Jaké byly slasti i strasti prvního roku v Norsku aneb zasloužíte si vědět ten pravý důvod, proč jsem vlastně začala psát blog

Pamatuju si to jako dneska, sleduju malinké dřevěné domky, které se sem tam
objevují v hustých zelených lesích, 
srdce mi poskakuje a líbí se mi naprosto všechno, co je norské, nebo
norsky alespoň trochu vypadá, nesejde na tom, jestli je to čajový pytlík, nebo
pohádková přírodní scenerie. Po tváři mi stéká slza, v tu chvíli se sama
v sobě nedokážu rozhodnout, jestli je to slza štěstí,  těch mám hodně a mám je ráda, nebo ta smutná,
těch je méně, ale jsou rovněž potřeba. Je mi to jedno, tohle je můj životní
let, kteý otevírá naprosto novou kapitolu mého příběhu a já se na ní cítila zcela
připravená. Můj vysněný na mě čekal v Oslu, zatímco já za sebou nechala
skvělé pracovní nabídky, celou rodinu i kupu přátel.
Doma jsem sbalila, co se dalo, od oblíbených hrnků, přes zásoby českých
zeleninových pytlíkových polévek na ty horší časy, kniha Norština pro samouky začínala
být pomalu zaplněná barevnými poznámkami a já nedočkavě čekala, do čeho jsem se
to zase po hlavě vrhla. V tu chvíli mě ani ve snu nenapadlo, jak
neskutečně náročný, těžký a ohromně výživný ten první rok v Norsku
bude. 
Dnešní článek, jak jste dobře pochopili, bude o tom, jak se jedna holka
z Prahy vydala své štěstí hledat na sever, jestli ho tam našla, to už
nechám na vás, já vím svoje, jedno vím ale jistě, že žádné začátky nejsou
jednoduché, a z nějakých, mně doslova neznámých důvodů, jsem si ten vysněný
život v ledové zemi musela doslova vybojovat od nuly a kus té životní
cesty vám teď poodkryji. Ať už si z tohoto článku vezmete cokoliv, hlavní
message vám prozradím už teď: STÁLO TO ZA TO! 

Jedna z našich prvních společných fotek v Oslu


Každý, kdo se jednou přestěhoval do cizí země po chvíli velice tvrdě
narazil, vysněné představy o životě v cizině zpravidla rozplynou jako pára
nad hrncem a téměř každý do jednohoa zjistí, že musí začít od úplné nuly.
Nepočítám teď programy Erasmus, nebo roční výjezdy do ciziny, to je trochu jiné
kafe, ani to, když vás někdo přesídlí do jiné země s vaší rodinou,
dostanete skvěle placenou práci, v lepším případě i vyřízené nutné
doklady, dům a auto. Mám na mysli ten moment, kdy otevíráte dveře
s životopisem v ruce a snažíte se rukama nohama vysvětlit, že se
vážně rychle chcete integrovat do místní kultury a ovládat zdejší krkolomný
jazyk a že jste vždycky snili o tom, pracovat v kavárně/restauraci/uklízet
v hotelu/ nebo sbírat jablka. Sama nikdy nezapomenu na moje první
interview, které probíhalo napůl v norštině s neuvěřitelně silným
francouzským přízvukem v jedné z nejlepších francouzských pattiserií
v Norsku. Samotný Pascal, ten o kterým celé Oslo ví, že po svých
zaměstnancích hází dorty i talíře, že už ho několik zaměstnanců žalovalo, a že
zaměstnancům dobře neplatí a už vůbec se o ně dobře nestará, mi naháněl strach
jenom jeho přísným výrazem. Po „nemalém“ nedorozumění, když si myslel, že
mluvím perfektně norsky, mi začalo tepat v ušních bubínkách. Když jsem
nevěděla, ani co je cortado, jeho oblíbenou kávu, ani jak se norsky řekne
„zavíráme v 18hodin“, nevěřícně jen kroutil hlavu, jak může s někým
tak naprosto nepoužitelným jako jsem já, ztrácet čas. V polovině
interview, které trvalo nekonečných 27 minut roztál při otázce jestli jsem
kuřačka, kdy jsem se zachytla potápějícího stébla a střelila mu suveréně, proč
že jsem to vlastně v Norsku. Jakoby s ním někdo zaklepal a interview
se změnilo v příjemné povídání o sportu a on se vrátil do studentských let jeho
atletické kariéry. Kdo viděl animovaný film Ratatouille, přirovnala bych to
k podobné situaci, jako když si zlý „magický host“ vybaví při prvním
soustu Ratatouille vzpomínky na své děství a babičku. Já dostala práci jako
„podrž taška“ každou druhou neděli v nejvytíženější restauraci Pascal
v Oslu a ani jsem nevěděla, jestli mám mít 
radost, nebo ne, protože se nadšení mísilo s neuvěřitelnou
hořkostí. Tak tvrdé přistání na naprostém dni, jsem si nepředstavovala.

Balení makronek u Pascala,  o sobotách i nedělích jsem žádala o extra práci, abychom uplatili nájem, hodiny a hodiny jsem pak balila makronky do krabic a tajně ujídala ty citrónové a s chili
Protrpěla jsem pár nedělí, kdy se mnou spolupracovníci jednali jako
s naprostým nekňubou, a já si říkala, co mě proboha vedlo k tomu si
myslet, že tohle se dá zvládnout. Pár týdnů uteklo jako voda, já si udělala
výron a v práci nesměla ani ceknout, aby mi náhodou nevzali mé směny. Když
už mě potřetí někdo učil, jak musím umýt myčku, zatínala jsem zuby, co to dá a
pak se šla „tiše vykřičet“  na záchod. Se
svými diplomy z elitních škol jsem si tak akorát mohla utřít zadek. Nikoho
to nezajímalo, tady jste totiž drahouškové postavení na stejnou startovní čáru,
diplomy, nediplomy, tady se počítá, jak jste zruční a pohotoví a jestli prodáte
víc makronek, než ti ostatní…

Po první návštěvě IKEA a třídenním uklízení „partybytu“, kde bydleli tři kluci a bylo velice normální, že jsem přišla z práce domů a někdo, koho jsem neznala, nám spal na gauči, že prý si potřeboval trochu odpočinout … tohle prý bylo za starých časů úplně běžné a pak se přistěhovala Terez… 
V kombinaci s nedoceněním v práci se zdál být kulturní šok
poněkud titěrný. Johni mě hned vtáhnul do jeho sítě přátel, kam nebylo
v první chvíli vůbec těžké zapadnout. Norové jsou zvědaví a přátelští,
když někdo prolomí první ledy, což většinou obstaral Johni s nějakým
dobrým konverzačním tématem a pak se vypařil. Život v Norsku mě bavil,
bylo to něco naprosto jiného, exotického, zajímavého a ohromně vzrušujícího.
Okoukávala jsem lidi v tramvajích a představovala si, kde budu já za pár
let.  Sice jsem nikomu moc nerozuměla,
ale  nepřišlo mi to jako problém,
anglicky se domluvit dalo všude. A pak to přišlo, výron kotníku mi dovolil před
závodama roku (Nordic Championship) odjet na víkend domů, který jsem, jako bych
podvědomě něco tušila, strávila téměř celý s mojí mamí. Kdybych bývala
věděla, že je to naposledy v životě, co jí vidím, netrvalo by naše objetí
na letišti pouhých pár sekund. Asi bych ji nikdy nepustila…

Norský team
A prásk, ze dne na den tu nebyla. Bylo prázdno, a já okamžitě letěla do
Prahy s mojí sestrou, která mi přiletěla tu nejhorší zprávu v životě
říct osobně. Nikdo nevěděl, co bude dál. Ani já, ani John Erik, ani můj táta…
Jedno bylo ale jasné, ať se rozhodnu jakkoli, John Erik bude vždycky po mém
boku. Po třech týdnech v Praze jsem věděla, že ten boj, který jsem na
severu začala jen takhle lehce neskončí. Věděla jsem, že co jsem jednou začala,
musím dobojovat, ať už se zlomeným mečem, nebo obrovskou nezahojitelnou ránou
v srdci. Letěla jsem zpátky , přesně dva měsíce od přestěhování do Osla. Rozhodnutí
norských trenérů, že nejsem fyzicky, ani psychicky ready, abych odzávodila
Nordic jsem obulela jako malá holka, ale bylo to pochopitelné a v ty
chvílli ro nejmoudřejší, co se dalo dělat. V tuhle chvíli se zdály být
nějaké závody, které byly mojí vysněnou sportovní metou, naprosto nedůležité.
Já letěla domů do Osla připravená prát se s životní situaci, kterou už
jsem nemohla nijak změnit.

Můj poslední víkend s mámou
Na tu nadcházející zimu nikdy nezapomenu. Byla to ta nejtemnější, nejdelší
a nejledovější zima v mém životě. Můj život se zdál být do slova a do
písmene černo-bílý. Černé chvíle, které jsem trávila v práci, vstávala na
otevírání pattiserie v půl šesté, kdy se rozednívalo v půl desáté (ano,po
pár týdnech jsem dostala plný úvazek u Pascala), balancovaly ty nádherné chvíle
nového bydlení s tím nejlepším na světě. Bylo pro mě neuvěřitleně těžké
jít někam do společnosti a tak nějak jsem vždycky chtěla radši zůstat doma,
zachumlat se do peřin, uvařit si čaj a koukat na film. Každý ten neuvěřitelně
smutný/šťastný den mě posouval dál v mém boji. Bylo to ale strašně nekonečné…


O dva roky později s opravdovým

Pak přišlo jaro a nová vlna energie a já se snažila v sobě najít tu
šťastnou holku, která si chce plnit svoje sny. A protože to bylo těžší, než kdy
jindy, rozhodla jsem si to každé ráno psát na papír.. Od malinkých útržků jsem
se po pár dnech dopracovala k celým papírům, které byly naplněné sny a
věcmi, na které se v životě těším…  Až jednou jsem se šla sama jednoho jarního
večera projít na Aker Brygge… moji nejobíbenější část v Oslu. Tam jsem
koukala do oken restaurací a neuvěřitelně záviděla těm načančaným spokojeně
vypadajícím lidem, kteří se tam ládovali. V břiše mi lítalo tisíce motýlu
při letmé představě, že když budu tvrdě makat, dostuduju, najdu si pořádnou
práci a budu chtít být šťastná, můžu být za pár let jednou z nich, a
protože jsem chtěla inspirovat další a nenechávat si tu životní cestu jenom pro
sebe, místo na papír jsem začala psát na blog TerezaInOslo a vzniknul první
blog post, kterým jsem se vlastně snažila jsem najít to uhašené štěstí sama v sobě.
Lásky jsem měla díky mému nejlepšímu habaděj…  a v něm i nekonečnou životní podporu a tisíce
objetí, které mi dodávali sílu…
Krásný den i vám, někdy příště napíšu pokračování…
Vaše TerezaInOslo
Komentáře
  • Anonymní napsal:

    Krásně napsané! Člověk se po přečtění tohoto článku zamyslí sám nad sebou, nad svými úspěchy, cíli, …. Motivuješ! 😉

  • Vladimíra napsal:

    Chtěla jsem poděkovat za tento blog. Je neskutečně inspirativní. Skutečně to nej za dnešek bylo ho objevit. Děkuji.

  • AliSa napsal:

    Asi před pár týdny, možná i měsíci jsem narazila na tvůj blog na fb. Až teď jsem konečně našla trochu volné chvíle pořádně si přečíst alespoň pár článků. Začala jsem u rubriky cestování, jelikož je to můj největší koníček.Už po přečtení prvního článku se mi tvé psaní natolik zalíbilo, že tu teď sedím už víc jak dvě hodiny a dozvídám se příběh jedné úžasné dívky, která se nebála jít za svými sny a navíc dokáže předat skrze písmenka i spoustu energie, zážitků a inspirací. Jsem opravdu ráda, že jsem na tvůj blog narazila teď. Příští rok plánuji přestěhovat se na druhou stranu světa za přítelem. Takové rozhodnutí dělá člověk jen jednou a asi sama dobře víš, jak je to na jednu stranu lehké, ale na druhou těžké.. Nechat tu své přátele, rodinu, a zvyky a s nadšením čekat, že za hranicemi či za oceánem najdeme svůj vysněný život. Věřím, že reakce tvého okolí asi nebyly tak kritické jako u mě. Rodiče přítele nesnáší a dokonce jsem kvůli vztahu ztratila i několik přátel. Není to jednoduché, když člověk nemá kolem sebe lidi, kteří by ho podpořili. Přítel je teď pro mě všechno..partner i kamarád… ten, který mě vždycky zvedne, když mě ostatní zrazují v mých snech. Prostě jsem ti jen chtěla poděkovat, protože nejen tvé články a motivace v nich, ale i tvůj příběh mi dává hodně sil a odvahy nevzdat to a nepodléhat tomu, co říkají ostatní a jít za svými sny. Děkuji a přeji hodně štěstí v té pohádkové zemi, kam se snad taky jednou s přítelem podíváme.
    Těším se na další články:)

    • Veronika Duží napsal:

      Dopadla jsem naprosto stejně! Místo učení se na zkoušku už 3 hodiny sedím u tohoto blogu a už během tak krátké chvíle jsem se rozhodla otočit si život vzhůru nohama a začít žít jinde. Bude to chtít hodně dřiny a kupu štěstí, ale to přesvědčení, že i přes nezdar se to má prostě zkusit, to mi už nikdo nevezme! DĚKUJI Ti z celého srdce, Teri.

    • Adél napsal:

      O rok/pár let později jsem na tom stejně… pouštím si Eda Sheerana (protože ten se k tomu přece tak dokonale hodí) a místo učení na zkoušku už čtvrtou hodinu pročítám články…. Děkuju, Teri!

  • Podobné články