Jedna dramatická nemocniční etuda

Autor: Katka Sedláková, Dream & Live Magazine

Velkou jehlou vám napíchnou páteřní kanálek a několik minut odebírají mozkomíšní mok. Ten se pak posílá na analýzu do laboratoře. Vy se musíte schoulit do klubíčka a doktor vás upozorní, že když se jehlou dotkne nervu, můžete očekávat, že vám nohama projede něco jako elektrický šok. Ten prý není vůbec nebezpečný, jen hodně nepříjemný. Bože…

Brzo ráno přijíždíme do nemocnice. Johniho už na neurologii všichni očekávají a asi tři lidé Johniho nazývají přezdívkou ten-anglicky-mluvící-s-dlouhým-jménem. Všichni se na něj usmívají a já ho trochu podezřívám, že on na ty doktory použil jednu z jeho oblíbených českých frází. „Ty máš hezký šaty…“ možná tentokrát vynechal.


Sedím tam s Johnim v té ordinaci s milou paní doktorkou, která všechno s klidným hlasem a pomalu vysvětluje. Já poslouchám každé slovo a snažím se vypadat, že to bude všechno dobrý. Když nám paní znovu říká možnosti, u kterých zdůrazňuje, že vidí velmi malou šanci, že to nebude jedna z nich, tak si celá nervózní mnu upocený dlaně.  

Možnosti,
které jsme od doktorů dostaly byly totiž následující: pokud to bude
borelioza, nechali by si Johniho od dneška minimálně na tři týdny v nemocnici na
antibiotikách na kapačkách. Pokud by to byla klíšťová encefalitida,
musel by dodržovat pět týdnů naprostý klidový režim, ve kterém by si
neměl ani číst, ani koukat na televizi, skoro se vůbec nepohybovat, jen ležet, v naprostém
klidu a vůbec se nevystavovat stresovým situací. Varianty jsou, shrnuto podtrženo a slušně řečeno, jedna horší než druhá…  vzhledem k tomu, že mám termín porodu za týden. Nedokážu si absolutně představit, že by si teď v tuhle chvíli Johniho nechali v nemocnici na kapačkách tři týdny, nebo že by musel mít takový klidový režim, aby se skoro nehýbal… 

V hlavě si maluju, že porod budu muset prostě zvládnout sama. První týdny s miminkem taky a jsem sama překvapená, jak obrovsky silná si najednou připadám. My přece dokážeme všechno na světě. Už jsme si to několikrát vyzkoušeli. A když se ten život jednoduše se…, tak se k tomu postavíme čelem. Johni tam sedí na tom lehátku, trénuje s paní doktorkou sed do klubka a já už se vidím, jak mu malýho chodím jednou za čas ukázat k posteli. 

Najednou, jako by tu Terezu, která celý včerejší odpoledne trnula starostmi někdo vyměnil. Kde je ta holka, která v Johniho náruči proplakala odpoledne, protože se tak
moc bála. Že Johni nebude u porodu. Že bude muset být v nemocnici, místo toho, aby si užíval ty nejkrásnější dny a
týdny s broučkem. Že to bude pro oba náročný, jako nikdy. Málem jsem Johnimu zničila košili. Ty fleky mých slz mi připomínaly mi, že tohle bude ještě náročný. 

Už je to dobrá půlhodina, já utřu tu jednu slzu strachu, kterou jsem pod víčkem neudržela. Kupuju kafe a kofolu, kofein se po lumbální punkci doporučuje, vodu, nějaké sušenky a jdu se podívat, jestli mě už pustí na pokoj. Pomalinku klepu a ozve se: „Come in“. Johni tam leží na boku, je úplně bílej, moc nemluví, ale usměje se na mě. A já se tak trochu hroutím na tu jeho postel a málem ho umačkám objetím. Je to hrozný vidět toho vašeho nejmilovanějšího v nemocniční posteli. Prý to moc nebolelo, ale to mu vůbec nevěřím. Já tu obrovskou jehlu viděla… 

A začíná rodeo nekonečného čekání na předběžné výsledky. Mají být kolem druhé hodiny. Čeká nás tedy nekonečných pět hodin. Krájím čas čtením knížky a posledními korekcemi. Sedím u Johniho a jenom ho pozoruju. Nechce se mi nic. Jenom přetočit ten čas. Johni musí teď několik hodin odpočívat, pít kofein, hodně vody a být v klidu. Já se tam několik hodin kroutím na plastové židli a snad milionkrát kontroluju hodinky. Pár minut do druhé hodiny mi na telefonu začínají lítat zprávy od našich rodin a nejbližších, jestli už něco víme. Všichni to prožívají s námi. Nic. Je půl třetí. Nic. Jsou tři. Nic. Půl čtvrtý. Nic. Sakra, to už je asi nějaký vážný. Pár minut před čtvrtou hodinou někdo klepne na dveře a mně málem vyskočí srdce z těla. Je to sestřička, která má pro nás propouštěcí zprávu. Já na ní vyhrknu: „A výsledky? Výsledky máte?“ Vypadá zmateně, něco se snaží rozlousknout z papíru. „Vypadá to dobře, paní Salte. Předběžné výsledky testů jsou negativní…“ A mně padá obrovskej balvan se srdce, který jste museli slyšet snad i vy. Usmívám se a kdybych neseděla a neměla bych obří břicho, asi bych jí radostní objala. Ještě tedy musíme počkat na kompletní testy, které budou za 3-4 týdny a budeme si moct oddechnout. Ale bude to dobrý. Musí být. Ufffff…..

Johni, pořád chudák trochu bílej, se usmívá a my můžeme jít konečně domů. A s nejlepšími zprávami na světě. Teď ještě musí být Johni několik dnů v klidovém režimu. 

Táta nás veze domů, my se doma oba složíme na kanape a jsme nejšťastnější na světě. Já jsem unavená k smrti a hlava mi pomalu vypíná. Ještě než nám přijedou burgery na oslavu, usnu jako špalek. A je mi nádherně. Chudák méďa, dostal tyhle poslední dny trochu zabrat. Ale už si ho budu jenom v bříšku hýčkat. Opravdu.

Nás tedy vystrašili pěkně. Nikomu bych to nepřála, obzvlášť v tomhle trochu náročnějším období, kdy s váma melou hormony sem a tam. Dávejte pozor na ty klíšťáky. Jsou totiž všude. Prohlížejte se po procházkách. Používejte repelent. Však to znáte. Jen to, prosím, nepodceňte, protože následky mohou být horší, než si vůbec dokážete představit… a zdraví. Zdraví máme všichni opravdu jenom jedno.


Děkuju za tak obrovskou podporu od vás. Vážně mi všechny ty vaše zprávy a emaily v té situaci pomohly a všechny pozdravy Johnimu jsem vyřídila. Je to můj cukrouš a zdraví všechny zpátky.


DĚKUJU. MOC!
Vaše TerezaInOslo