Jak být šťastní, i když nám štěstí zrovna nepřeje…

Sedím zachumlaná v dece, protože do bytu pouštím ten nádherný křupavý podzimní vzduch, poslouchám jazzové variace Xaviera Davise a přemýšlím o štěstí. „Štěstí, co je štěstí? Muška jenom zlatá… “ to je stará dobrá klasika přeci, ne? Kdo pořád na tu mušku zlatou jenom čeká? Neměl by při vyřčení této věty někdo hned upozornit na to, že tahle muška jenom zlatá jen tak nepřiletí? 

Inu, v životě jsou věci, které se učíme pořád dokola a dokola. Několikrát se v životě opaříme a několikrát v životě si nezálohujeme důležitou práci, o fotografiích ani nemluvě. Mlátíme pak hlavou do stolu a myslíme si, že po téhle zkušenosti se už konečně poučíme. Nikoliv! Budu vám vyprávět jeden příběh… 

INSTAGRAM: Delivery by Candy Bar by Tereza & Tereza



„Byla jednou na světě jedna slečna, kterou život obouchal tak, že se naučila být šťastná z maličkostí, momentů a splněných přání. Nebyla to cesta jednoduchá, protože jí pod nohy házeli klacky ze všech nejrůznějších stran a kdekdo ji od jejích přání zrazoval. Ona se však nedala a byla šťastná, protože šťastná být chtěla. Pak tuhle nádhernou moudrost ale z nám neznámého důvodu zapomněla a ocitla se na životní křižovatce, kdy se šťastná necítila.
Prý ji k tomu chyběla vysněná práce. Její rána byla najednou plná nepříjemných otázek, negativních myšlenek a výčitek, že neudělala raději tohle a támhleto jinak. Měla moře volného času a mohla si dělat, co chtěla. Nic ji ale nebavilo a netěšilo tak, jako předtím. Pořád se totiž pídila po té práci, která ne a ne přijít. A čím víc ji chtěla, tím víc jí připadalo, že se vzdaluje. Po pár měsících si ale vzpomněla na jednu moudrost, kterou při té honbě za štěstím úplně zapomněla. Vzpomněla si na to, že být šťastný, znamená uvědomit si sám v sobě, že šťastný být chceme. Někde v nitru zase našla tu moudrost, která ji otevřela oči a vlila tu potřebnou mízu do těla. A přestože žádná práce na obzoru, tahle mladá slečna, našla víc jenom práci. Našla štěstí, které se neváže na životní události, ale na stav mysli. A to pro ni znamenalo mnohem víc, než ta vysněná práce. A tak mohla žít šťastně až do konce života.“ (HAPPY END)  

INSTAGRAM: Domácí útulno

„Nemůžeme přeci věky věků čekat na to, až ta muška jenom zlatá přiletí. Protože, když už tedy konečně přiletí, je opravdu jenom zlatá, nikoliv šťastná.“ 

Taky čekáte na to, až jednou? Taky čekáte, až jednou najdete toho partnera svých snů, pak budete šťastní. Až jednou budete mít vlastní firmu, až jednou budete mít dům, až jednou nebudete muset počítat při nákupu každou korunu…? A to je ten kámen úrazu, protože „ažjednou“ opravdu přijde, všichni jsme najednou tak ohromně překvapení, že teď měl být ten čas, kdy jsme měli být šťastní a ono nic?! 

A to je to, co jsem si musela i já znovu uvědomit. Čekala jsem na tu chvíli, kdy mi konečně zavolají z nějakého toho důležitého telefonního čísla a oznámí mi tu radostnou zprávu, že mě budou čekat na osobním pohovoru tehdy a tam. To by ale pánové a dámy bylo opravdu moc jednoduché. Navíc jsem čekala a čekala a nikdo nevolal. A věta, že tohle koupíme, až dostanu první plat a támhle pojedeme, až dostanu první plat, se stala takovým klišé, které už nám připadalo spíše humorné, než abychom tomu doopravdy věřili. Dny jsem vyplňovala nekonečným utrápeným psaním vyumělkovaných a nablýskaných životopisů v anglickém i norském jazyce. A někde z dálky mi mávala moje motivace „nashledanou“. Musím říct, že taková situace rozhodí nejednoho pozitivně naladěného jedince. 

Pak to ale přišlo, ani přesně nevím kdy, ale někde hluboko sama v sobě jsem si musela uvědomit, co mě vlastně trápí. Zklamání ze sebe samé? Zklamání svých blízkých? To, že na mě v zástupech ti HR managéři nečekají před barákem, abych si milostivě vybrala z desítek firem a pozic? Nebo to, že to prostě trvá déle, než jsem si kdy uměla představit? Inu, na rovinu, ono to zas tak douho netrvá, já jsem jen extrémně netrpělivá… Uvědomila jsem si, že není jediný důvod, proč si tohle období neužít. Uvědomila jsem si, že právě teď nastal ten nádherný čas, kdy mám v rukou svoji budoucnost a je jen na mě samé, jak s ní naložím. Uvědomila jsem si, že mi nic nebrání, abych chodila každý den na kurzy jógy a začala se učit italsky. Italštinu jsem ale vyměnila za norštinu, kterou potřebuju jako sůl a kavárny se staly mými imaginárními pracovnami, kde se rodí fantastické nápady, jak zatočit s mojí budoucností. Uvědomila jsem si, že mi nic nebrání chodit nakupovat na trhy každé ráno a procházet se po večerech, protože zkrátka a dobře nemusím vstávat v 6 ráno, i když to miluju. Naučila jsem se být šťastná, protože chci! A naučila jsem se porozumět, proč takové situace nastávají a že mi určitě v budoucnu bude celá tahle cesta dávat nakonec smysl. Protože tak je tomu ostatně vždycky…
A přestože jsem se chystala napsat ten vítězoslavný článek až dostanu to vysněné místo, změnila jsem plány a rozhodla jsem se vám ten vítězoslavný článek napsat už teď! Právě z toho důvodu, že jsem našla tu pravou záminku k vítěznému oslavování. Nedostala jsem práci, pořád hledám, ale naučila jsem se něco mnohem důležitějšího, že k tomu, abychom byli šťastní, práci ale vůbec nepotřebujeme. To co doopravdy potřebujeme je, si jen uvědomit, že šťastní můžeme být za jakékoliv situace, ať se děje, co se děje. A záleží to jen a jen na nás samých! A pak už nás nějaký dům, či láska nerozhodí. 

Jedna ryze podzimní…
Jedna z mých nejoblíbenějších částí Osla – Sørenga

Krásný podzimní víkend a buďte šťastní, protože pak ty splněné sny, budou už jen takovou třešničkou na dortu 🙂
Vaše TerezaInOslo
Komentáře
  • Míša napsal:

    Moc pěkně napsané. Kéž by se mi tento článek otevřel pokaždé, co si přestanu vážit přítomnosti 🙂 Člověk, co na štěstí čeká v budoucnosti, tak nebude nikdy dlouhodobě šťastný. Protože až najde životního partnera, začne toužit po dokonalé práci. Až najde dobrou práci, bude chtít být povýšen a dostávat více peněz… a tak pořád dokola… pořád tam bude něco, co mu chybí (většinou peníze… nesnáším lidi, co nemají nikdy dost).
    Každopádně přeju hodně štěstí s hledáním práce.. nemám pochyb o tom, že to jednou vyjde 🙂 kdybych byla já HR, tak si pro mě ideální uchazeč!
    Bylo by super, kdybys o hledání práce nebo o tvém podnikání napsala podrobnější článek. Určitě tě čte spoustu mladých nadějných slečen, co přemýšlí, že začnou svůj vlastní podnik nebo, co zrovna hledají práci a já myslím, že bys k tomu určitě měla co říct 🙂

    • Tereza Salte napsal:

      Děkuju, Míšo za krásný komentář! 🙂 Kéž by se i mně otevřel, pokaždé, když sama nad sebou uvažuju. A děkuju, kéž bys byla HR manager někde tady v Norsku 🙂

      Článek o tom určitě napíšu, je to skvělý nápad a určitě by to obohatilo mě i vás 🙂 Děkuju za ideu.

      Krásný večer a rovnou i celý víkend 🙂
      Vaše TerezaInOslo

  • Jo, přesně tohle jsem zažívala loni, byla jsem MUDr. a neměla jsem práci, spousta volnýho času, ale co s ním? Nejdřív jsem byla na dovolený, pak zabydlovala vysněný byt a pak to přišlo, vzala jsem práci na kardiochirurgii. Nikdy jsem to dělat nechtěla, nikdy jsem nechtěla měřit síly s alfasamcema, nikdy jsem nechtěla bejt kardiochirurg, nikdy jsem nechtěla dělat doktora diabetikum, kardiakum a strašně nemocnejm babičkám a dědečkům. Vzala jsem to, protože to byla výzva, protože to bylo jediné chirurgické místo v Praze a okolí a já už chtěla mít chirurgický místo. Bylo to peklo, ale s tím jsem počítala, po týdnu v práci jsem poprvé sloužila, nikdo mi nepomoh, nikdo mě nic nenaučil, po týdnu jsem sama odebírala žílu na bypass, zažila jsem 2 neúspěšný resuscitace a po té druhé, v době kdy jsem chodila domů a brečela, že už nechci, nemůžu, ale musim, protože jiné chirurgické místo pro mě ve střední Evropě prosťe není, najednou přišel ten email na který jsme celý život čekala!!! Zažila jsem 3 měsíce hrůzy, byla jsem u megavýkonů u kterých už nikdy nebudu, ale byl to neuvěřitelnej stres kterej už nechci nikdy zažít! Dneska mam práci snů, neni to procházka růžovym sadem, nemam zdaleka takovej plat jako na kardiochíře, nejsem denně na sále, ale mam vysněnou práci, fajn kolegy a neoperuju neperspektivní babičky jen proto, že si nějakej namachrovanej alfa samec potřebuje zaoperovat s nenechá je v 80 letech v klidu odejít a udělá jim megaobrovskou operaci srdce a jejich život se tim o moc neprodlouží a kvalita toho života je podle mě sporná. Dělam s dětma, řešim jejich bolavý bříška, řešim banality, už jsem odoperovala svůj první appendix a jsem šťastná i když sem tam frflam. Ten vysněnej flek prosťe na každýho čeká! A jednou ten očekávanej email přijde!!!!!!!!!!!!!!!

    • Tereza Salte napsal:

      Wow, to byl teda výživný komentář. Nikdy by mě nenapadlo, že můj blog čtou i tak vysoce vzdělaní a zenaprázdnění lidé, jako jste Vy, Cecílie. K doktorům mám ohromou úctu a obrovsky si vás všech vážím. Jste odvážná! Moc držím palce do budoucna, ať se Vám pořád tak daří 🙂 Těším se na další komentáře!

      A děkuju, až ten email přijde, budete to vědět velice rychle 🙂
      Vaše TerezaInOslo

    • Proboha!!!! Prosím proč to vykáni???? A Cilko bude lepší �� (ano i takhle debilně se člověk může jmenovat). Jsem úplně obyč holka, jen jsem místo peďáku či ekonomky vystudovala medicínu….. Nejsem nadčlověk a nikdy nebudu. Je to práce jako každá jiná. Stejně jako s vlasama jde člověk ke kadeřnici tak se zdravým k doktorovi. Blog čtu už dlouho, mezi učením člověk potřeboval číst i něco normálního v mezičase nějakého peklooboru aby se nezbláznil… Článek za odměnu po 50 stránkách nějakejch extravzácnejch onemocněni �� A čtu dál, je to skvělej kontakt s realitou!!!! No a zaneprázdněnej člověk je podle toho co dělá, u nás v motole 8,5 hodiny + služba teda to je 25 hodin, ale pak má člověk volno po službě, což pokud nepadne, je skvělej den volna na kafe, nákupy s tak 😉

  • Eve napsal:

    Hezky napsané a krásná fotka.. Ja jsem momentalne v takovém špatném období..nemohla bych rict, ze jsem stastna ani spokojena a ani si nedovedu predstavit, ze bez něj nekdy budu..achjo:(

    • Tereza Salte napsal:

      Děkuju za komentář, Evo. Špatné období jsou vždycky k něčemu dobré, i když tomu velice často nevěříme a nerozumíme tomu. Držím palce na to Tvoje těžké období, snad bude brzo lepší…

      Vaše TerezaInOslo

  • Přesně tak! Štěstí je rozhodnutí – zní to divně, ale já tomu věřím. A člověk ho musí umět najít sám v sobě a ne čekat, že mu ho přinesou nějaké "vnější okolnosti". 🙂
    S tou prací držím palce, nepochybuji, že to brzy klapne. 🙂

  • Anonymní napsal:

    Terezko,

    děkuji za pozitivní energii. Článek si okopíruji a založím si ho, aby mi stále připomínal, že svět je úžasné místo.

    Kristý

  • Podobné články