Proč jsem vděčná za všechny životní lekce a probdělé noci

 
Vrátím se do našeho minibytu v Oslo. Sedím na rozvrzané židli. Padá na mě pocit, že jsem k ničemu, v ničem nejsem dobrá, neumím dost dobře norsky, jak jsem mohla být tak naivní a myslet si, že tohle vyjde. Úplně si vybavuju ty pocity bezmoci. Ty večery, kdy mám na práci JENOM psaní článku a žehlení. Je mi na nic. Moje sebevědomí padá k zemi s každým dnem. Až se ozve rána jako z děla. To když spadne na naprosté dno. A to je vždycky ten moment, kdy se začnou panečku dít věci. Něco se ve mně přepne a vzniká článek Jak být šťastní, i když nám štěští nepřeje. A všechno to nějak do sebe zase klikne.


O rok později sedím v pronajatém bytě v Praze. Každý den ulehám do postele s tím nádherným pocitem, že to vyšlo, že jsem to dokázala. Že to ale trvalo, a že se vlastně celý můj život přetočil o 180 stupňů. To, kdyby by někdo býval před tím rokem řekl, mohla bych si ušetřit ty uplakané nateklé oči po probdělých nocích. Jsem vděčná. Moc. Za všechny ty životní lekce. Za všechnu tu podporu. Za ty nekonečné noci, které mi drásaly svědomí. A snažím se to předat dál. Nejsou to životní moudra. Je to jen příběh jedné normální holky, která chtěla a teď tu je. 

Chci s vámi sdílet momenty minulých dní. Ty, ve kterých jsem se na chvíli zastavila a imaginárně si sama se sebou plácla. Ne za to, že byly nějak ohromující. Ne za to, že byly převratné pro naši budoucnoust. Zkrátka a dobře jen proto, že jsem byla šťastná. A jak. A o tom to je, nebo ne? 

Tak tady jsou. Nejdou chronologicky. Jdou tak, jak mě zrovna napadnou.

STŘEDA
Nervózně přešlapuju na parketách v tělocvičně. Sleduju každý pohyb. Po
pár minutách zazní poslední tón hudby. Holky dýchaj, co jím plíce stačí
a já mermomocí zamačkávám slzy. Mám to vždycky, když poprvé dojedeme celou závodní
choreografii. Jsem na ně hrdá.

SOBOTA
Vlasy nám vlají ve větru pár z nás se neudrží a vykřikne napůl nadšením, napůl zděšením. Svištíme po Dunaji, adrenalin nám pumpuje v žilách a my sebe s těmi rozcuchanými vlasy šibalsky mrkáme a všechno fotíme. Jak jinak. Víkend s blogerkama má grády.

PONDĚLÍ
A
v tom si všimnu, že mám vedle sebe Saturnina. Beru ožmoulanou a jemně
nažloutlou knihu do ruky a začítám se do prvních stránek. Po nějaké
chvíli mě probere email. To byla nádhera. Naprosto jsme se ponořila do
příběhu zábavně podivného sluhy Saturnina. Jako bych stála vedle té
kašny, kam Saturnin hodil dámu a po té prkenně prohlásil, že je
prostřeno. 
Víc takových zasněných momentů, prosím. 

ČTVRTEK
Vybíháme schody, držíme se za ruce, na sobě máme jednu z mých nejoblíbenějších značek z Norska Kari Traa a v těch nádherných barvách se culíme do foťáků. Nikdy by mě nenapadlo, že já, ta kulatá, s krátkýma nohama, budu někdy pózovat pro značku, kterou znají všichni Norové. 

Fotka jen pro ilustraci z Karitraa.com

Těch momentů, které bych s vámi chtěla sdílet je tolik, že jsem si dala   podzimní předsevzetí. Najdu si na články a FRESH NEWS víc času 🙂

Nádherný den vám přeji!
Vaše neuvěřitelně vděčná
TerezaInOslo