Proč je dobré běhat v dešti, jak chutná norské slané máslo a jak všechny začátky jsou těžší, než v těch nejhorších představách

Life

30. září 2012

Neděle. Venku sychravo a šero. Kapky deště bubnují na norské střechy a všichni jsou schovaní doma v teple. Až na mě. Moje tělo mě doslova vyhnalo ven a nutilo mě běžet, dokud jsem nebyla promočená skrz na skrz, v botách mi čvachtalo a na NikePro počítadle se ukázalo 4,5 km. Neuvěřitelný pocit zadostiučinění se dostavil v plné kráse. Doma na mě čekala výborná horká domácí rajská polévka s makarónama, měkkým chlebem z pekárny a mým oblíbeným slaným norským máslem.

Zachoulená
v dlouhým svetru a tlustých ponožkách jsem si tu mlsotu užívala hned po
horký sprše. Takové běhání v dešti má spoustu výhod.

nepotkáte venku moc lidí

není vidět, že vám kapky potu stékají po tváři

a když běžíte moc pomalu, že na vás lidé koukají divně, můžete předstírat, že tak mírně poklusáváte, protože nechcete zmoknout cestou z obchodu

ten nejlepší pocit je ale ten, že jste hrdinka večera. Inu, je lehký říct, že prší a že půjdete zítra, ale věřte mi, že takové běhání v dešti Vám utuží kořínek a sebevědomí.

Tělo se Vám odvděčí vyplavenými hormony stejně tak jako dobrou náladou

Dnešní trasa byla ve znamení objevování naší nové čtvrti, kam se za chvíli stěhujeme. Běžela jsem kolem všech těch malinkatých barevných domečků rozesetých v našem okolí a pozorovala ty spokojené rodinky choulící se do huňatých dek u hořících krbů. Když se mě někdo zeptá, co je typicky norské, mám jasno, útulno a něco, co se tak úplně nedá do češtiny přeložit. Často tu mají na severu zimu a pršavo, nebo rovnou sněžavo, a v čem jsou teda Norové mistři světa amuleta, je dělání útulna. To jim ale opravdu jde. Dokonce jsem četla odborný výzkum na téma, jak Norové nemají přímé osvětlení, protože milují tzv. „koselig“ (útulné). Vědecky dokázáno černé na bílém. My taky nemámě přímé světlo a proč taky? Spoustu svíček a velké i malé lampy rozeseté po celém bytě dělají mnohem krásnější světlo, než bílé zářivky vypalující oči.

Dneska byla krásná neděle. Křupající vajíčka nahodily atmosféru volného dne a dlouhou snídani v doprovodu nejrůznějších dokumentů na BBC jsme si vychutnaly do poslední kapky. Sluníčko, které se prodíralo skrz obrovské stromy před našimi okny, nás vytáhlo ven a my na oplátku vytáhli naše nedělení kabáty a vyrazili na objevnou procházku centrem, zakončenou dlouhým vysedáváním v naší oblíbené kavárně s vynikajím kafem a nejrůznějšíma mlsotinama. Oba jsme si četli v knížkách, plánovali zařízení nového bytu, budoucnost, svatbu a užívali všeho do sytosti.

Koho by to kdy napadlo, když jsem se sem před rokem přistěhovala, začínala pracovat v kavárně, neuměla ani slovo norsky a lidé se mnou cloumali ze strany na stranu a rozkazovali, co mám a nemám dělat a jak že mám pořádně mýt myčku. Já tenkrát s výronem kotníku ani necekla, když jsem musela doplňovat snad všechny ledničky v restauraci studenými nápoji ve skle ze sklepa. Tenkrát jsem měla na krajíčku po každé, když jsem přišla po šílené a devět hodin se vlekoucí práci domů a připadala si, že začínám znovu. Nebyl tu nikdo jiný, kromě Johniho, komu bych se mohla na rameni vyplakat a šíleně se mi stejskalo. Neměla jsem žádný peníze a závistivě jsem koukala na všechny ty lidi v kavárně, co si chodili na nedělní kávičku s rodinou, jak já je v té době proklínala. Někde v hloubce duše jsem ale věděla, ža všechna ta dřina se jednou vyplatí a všechno si to nějak sedne. A sedlo. A teď jsem šťastná, že mám ohromnou zkušenost, respekt a památku, na ohromně těžký začátky mého severského snu.

Krásnou neděli Vám všem, i když jí mo už nezbývá, stejně ji můžete proměnit v „koselig“.

Vaše TerezaInOslo