Stránky

středa 26. dubna 2017

Hudba, můj balzám na (d)uši


Co pro vás znamená hudba? Pro mě jsou to hodiny dřiny v umělecké škole a odřený houslový "cucflek" pod bradou. Koncerty hvězd světového kalibru, které mě nenechají v klidu sedět na sedačce. Závodní choreografie, na které nikdy nezapomenu a při kterých mi pumpuje tělem adrenalin i několik let po té. Vzpomínky na situace, při kterých se mi zalijou oči slzami. A život. Bez hudby si nedokážu představit dobrej film, vanu, ráno, ani romantickou večeři. Bez hudby by roadtripy byly jako kostka bez šestky. 

Bez hudby by život zkrátka a dobře neměl harmonii.

Myslím, že tyhle střípky z mého dětství mě naučily hudbu milovat. Tak vás na chvíli ponořím do té mojí myslánky. Držte si klobouky...


pondělí 24. dubna 2017

Jaký byl náš víkend na Finále Plzeň?

V pátek odpoledne balíme v práci saky paky a sedáme s Bridget a Máťou do auta směr Plzeň. V Plzni se totiž tento víkend (přesněji týden od 20. - 26. dubna) koná 30. ročník filmového festivalu české tvorby Finále Plzeň. Johni se od jeho prvního zážitku ve Varech považuje za milovníka filmových festivalů a festivalové nálady, tak i proto jsme nakonec vyměnili už půl roku zamluvený hotýlek v Krumlově za kulturní víkend. Já se těšila na české filmy, hotelovou snídani, dortík v plzeňské Frenchie a na setkání s paní pořadatelkou Evou Veruňkovou Košařovou, která do festivalu vkládá svoje srdce, a kterou vždycky tak ráda vidím.
.

středa 19. dubna 2017

Velikonoce v Norsku a jedna rada pro ty, kteří chtějí dokázat všechno na světě

Pozoruju z letadla ty šlehačkový mraky, které mi odpočítávají minuty klidu, než do toho zase vlítneme. Doslova. Sedm dní na severu, je sedm dní na severu. Plný klidu, lásky, odpočinku, sladkých buchtiček, kakaa, prvního severskýho sluníčka, které tak nádherně hřeje a přírody, která mě nikdy nepřestane udivovat. Jenže letos to se mnou bylo těžký. Nějak mi nešlo přepnout se do toho odpočívacího režimu. Možná to bylo proto, že jsem si naplánovala stihnout všechny resty, které jsem chtěla hodit za hlavu, ale nehodila. Možná proto, že letos ty Velikonoce utekly nějak rychleji, než jsme si mysleli. A možná to bylo proto, že těch věcí kolem nás je teď víc než zdrávo a já občas vážně nevím, kde mi hlava stojí. A to ani v Norsku o Velikonocích. Když už Johnimu promlouval do duše i jeho táta, John Erik mi schoval počítač, posadil mě do deky na sluníčko a přinesl mi knížku. 

A já tam tak seděla. Četla, střídavě kontrolovala to modromodrý moře, jestli se objeví nějaká ta vlnka, která rozbije to zrcadlo a přemýšlela o tom, proč nemůžu vypnout.



sobota 15. dubna 2017

Velikonoční vajíčka tak trochu jinak

Dneska ráno jsme se probudili do sněhánků. A to si vážně nevymýšlím. Sněžilo jako o život a tálo to taky jako o život. Zapálili jsme v krbu, připravili na stůl a několik hodin snídali. Domácí krevetovej salát, vařená vejce, norský sýry, rozpečenej chleba, domácí marmelády s kusy ovoce. A vůbec nám nevadilo, že se venku andělům pomotaly měsíce. Odpoledne jsme všichni (já, John Erik, Martin, Caroline, Mie a Øyvind, Tone zůstala doma), hehe, to je jak z mojí nejoblíbenější dětské knížky Děti s Bullerbynu), vyrazili do městečka Lyngdal, které máme asi patnáct minut autem od srubu. Je tam kouzelně a mají tam nádherný obchůdky. Když je hezky, tak se venku všichni cpou točenou zmrzlinou a limonádou. My jsme chtěli koupit pár dárků a taky něco tomu našemu šmudlovi v břiše. Norové mají totiž krásný vkus a pro ty nejmenší mají věci z Merino vlny a hebounkého bambusu. 

Doma na nás čekali křupavé čerstvě upečené Skolleboller (buchtičky s vanilkovým krémem) a Kanelboller (skořicové šneky). Dali jsme si kakao a já vyráběla ta letošní velikonoční vajíčka. 



pátek 14. dubna 2017

Jaké je to cestovat s instagramery na Maurícius - výlet katamaránem a večeře u místní rodiny.

Třetí den ráno se probouzíme do dalšího nádherného mauricijského dne. Je božsky. Do malého batůžku balím plavky, opalovací krémy, šátek, několik objektivů, podvodní Olympus Tough a prášky na nevolnost. Dneska totiž vyrážíme na výlet katamaránem. Všichni se potkáme na snídani. Někdo snídá francouzské toasty, někdo jiný omeletu s žampiónama, někdo palačinky a mísu ovoce. Je legrační, když jedete na blog trip s influencery, protože se všichni baví o tom, jak je to pohodlné, když nikdo nekomentuje to, že si snídani desetkrát fotíte. Všichni se tomu smějeme a fotíme jak zběsilý. Někteří to zvládneme rychle, jiní si k tomu přinesou různá aranžmá, která najdou všude možně po hotelu. Mini ananas, proutěný klobouk, květiny ze zahrady. K tomu čerstvě vymačkanému pomerančovému džusu srkám i nádherný výhled a těším se na naše dnešní výletění. I když pravda, z katamaránu mám strach. Musím se zeptat, jestli je klidné moře, i když nevím, k čemu mi to bude dobré. Pojedu tak i tak.


čtvrtek 13. dubna 2017

Veškerá energie se ti vrátí. I ta dobrá, i ta špatná.

Byla jsem ve třetí třídě, byl nádhernej den a naše dětské starosti se motaly kolem toho, jestli dostaneme přidáno šodó k buchtičkám. Hráli jsme si ve družině. Do družiny jsem moc nechodila, vždycky jsem měla jiné aktivity a spěchala jsem většinou hned po obědě. Pár vzrušujících odpoledne si ale z družiny pamatuju. Dělali jsme vždycky pěkný vylomeniny. Toho nádhernýho letního dne se Standa, rošťák třídy, tahal s Veronikou T. a omylem jí zlomil ruku. Zlomené ruce byly na základní škole poměrně běžnou záležitostí. O pár týdnů později jsme jeli na školu v přírodě a já se tahala se Standou a byla z toho další zlomená ruka. Tentokrát Standova. Bylo mi to strašně líto a dostala jsem ohromný strach, že to je prokletí zlomené ruky a dostane se za pár týdnů i na mě. Je mi dvacet osm a zatím jsem zlomenou ruku ještě neměla. 

Co jsem se ale už v té třetí třídě naučila je, že se vám jednou všechno vrátí... Trvá to někdy možná až příliš dlouho na to, abychom to viděli, ale přijde to. 

Teď mě napadá, možná, že moje odplata byla to zlomené žebro, které přišlo před pár lety z ničeho nic... kdo ví? 



úterý 11. dubna 2017

Myšlenky z letadla a těšení se na Velikonoce

Místo letadlového snění a lelkování, které mám tak ráda, jsem se vrhla na vyřizování pracovních emailů a napsání těch několika článků, které jsem si naplánovala za posledních čtrnáct dní dopsat. Nějak mi ty moje plány ale proklouzávají mezi prsty a mám pocit, že poslední dny dobíhám s jazykem na vestě všechny ty nesplněné resty, které se mi tu hromadí. Možná je to proto, že jsem poslední dny hodně unavená. Možná je to proto, že si dávám větší pozor a snažím se odpočívat. A možná je to proto, že vím, že ve srubu se nic nedohání. Ve srubu se rozjímá, odpočívá, jí, čte a píše kniha. 
 
Budou to už naše sedmé Velikonoce v Norsku a kdo už čte blog nějaký ten pátek tak tuší, že je to jedno z mých nejoblíbenějších období roku. 
A já se na něj tak ohromně těšim!
 

pátek 7. dubna 2017

Jak to na mě zase všechno tak trochu spadlo...

Kolébám se ve vlaku směrem do Bratislavy. Zrovna jsem spořádala jeden jablečno-skořicovej muffin, ve kterým na mě čekalo překvapení. Byl to takovej nečekanej karamelovej polibek zabalenej do měkounkého skořicového těsta. Muffina jsem na poslední chvíli koupila v jednom rohovém obchůdku na hlavním nádraží a málem mi kvůli němu ujel vlak. Ale dobře to dopadlo. Ostatně jako všechny věci v životě. 


Tuhle vzácnou větu, která v sobě nese naději, mi dneska ráno nad vajíčkama řekl táta. A tátové mají vždycky pravdu.




úterý 4. dubna 2017

Maurícius a jeho nádherné pláže, hory a Port Louis

Johni mě dlouhodlouze objímá a než odejde, líbne mě do vlasů a na bříško. Ještě jednou pro jistotu kontroluju čas odletu do Paříže a vydávám se směrem k dlouhé frontě. Poprvé letím s břichem sama. A poprvé sama tak daleko. Dostala jsem totiž milé pozvání od Attitude Hotels a Modrý Maurícius na týdenní blogtrip. A ohromně se těšim!!

Z celé skupiny blogerů a instagramerů doletím do Paříže jako poslední. Jak se sluší a patří se představím, s někým se obejmu, protože tak se to prý u nich dělá a mám radost, že vypadají všichni přívětivě. Tyhle  občas náhodně složené skupinky influencerů můžou totiž být velmi rozmanité a vy nikdy nevíte, na koho natrefíte. Sice jsme oba s Johnim pilně studovali všechny jejich instagramové a blogové profily, ale z těch poznáte prdlajs. Mám z nich radost a těším se.

Naše maurícijské dobrodružství může začít. 


neděle 2. dubna 2017

Květinková snídaně a nádherný vzpomínky

Včera byl nádhernej den. Měla jsem ho po dlouhé době totiž úplně sama pro sebe. Hlídáme teď týden zase Sira Sida - irského setra mojí starší sestry - to by z fleku mohla být nová zlomsijazyk věta, že ano? John Erik byl celý den na kempu národního teamu a já si udělala ze zahrady v našem starém ořechovském domě, kde jsem vyrůstala, zahradní kancelář. Na zahradní kanceláři, nebo chcete-li garden office, je úplně nejlepší to, že máte všude kolem sedmikrásky, petrklíče a fialky vám voní pod nosem. Sluníte se a k tomu posloucháte orchestr ptáčků, kteří se zas za ten rok zlepšili. Přinesla jsem si tam domácí citronádu a psala knížku. Několik hodin. Vymyslela jsem asi deset různých poloh, na dece, u proutěného stolu, pod stolem, nad stolem a Sir se ke mě tulil ať už jsem seděla jakkoliv. Malej pořád škytal a já si užívala každou minutu a přemýšlela o tom, jak je vlastně život skvělej, když si ho umíte užít. 

Babí mi pak přinesla čerstvě upečenej štrůdl a mně bylo nádherně.


čtvrtek 30. března 2017

Krásný dárek pro těhuli?

Miluju vzpomínky. Snad už od základní školy si schovávám v ošoupané krabici na půdě ve starém ořechovském domě všechny diáře a cestovní deníky svého mládí. Když mě z ničeho nic jednoho podzimního dne přepadne nálada zavzpomínat na ty všechny krásný a (ne)důležitý dny, krabici otevřu. Je to málokdy, ale vždycky u toho sedím na zemi a můžu ve svých vzpomínkách strávit hodiny a hodiny a prožívat ty dny znovu a znovu. Skoro se vším všudy.
.
Miluju to.


úterý 28. března 2017

10 věcí, které mě na mém těhotenství překvapily

Probouzím se do svítání. Místo k Johnimu se tentokrát tulím k těhotenskýmu polštáři, který jsem před pár dny od Johniho dostala. Spí se na něm skvěle. Chrání mi břicho a můžu si ho obmotat kolem těla přesně tak, jak je to nejpohodlnější.  Kontroluju hodinky, ach jo, zase půl šestý...  Poslední dny se budím dřív a dřív. Jako každé ráno se tak trochu leknu toho svého břicha. To mění tvar a velikost snad každý den. Roste mi před očima. Chvilku se na něj nedívám a bum... už je zas o pár milimetrů větší. Mám radost a neuvěřitelně mě baví. Méďa má už dvacet dva centimetrů a už taky dávno nespí. Plave si tam a bůhví o čem přemýšlí. Přichází moje nejoblíbenější část dne. Mám ruku na břiše a čekám na to jeho lenošivé vrtění. Dokážu tak vydržet po ránu několik desítek minut. 

Je to jeden z nejkrásnějších pocitů, který jsem kdy zažila. 
A to ještě není malej ani na světě.
.

sobota 25. března 2017

Brunch pro norskou maminku

Dneska nám na návštěvu přijela norská maminka. Já se zase probudila kolem půl šesté, tak jsem měla spoustu času přichystat byt na návštěvu. Miluju to. Včera jsem nakoupila pár kytí do váziček, postrkala je po celém bytě. Máme i malinké vázičky v koupelně na umyvadle a eukalyptus nám krásně koupelnu provoní. Přichystali jsme postel pro hosty, nažehlené povlečení a já se zasnila, když jsem řádila s velkou květinou, kterou jsem vášnivě aranžovala do vázy. Přitom nám do bytu svítilo sobotní sluníčko, malej škytal a já si pobrukovala s Alexou.

Prostě sobotní kýčovitá idyla, která mě tak baví.




čtvrtek 23. března 2017

První ochutnávka Maurícia a proč jsem málem nikam neodjela

Sedím na letišti v Paříži. To je ponořené do líné mlhy. Je něco málo před polednem a mně se zavírají oči únavou. Máme za sebou dvanáctihodinový let z Mauríciu a já mám ještě k dobru pět hodin čekání. Kupuju makronky, jednu Foie Gras pro tátu a zašívám se do jedné z místních restaurací, abych vám napsala pár řádků o tom našem dobrodružství. Nejdřív si ale užiju teplounký a křupavý sýrový quiche a pozoruju místní ruch v restauraci, která praská ve švech. Po očku sleduju všechny ty cestovatele. Někteří jsou opálení a na batohu mají přišpendlený proutěný klobouk. Jiní zase v padnoucích oblecích usrkávají espresso a mají ten zamyšlený výraz plný důležitosti.

A pak jsem tam já. Jemně ožahnutá sluníčkem, s pihama na nose, vyšisovanými vlasy a méďou v břiše. Průběžně zívám, ohromně se těším domů a prohlížím si ty fotky z posledních dní...



čtvrtek 16. března 2017

FRESH NEWS: Tereza In ...

Krásný den, my jsme před chvilinkou dorazili do jednoho z nejkrásnějších hotelů, ve kterém jsem kdy byla... naprostá nádhera. 

Posílám vám všem dobrou náladu, sluníčko a nádhernou energii, která tu je všude kolem nás z Maurícia.


My za minutku vyrážíme na drink na pláž a pak hned na večeři. Tak náš blogový trip může začít. 

Vaše TerezaInMauricius

úterý 14. března 2017

Hévíz, město s termálním léčebným jezerem a maďarským kouzlem

Jedeme po dálnici. Nikde nikdo. Jenom nekonečná pole, na která občas prosvítí skrz mraky slunce. Jsme natěšení, uvolnění a povídáme. O všem. O životě. O vzpomínkách na léto dva třináct. O nás. O přednášce v Brně. O méďovi. O tom, že se mi chce zase na záchod, a že nám koupím tentokrát pořádnou zmrzlinu. Čokoládovou. A kam vůbec jedeme? Tourism of Hévíz nás pozval do vyhlášeného maďarského městečka, kde...

... budeme jen tak číst knížky, poznávat novou zemi, procházet se lesem, koupat se v termálním jezeře, nekonečně snídat a budeme jen tak spolu.


pondělí 13. března 2017

Čím uděláte největší radost babičce na narozeniny

Miluju chystat doma stůl pro hosty. Však jsme si ho taky kvůli tomu pořídili. Pořádnej, velkej, dřevěnej, masivní, aby se tam hlavně vešlo spoustu hladovejch lidí, kteří se k nám domů budou rádi vracet. Zapaluju svíčky. Přesvědčuju Alexu, aby hrála můj oblíbený playlist. Aranžuju, rozuměj hážu eukalyptus do pár sklenic, váz a taky do koupelny. Krásně ji provoní. Miluju svíčky v koupelně. Ještě, když jsme bydleli v Oslu, tak jsme měli v koupelně i speaker, kde hrál SPA playlist a každý (!), kdo si během večera odskočil, se vrátil a pronesl něco v tom duchu, že by tam nejraději zůstal... Haha :) Což může vyznít i trochu jinak... 

Nicméně dneska vás zvu k nám domů na komorní oslavu babičky narozenin.
Dáte si kávu? "Malou nebo velkou", zeptal by se Johni.



sobota 11. března 2017

Jógová vůně Kantu - START-UP MĚSÍCE - březen


Krásné nedělní ráno. Doufám, že je přesně podle vašeho gusta. Pro někoho pomalé a prožité, pro někoho zase velmi produktivní. Někdo se cpe brunchem, jiní zase vyměnili snídani za další hodinku sladkého spánku. My dneska chystáme komorní oslavu u nás doma pro naší babí, takže jsem ještě včera pozdě večer chystala dort a koupila nádhernou kytičku v kloubokový krabici. Ale pššššt... ať je to překvapení. Tak nádherně nám provoněla celý být. Kéž by dokázala provonět i blog. Ale od toho tu mám dneska něco jiného. A můžu prozradit, že jsem se na tenhle článek těšila už několik týdnů.
 
Pamatujete si na můj srdcový projekt Elite Bloggers, ve kterém každý měsíc podporujeme jeden český start-up? Slavíme výročí! Už je to přesně rok, co jsme představili první start-up a já mám obrovskou radost, kolik lidí jsme měli možnost poznat. Kolik nádherných projektů jsme podpořili. A kolik radosti a úsměvů jsme za ten rok rozdali. 
.
Dnešním článkem určitě potěším všechny ty, kteří mají rádi nádherné vůně, harmonii, jógu a především krásno. 
Dovolte mi představit vám jógové vůně KANTU
.

pátek 10. března 2017

FRESH NEWS: TerezaInOslo dneska na Radiu Wave

Dobré ráno, pokud budete mít dneska chuť, pusťte si v 11:00 Radio Wave (Český Rozhlas). Budu tam dvacet minut mluvit o blogu s Veronikou Ruppert. 

Budu se tam na vás těšit :) 

Záznam rozhovor z přímého přenosu si můžete poslechnout TADY. Děkuju!


Vaše TerezaInOslo

čtvrtek 9. března 2017

Jak jsme oznamovali, že čekáme miminko, našim nejbližším

Probouzím se do úplného ticha, sluníčko se prodírá závěsy a už ze zvyku a ještě se zalepenýma očima otevírám aplikaci na telefonu, která mi hlásí, že náš méďa je už velký jako sladká brambora. Páni, mám v břiše navíc jeden velký batát. To je legrační. To byly časy, když to byla velikost kiwi, hroznového vína, nebo borůvky. 

Miluju rána. Probudím se do nového dne a zas a znovu si uvědomím, že mi roste v břiše náš poklad.


úterý 7. března 2017

FRESH NEWS: První kopnutí a roustoucí bříško

Je černo černá noc. Déšť nám bubnuje na balkón, celé město spí a já se probouzím. Kontroluju břicho, jestli se mi celá ta pohádka o těhotenství jenom nezdála. Rozespalá někde hluboko v peřinovém království si jen tak ležím a přemlouvám hvězdy, abych znovu usnula. A v tom se to stane. V tom ucítím to jemňounké kopnutí, které se nedá za nic zaměnit. A pak znovu. A ještě asi tak dvakrát. Anděl mi tam v břiše tančí a já hned budím Johniho. Jsou dvě ráno a ten je roztomile zmatenej, že je přece ještě noc, tak nemusíme vstávat... 

První kopnutí je ale první kopnutí :)))
Táta musí být u toho.


sobota 4. března 2017

7 věcí, které udělají vaše ráno krásnější a váš den produktivnější

Krásné dobré ráno. Už přes dva měsíce m pro vás rozepsaný článek o tom, jak jsme oznamovališ poklad v břiše těm nejbližším a zase se mi klíží oči únavou... Je půl jedenácté a já už jsem měla dávno spát. Tak jsem se rozhodla oprášit jeden z těch nejoblíbenějších článků roku 2015, který se nikdy neztratí. Je o tom, jak si užít krásné ráno, kte dělá den. Tak třeba právě vám zrovna přijde vhod :) Jaro je totiž nádherné období na to, abychom začali dělat věci možná trochu jinak. Možná i tak, jak si přejeme a jak nás dělají ještě spokojenější. 

Když zvládnete naplánovat dobré ráno, a především se toho plánu držet, máte vyhráno. Celý den je pak pod tou vaší taktovkou. V posledních dnech je můj time management důležitější než kdy jindy a já se v tom času až moc podezřele  často zmítám. Udělala jsem si tedy seznam, jak by vypadalo mé ideální ráno, kdy jde všechno jako po másle.

Moje klasické ráno se ale od toho mého vysněného patřičně liší. 


čtvrtek 2. března 2017

Včerejší přednáška v Brně a jeden článek plný vděčnosti i slz

Válíme se v posteli někde v Maďarsku a mně padají víčka únavou. Johni čeká, až se zahrabeme do polštářů (a že jich tady mají :) a bude moct pustit norskou televizní show Blogerky, ale já jsem ho tak trochu přemluvila, že vám nejdřív musím napsat o včerejšku. Jsem toho totiž plná. A pokaždý, když si na to vzpomenu, projede mnou takový ten nádherný náboj energie. Je to asi rok, co mi přišel email do schránky od Jakuba ze Students&Co. z Masarykovy university v Brně. Tenkrát se mi orosilo čelo, když jsem si představila, že mám přednášet pro celou aulu studentů na univerzitě. Proboha, co jim budu říkat... a ještě k tomu, když před námi byly hosty například Tomáš Čupr (Rohlík, DámeJídlo, Slevomat), Ondra Krátký (Liftago), Oliver Dlouhý (Skypicker - Kiwi)...

Trvalo mi to rok, než jsem se odhodlala, zatáhla do toho Johniho se mnou, protože je součástí toho našeho velkýho snu - bez něj by to prostě nebylo ono a přijeli jsme přednášet do Brna.


pondělí 27. února 2017

FRESH NEWS: Zvu vás k nám domů na nedělní brunch

Vítejte. A já mám nápad. Co si takhle jednou přivstat třeba i ve středu a nachystat si sami sobě, manželovi, přítelovi brunch snů. Co vy na to? No, jak vás znám, tak minimálně pár z vás se toho chytí a bude mě ve středu za svítání proklínat, aby si po pár minutách vychutnávalo ten nádherný pocit loudavého rána s dobrým jídlem i ve středu. 

A co teprve ten moment, když někomu tím brunchem uděláte krásnější ráno?
 

neděle 26. února 2017

Jaký byl Česko-Slovenský ples a proč jsme na něj málem nedojely...


Dobíhám tramvaj, z kabelky mi koukaj plesový boty na podpatku, v krabičce si pro jistotu držím velké náušnice, které doplní moji dnešní róbu a říkám si, že příště už půjdu určitě na čas. "Jistě, Terezo!" :) Nechám se unášet poloprázdnou tramvají sobotních výletníků směrem k Náplavce a mířím do hubu. Dneska se totiž s Nicole chystáme na velkolepý Česko-Slovenský ples v Obecním domě.

Plesy mám ráda.
Baví mě na nich ten pocit jedinečnosti, kdy se oblečete do dlouhých šatů, vytáhnete šperky, které schováváte na speciální příležitosti, nazujete botky jako Popelka a chystáte se, hýčkáte se a těšíte se.


sobota 25. února 2017

Sobota s nádechem jara a naše cestovní plány

Dobré ráno, soboto. Ze vzduchu je už cítit jaro a slunko se jemně opírá o střechy, které tak ráda z postele pozoruju. Pořád čekám, že se na nich objeví nějaký zbloudilý kominík a já mu ukážu správnou cestu. Ještě se za těch několik měsíců překvapivě žádný neobjevil. John Erik je zase v Oslu, rozhoduje na národních závodech, a já mám celý den jenom pro sebe. Mohla jsem si klidně vyspávat až do aleluja, jenže jsem se probudila v půl sedmý... několikrát jsem se zahrabala zpátky do peřin, vyprávěla mimi, kde je táta a přemlouvala sama sebe, ať se ještě na chvíli ponořím do říše snů. Vždyť je to tam taková pohoda...hm....

Nezabralo ani to, že by se mi mohlo zdát o tom, jak umím lítat, nebo že se budu moct válet na písečné pláži, popíjet čerstvý mangový džus a kolem mě budou plavat ty krásný roztomilý prasátka, který můžu drbat za uchem. 



středa 22. února 2017

Tak my budeme mít ...

Jdeme akorát tak na čas. Vstupujeme do útulné čekárny a já očima šmejdím po velké bonboniéře, kterou jsem po posledních odběrech skoro celou vyluxovala. Paní doktorka říkala, že ji prej můžu sníst skoro celou, když budu chtít. A Johni se mi to snažil marně vyvrátit. Ještě tam asi pár kousků zbylo, doufám někde v duchu. Johni mě šibalsky pozoruje a už ví, co se mi honí v hlavě. A taky už ví, že mě silou vůle nezastaví. Paní doktorka si nás zve dovnitř a já se klasicky ptám, jestli může John Erik už se mnou. Směje se od ucha k ucha a přikyvuje. Ještě jsem nebyla na žádný kontrole sama. 

V tomhle totiž jedeme od začátku spolu. A nikdy by si to nenechal ujít.

Naše první a nadšením úplně rozmazaná fotka asi 10 vteřin po zjištění, že budeme +1


úterý 21. února 2017

FRESH NEWS: Dneska už budeme vědět :)

Dneska pozdě odpoledne jdeme na další prohlídku a já už se nemůžu dočkat, až uvidíme toho našeho šmudlu, jak se tam v bříšku vrtí. Je to kouzelný období, a i když si ze všeho nejvíc na světě přejete, aby všechno bylo v pořádku, taky tak trochu umíráte zvědavostí, jestli to bude princ, nebo princezna. Tak nám dneska držte palce. 

Těšim se jak malá :)


Vaše TerezaInOslo

neděle 19. února 2017

Nezapomenutelné momenty roku 2016 vol.3

červenec

V červenci jsme sbalili pár našich krabic, i když po tom celodenním stěhování nahoru/dolů do čtvrtého patra bez výtahu, se jich najednou zas tak pár nezdálo... Přestěhovali jsme se! Do bytu našich snů. Se schodama, s balkónama a dechberoucím výhledem. Na minibyt v nejrušnější ulici Anděla budeme ale vždycky rádi vzpomínat. Protože tam na tom gauči, to celé naše pražské dobrodružství podnikání začalo. 

Já se nemůžu celé léto nabažit snídaní na terase a pořád běhám v bytě po schodech nahoru a dolů. Asi jen proto, že můžu. Milujeme naše doma a nikam se nám nechce. Na terásce pořádáme košaté nedělní brunche s domácí vajíčkovou a rybičkovou pomazánkou na čerstvém chlebu a popíjíme kávu. Klidně i několik. Užíváme si ten pocit, že jsme v bytě, ale vlastně venku a balkóny nám ukazují úplně jinou dimenzi bydlení. 

Vzdušnější. Volnější. Krásnější.




středa 15. února 2017

Plánujeme dětský pokojíček

Jsme zahrabaný v polštářích, vypínám lucerny u postele a chystáme se do říše snů. Je sobota večer, ráno můžeme vyspávat až do aleluja a já si v hlavě maluju, jaký to asi bude za těch pár měsíců... Jaký to asi bude být mámou? Jak moc se budu o mímo bát? Jak moc mi budou jedno věci, který jsou pro mě v tuhle chvíli naprosto zásadní? Jaký to asi bude v noci vstávat celá uzívaná a v tom malém království plného sky přebalovat batole, které bude naše. Někdy se mi to zdá naprosto neuvěřitelný, jindy zas naprosto přirozený. 

A jak asi bude to naše království plný lásky vypadat?

www.little-look.com

úterý 14. února 2017

Valentýnská glosa

(2000) Jdu domů ze školy. Dlouhý blonďatý vlasy mi rošťácky lítaj kolem obličeje. Procházím kolem barevných domků z koloniální doby a něco si v hlavě broukám. V tom ho tam vidím stát. V parku před naším domem nervózně přešlapuje. Jako každý rok asi od mých devíti let u nás před domem stojí kluk z nižšího ročníku s rudou růží. Je Valentýn. Zrudnu víc, než ta růže a zpomalím. Nevím, co říct. Asi děkuju by se hodilo. Bavíme se vždycky jenom jednou za rok a to na Valentýna. Jsem v rozpacích. Každý ten rok. A že jich je...

Vyrostu. O pár centimetrů i let. 

Už nejsem v rozpacích, že někdo stojí před naší brankou. Jsem v rozpacích z toho, kolik lidí je v rozpacích z Valentýna. "Komerční svátek. Výmysl naší doby. Předražené a přeplněné restaurace nabízející menu ve tvaru srdcí. Červené mašle, růžové makronky a pozlacené balónky." Podle mě je každý den, kdy si můžeme připomenout něco tak krásnýho jako je láska, skvělou příležitostí k tomu, abychom to udělali. A kdo říká, že musíme nakupovat drahé dárky, brát naší polovičku na SPA víkend snů, nebo mu nazpívat písničku do iPoda? Tu poslední romantickou rošťárnu už mám díkybohu úspěšně za sebou... 

Valentýnské vzpomínky na dva patnáct

neděle 12. února 2017

FRESH NEWS: Ranní pizza k nedělní snídani

U nás doma se právě odehrálo nedělní lenivé ráno. Potřebovali jsme to jako sůl. Když nám pak jako na potvoru došel chleba, tak jsme z toho vykouzlili ranní pizzu. Z druhého šuplíku jsem vedle chili z Afriky a sypaných čajů vyhrabala tortilly. Pomazala je máslem, nakrájela na ně sýr, přidala slaninu, pepř, sůl, chilli, kukuřici a vajíčko a všechno šoupla na pár minut do trouby. 

Vynikající improvizace. 
Ještě, že nám ten chleba došel :)


sobota 11. února 2017

Proč jsem týden nenapsala článek?

Probouzím se do zakaboněného sobotního rána. Je sobota a my na ráno nemáme žádný plány. Jeej! :) Vedle mě je v říši snů ten můj milovanej anděl a mě mímo vyžene dolů "prej" jen pro celozrnný sušenky. Po špičkách se kradu z ložnice, schody vrznou, ale jen maličko. No a v kuchyni to všechno začne. K sušenkám si vařím ovocný čaj s medem a pak si ještě prej přeje smoothie z banánů, kiwi, malin a ovesných vloček. Skvělej nápad. Ještě není ani na světě a už si rozumíme :) Rozkošný. 
Vrznutí schodů vem čert, teď celou kuchyní otřásá mixér a já se modlím, aby se anděl neprobudil. Usedám do šedého ušáku, všechny ty dobroty vyrovnám na stůl, zabalím se do hnědé deky s hvězdičkama, kterou jsme dostali na Vánoce od norské tety, a budu vám něco vyprávět. 

Budu vám vyprávět, jaký byl ten náš týden a proč jsem tak trochu musela nechat ležet blog ladem skladem.


sobota 4. února 2017

Holka nebo kluk?

Sedíme ve vlaku, který míří do Bratislavy. Voní tu ještě nedopité cappuccino, spolucestující na přeskáčku zívají a mladík odnáší všechny ty talířky po plněných croissantech a ovocných salátech. Vždycky jsem překvapená, jak je v dnešní době cesta vlakem pohodlná a kolik nabízí možností občerstvení. Možná tedy záleží na tom, kterou společnosti si vyberete. Pudinkový koláč za deset korun a čaj Harney za dvanáct? Pro celý vagón tedy, prosím :))

V Bratislavě nás čeká celý den prezentací a setkání se slovenskými blogerkami, protože jsme se rozhodli udělat další krok.
Elite Bloggers - Slovakia

Takové naše další mimi. A moc se na něj těšíme.


úterý 31. ledna 2017

7 tipů, jak se se konečně vykopat cvičit

Tak ruku na srdce. Kdy jste naposledy byli cvičit? A vzpomínáte si na ten pocit, když jste si dali horkou sprchu, najedli jste se a lehli do postele? 

Není to jeden z těch momentů, kdy milujete svoje tělo a vaše tělo miluje vás? 
Tak proč to neděláme častěji?




neděle 29. ledna 2017

Oslo podle TerezyInOslo

Sedím na dřevěném mole někde uprostřed Osla. John Erik právě koupil točenou zmrzlinu softis, kterou mladinká dívka zlehka na pár vteřin noří do kakaa. Ujídáme tu sladkou špičku, pozorujeme odrzlý racky a polykáme štěstí. 

Jsme mladí, hloupí, zamilovaní a patří nám svět. 
Ten náš. Ten, který tu právě tvoříme.
.
Je to moje poprvé v Oslu. Ani nevím, jestli jsem měla velká očekávání, nebo jen smůlu, ale Oslo zatím nic moc. Rozkopané, šedé. Dokonce by se dalo říct, že na moje poměry i trochu nudné. Na snídani mě John Erik vzal do švédského řetězce B.I.T. v nákupním centru a já ani nedutla. Jen jsem se v hlavě pořád dokola ujišťovala, že tu musí prostě být něco mnohem romantičtějšího, krásnějšího a plnějšího norské pohody než sterilní studené židle a stolky pod eskalátory.
.

pátek 27. ledna 2017

Čekáme miminko :)))))

Tak a je to venku. To, proč už se několik měsíců probouzím s tím nejlepším pocitem na světě. Teda v břiše :) To, proč jsem se začala koukat asi dvacetkrát, než přejdu ulici. To, proč se Johni nemůže přestat usmívat a po ránu mi norsky něco šeptá do břicha, když ještě spím. To, proč mi už nejsou žádný moje džíny. To, proč mám pořád neuvěřitelnou chuť na rajčata a pribináček. To, proč jsem už tolikrát usnula při psaní článků. To, proč mě poslední týdny tak šíleně bolí hlava, že mi jednou asi pukne. To, proč se už oba těšíme na léto, jako nikdy předtím. To, proč chci vyhánět kostlivce ze skříně.

A to, proč byly poslední měsíce zatím ty nejlepší v našem životě. 


pondělí 23. ledna 2017

Jak vyhnat kostlivce ze skříně? Prostě to udělejte!

Několikrát se probouzím. Samou nervozitou nemůžu ani dospat. Nechci, aby bylo ráno. Balím se do peřiny a hodlám se schovat. Po pár minutách mi dochází dech i to, že mi to asi neprojde... Dneska se totiž na mě zubí z mého diáře rozklepanou rukou zapsaná událost 9:00 zubař na Hradě. Po pěti letech jsem se odhodlala vyhnat toho zubatýho kostlivce ze skříně a odhodlala jsem se zavolat na doporučení. Trochu mě přesvědčilo, že pan zubař sídlí hned u Hradu. Tak aspoň to bude krásná procházka. Už po tom prvním telefonátu se mi neuvěřitelně ulevilo. "Musíš jít k zubaři, Terezo!" mi někde spílalo vzadu v hlavě už několik let. Pořád mě to nepříjemně lochtalo, co lochtalo, spíš dráždilo, když jsem po ránu na sebe dívala do zrcadla. 

A protože jsem letošní rok označila za ten, kdy vyženu všechny kostlivce ze skříně, tak voilà.


sobota 21. ledna 2017

Úplně obyčejnej den

Probouzíme se. Oči mám tak zalepené, že se opravdu musím snažit, abych je rozlepila. Johni je zachumlanej pod peřinama, že ho ani nevidím, ale vím, že tu je. Sálá z něho teplo. S největší opatrností světa se snažím přetočit, aby ta blbá matrace, na který už sedm měsíců spíme, nevydala ten šílenej zvuk a nevzbudila celej barák. Mám už na to ten správný grif. Nic. Žádný vrzání gumy. Ticho. Johni se ani nepohnul a já si uvědomila, proč se mi dneska tak nádherně spalo. 
.
Máme novou postel!
Konečně.

A není to ledajaká postel. Je velká, měkounká, vysoká, prodyšná, eko a bůhvícoještě. Sice si pánové, kteří nám ji včera sem donesli, málem strhli záda, našlapali nám po všech místnostech, několikrát si zakleli, když se museli vytočit u schodiště do ložnice, dvakrát mi oznámili, že to do ložnice určitě nedostanou a jednou si lokli vody, kterou jsem jim alespoň připravila. Nejradši bych je pozvala i na večeři, ale vypadali, že jsou ve spěchu a navíc byli na nás a na ten náš labyrint tak trochu naštvaní. No, to já bych byla ostatně taky. Já totiž zrovna vyndala domácí pizzu z trouby, zapálila svíčky, doma bylo útulno a oni vešli do té naší pohody a tahali obrovské balíky dřeva a enormní matraci až do pátého patra bez výtahu...


středa 18. ledna 2017

Nezapomenutelné momenty roku 2016 vol. 2

duben

V dubnu jsme s Domčou fotily zimní kolekci Kari Traa. Pamatuju si to jako dneska, když mi John Erik dával jeden z prvních dárků ponožky od Kari Traa a já neměla absolutně ponětí, co je to za značku. Tak nadšeně mi o tom i o samotné Kari Traa vyprávěl, že jsem pochopila, že jestli chci přežít zimu v Norsku, tak jedině v tom. 


Koho by tenkrát napadlo, že se stanu tváří značky pro Česko?

Taková focení na horách jsou skvělá. Můžete si jako na fotku popíjet svařáček, vyvezou vás rolbou na sjezdovku, kde vám do aleluja upravujou make-up a vlasy a pak jedete po zadku zase dolů. Někdy to zase ale taková idylka není. Třeba, když musíte desetkrát skákat s nohou za hlavou z lavičky na lavičku a smekne se vám noha. Stejně je mi velkou ctí s touhle značkou už tak dlouho spolupracovat. Připomíná mi moje milovaný Norsko a samotná Kari Traa je pro mě velkou inspirací.