O tom, jak mi občas na hlavu padá celej svět

Life

21. června 2017

Sedím v Olympus Roomu, protože to je jediné chladnější místo v hubu. Kolem sebe mám takový ten (ne)přehledný binec a píšu a píšu. Pro vás. Už se totiž blížíme do grande finále. Obálka knihy už je skoro na světě a já se už nemůžu dočkat, až ji uvidíte. Vlastně až uvidíte všechno. Je to takové moje druhé miminko. Všechno to tedy bude trochu tip ťop, tak snad nebudu dopisovat poslední řádky na cestě do porodnice… I když, zase by to mohlo být takové emotivní ukončení knížky 🙂 Co myslíte?

Posledních pár dní bych popsala jako: horké, náročné a euforické.

Přes víkend jsme s obrovskou pomocí zvládli sbalit naše malé království do pár krabic a já na nás byla pyšná, že těch věcí doma nemáme tolik. Ono totiž, když se stěhujete z Norska do Prahy, sakra si rozmyslíte, kolik toho opravdu potřebujete. Ve skříni si necháte jen pár kousků oblečení a vlastně je vám skvěle, protože se ve vašem bytě můžete nadechnout a nezakopáváte o žádné lapače prachu a podobné nesmysly. Před stěhováním jsem zase spoustu věcí rozdala a z toho mám vždycky radost největší.

Baví mě pozorovat ty moje holky, jak rozbalujou krabice plné oblečení a kosmetiky a mají takovou tu dětskou radost, ale v dospěláckém provedení :))

V sobotu navečer jsme zázračně (a vlastně vůbec nevím jak) vybalili během pár hodin obývák, kuchyň, koupelnu i oblečení a před půlnocí už leželi v naší posteli a koukali unaveně do stropu.

Byl to nádhernej pocit. Konečně.

Já totiž měla v hlavě už několik dlouhých měsíců pěknej guláš. Pořád jsme váhali. Přestěhovat se, nebo ne. Nemohli jsme najít žádný hezký byt, ani domek. A mezi prací, vším tím pendlováním Norsko-Česko-Slovensko-Polsko, psaním knihy a blogováním jsme po večerech obcházeli desítky bytů a pořád se nám žádný nezamlouval. Já jsem pak každý večer před spaním tradičně projížděla svůj nekonečnej seznam věcí, který jsem imaginárně, za to velmi vehementně, podtrhávala. K jednotlivým řádkům jsem pak psala vykřičníky až z toho byla směsice barevných čmáranic v mojí hlavě, která mě ve snech akorát tak strašila. V hlavě jsem měla zahrabanej ještě jeden tajnej seznam a to všeho, co se musí stihnout do nejtajnější oslavy roku pro Johniho. A někdy jsem měla obrovské nutkání zakousnout se do polštáře a pár minut křičet, že jsem si toho zase nabrala tolik, a že určitě zase z nějaké té židle spadnu a pořádně si namelu. Ale vzbudila bych Johniho a miniJohniho.

Takže jsem se párkrát nadechla, občas mi kápla nějaká ta slza únavy a bezmoci a přesvědčila jsem sama sebe, že to přeci nějak dopadnout musí. A že jsme stejně s Johnim dreamteam a zvládneme všechno na světě. A taky, že jo… 🙂

A moje hláška, že „to já rozhodně v 8. měsíci těhotenství nebudu nic rekonstruovat a už vůbec ne se stěhovat“, vypršela do ztracena.

Protože jsme se v 8. měsíci stěhovali. A zvládli jsme to. A pak se ke mně doneslo, od vás i od mých přátel, kolik z nás jsme se ocitli v úplně stejné situaci, i když jsme se tomu tak moc chtěli vyhnout. Možná, že bychom měli založit nějaký klub a vzájemně se smát těm našim naivním představám, které nás občas v životě zaskočí.

Ale nebojte, všechno to dobře dopadne. I když to možná teď vypadá, že vám na hlavu padá svět, nadechněte se a přesvědčte sami sebe, že to nějak dopadne. Co nějak, dobře to dopadne. A třeba si na mě ještě vzpomenete, jak s tím velkým břichem doma usínám a v hlavě se mi vaří ten guláš plný povinností a starostí…

Krásný horký den a udělejte si nějakou domácí zmrzlinu.

Zkusím přidat recept na tu naší oblíbenou 🙂

Vaše TerezaInOslo

Komentáře

Odebírat

4 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Most Voted

Inline Feedbacks

View all comments

Anonymní

6 let před

Ahoj Terezka, ja som sa v živote sťahovala už 6 x a verím že toto je už naša konečná zastávka, bolo to náročné pretože my sme mali kopec vecí a postupne pribudli 3 detičky no zvládli sme to, teším sa že aj vy idete do lepšieho už aj kvôli malinkému "méďovi" to určite bolo dobré rozhodnutie. Držím palce a nech sa vám v novom dobre býva 🙂 si super baba a rada chodím na tvoj blog

Odpovědět

Ejvi ✮

6 let před

Já se dneska vzbudila v půl 5 ráno a už jsem neusnula a bylo to přesně jen proto, že se mi začalo hlavou honit milion myšlenek, co musim stihnout ještě v práci než za týden odejdu, co musím vše zařídit doma, kolik schůzek jsem si naložika, jaké články budu psát a kde je budu fotit, kam všude se nesmím zapomenout objednat a to jsem teprve v 6. měsíci a stěhování nás nečekalo, takže máš můj obdiv:) Já momentálně furt myslím jen na drobnosti v domě, jak výměna baterie v kuchyni, skřínka pod umyvadlo v koupelně a lustry v prvním patře..zkrátka pořád je co dělat 🙂 Ale zabydlování je stejně krásná kapitola a co teprv chystání těch dětských pokojíčků. Věřím, že to nám to všechno vynahradí :).

Odpovědět

Jana B.

6 let před

Ten pocit, ze jste to zvladli, tak ten si uzivejte. Je nejkrasnejsi. Uplne jsi mi svymi pripomnela dobu pred porodem druheho ditete, kdy jsme behem mesice zrekonstruovali bydleni, zili na druhem konci mesta a modlili se, aby se miminko nerozhodlo prijit driv. Stihli jsme to a tyden po nastehovani se syn narodil. Bozi pocit. Uzivejte!

Odpovědět

Anonymní

6 let před

taky jsme se stehovali – v 7. mesici. a pak znovu s 4mesicnim mimcem 😀 kdyz jsme se bavily s holkama na predporodnim kurzu, tak rekonstrukci nebo stehovani mely za sebou skoro vsechny – asi je to tak prirozene, ze se snazime pro ty nase budouci prcky pripravit co nejkrasnejsi domov 🙂 hlavne je potreba u vsi te prace najit i chvili na odpocinek a nebat se rict, ze uz nam dochazi energie a nechat nejakou tu praci i na ostatnich 🙂

Odpovědět

O tom, jak mi občas na hlavu padá celej svět

1. Co jsou soubory cookies

2. Druhy souborů cookies

3. Využívání souborů cookies

4. Účel použití souborů cookies