná (i když slastně :-)) a prostě věřím, že to, co si vyberu, ponese to ovoce. A to, co ne, prostě není to, čemu jsem se věnovat měla tak do hloubky… život přece nežijeme, abychom se udřeli (i když nás to baví), ale abychom ho naplnili něčím užitečným pro sebe i druhé, ne??? :-))))

  • Anonymní napsal:

    Je třeba najít v životě rovnováhu.. pro to, co Tě nabíjí, co Tě těší, co miluješ a odpočinek. Život a všechno JE o rovnováze. Jinak se z toho člověk později sesype.

  • Markéta napsal:

    Jsi přesně ten člověk, který může být vzorem pro spoustu mladých lidí. A přesně proto je důležité v tom pokračovat – frekvence článků už je to poslední 🙂

    Diary of M

  • Kat napsal:

    Opravdu parádní medailonek – takový vyspělý 🙂 A "světavidělý" 🙂 (samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu)

  • Hanna19 napsal:

    Terezko, kde jsi prosím koupila tu The paper bag? děkuji

  • Michaelatravelz napsal:

    Myslím, že naše generace je velmi odlišná, má jiné hodnoty, jiné cíle.. velký potenciál a zatím není plně pochopená. Jsem moc ráda, že jsi se stala součástí tohoto projektu! 🙂

    Michaelatravelz

  • Podobné články