ABOUT ME vol. 4

Vyčerpaná, ovíněná a zahrabaná ve voňavých polštářích mhouřím oči do počítače na pohodlném kanapi v bytě. Ten se nachází ve staré továrně na čokoládu. A jestli jste se hned chtěli zeptat, jestli to tu všude voní čokoládu, tak vás musím trochu zklamat, ale i tak je to tu boží. 


Ležím tu teď v půjčeném tričku z koncertu Red Hot Chili Peppers a fascinovaně koukám na norské reklamy a připadám si jakoby mi bylo zase 12. Úplně se mi vrátil ten pocit, jak mě vždycky Skandinávie neuvěřitelně přitahovala. Až mě z toho pohledu vyruší zaťukání mého druhého já, které utrousí: „Vždyť jsi tu čtyři roky žila, tak co blbneš?“ Čtyři, nebo dvacet, já v tomhle budu vždycky stejná.

Když se podívám na to blonďatý kuře, které si to jednoho deštivého dne naivně štrádovalo s úsměvem od ucha k uchu z vlakového nádraží Oslo S v roce 2011 – vlastně se na tom kuřeti zas tolik nezměnilo. Je to pořád ta snící Tereza, která asi nikdy nebude tak moc dospělá, jak by si představovala. A šťastná? Šťastná a pokorná je právě teď.
.



Víte, co je klasická vlna severské euforie? Jestli ne, tak vás ještě nikdy nechytla…


V hlavě mi hraje můj osobní filmový štáb celé ty čtyři roky života tady na severu a řeknu vám, že je celkem zábava to pozorovat. Nějak to do sebe po pár epizodách všechno zaklapne a to, co mi vždycky přišlo nepochopoitelné najednou dává smysl. Najednou si uvědomíte, jak to všechno stálo za to. Proč přišly ty životní karamboly. Proč jste si tolikrát dali na pusu. Najednou dává všechno zase smysl. Konečně!


A jestli vám to zatím smysl nedává, tak netlačte na pilu. Ta správná chvíle přijde. A já vám můžu slíbit, že ji poznáte.




Myslím, že dneska je zrovna ten pravý den na poslední díl série About Me, který čtete jako diví 🙂 Tak sem s tím…


2012

Jsem povýšená na „Daglig leder“ (vedoucí kavárny) a v práci se můžu přetrhnout. Beru všechny možné i nemožné směny. Od pěti od rána balím makronky a do půlnoci pomáhám v Pascal Restauraci. Trávím tam většinu svého života, ničí mě to a učím se norštinu v praxi.

 
2012

Žiju svůj obrovský sen, i když je to perný a mnohdy s tím chci praštit. Nad vodou mě drží sny. Sním o nádherném bytě na Aker Brygge. Sním o lepší práci. Sním o tom, že jednou nebudu muset řešit, jestli si to kafe koupím, nebo ne. Nakukuju do nádherných restaurací, ve kterých pojídají Norové a tiše jim to závidím. Ve většině případů to kafe ani nekoupim.

2012
Před vymodlenou třítýdenní dovolenou v ČR si jdu zaběhat a plná euforie běžím tak rychle, že zakopnu a udělám si výron jako prase. Omdlévám bolestí a Johni mě nese domů. Za pět hodin máme nasedat do letadla do Prahy. Tečou mi slzy bolestí.

2012
Odletěli jsme, ale můj modrý a nateklý kotník strašně bolí. Celou noc nespím a ráno mi přijde email, že jsem nebyla přijatá na magisterský obor. Zase se mi hroutí svět. Celé dopoledne brečím do polštářů. Za pár hodin na to kašlu, píšu do českých časopisů, že chci pro ně psát články a během pár hodin mi přichází samé pozitivní odpovědi. Táta se strachuje. Zapisuju se taky na soukromou fotografickou/designovou školu v Oslu a zaříkávám se, že si na ní sama vydělám. Psaním článků a částečným úvazkem.

2012
Na svatbě kamarádky chytím kytici a Johni se tváří nějak nezvykle zapškle. Vůbec nesdílí mojí radost. Ničemu nerozumím. (o pár vět později se dozvíte proč 🙂

2012
Poslední den mé dovolené mi ráno přijde email, že mě dodatečně přijali, protože jsem byla první na tzv. Waiting listu a já jsem v sedmém nebi. Nikdy na ten pocit nezapomenu. V emailu rovněž stojí že přijali 20 lidí z celkových 560 přihlášených. Jdu do kolen! Ten den jdeme na svatbu Johniho sestřenice a já se nemůžu přestat usmívat. Jsem neuvěřitelně šťastná. A podle mě i vy jste slyšeli, jak mi spadl obrovský kámen ze srdce.

2012
Jdu první den do školy. Připadám si jako královna všech královen. Neuvěřitelně se těšim a plním si další obrovský a náročný sen.

2012
Stojím na norské pláží. Téměř nedýchám. Je to tady. Johni klečí a já říkam „YES“! V tom z poza duny začínají přibíhat naši nejlepší kamarádi, moje rodina, Johniho rodina. Jeden z nejnádhernějších momentů mého života. Druhý den se vydáváme s rodinou a přáteli na pár dní do srubu u fjordu. Johni to komentuje slovy, že věděl, že bych to chtěla mým nejbližším říct osobně (především pak mojí ségře a tátovi) a proto mi je tam přivez. Můj táta byl tehdy v Norsku poprvé a na pláži se potajnu seznamoval s Johniho rodiči. Bylo to jedinečné. Bylo to plné emocí. A bylo to naše. Článek TADY a TADY.

2012
Pár týdnů po zásnubách dostáváme studentskou půjčku a kupujeme náš první byt v Oslo. Je malinký. Loft. Má obrovská okna. A my jsme nekonečně šťastní. První večeře se koná na krabicích a při svíčkách.

2013
Udělám všechny zkoušky magisterského studia, i když mi to tedy dá pořádně zabrat. Miluju studium na University of Oslo.

2013
Plánujeme svatbu. Po večerech vyrábíme pozvánky, programy, menu, moje kreativní půlka řádí ostošest. A já jsem neskutečně vděčná za Johniho nekonečnou podporu.

2013
Pronajímáme náš byt v Oslo švédské studentce. Balíme na tři měsíce – na svatbu – na svatební cestu – na několikatýdenní výzkum v Keni.

2013
Přesně rok po zásnubách se bereme. Celá Johniho rodina přijela do Prahy. Kdykoliv jsme procházeli okolo některé z našich oblíbených restaurací během svatebního týdne – mávali nám z ní nejací známí. Na takovou norksou invazi v Praze se bude ještě slouho vzpomínat :))) Přijelo jich přes 50 a my byli neskonale vděční! Jeden z těch dnů, na který nikdy nezapomenu. Články TADY.

2013
Přistáváme maličkým hydroplánem na blankytném moři. Buší mi srdce a tisknu Johniho ruku, div mu jí úplně nerozmačkám. Pořád se nemůžu vynadívat na ty pilotovy žabky. Plní se nám další obrovský sen. Svatební cestu trávíme na Maledivách. Ráj na zemi. Poprvé se potápíme se želvami a mantami. A málem si oba učůrneme, když poprvé při potápění potkáme žraloka. Nikdy nezapomenu na ten moment, kdy v noci úplně sami pozorujeme an pláži fosforeskující plankton. Jsme jako v pohádce. V té naší. V té vysněné. Kecám – v té opravdové 🙂

2013
Hned pár dní po návratu z Malediv sedím celá nervózní v obýváku a mám Skype meeting se svým supervisorem ze Stanfordu. Ten mě předsvědčuje, že se nemusím do Keni bát, přestože tam před dvěma dny byly teroristické útoky v nákupním centru Westgate. Celá rodina mě od toho zrazuje a říká, ať nic neriskuju a vykašlu se na to. Spočítám pro a proti a rozhodnu se, že jedem! Johni je můj (ne)odborný asistent č. 1.

Vyjíždím na můj první výzkum do Keni. Mám srdce až v krku a vůbec nevím, co se bude dít. Moje poprvé v Africe, která si navždy získává moje srdce. Jezdím dělat výzkumy do terénu a po některých interview bulim celou noc do polštáře. Shodou okolností se dostaneme do sirotčince v Soweto slum, kde se jdeme podívat do místní školy, a ve finále tam učíme místní děti. Keňa si navždycky získala moje srdce. To se do jednoho odstavce všechno vměstnat nedá. Články o Keni pod štítkem TRAVEL.

2013
Slibujeme si, že v životě budeme mít takové povolání, které nám bude dávat svobodu a možnost cestování.

2013
Rok píšu diplomovou práci. Mořím se s výzkumem, s akademickou angličtinou a myslím, že to snad nikdy nedopíšu.

2014
Nevydržím jenom psát diplomku, tak vymýšlím svůj první business plán. Spolu s Terezkou zakládám v Oslu firmu Candy Bar by Tereza & Tereza. Stavíme sladké bary na norských svatbách. Chci se naučit dělat svůj business v praxi. A hned po pár dnech spuštění stránky dostáváme první zakázky.

2014
Po pár hodinách diskuze obhajuji diplomovou práci a ukončuji Magisterský obor na University of Oslo. Slovy nedokážu popsat ten nádherný pocit. Dokázala jsem to! Vznáším se po městě a vyrážíme s Johnim na naší oblíbenou pizzu.

2014
Mé 26. narozeniny slavím v NYC s tím nejlepším manželem pod Sluncem, který mi chystá „Birthday Treassure Hunt“. Miluju New York. Ostatně nic jiného jsem taky nečekala 🙂 Článek TADY.

2014
Stávám se Blogerkou roku v kategorii Life a plní se mi další sen. Celou noc nemůžu z mého nadšení spát. Jsem vám všem ohromně vděčná a s obrovskou pokorou a nábojem energie se zařeknu, že blogování mě čím dál tím víc naplňuje. Článek TADY.

2014
Nastává nekonečný boj s hledáním práce. Po několika měsícím jsem naprosto vyčerpaná, demotivovaná, moje sebevědomí je na bodu mrazu a já už pomalu začínám věřit, že nikdy žádnou práci nedostanu. Demotivaci střídá obrovská vlna euforie, když se dostanu do několika 5. kol pohovorů. Pak ale vždyky přijde ten osudný telefonát. Většinou se tak vždycky stane u oběda. John Erik mě zuby nehty drží nad vodou. Je mi na nic. Čím dál tím víc se upínám na psaní blogu.

2014
KONEČNĚ!! Dostávám práci snů. Je to pozice, kterou si sama vytvořím na míru a oni mi nabídnou pozici snů. O pár dní později letím na svůj první business trip na úplný sever Norska. Rybaříme na zamrzlém jezeře, projíždíme se v psích spřeženích, chodíme na sněžnicích, večeříme neuvěřitelné lokální lahůdku. Je to můj životní zážitek a vždycky budu za tuhle příležitost neuvěřitelně vděčná! Článek TADY a TADY.

2014
Přichází bolestný verdikt – moje práce snů jde do kopru. Článek plný emocí TADY.

2015
Ukáže se, že na základě článku plného emocí dostávám od Albatrosu nabídku na napsání knihy. Slzy mi tečou po obličeji uprostřed narvaného vlakového nádraží. Neuvěřitelný pocit! Johni mě samou radostí málem umačká. Nikdy na ten pocit nezapomenu.

2015
Stojíme před lidmi na jednom Start Up meetingu v Teknologihuset v Oslo. Prezentujeme náš koncept nového projektu Elite Bloggers a dostává se nám uznalé kývání hlav a pár poklepání po ramenu. Rozhodli jsme se přestěhovat se do Prahy a založit svoji vlastní společnost. Pronajímáme náš byt v Oslo a s pár kufry se stěhujeme do Prahy. Toto rozhodnutí nám trvalo necelých 14 dní, a i když je to mnohem drsnější, než kdo kdy čekal, neuvěřitelně nás to baví a naplňuje. Ale o tom třeba taky zase někdy jindy.

No, tak to mi trochu dal zabrat projet svůj život v pár bodech. Co vy? Už jste to taky zkusili? Zkuste – bude vás to bavit 🙂

Vaše TerezaInOslo

Komentáře
  • Anonymní napsal:

    a já prostě nechápu proč si vystudovala a nehledáš si práck ve svém oboru, praxe, zkušenosti, takto se vrátíš zase do Norska a žádnou práci si nenajdeš, moc to nechápu no

    • J. napsal:

      Protože někdy tě prostě život odvane jiným směrem než tím vystudovaným 🙂

    • Anie Songe napsal:

      Já moc nechápu tvůj komentář 🙂 Člověk se vyvíjí a mění. Terezka teď má svou práci snů, má svou firmu, svýho prince. Je šťastná! Škola může být jen cestou, určitou zkušeností ale ne vždy tou pravou směrnicí pro celý život 🙂

  • Anonymní napsal:

    Terezko, krásné dopoledne. Děkuji za další článek ze série about me, který jsem zhltla jedním dechem. Mrzí mě trochu, že to je na nějaký čas poslední z této série. Už se nemohu dočkat té knihy! Vzestupy i pády. Ty chvíle, kdy přijdeme domů a brečíme do polštáře vystřídají ty, kdy se nedokážeme přestat culit od ucha k uchu. Život. Nedávno jsem četla jednu moc pěknou větu. Když se nestane to, co chceme, potom se stane to, co je pro nás lepší. Momentálně bojuji a těším se až si o tom za pár měsíců s odstupem času napíši podobnou osu s určitou mírou nadsázky. Spoustu pozdravů tam, na sever.

  • Anonymní napsal:

    Terezko, Tvuj zivot je neskutecny a uplna jizda na horske draze! Moc Ti fandim a preju Ti, at se vam dari! Jen mam maly dotaz: jak to dopadlo s tim Candy barem? Neslo se tim uzivit? Chtela bych zkusit totiz neco podobneho.. Moc dekuju!
    Lucka

  • Dominika napsal:

    Tvůj život je prostě neskutečný! A myslím, že tento článek si budu číst vždy, když budu potřebovat motivaci 🙂

  • Reny Mejtská napsal:

    Terezko,
    konečně jsem si udělala čas na přečtení Tvého článku.
    Líbí se mi,jak jsi bojovala a že i když to bylo někdy fakt
    mizerný a vypadalo to beznadějně,že jsi to zkoušela dál a dál.
    V tom máš můj obrovský obdiv,já taková moc být neumím.
    Zajímalo by mě kolik Ti dají na napsání knížky času,jestli je to nějak
    omezené například .
    Mějte se s Johnim moc hezky a děkuju.
    Renča

  • Krásně sepsané… Nebojíš se ukázat slabé chvilky, které jsi prožila 🙂 Užij si svoji neteřinku!! A je to pravda, že budeš zase teta od Barči? 🙂 🙂

  • Docela mě mrzí, že tvoje časová osa dospěla až do současnosti, takže nebude mít pokračování (prozatím). Ale napadlo mě (a sama na sobě to hned brzy vyzkouším) pokračovat do budoucnosti a zkusit si takhle po rocích představit, kudy chceme, aby se naše životy dál ubíraly… Nedělám si iluze, že to tak bude – vesmír nám určitě přichystá něco zajímavějšího, ale mohl by to být dobrý odrazový můstek pokračovat dál za plněním snů. Přeju do budoucna hodně úspěchů!
    Aneta
    z psychoterapeuticky.blogspot.com

  • Anonymní napsal:

    Jéj, 24.11. mám státnice, tak věřím, že to bude šťastný den! Držím palce v Blogerce roku 🙂
    Díky za pěkné články 🙂 dělají mi úsměv na rtech při učení 🙂

  • Tvoje články jsou vážně úžasné ! Moc přeju další výhru v blogerce roku,kterou by sis opravdu zasloužila 🙂 !

    runeatandtravel.blogspot.com

  • Tyhle články "about me" byly pro mě jedny z těch tvých nejlepších. Bylo tam prostě všechno a i když jsem třeba neměla čas, tak jsem se pokaždé začetla a úplně zapomněla na svět kolem. Budou mi chybět. 🙂 Jen mě napadlo, nechtěl by něco takového sepsat i Johni? Docela by mě zajímalo jaké to bylo z jeho strany, když tě poprvé potkal, žádal o ruku, když jste prožívali všechny ty radosti i strasti… ale je to jen nápad. Na druhou stranu chápu, že tyhle články bývají i dost osobní a nemuselo by se mu do toho chtít. 😉 Mějte se oba krásně a piš dál! Jinak bych neměla co číst. 🙂

  • Wow, tak za tu norštinu a školu Tě vážně obdivuju, musíš být hodně cílevědomá. Myslím, že každý imigrant to má těžké a vždy zakouší takové testy toho, jestli to vážně chce. A vážně to vše do sebe zapadá :), škoda jen, že to člověk neví předem.

  • Nara blog napsal:

    Wow, krásný fotky a úžasný článek!

    Klára
    NARA blog
    http://www.natalieklara.blogspot.cz

  • Terezko, moc Ti fandím. Pokračuj ve všech svých snech a plánech, rozhoduj se jakkoliv Ti Tvé srdce říká.Jsi úžasná! A já děkuji mé touze jet do Norska, kde jsem sice ještě nebyla, ale díky tomu čtu Tvé články a děkuji, děkuji, děkuji za spoustu inspirace.

  • Anonymní napsal:

    Ahoj Terka, mohla by som sa spýtať, čo si vyštudovala?

    Ďakujem,
    Baška

  • Terezko,

    je to nádhera. Když si člověk za něčím jde, učí se z chyb a překonává pády, výsledek se dostaví. Děkuju, že všem dáváš motivaci. Té je bohužel v dnešním světě trochu nedostatek:)

    Veru

    http://www.stylishcoffee.cz

  • worldneedswomen napsal:

    Terezko,
    moc krásný článek! Přečetla jsem ho na jeden nádech a občas se mi draly slzy do očí- třeba u té žádosti o ruku =).

    WORLDNEEDSWOMEN

  • Podobné články