Všude dobře, doma nejlíp?

Sedím v kavárně. V té, ve které jsem na podzim křtila Šlehačková oblaka. Kluci se prochází venku, je totiž nádhernej letní den a já si ukradla chvilku pro sebe. Teda spíš takovou pracovní chvilku pro sebe, na kterou jsem se těšila. I když mi to pořád tak trochu trhá srdce, když Williamka líbám na čelo a kluci spolu odchází a já jim donekonečna mávám.
Obávám se, že mě to asi nepustí nikdy. 
Nebo jo?
Jsme pár dní doma a vlítli jsme do toho pražského horkého léta po hlavě. Doma mám hromady oblečení, ještě jsem nestihla zdaleka vyprat ani půlku, ale přeci nebudu doma, když je venku tak nádherně. 

Přiletěli jsme v pátek odpoledne, měli jsme jednu noc v letištním hotelu v Dubaji, abychom si dáchli a cestu trochu rozdělili. William to zvládnul naprosto bravurně. Je to cestovatel. Dokonce jsme i celkem rychle překonali časový posun (na Bali je +6 hodin), se kterým jsme na cestě tam bojovali týden. Teď se drží jenom mě a to tak, že vstávám sama od sebe kolem šesté, což je naprosto skvělý, protože kluci spí do osmi a já mám dvě hodiny času na „rozjímání“. Haha, všichni přece ví, že mámy nerozjímaj. Mámy kmitaj 🙂
Já si říkala, jak se mi po Bali bude náramně stýskat, ale ono to tady u nás je taky parádní idylka.
Je nádherně a my jsme se rozhodli si léto náramně užít. Vzali jsme Williamka poprvé do lesní ZOO, kde se starají o poraněná zvířátka, než je vypustí zpátky do přírody, užíváme si všemožné letní limonády, ledové kávy, grilování na zahradě, tulení se Sirem Sidem (irským setrem) a Elizabeth. Vyjeli jsme na nedělní výlet do Průhonického parku, do pivoňkového ráje a prošli Prahu křížem krážem. Plánuju přestavění terasy, jednu letní boho party, spoustu seminářů a pár tajných i netajných letních výletů. Plánuju vyčistit šatník a nechat si opravdu jenom pár kousků, které budu nosit pořád dokola a taky poslat dál věci z bytu, které mi překáží a dalším udělají radost. 
Mám touhu běhat, psát, sdílet a dávat vám brouky do hlavy. To, abyste tady na blogu mohli taky načerpat trochu té energie, kterou jsem si s sebou z Bali dovezla v kufru mezi mističkama z týkového dřeva a bambusovýma brčkama.
Myslím, že účel našeho měsíčního dýchánku byl splněn. Občas mi někdo z vás napsal do komentáře, nebo zprávy, jestli jsme se nebáli cestovat tak daleko s tak malým dítětem. Báli. Já se začla bát, až když jsem si začala vybavovat všechny možné scénáře, které by se mohly dít. Nejvíc mě vystresovaly cedule, které byly rozeseté všude po Bali a ukazovaly, kudy a kam máte utíkat, kdyby přišla vlna Tsunami. Johni prý nastudoval všechny možné trasy z vily už týden před odjezdem. Ale díkybohu se žádný podobný scénář nekonal. Trochu nás, mámy, podezřívám, že máme nadpřirozenou schopnost velmi rozmanitě a živě si představovat šílené scénáře, které by se mohly stát. Tuhle supervlastnost, která vůbec není super, bych si klidně odpustila.
Nicméně,
William si užíval naší stoprocentní přítomnost a mám pocit, že jsme si
na Bali byli tak nějak všichni ještě mnohem blíž.

Nemáte totiž na práci ty obyčejné nutnosti běžných dní, které vám berou poměrně dost času. Nemusíte vařit, uklízet, prát. Jediné, co musíte, je být spolu. Mám pocit, že William přijel domů úplně utulenej a taky, že jsme na Bali odjeli s batoletem a vrátili se domů s malým človíčkem. S malým človíčkem, který si sám stoupá, jí kousky ovoce, ukusuje křupky, říká máma, papa a nee a
taky se poprvé začal roztomile vztekat, když něco chce a my mu to
nechceme dát. Já jsem si ještě víc zamilovala ty chvíle, kdy Williamka kojím, protože to nějak nabírá ještě krásnější rozměr. A asi nikdy nebude usínat sám v postýlce, protože ten pocit, když se ke mně večer tulí a usíná zapletenej a já slyším jeho dech, ten je prostě jeden z těch nejkrásnějších, které jsem kdy prožila. 

Kojení
je dar a musím říct, že nám při cestování ohromně usnadnilo spoustu
věcí. Když si vzpomenu na ty naše šílený začátky, jsem vděčná, že jsme to tenkrát nevzdali.

Já mám zas obrovskou chuť psát. Přijela jsem z Bali plná energie, elánu. A chtěla jsem vám ho trochu poslat skrz slova. A taky napsat, že cestovat s dětmi se dá. Ano, je to intenzivnější a možná někdy pro rodiče náročnější, ale je nádherný sdílet ty momenty i s těma nejmenšíma. A já věřím, že i oni to vnímají a z každé cesty, nových vjemů, jiných lidí a prostředí si odnesou v srdci tu svoji památku. 

Těším se na další cesty a vy se můžete těšit na další články. Nejen o Bali. 
Krásný den 
Vaše TerezaInOslo
Komentáře
  • Anonymní napsal:

    Mohla bych se zeptat jak to mate s malym,zda jste si museli vzit csstovni postýlku s sebou na Bali nebo kamkoli jinak cestujete? A o kocarek? Dali jste ho do zavazadlového prostoru? Musel byt nejak specialne zabaleny??? A Dorazil v poradku? A jak je to s kuframa na osobu, když si 2lide berou kocarek pocita se to jako jedno zavazadlo?? dekuji moc

  • Anonymní napsal:

    Nevím jak vy, ale já si pamatuji střípky zážitků až od čtyř let. V tomto věku potřebuje dítě především pocit bezpečí a klid a je mu jedno jestli je na Mácháči nebo za oceánem. Spíš naopak, změny času, cesta letadlem, či úplně jiné ovzduší je stresový faktor pro dospělého člověka natož pro malé dítě a nikdo ať mi neříká že ne a to nemluvím o možných nemocech, které kolikrát nepřežijí ani dospělí. Myslím že vlna tsunami je oproti předchozímu zmíněnému docela ojedinělý jev. Je samozřejmě na každém z nás jak moc zdraví svého dítěte ohrozí…co naplat snad přát si jen víc uvědomělých rodičů, kteří si dokáží odepřít radovánky v podobě cestování do vzdálených destinací a zajdou s dítětem do českého lesíčka a nakonec i ta první rodinná dovolená v Yugošce není tak špatná.

    • Anonymní napsal:

      Nejsem Tereza a nemám zatím děti, ale já si pamatuju střípky cca od 2 let 🙂 Ale podle mě je úplně jedno, jestli si dítě něco v dospělosti z cestování pamatuje nebo ne. Vliv to na něj určitě má 🙂 (+ i přínos – později bude cestování, jiné kultury, atd. brát jako normální). Dětem se přece i předčítá, zpívá, povídá se s nimi… a rodiče u toho taky nepřemýšlejí, jestli si to dítě pak bude pamatovat. Nicméně nedokážu posoudit ten stres, a nakolik dítě vůbec vnímá změnu času (pokud se změně času přizpůsobuje postupně).

    • Anonymní napsal:

      Tereze nezáleží na zdraví syna, ale především na jejím pohodlí. Proto ho tahá všude s sebou jako hračku. Si měla pořídit čivavu a ne dítě, když není schopná se kvůli dítěti omezit. Jejího syna i manžela je mi líto. Teď jsou s ní v Budapešti jenom proto, aby ona si mohla užít nějakou rozlučku. On je asi velký problém mléko odstříkat a nechat malého v klidu s manželem doma.

    • Anonymní napsal:

      A proto je ten život tak hezký – každý si ho může zařídit podle sebe. Někdo se spokojí s Mácháčem a někdo si lépe odpočine daleko na Bali. Ano, děti si z tohoto věku moc nepamatují, ale to vůbec nevadí. A v bezpečí se cítí kdekoli, hlavně, když jsou s milujícími rodiči. Dítě by nemělo rodiče omezovat. Fandím dnešní době, kdy je jednoduché si užít exotickou dovolenou i s dítětem (navíc v prostředí, kde děti milují). Každý máme v sobě nějaké hranice strachu, které se bojíme překročit. Jakmile je ale překročíme, posuneme se v tom našem životě zas o jeden krásný krok dál 🙂 S pozdravem Terka (ne ta z Osla)

  • LeniKralickova napsal:

    Terezko, miluju tvoje články! Těším se na další, plný tý energie z Bali!

  • Anonymní napsal:

    Je pravda, ze ja bych s tak malym ditetem do Asie asi nejela, ale zase kdo nic neriskuje, nic neziska a me strasne ty prispevky z Bali bavilo cist! Tve dojmy, tak jak je umis nadherne popsat, plus krasne fotky…byl to takovy vas refresh a moc se mi libilo si o tom cist.

    Pravda je, ze cestovani do Asie je velky stresor pro telo, navic imunita ditete jeste neni plne zrala…me rozstrelil i kratky let z Italie letos na jare (dlouhe cekani na letisti na zpozdeny let a vsude klimatizace…a vzduch v letadle pro me neni to prave.
    Mne byva divne i po 2 hodinach v Pendolinu (kvuli tomu necerstvemu vzduchu).

    Ale vy to zvladli a to je hlavni. Stat se muze kdykoli cokoli, treba autonehoda tady v Cesku.A kdo s ditetem nejezdi vubec autem, at hodi kamenem.

  • Anonymní napsal:

    Za mě na Bali s malým dítětem ne – dlouhá cesta, časový posun, jiný vzduch, vysoká vlhkost podporující záněty (často např. uší), jiné střevní bakterie, nekontrolovatelná doprava a jiné a jiné. Dle mě úplně zbytečné.

    Proč nezvolit Evropu? Co třeba na Korsiku, Sardínii či jiné ostrovy Evropy? Zní to méně exoticky? Za mě jsou jednoznačně ,,krásnější" a potenciálně ,,bezproblémovější".

    Každopádně jsem moc ráda, že jste si to užili a vše bylo v naprostém pořádku. 🙂

    Týna

  • Podobné články