Co nás děti naučí?

Life

4. listopadu 2017

Je pátek ráno. Spím dlouho, protože můžu. Zahrabaná někde hluboko v peřinách, ze kterejch mi kouká jenom hlava s rozdováděným drdolem. Vedle mě spinká ten anděl. Ten menší, kterýho už dobrejch dvacet minut jen pozoruju. Protože se mi chce. A protože je to poslední dobou ta nejkrásnější „aktivita“. Čekám až rozlepí ty svoje modrý oči a usměje se na mě.

Včera jsem měla (po)divnou náladu. Ani nevím, proč. Prostě jen tak přišla. Asi protože se jí chtělo přijít.

Možná to bylo tím, že se Johni vrátil domů po celým dni až pozdě v noci a já už byla hodně unavená. Kolem všeho je teď velkej humbuk, a Williamínek spinká přes den jenom pár chvilek a já se mu chci věnovat naplno, takže nemám moc času. Na články, na těch milion emailů a telefonátů, vyprat, o žehlení ani nemluvě, a nebo si třeba uvařit jídlo. Takže čerstvý těstoviny s pestem to jistí. Do toho se to krásně sešlo s plánováním návštěv a autogramiád v Brně, Ostravě a dalších městech, připravuju se na několik konferencí, na kterých přednáším, buď o tom, jaké je to zaměstnávat generaci mileniálů pro HRisty z velkých firem, různé workshopy, nebo třeba na konferenci Marie Claire s názvem Dream Big v SaSaZu, kde bude přes pět set lidí. A tak nějak mi občas tou únavou dojde dech, abych si zas a znovu uvědomila, že to vlastně vůbec, ale vůbec není důležitý, jestli ten email pošlu dneska nebo za zítra ráno.

Včera v noci na kanapi s Williamínkem v náručí jsem přemýšlela, jak mě mateřství změnilo.

Určitě mě změnilo. Zpomalilo mě. Rozněžnilo. Naučilo mě ještě mnohem intenzivněji vnímat kouzlo naprosto běžného okamžiku. Sobotní ráno. Probuzení. Úsměv. Obejmutí. Všechno to, co je pro někoho tak běžné je pro mě teď středobod vesmíru. A je nádherný to na sobě vnímat.

Baví mě balancovat ten život plnej obrovských příležitostí, které mám teď jako na dlani a lidí, se kterými jsem vždycky toužila se potkat a učit se od nich, s tím, který je naprosto běžný, čistý, něžný a přitom tak nádherný.

Mám pocit, že většina z nás se právě díky dětem zastaví, zpomalí a uvědomí si tu nádheru naprosto běžných momentů.

Těch, které by se daly i snadno přehlédnout a přitom by to byla taková škoda.

A možná, že kdybychom nečekali na to, až ty děti přijdou a naplní nás tím obrovským štěstím a tou touhou žít okamžikem, přítomností a vědomě, chcete.li použít to slovo, bylo by to všechno o moc jednodušší. Děti mají totiž jednu úžasnou vlastnost, která vlastně ani tak není vlastností. A to to, že na nich každý den vidíme, jak moc ten čas letí. A někde hluboko v nás velmi dobře víme, že ty okamžiky už nevrátíme. Nikdy. Že děti vyrostou a pokud posloucháme naše okolí, stane se to prý dřív, než se nadějeme.

Tak proč je tak těžké žít okamžikem, když děti ještě nemáme? Proč pořád toužíme po tom „až jednou“ a neužíváme si ty maličkosti běžných dní?

Všechno je to volba. Volba toho, být spokojení s tím, kde jsme a co se nám v životě právě teď děje. Každý den, i ten nejnudnější a nejběžnější, je součástí té naší životní mozaiky, která dává smysl. Ne té, která jednou bude dávat smysl. Dává smysl už teď. A je důležité si to pořád připomínat. A je nádherné mít životní vizi a sny, když si ale uvědomíme to, že každý ten moment, chvíle, hodina je součástí něčeho mnohem většího a plní důležitou roli, bude ta naše cesta mnohem zábavnější a plnější už teď.
Je úplně v pořádku, že se nám neplní ty naše přání a touhy právě teď, jednou budou, pokud nebudeme sedět v koutě a jenom čekat, až přijdou sami. To se neděje ani v těch nejvíc naivních pohádkách. Pokud jsme se ale na tu cestu vydali a alespoň to něco málo pro to udělali, užívejme si ten každý moment a na první pohled možná ty běžné a nudné chvíle, které jsou ty, co nás naplňují štěstím.

Děti to naučí téměř každého. Ale když se to naučíte ještě předtím, než děti přijdou i do těch vašich životů, máte vyhráno a bude vám nádherně. Ať se bude dít, co se bude dít.

Vaše TerezaInOslo

Komentáře

Odebírat

3 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Most Voted

Inline Feedbacks

View all comments

Anonymní

6 let před

Mně se děti narodily v devadesátkach. Nevím,jak je to možné,ale ta doba byla pomalejší než dnes. Měla jsem čas denně vařit, chodit s kočárkem na procházky, stavět s nimi hrady z kostek, jezdit na výlety… Dnes už mám oba syny z domu, do práce chodím skoro za tmy,vracim se chvíli před setměním, nemusím s nimi sedět nad úkoly, prát a žehlit jednu pračku za druhou,sbírat s nimi a lisovat podzimní listí, vozit na tréninky, chodit na rodičáky a přesto mám pocit,že se dny víc a víc zkracují, že se Země otáčí aspoň dvakrát rychleji… Pracuji ve školství a i ti moji prvňáčci mi říkají,že jim dny hrozně utíkají… Jak se to stalo nebo kdy se to stalo,že se že Zeměkoule stal rotující mixér? Ivča

Odpovědět

Unknown

6 let před

Reply to Anonymní

Krásně napsané, Ivčo! Doma často slýchávám, že naše maminky neměly k dispozici všechen ten luxus jako jsou myčky, jednorázové plenky nebo třeba auto, aby si sjely kdykoliv – klidně třeba v neděli! – nakoupit. A uznávám, že to určitě měly těžší, vždyť už jen ten přísun informací, které si můžeme kdykoliv dohledat na internetu, nám život hodně usnadňuje. Přesto mi ale přijde, že dřív se žilo tak nějak pomaleji, klidněji… A tak ráda bych to někdy vrátila!

Odpovědět

Nikola Krmelova

6 let před

Terezko, jâ zatím děti nemám, ale každopádně mi připadá že čas strašně rychle utíká. A když se podívám jak se lidé pořád za něčím honí tak je mi z toho smutno. Lidé by se opravdu měli umět zastavit a uvêdomit si krásu okamžiku. Třeba já v práci dneska chvilku koukala z okna do parku a uvědomila jsem si jak je podzim nádherný. A to jsem ho nikdy nemêla ráda. V té chvíly jsem si vzpomnêla na tebe a připadala jsem si jako na obláčku ze slehačky.

Odpovědět

Co nás děti naučí?

1. Co jsou soubory cookies

2. Druhy souborů cookies

3. Využívání souborů cookies

4. Účel použití souborů cookies