Jak to na mě zase všechno tak trochu spadlo…

To dnešní ráno bylo oproti tomu včerejšímu ukázkové. John Erik odjel už po šesté prvním vlakem do Bratislavy, já měla ještě jednu důležitou schůzku a pak jsem šla s tátou na snídani. To včerejší bylo ale pekelné. Celou noc jsem se převalovala a v hlavě se mi překřikovaly myšlenky, až se málem popraly. Ty větší válcovaly ty menší, které se o to víc dožadovaly pozornosti. Střídavě jsem přemýšlela nad tím, jak s miminkem uválčíme situaci v pátém patře bez výtahu, koho pozveme do druhého kola pohovorů na novou pozici, jak bude vypadat obálka knížky, kdo udělá ilustrace, kdy stihnu připravit prezentaci na víkendový kick-off workshop se slovenskými blogerkami, kde budeme bydlet, jestli se raději nepřestěhovat jinam, že už bych měla obvolat pediatry, aby na nás nějací dobří zbyli, že by asi měl mluvit anglicky, až tam půjde Johni, že jsem zapomněla vynést koš a určitě ráno bude smrdět, že to možná v tom pátém patře zvládneme, aspoň budu pořád v kondici, že jsme se ještě nestihli zajet podívat do porodnice v Kladně, že nemáme dárek pro Johniho maminku k narozeninám, že nás musím objednat k zubaři, možná bychom mohli pozvat do druhého kola všechny, že bych se měla přihlásit taky na nějaký těhotenský kurz, abych věděla, jak se vaničkuje, šátkuje, kojí a vůbec, že možná bude lepší, když se odstěhujeme za Prahu do domku se zahradou… jenže Johni tak miluje město a výhled na něj, že nemáme nic k snídani, protože ten chleba ze včera určitě už bude tvrdej a já vůbec nemám čas nakoupit, že už se blíží důležité termíny k finálnímu dotažení dotáhnout velkých projektů, kdy zas budu míít chvíli psát, že musím už zjistit, kdy si zažádat o mateřskou a rodičovskou, že musím napsat volné termíny na natáčení a poslat dva rozhovory … a že jsem skoro v sedmým měsíci a měla bych se především uklidnit. Dobře, dobře, možná ta bublina myšlenek je trochu nafouknutější, každopádně jsem se ráno probudila s neuvěřitelnu bolestí hlavy a ze všeho nejradši bych se postelí propadla někam do oázy klidu. Vlastně vím úplně přesně kam. Do srubu v Norsku. Na tu terasu s nejhezčím výhledem na světě, kam bych si donesla knížku a kakao s kopou šlehačky. Na ten si ale budu muset ještě pár dní počkat. 

Když to bych to nebyla já, abych neseděla zadkem na deseti židlích. Je fakt, že bych si někdy ze všeho nejvíc přála jít do práce a přesně v pět zase odejít a mít čistou hlavu. Jenže, když podnikáte, tak se vám to stane akorát tak ve snu. A když do toho ještě ke všemu řešíte další pro nás velmi zásadní a důležitý životní kroky, holt někdy musíte počítat s tím, že z těch židlí jednou spadnete a nabijete si čumák. A pak by měl přijít táta a říct vám tu větu, že to všechno stejně dobře dopadne. A vy mu budete důvěřovat, protože tátové mají vždycky pravdu.

Já se dneska skvěle vyspala, najedla, zacvičila a teď už se těším na naše nové slovenské dobrodružství se slovenskými blogerkami v Bratislavě. A pak už se jenom pětkrát vyspím a budu v oáze klidu.

Krásný den a dávejte na sebe pozor. Já taky budu! Slibuju.
Vaše TerezaInOslo