Halloweenské počteníčko nevhodné pro slabší povahy

Life

26. října 2014

Píše se rok 2014. Na opuštěném hřbitově v jedné z nejstarších částí města, kde žijí jen ti nejotužilejší, odpadávají žilkovitě rozpraskané listy ze starých mohutných stromů, které pamatují kruté doby dánských králů. Sluncem unavené a vyprahlé listy to už pro letošek vzdaly a polehounku pomalounku se snášejí odevzdaně k zemi. Skládají se na nastydlou půdu, jakoby jim někdo našeptával jakým směrem se natočit, aby společnými silami vytvořily ten přenádherný koberec. Široko daleko nikde nikdo. Jen poletující smradlavé mouchy tuší, že za pár hodin tu budou procházet kreatury, které všechnu tu nádheru rozvíří a nenávratně rozboří. Slunce se na obloze v tomto ročním období objevuje jen zřídkakdy, a jako by to nestačilo, každý den to ještě schválně a s výrazem „však-vy-si-to-zasloužíte“ o kus ukrajuje. V tento grandiózní den, kdy se tradičně dějí velké věci na malých místech, tu ale jako na potvoru bylo jen chviličku chviličky. Zasvítilo na rozpraskané náhrobky na starém hřbitově, které laškovně děsí zbloudilé návštěvníky zpola-opuštěné továrny na boty.

V malém kamrlíku uvnitř cihlové polorozpadlé továrny si potichu šeptají dvě osoby. Mluví tlumeným hlasem jazykem, kterému rozumí jen pár šťastlivců a dívka malé postavy svým uši trhajícím smíchem čas od času zapiští a rozbije to napnuté ticho.
Pavouci, kteří dřímají na pavučinách a relaxují po té dřině, sebou synchronizovaně trhnou při každém zapištění, aby zase po chvíli mohli zavřít všechny oči. V místnosti s vysokými stropy by se dala napjatá atmosféra krájet. Od zdí potažených pavučinama se odráží kapání z ledabyle utaženého kohoutku, které doplňuje šepot těch dvou. Čas plyne a muž opírající se o červama rozežraný parapet se pomalu otočí k dívce, která si nervózně omotává své rozcuchané vlasy kolem vyžraných prstíků, a pomalu přikývne. Dívce se rozzáří oči a my víme, že nastal ten čas.

Po hřbitově, který už dávno pohltila černá plná tma se pomalým krokem šourají roztodivné kreatury. Svým plazivým krokem rozbíjejí ty nádherné koberce a vůbec jim to nedělá žádné starosti. Jeden po druhém otevírají rozvrzanou a těžkou bránu a jejich podvědomí jim našeptává, kolik ještě kroků zbývá do kýženého cíle. Ozve se klepání na dveře a dívka s sebou škubne a vytrhne si chomáč zacuchaných vlasů. Tuhle situaci nacvičovaly tolikrát, přesto se jí ale z přemíry adrenalinu klepou ruce, když nalejvá z těžkého stříbrného džbánu likér, na jehož receptu pracovala pár bezesných nocí. Rozmixované nosy na poslední chvíli vyměnila za laloky uší, přihodila tři chlupy z Močálových Grouzdů, a nastrouhala kus toho nejžlutějšího stonku Smradlavého Puchýřovníku, který se dá najít jen za přílivu na kopci vedle hnízd Fádela Přímořského. Muž v černé lesklé kápy, na kterou si čas od času šlápne, čeká na její svolení. Dívka mrkne svými dlouhými řasami, na jejichž konci se zuby nehty drží vajíčka těch nejjedovatějších pavouků. To znamená, že má lektvar pod kontrolou v křišťálových vázách velikosti obtloustlé housenky. Muž až teprve potom hbitě odemyká stovky komplikovaných zámků a dívka se třese nedočkáním, při čemž si polejvá naducané prstíky lepivým lektvarem.

Dveře se za zvuku, který všechny tahá všechny za uši, pomalu otevřou a bouřlivý smích prohýbá skleněné výplně oken, na kterých se pyšní malby lebek. Lusknutím prstu přehluší pravidelné kapání vody rozverná muzika linoucí se ze všech koutů a lebky se rozkývají do rytmu. Přitom mumlají svými čelistmi slova písní, které se poslouchají jen jeden den v roce.

Drobná dívka špulí pusu na znamení štěstím rozechvěného srdce a nalejvá lektvar z uší o sto šest. Muž hází kápě příchozích do kouta, kde na nich pomalu začínají pracovat vyhladovělé myši a malý pokoj se začíná zaplňovat kreaturami rychlostí blesku. Světlo ze tří měsíců, které jim půjčilo na dnešní noc nebe prosvětluje místnost, ve které se trhanými pohyby rozverně klátí lektvarem otupělí příchozí. Zapomenutý pianista, který se krčí v umývárně a přehrává svoje hity na polorozpadlé křídlo straší ty, kteří se vydají vyprázdnit měchýř.

Dívka s korunkou a šerpou se jemně vznáší nad zemí a obletuje hosty a pod nos jim nutí na grilu rozpečené křupavé utrhané prsty. Někdo dá ale přednost sandwichům, na nichž se pyšně škubají právě napíchnutí pavouci s chlupatýma nohama. Slané tyčky namočené do výkalů lesních skřítků zmizí cobydup a z dýně velké jako slonní hlava si všichni bez okolkování nabírají kopy likéru, ve kterém plavou vydloubané oči rozličných barev, a který všem motá hlavu.

Smích i hudba se rozléhá po celé továrně a z cihlových zdí se pod otřesy tanečních kreací sype těm šťastlivcům, kteří zamhouřili oči, šedo-bílý prach. Vampíři si vyměňují rady, jak se dá nejlépe pít ze sklenic s těmi otravnými zuby, a čarodějnice se překřikují v diskuzi o nejnovějších trendech klobouků. Kosmonaut, který si evidentně spletl rok, si v rohu šušká s Vikingem, který to letos taky přestřelil.

Všichni do jednoho si křečovitě drží své poháry s likéry a lektvary a všichni se těší na představení mini-pavouků, které za celý večer nacvičila dívka, které mluví jen zřídkakdy. Měsícům už dochází energie a lebkám na oknech se už klíží bulvy. Je čas to zabalit. Vznášející dívka se ustaraně prohrabuje krvavou ránou jejího vampíra a jakmile si poslední hosté natahnou zbytky pršiplášťů, šouravým krokem se plíží hřbitovem. Všichni se musí domů dostat před východem Slunce a zase se na rok ponořit do hlubokého spánku, aby mohli nabrat síly na tento jediný večer v roce. Na pianistu v koupelně si nikdo nevzpomněl, tak tam hraje doteďka. Má puchýře na prstech a smrdí sebechválou tak, že si musí všichni ráno ve staré továrně na boty zacpávat nos.

Dobrou noc.

TerezaInOslo