Úterní natáčení a proč jsem radši chtěla být letící labutí

Life

20. ledna 2016

Je nádherné zmrzlé modrobílé úterý. Klidné odpoledne. Od plného soustředení na hory pracovních emailů mě jen tak něco neodtrhne. Možná jen tak letící stádo (můžu vůbec napsat stádo?, možná spíš houf, partička… Terezo… dokonči větu!) labutí. Letí sakra vysoko nad Vltavou. Zvládnou to vůbec? Labutí ladnost zmizela jak pára nad hrncem. Spíš to vypadá, že jedné z nich se už vážně nechce a raději by to doplula. Ségry jí ale nenechaj. Bojuj, holka! Natahují dlouhé krky a já na to celé divadlo fascinovaně koukám a v duchu si plánuju, jak vám to jednou vyfotím. Taková labutí neladná letecká show…, když v tom mě přeruší zvonek. Ten zvuk zní jako kdyby někdo tahal malou holku za uši a ta chuděra vydávala naprosto nepopsatelný kvílivý zvuk. Zmateně se rozhlídnu kolem sebe a vyděšený pohled přištane na Johnim… ještě dopoledne jsem mu (jako „znalec“ 🙂 říkala, že se určitě zpozdí. Protože takové natáčení, to se vždycky chtě nechtě natáhne.

Vykouknu z okna a tam několik aut naštosovaných na chodníku a spousta lidí s kamerama, mikrofonama. Všichni pobíhají sem a tam. Já taky začínám pobíhat sem a tam. Hah… na co jsem to zase kývla? Sbíhám dolů. Jen co otevřu dveře, už mi na šatech přistane port a štrádujeme si to zase nahoru do našeho druhého patra. Tentokrát už s celým štábem.

Jdou na mě mdloby… Chci být radši letící labutí.

A od té chvíle je už všechno na kameře. Prohlídka hubu, Johniho překvapenej výraz i pár piruetek na Futureboardu (jedna z nejlepších věcí, které v hubu máme :). Johni taky dostane pár otázek a já tajně ze šatny vykukuju a poslouchám, jaké otázky přistanou na tělo jemu. „Is Tereza a workoholic?“

„Řekni jo, řekni jo, řekni jo, nebo to bude vypadat, že jsem líná.“ – vysílám ze šatny telepatické signály.

A vrháme se na tu část, na kterou se já těším ze všeho úplně nejvíc. Jedeme potkat jednu/jednoho z vás. Při jízdě v autě probíhá celá talkshow. Tu určitě uvidíte, až to bude venku. Ondra mi prozradí, že jedeme do mojí nejoblíbenější části Prahy. Na mojí rodnou Ořechovku. Trochu ve mně hrkne, jestli nejedeme za mojí babičkou, to by se povedlo.

Pravda je, že babí je moje velká fanynka.
Asi možná i úplně největší. Co, babí?

Parkujeme u nádherného domu. Moc dobře ho znám. Téměř každý den jsme kolem něho chodili s Athinkou, později s Connýnem, na procházku. Se ségrou jsme si představovaly, že je to jeden z těch opuštěných strašidelných domů. Dlouho byl prázdný a pro nás, dvě malý ségry, naprosto tajuplný. Když pak Barunce bylo sedmnáct, přála si ho k osmnáctinám. Skromná to sestra 🙂

Vážně jedeme tam? To je bomba. To je osud!

Otevíráme branku a jsme vevnitř. Kamery na nás míří a celé je to trochu kostrbaté. Lucie se na mě mile usmívá. Jsem na ní pyšná. Milá to dáma (která se nechala blogem inspirovat a taky jeden moc pěkný píše Lucky život) a já ji špitám, že raději dáme nějaké kafe a dortík, až tu ty kamery nebudou. Domluveno. Všechno se seběhne tak až moc rychle a já popravdě ani nevím, jak dlouho to celé trvalo. Zase mě dovezou zpátky.

Padám na kanape a Johni mi lípne pusu a špitne: „I am proud of you…“