Doma

Life

24. listopadu 2013

Sedím u rozviklaného stolu, usrkávám horký čaj, je mi líto těch uschlých květin na parapetu a kočky, které venku mrznou ťapky. Přímotop se snaží zuby nehty vytopit malinký byt s obrovskými okny a já přemýšlím, že huňatý boty na doma jsou nezbytností. Sedím tu jako by to bylo včera, co jsme odjeli a pořád se musím předsvědčovat, že to nebyl jenom sen. Inu, masajský bojovník se svou ženou mi to svým výrazem připomíná, stejně tak jako snubní prstýnek na opálené ruce.

Oslo Gardemoen

Návraty jsou vždycky těžké. Po aklimatizujícím týdnu v Praze nastal čas vrátit se zpátky do Norska. Už jsem se nemohla dočkat čerstvého vzduchu, usměvavých Norů zabalených do šál a čepic, vánoční atmosféry a našeho rozkošného bytu. Při přistání mě překvapily slzy štěstí a celá roztátá jsem se neubránila nostalgickému vzpomínání na ty tři měsíce, kdy jsme navštívili tři kontinenty, strávili na padesát hodin v deseti různých letadlech a pořídili na tisíce fotek. Úsměv mě přešel, když jsem zjistila, že vozíky na letišti Gardemoen v Oslu jsou mnohem menší, než ty v Praze a moje dva obří kufry s nadváhou, dva velké příruční a ski bag se snowboardem a běžkama se tam zcela jistě neudrží déle než deset sekund. To už vám nějaké „Kdybych já blbá toho tolik nebalila…“ nepomůže. Šnečím tempem se vleču k vlaku, přičemž mi všechno padá na všechny strany a slovo nemotorná se mi rýsuje na čele s každou vráskou. Zvládám to do výtahu a přistihnu se, že mi přemýšlím, jaký kufr má ty největší skvosty, protože o všechny se zkrátka postarat nestíhám. V hlavě mi už šrotuje plán B, kam bych volala, kdyby se náhodou dveře od vlaku zavřely a já kufrům venku mohla tak poslat vzdušnou pusu pro štěstí. Stresová situace zvládnuta a já padám na pohodlnou sedačku expres vlaku. Celou cestu jsem však jako na trní. V porovnání se všemi těmi dopravními prostředky, které jsme za posledních pár měsíců používali je norský rychlovlak procházka růžovou zahradou, avšak na všechno jsme byli dva a ve dvou se to lépe táhne, to vám teda řeknu. Pět minut před příjezdem tahám ty zatraceně těžký kufry do uličky a zaterasuju východ pro všechny pasažéry. Vlak zastavuje a já mám vyhráno, nejenom že vyndavám jednotlivé kousky ven celkem elegantně, ale na perónu se blyští pár výstavních vozíků, které mi zachraňují úsměv. Vrhám se k nim a v tašce lovím norskou dvacku, která s námi obletěla v mé kabelce Afriku i Asii a celou dobu mě otravovala, když jsme hledala místní drobáky. Vozíky jsou ještě menší než ty na letišti, ale to už mi nemůže zkazit den.

Takhle to rozhodně nevypadalo

Píšu vítězoslavnou smsku manželovi, že situace je pod kontrolou. Perón je vylidněný a já se rozjíždím šnečím krokem k pojízdnému pásu do prvního patra hlavního nádraží. A v tom… se rozezní neuvěřitelně hlasitý alarm a hlášení, že je v budově požár a všichni musí neprodleně opustit budovu. Srdce se mi rozbuší a přemýšlím, jestli utéct bez kufrů a zachránit se, nebo zachránit i ty masajské bojovníky strachující se v kufru. Dělám co můžu. Všechny výtahy i eskalátory zastavené a já se vydávám kupředu. Všichni kolem mě nesměrované pobíhají na všechny strany a já bezmocně tlačím ten přeplněný vozík, ze kterého všechno padá každou vteřinu. Musím dolů po schodech a už vidím, že hlášení není jen nějaký cvičný poplach, ale že jde opravdu do tuhého. Už je kolem mě jenom pár opozdilců nebo hasičů, kteří na mě histericky křičí, co tam ještě dělám, ať okamžitě nechám ty kufry ležet a běžím ven. Popadávám jedno příruční a kabelku a ostatní nechávám na pospas. Stojím před budovou, kde jsou stovky lidí a slzy se mi derou do očí. Welcome home, Tereza. Tohle máš za ty všechny týdny štěstí, lásky a cestování. Život tě zas jednou musel kopnout do zadku. Najednou stojí kufry vedle mě a já se pod slzama snažím vykouzlit úsměv na jejich zachránce. Je mi do breku a chci obejmout.

Inu, za štěstí se musí bojovat, ale i platit. A to jsem si říkala, že už mě jen tak nic nerozhodí!

Tak krásnou neděli Vám všem. Jsem ráda, za každého z Vás. A děkuju za Vaši důvěru. Nás teď čeká aklimatizace, prosinec plný návštěv a první společné Vánoce v Norsku.

Vaše TerezaBackInOslo

P.S. Mám pro vás výzvu, napište mi do zprávy nadpis, slovo či téma, o kterém byste si chtěi přečíst. Já vyberu jedno nejoriginálnější a vyzývavé, o kterém napíšu. Těším se!