Stránky

čtvrtek 7. prosince 2017

FRESH NEWS: TerezaInOslo bude zase kreslit mraky do knížek

Smráká se. Je studenej podzimní den a my parkujeme na zapadlém parkovišti kdesi v Brně. Williamínek nám dává velmi okatě a hlasitě najevo, že už v autě sedět nechce. A nebude! Ani vteřinu. Rychlostí blesku a s nacvičenou choreografií už rychle vyndaváme roll-upy s mojí knížkou, skládáme kočár a do něj skládáme Williamínka. Já se převlíkám do novýho svetru, protože mám svoji první autogramiádu a přece tam nepůjdu v tom vytahaným-ušmudlaným. Před chvílí jsem si v jednom obchůdku koupila jeden krásnej šedej novej. Johni táhne těžký roll-upy, já pokládám Williamka do kočárku a prosím Johniho, ať mi odrthne cedulku, že si tam nedosáhnu. Jemu padají ty těžký roll-upy všude možně, já jsem ve stresu, protože Williamek v kočárku řinčí, až se to rozhlévá celým parkovištěm, tak to nevydržím a rozbíhám se s kočárkem, cedulka, necedulka. 

Hlavně, aby to dítě nebohý už neplakalo.


úterý 5. prosince 2017

Tipy na dárky pro budoucí maminky (nejen) na babyshower


Je krásnej květnovej den. Procházím se Sandrou mým oblíbeným Ekeberg parkem v Oslu. Já jsem v pátém měsíci a čekají tam na mě moje Oslo girls s velikým překvapením. 


Babyshower s výhledem na norský fjordy, piknik s vaflema, balónky a nádherný dárky. 
Pamatujete?


sobota 2. prosince 2017

Otázky na tělo od vás vol. 1

Je unuděné odpoledne. Já ležím s bolavou hlavou v posteli, nalejvám se horkým čajem s medem a citrónem a kluci si hrajou v obýváku. John Erik přivezl z Norska nějakou virózu, která nás všechny doma schvátila. Takže moje představa, že budeme sobotu trávit na Mini Festivalu se rozplynula. Ach jo... Třeba zítra.



pondělí 27. listopadu 2017

Nejsem superžena. Tečka.

Je to víc než týden, co jsem napsala poslední článek na blog. Páni, už týden. To už se dlouho nestalo. Ale někde v sobě jsem cítila, že to tak má být. Ten poslední týden byl trochu bláznivej, ale vlastně skvělej. Byl plnej velkých momentů, strachu a překonání se, adrenalinu, i těch tolik důležitých malých radostí. V sobotu se konalo vyhlášení ankety Czech Blog Awards, které bylo velkolepé. Ve středu jsem přednášela na konferenci Dream Big pro 500 úžasných žen. V pátek ráno odletěl Johni na čtyři dny do Norska a odpoledne jsme se Sandrou přednášely na marketingové konferenci Social Restart. O víkendu jsme se chystali na oslavu prvních narozenin a pak jsme spali u naší Barunky, v našem starém dobrém ořechovském domě. A já jsem se tak trochu ve svých představách hroutila, protože jsem se snažila vymyslet, kdy to mám všechno stihnout. Kdy se mám na všechny ty přednášky připravit? Kdy stihnu uklidit byt, vařit teplé večeře, psát články, fotit fotky a k tomu dát Williamkovi většinu svojí pozornosti?

Zkrátka a dobře, nejde to.
A já jsem si dovolila říct nahlas, že prostě nejsem superžena. 
A ani ji být nechci! 




pátek 17. listopadu 2017

Čím jednodušší, tím lepší... Všechno!

Sedím na barový židličce v kuchyni, kolem sebe mám takovej ten správnej pracovní bordel, dva hrnky, jeden kelímek od jogurtu, pár tužek, několik počmáranejch papírků, diář, kterej se po tom roce naplnil k prasknutí, kytí, která mi připomíná vás na křtu v Praze, dva dudlíky, který musím vyvařit, jeden pohled, pozvánku na vítání občánků, telefon, krém na ruce. 
Vstanu a všechno to uklidím, srovnám, a polovinu věcí dám na svoje místo. Loknu si toho kafe, který tam skoro jako jediný zůstalo, protože ho opravdu potřebuju. Nadechnu se a je mi tak nějak mnohem líp. Jako bych si tím uklizením tak trochu uklidila i ve svojí hlavě i v duši.
 
Poslední dobou mám pocit, že potřebuju ve svém životě věci zjednodušovat. 
Jídlo. Byt. Prezentace. Řešení problémů v práci. Plány. Nebo třeba i to, jak se oblékám.



neděle 12. listopadu 2017

Už zítra se na vás těším :)

Krásné nedělní ráno. Doufám, že je taky takové loudavé, jako to naše :) 
Zítra v 17h se koná na Vaclaváku v Knihy Dobrovský beseda o knížce. Páni, já  se na vás zase těším! A moc ráda vám knížku i podepíšu a nakreslím ten mrak, kterej mi ale pořád moc nejde. A ještě radši vám ji podepíšu pro někoho, komu chcete třeba právě o Vánocích udělat radost :) Spoustu z vás mi psalo, že byste rádi knížku věnovali pod stromeček a jestli se můžeme potkat, abych vám tam lupla věnování. Tak právě zítra je ta správná příležitost. 

A já mám ohromnou radost, že knížka bude dělat radost pod stromečkem. To bude vánoční pohoda. Venku bude sněžit a ten někdo vám blízký si zaleze pod deku, uvaří si kakao a ponoří se do jednoho příběhu jedný holky, která chtěla.


Moc se na vás těšim :)

A poprosím vás o klik tady na Facebook eventu, abychom zase nebyli překvapení, že lidí přijde o tolik víc a my nebudeme mít prostor :) 
Moc děkuju! Link na event TADY

Vaše TerezaBudeZítraNaVáclaváku

pátek 10. listopadu 2017

Co jsem to zase vymyslela...

Sedím u toho dřevěnýho stolu. V ruce třímám propisku. Vlasy mám v drdolu a v tý tylový narůžovělý sukni je mi skvěle. Vidím vás čekat v tý nekonečný frontě. Jak máte ty nádherný jiskry v očích, jakoby se dělo něco výjimečnýho. A přitom tam sedím já. Ta úplně normální holka, která se odstěhovala na sever a začala psát o tom blog, kterej jste si prej oblíbili. A já místo toho, abych byla nadšená, jsem tak trochu v šoku a sama na sebe naštvaný, že se vám nestihnu všem věnovat. Nejradši bych vás totiž jednoho po druhým vzala na kafe a povídala, vyprávěla, naslouchala a měla tu dětskou radost, že jsme úplně stejný :) Tak jak se mi to s vámi občas přihodí, když vás totiž někde náhodně potkám! 

No a v tom se to přihodí. V tom mě to napadne. Chvíli si s tou myšlenkou hraju, abych ji několikrát pustila k vodě, protože tyhle moje bláznivý nápady... Ale! Mám za lubem něco, vás dostane z toho virtuálního světa tam, kde na sebe všichni ti, kteří máme tak podobný náhled na svět, budeme mít víc času, než na pouhopouhou jednu větu.

Bude to ještě sakra dlouhá cesta, ale začala bych úplně nevinně a jednoduše. A obrovsky mě k tomu inspiroval jeden zážitek. Už je tomu pár let, co se konalo setkání čtenářů blogu.  


čtvrtek 9. listopadu 2017

Dětský pokojíček s nádechem skandinávského lesa


Pamatuju si na ty moje oblíbený chvilky, když mi rostlo bříško a já se brouzdala Pinterestem a prohlížela tu pokojíčkovou inspiraci. Všechny ty útulné místnůstky plné nádherných hraček, pohodlných postýlek, tapety, mapy na stěnách, svítící lampičky a polštářky. Inspirace bylo mraky a já si malovala a představovala, plánovala a snila. 

To jsou ty krásný starosti, teda pardón, radosti.


sobota 4. listopadu 2017

Co nás děti naučí?

Je pátek ráno. Spím dlouho, protože můžu. Zahrabaná někde hluboko v peřinách, ze kterejch mi kouká jenom hlava s rozdováděným drdolem. Vedle mě spinká ten anděl. Ten menší, kterýho už dobrejch dvacet minut jen pozoruju. Protože se mi chce. A protože je to poslední dobou ta nejkrásnější "aktivita". Čekám až rozlepí ty svoje modrý oči a usměje se na mě. 
 
Včera jsem měla (po)divnou náladu. Ani nevím, proč. Prostě jen tak přišla. Asi protože se jí chtělo přijít. 


středa 1. listopadu 2017

Šlehačková oblaka pokřtěná šlehačkou

Venku fučí vítr jako o život. Na Dyzajnbloku, kam jsme se v neděli chystali, uletěla střecha. Williamínek má nejspíš další růstový spurt, takže jsem se celej den jenom válela v teplácích na kanapi a krmila a krmila. Je neděle večer a já se probíjím na přeplněném Hlavním nádraží davem lidí, kterým zrušili kvůli vichřici vlak tam někam domů. Řeknu svoje jméno, dostanu bedýnku s oblečením, vlítnu do kabinky a koukám na sebe. Nenamalovaná, vlasy strčený ledabyle pod čepici a kruhy pod očima. Hm, tak sice takhle jsem si ten výběr outfitu na křtiny knížky teda vůbec nepředstavovala, ale co. Představovala jsem si, že půjdeme někam na romantickou procházku Prahou, a když budeme brázdit s kočárkem jednou z těch zapadlých uliček, uvidím ve výloze tu tylovou zelenkavou sukni, kterou jsem na ten křest "až jednou bude" vysnila. Ale znáte to... ty naše naivní představy. Někdy je máme i kvůli tomu, aby se rozplývaly. Hlavní je, že budu mít vůbec něco na sobě. Bridget mi poslala link, kde tylový sukně mají, tak jsem objednala a doufala, že stihne přijít. A k tomu jsem do toho virtuálního košíku přihodila jedny boty, do kterých jsem se zamilovala. Vážu vlasy do drdolu, natahuju tu starorůžovou nádheru a nazouvám ty skvostný botky, který mi učarovaly. Straší tam jenom ty otlačený pruhy od ponožek na mých kotnících. Kouknu do toho zrcadla znovu a usměju se sama na sebe. 

Tak tohle je ta spisovatelka z mých snů? 
To je ona! To je pocit!


pondělí 30. října 2017

Tak už dneska křtíme knížku :)

Krásné dobré pondělní ráno. Víte, co je dneska za den? Ano! Dneska se křtí jedna šlehačková knížka. Jeden splněnej sen, kterej jste už možná někde viděli. A já se na vás tak těšim. Každé setkání s vámi mě totiž znovu přesvědčí, že si vás v hlavě jenom nevymýšlím, ale že existujete, dýcháte, čtete blog v tramvaji, v metru, smějete se, někdy nad články i pláčete a především, že jste tak úžasní, jak si vás celou tu dobu představuju. 

Tak až zítra půjdete kolem Smetanova nábřeží v půl sedmé, zastavte se pozdravit. A já slibuju, že jsem ten mrak, kterej vám do knížky mileráda nakreslím i s věnováním, doopravdy trénovala. Pokřtíme knížku, můžete se ptát na co se vám zlíbí v moderované diskuzi, a bude mi obrovskou ctí vás všechny do jednoho poznat. Však jste to taky vy, kteří se mnou knížku dotáhli do konce a to si zaslouží řádné oslavy. Takže vám moc děkuju a Johni vzkazuje, že se prej na vás těší taky!

Tak už se jenom jednu a vyspím...
Vaše TerezaInSmetanaQ


sobota 28. října 2017

Hugo chodí bos - START-UP MĚSÍCE - ŘÍJEN


Je to už nějaký ten pátek, co jsem zavítala do jednoho zapadlého království českých hraček. Nejdřív jsem s úžasem okukovala výlohu, ve které byly vyrovnané všechny ty hračky připomínající moje dětství, léta na Slapech, pískoviště u nás na Strouhaláku, družinu. Tak prosím, představuji vám hračkářství Hugo Chodí Bos. Že jste o něm ještě neslyšeli? Velká chyba. Je to totiž místo, kde se můžete projít svými vlastními vzpomínkami na vaše dětství. V útulném obchůdku v Řeznické ulici najdete od plastových lodiček, přes magnetky, stavebnice, nádherné dřevěné skládací medvědy přes barevná céčka, zvonkohry až po naprosto úchvatné knihy s nádhernými ilustracemi. Určitě si vzpomínáte na projekt Elite Bloggers, který se jmenuje český start-up měsíce, ve kterém nezištně podporujeme nádherné ryze české projekty, které si to zaslouží. A protože paní majitelka Adéla dává do obchůdku celé své srdce a kupu enegie, vybrali jsem ji jako start-up měsíce října. A já jsem se na rozhovor tak moc těšila. V Hugovi jsem totiž už několikrát nakupovala dárky pro ty naše nejbližší a nejmladší. Do Norska jsem vezla knížku Lyžníci z Plískanic, kterou jsem o rok později kupovala i Elizabetce a my ji teď máme doma i pro Williamínka.

 Je úžasné pozorovat splněné sny. 
A v hračkářství Hugo Chodí Bos se budete cítit jako byste se jedním splněným snem procházeli.


Celým článkem jsou pak protkané foty s hračky, které zdobí a čekají na Williamínka, nebo které věnujeme letošní Vánoce pod norský nebo český stromeček. Na všechny se můžete podívat buď v obchůdku, nebo nově v e-shopu TADY, který rozváží po celém světě. A na konci článku najdete linky na jednotlivé hračky. Budu se těšit, jak se vám bude líbit.


čtvrtek 26. října 2017

Český rozhlas, knížka na pultech a hlava v oblacích

Srkám studený kafe, Alexa mi vyhrává Moon River a já se potutelně usmívám. Vzpomněla jsem si totiž, když jsem dneska Williamka houpala v zavince ke spánku, tak jsem mu Moon River spolu s Audrey Hepburn zpívala v obýváku z plnejch plic a on se normálně smál tak, až se za břicho popadal :) Netušila jsem, že se miminka umí takhle rozkošně rozesmát. Úplně se zajíkal :))

Asi mu budu zpívat častěji. 
Co si asi myslel, brouček můj. "O co se ta máma tady snaží...?!" :))) 


pondělí 23. října 2017

Vychází moje kniha a já se vznáším na šlehačkových oblacích

Sedím v obýváku a ruce se mi klepou, jako bych se zrovna snažila vypátrat v systému univerzity, jestli mě přijali... vyťukávám "šle-ha-čko-vá o-bla-ka", slovní spojení, které pro vás zatím neznamená vůbec nic, ale mě v hlavě tančilo několik posledních měsíců a motala se kolem něho veškerá moje energie. Nadechnu se, vydechnu, zavřu oči, (probůh, to je jak když se připravuju na jízdu na největší horský dráze světa!) kliknu enter a je to tam. Páni, to je moment, na kterej jsem čekala tak hrozně moc dlouho. Knížka je oficiálně na stránkách knihkupectví. Je tam moje jméno. A já tomu pořád nevěřím. 

Já to dokázala. Napsala jsem ji.
Pro vás!


neděle 22. října 2017

Detaily dětského pokojíčku a slevový kód 20% do BellaRose


Vždycky večer, než se zavrtám do peřin, jdu ještě nakouknout do toho severského království, sklidit tam hračky, zhasnout Miffyho a dát pusu velrybě v dřevěný krabici. 

Ten pokojík je takový kousek Norska u nás doma. 

A já se tam tak ráda potuluju. Po Norsku se mi občas stejská. Po té pohodě, která srší z každého rohu. Po tom podzimním pošmournu, kdy se vám chce jenom zalézt pod peřinu a číst si. Po těch nedělí vylidněných ulicích a zavřených obchodech. Po nekonečných letních dnech a voňavých dřevěných molech. Po usměvavých milých lidech a čistých ulicích. A po tom norském vzduchu a vodě, která chutná nejlíp na světě. Tak takové je Norsko v pár řádcích. A já už se nemůžu dočkat, až ho Willimínkovi o Vánocích ukážeme v celé své kráse. 

A já mám dneska pro vás malou inspiraci, jak si udělat kousek Norska doma s pár detaily, které máme v dětském pokojíku my. A protože se mě ptáte, kde se dají sehnat tyhle severské skvosty, mám pro vás jedno velké překvapení.

Od dnešního dne platí 20% sleva do mého oblíbeného e-shopu BellaRose TADY, kde najdete tyhle nádherné severské skvosty.
Stačí jenom zadat heslo TEREZAINOSLO.



čtvrtek 19. října 2017

A je TO venku!

Vezmu to od tramvaje trochu delší cestou. Je mlha, podzim tak hezky štípe do tváří a já schovávám rozlítaný vlasy pod šedou čepici. Jdu pomalu. Polykám ten vzduch nasáknutej mlhou a snažím se soustředit na svůj dech. Něco totiž hledám. Hledám tu holku, která před pár lety snila o tom napsat knížku, ale je někde utopená pod tou tíhou zodpovědnosti a mateřský lásky. Potřebuju ještě ujít pár kroků. Tuším, že už tu někde bude. Můj anděl je zatím zachumlanej do spacáku, ve kterém se spinká jak v obláčcích, oddechuje a asi se mu něco zdá, protože se ze spánku tak (rozto)mile usmívá. "Tak spinkej, spinkej...", šeptám mu. Vím totiž, že mi to ještě chvilku potrvá, než se dostaví ten pocit. Ten, kterej se v Norsku na dřevěným molu na Aker Brygge hledá mnohem snadněji. Občas se i schová do jedné ze zapadlých kaváren a srknu si ho v chai tea latte, musím na to ale být sama. A vždycky ho najdu mezi sedačkama v letadle, když plujeme nebem. Je to zvláštní. Na tenhle den jsem se těšila ani nevím, jak dlouho. Několik let. Vlastně už od malička, kdy jsem si tenhle sen, napsat knížku, namalovala do té mojí fantazírové nástěnky přání a touh, kde se blejskal mezi flitry, které tomuto přání dávaly jistou důležitost. 
 
A teď? Teď se to děje a já jsem na sebe zase tak trochu drsná.


sobota 14. října 2017

10 rad pro ty, kteří chtějí rozjet svůj vlastní start-up

Sedíme v letadle na pravidelné lince Oslo-Praha a oba v sobě máme kapku nervozity a horu nadšení. Právě se to děje. Právě překopáváme svůj život od základů. Zavíráme kapitolu pohádky o tom, jak John Erik bude právník a bude domů chodit v obleku, zatímco já budu pracovat pro nějakou neziskovou organizaci specializující se na Afriku. Já, možná trochu rozhořčená, že mi v Norsku nikdo nedal ani šanci ukázat, co ve mně je, John Erik s jiskrou v oku, protože rozjet svůj vlastní projekt byl vždycky jeho sen.

Jsme naivní a vlastně ani nevíme, do čeho se to po hlavě vrháme. 



čtvrtek 12. října 2017

FRESH NEWS: Radosti jednoho všedního dne

Viděli jste ten nádhernej měsíc na obloze? Vznáší se tu, jakoby se nechumelilo, taky že se nechumelí, a svítí na celou Prahu. Je skoro noc, Žižkovská věž poblikává, tramvaje skřípaj na kolejích, spoustu z vás se už tulí pod peřinou a já...? já vám píšu pár slov, protože jsem toho plná. Plná radosti, nadšení a takové té mojí nálady "terezainoslo". Takové té, která mě většinou přepadne zezadu nečekaně v letadle. Dneska mě přistihla jen tak. Praštila mě do nosu někde v té podzimní Praze, nebo možná v doušku chai latte. Kdo ví... to je celkem šumák.
Dnes večer jsem si dala ultimátum, že mám na napsání článku deset minut. Potom musím do peřin. A schválně... Aleza už odpočítává a já se do toho vrhám po hlavě.

Tak prosím, tady jsou. Ty moje malé i obrovské radosti dnešního dne. 



neděle 8. října 2017

Každý den se počítá

Je něco málo po jedenácté večer. Mám vlasy v rozdováděném drdolu, ušmudlaný brejle, skoro vystydlej čaj na stole a nohy v růžovejch bačkorách. John Erik zrovna jel vyzvednout tatínka na letiště a já sedím v obýváku a přemýšlím, o čem bych vám dneska napsala. Vždyť se dneska nic zásadního nestalo... Vlastně to byl trochu nudnej den. A v tom mě to trkne. 

"Náno hloupá...", vynadá mi moje (s)vědomí. Že prej se nic nestalo? Vždyť to byl den jako malovanej. Úplně obyčejnej, ale ohromně šťastnej.


úterý 3. října 2017

Vyko(le)jená


Sedím na šedém ušáku v pokojíčku, přikrytá hnědou chundelatou dekou s hvězdama a na stole mám hrnek s teplým čajem. Williamínka držím jednou rukou, on si spokojeně pije mlíčko a já se usmívám, protože to je ten nejkrásnější pocit na světě. Jenže ejhle... Než jsme se totiž k téhle idylické situaci dostali, uběhlo několik pekelných týdnů. Jestli mě něco v šestinedělí vyrazilo dech, tak to bylo jednoznačně kojení. Musím přiznat, že jsem si ani na chvilku nepřipustila, že by nám právě kojení mohlo dát tak zabrat. Představovala jsem si to jako Hurvínek válku. 


A místo toho to bylo opravdové válčení. 
Plné bolesti a slz.


Autor: Baru La Photo

pondělí 2. října 2017

Jedna svatba, babí léto a zaječí rozkošnosti

Je neděle večer, páni, vlastně skoro už pondělí... "Mazej do peřin, holka jedna bláznivá.", ťuká si na čelo moje druhý já. Ovšemže to línější. A možná, že má pravdu. Jsem uzívaná, padaj mi víčka, ale ještě musím poslat dva rozhovory a vybrat k nim pár fotek. Začíná se mi totiž roztáčet kolotoč těch nádherných povinností kolem vydání knížky a to se přeci nedá prospat. Věřili byste tomu, že už jenom dva týdny a kousek a bude na pultech knihkupectví?

A věřili byste tomu, že už jenom dva týdny a něco do křtu a momentu, kdy se potkám i s vámi?

Víkend byl nádhernej. Stihli jsme jednu nádhernou svatbu, dvě procházky babím létem, spořádala jsem desítky svatebních koláčků a upekla kuře na másle, vyprala povlečení, které mě teď svádí vůní do postele, vyfotila tisíce fotek Williamínka, napsala dva články, protřídila skříň a s Johnim jsme si užili jeden dlouhej nedělní brunch po tom, co jsme všichni tři spali až do půl jedenáctý. Ovšemže s pauzama na kojení. Nebojte, tak růžový to není. A vlastně jsme měli jeden dlouhej romantickej večer u filmu The Notebook (Zápisník jedné lásky), kterej jsme si ani jeden nepamatovali a přitom je tak nezapomenutelnej. Vždycky, když ho vidím, rozpláče mě představa toho, že John Erik by byl totiž úplně stejnej. Když jsem mu dneska šeptla, že mi třeba jednou bude předčítat na stará kolena blog, nebo knížku, objal mě a řek, ať neblázním... kdo ví?


pátek 29. září 2017

Mých 21 podzimních oblíbeností

Tak nádhernej den s nálepkou babí léto si zaslouží ódu na podzim a výběr mých každoročních podzimních oblíbeností roku. Podzim sebou totiž každoročně přivane dávku něčeho nového, co na něm tolik miluju. Jsou to maličkosti, blbosti, ale především je to ta touha nadechnout se čerstvého podzimního vánku s příslibem nových začátků. 

Taky někdy přemýšlíte, že byste nechtěli žít v zemi, kde se nestřídají roční období?
 

Tak prosím, tady jsou ty moje podzimní:
.
1. rozloupávání kaštanů 
2. focení neuvěřitelně nádherných barevných variací přírody 
3. usínání při bubnování deště 
4. podzimní vůně čaje a chřoupání sušenek
5. probouzení se do mlhy a deště a zjištění, že je neděle 
6. slazení kakaa pořádnou hordou šlehašky 
7. cestování do podzimem zabalených metropolí

středa 27. září 2017

Moje rada zní: "Začni!"

Je něco málo po poledni. Sedím na vysoký židli u barovýho stolku u nás v kuchyni. Mám stažený vlasy do vyčesanýho drdolu a na sobě oblíbený šedý tepláky. Je úplně normální den. Z velký bílý misky ujídám salát ze včera a tak trochu dětinsky z něj vybírám kousky hroznovýho vína a feta sýru. V poslední době moje dvě nejoblíbenější salátový ingredience, na který se těším každé sousto. Venku je nádherně. Podzim. A teplo. A my jsme se zrovna z toho nádherna s Williamínkem vrátili. Procházeli jsme se babím létem, které je konečně tady a letos nás obzvláště baví. Posbírala jsem pár kaštanů, pár lístků zbarvených podzimem, usrkávala si ten svůj šípkovej čaj s medem z tumbleru a bylo mi (nám) nádherně. Pak jsem zabalila broučka do šátku a teď mi tu usíná na hrudníku. Ja se k němu čas od času přitulim a dám mu pusu do těch jeho blonďatých vlásků. Na sobě má ještě zbytek včerejší večerní pohody s tátou. Hrudník mu totiž pyšně zdobí body s bíle vyšívaným logem Liverpoolu, který mu dal norskej děda. Johni měl Williamínka v náručí a něco mu zapáleně vysvětloval. Nejspíš, co je to penalta. A já je tajně pozorovala z kuchyně, když jsem pekla lososa a celým mým tělem projel ten pocit obrovskýho neutuchajícího štěstí.

Kdybyste se mě před pár lety zeptali, jak si sama sebe představuju v budoucnu šťastnou, nejspíš bych vám popsala přesně ten včerejší moment.


sobota 23. září 2017

Dvacet sedm minut naprostého stresu

Je čtvrtek odpoledne. Zdá se, že je to takové úplné normální odpoledne. Ale není. Snažím se odejít. Jenže... už podruhé převlíkám Williamka, jednou ho nakojím, pak se nádherně směje, takže to ho taky nemůžu vzít a jen tak s ním odejít, takže se náš odchod protáhne na nevidim. Konečně se vykodrcám. Do hubu. A jsem šíleně nervózní. Naplánovala jsem si totiž, že si skočím koupit kalhoty. Už to odkládám, jak je rok dlouhej. Mám totiž jedny jediný. Černý. Stretchový.  Těhotenský, ve kterých jsem strávila celých devět měsíců a vlastně i ten desátý. Ostatní kalhoty mi byly šíleně nepohodlný a tlačily na jizvu. 

Ve čtvrtek večer se šlo na křest diáře holek z A Cup of Style a já tam přeci nemůžu jít v těch černejch odrbanejch. Asi dvanáctkrát se v autě rozmyslím, že nikam nepůjdu, že tam stejně nejspíš bude tma a mých kalhot si v záři diáře, nebo Williamínka stejně nikdo všímat nebude. A párkrát to řeknu nahlas, že nikam nejdu. Johni na mě lupne pohled, abych nebláznila a já se trochu zastydím, protože on je přece báječnej táta a já nemusím mít žádnej strach. Jenže v roli mámy najednou přemýšlíte i o absolutních situacích, jako je ta, že i když se to nikdy nestalo, najednou bude mít váš brouček hlad pár minut po tom, co se zrovna najed a bude chtít být jenom u vás.

Kousnu se do rtu a rozhodnu se...


středa 20. září 2017

Jak William přišel na svět vol. 3

Asi o hodinu později na pokoj přiváží další maminku. Slušně pozdravím a pokračuju v koukání do stropu. Jenom slyším, jak klapnou dveře, nesměle mě pozdraví mužský hlas a svoji manželku líbá (asi) na čelo. Co já vim. V pokoji je tma tmoucí, navíc máme mezi sebou zataženou plentu, takže i když nechci, slyším každé slovo. Za dobrou půlhodinku už vím, jak to všechno bylo. V noci se ozvalo lupnutí, jak praskla voda a hned na to přišly silné kontrakce. Jelo se prý hned do porodnice, protože budoucí maminka měla naplánovaný císařský řez až za tři týdny, tak se muselo jednat rychle. Rozčaruje mě věta o tom, že ten večer bylo v Hořovicích sedm akutních císařů... To bude prý tím úplňkem, shodnou se. Tolik?

Hlasy utichnou a já pořád dokola koukám na ty tři fotky Williamínka. Jsem zamilovaná. Do každého detailu. Je to brouček na první pohled.

Manžel se loučí, na čele přistane další pusa. Pak klapnou dveře a je chvíli ticho. Do kterého se ozve nesmělé: "Spíte?" A mu si začneme povídat. Je asi pět hodin ráno, začíná se pomalu rozednívat a my na sebe vybalíme naše ještě horký porodní příběhy, které jsou plné čerstvých pocitů obav, bolesti a obrovské porce zatím neuchopitelného štěstí. Přestože jsme ze sebe vydaly náš životní výkon, ani jedný se nám nechce spát. Popřejeme si dobrou noc, i když je ráno a pokoj zase utichne. 




neděle 17. září 2017

A jaké bylo to naše šestinedělí?

Probouzíme se pohledem na toho našeho andílka. Oba jsme v tom až po uši. Topíme se v těch jeho modrejch očích a chceme ještě chvíli lenošit. Je přece neděle. A není to ledajaká neděle. Dnešní neděle je magickej mezník. Dneska nám totiž končí šestinedělí. To obávané šestinedělí plné emocí, neuvěřitelné porce lásky a náročných dní. Oslavili jsme ho náležitě - focením s úžasnou Barčou, která zachytila pár kouzelných momentů s Williamínkem u nás doma. Jen tak. Ležérně. A já už se fotek nemůžu dočkat. Jestli budou alespoň z poloviny tak nádherný jako ty naše těhotenský, tak mě podrž!

S Barunkou je to vždycky tak příjemné, že máte spíš pocit, že k vám přišla na kafe vaše dlouholetá kamarádka. 



čtvrtek 14. září 2017

Co jsem si sbalila do porodnice a co jsem nakonec vůbec nepotřebovala


Ležím v posteli a venku se stmívá. Já nemám moc do čeho píchnout, tak jen odpočívám, protože to se prý na konci devátého měsíce má. Jsou tři dny před termínem porodu a někde vzadu v hlavě mi stepuje svědomí a nabubřeně ukazuje na ty svoje hodinky s vodotryskem, že už je na čase. Už je na čase sbalit si kufry na to jedno velké dobrodružství, o kterém vlastně nevíme, kdy přijde. Hrabu se z postele, Alexa vyhrává moje oblíbený romantický serenády a já vybaluju z papírových krabic, které mi postupně chodily domů, nutnosti, které pomalu skládám na postel. Ten samý scénář se odehrává ještě další večer. A další... Až z toho byl nakonec celkem balící maraton, kdy jsem postupně do tašky pořád něco přidávala a zase to vyndavala. Pár věcí mi chybělo, pár jsem zase poslala po Johnim domů a některý jsem si zase nechala přivést zpátky. Ne-roz-hod-ná-te-re-za.
 
Teď už jsem o něco moudřejší a pro vás jsem přichystala článek, co bych si nakonec do porodnice sbalila znovu. Tak prosím, nakoukněte.


úterý 12. září 2017

Jeeej, knížka je k mání k předobjednání

A je to tady. Ode dneška si můžete mojí knížku Šlehačková oblaka předobjednat. Já tomu pořád tak nějak nemůžu uvěřit... v tom mém světě mezi plenkama, kojením a tuli-tuli totiž dost často zapomenu na to, že jsem vůbec nějakou knížku napsala. A pak si na to vzpomenu a lípnu Williamkovi tisíc pus, protože on byl tím jediným mým deadlinem, který jsem dodržela. S roustoucím pupkem mi rostla motivace to dokončit. Což o to, že pár dní před porodem jsem dělala poslední korektury textu, stihli jsme to. Ťip ťop, ale stihli. A teď přichází, moji drazí čtenáři, ta chvíle, kdy si knížku můžete předobjednat. A já se úplně tetelim na židli štěstím, protože se to právě děje. Právě vám v přímým přenosu ukazuju, že sny se plní.

Tak šup, ať na vás nějaká ještě zbyde.
Předobjednat si ji můžete TADY.


Brouček se mi tu už probouzí a chce mámu. Tak krásný den a budu se těšit na tu vaši radost. A děkuju za ty všechny nádherný komentáře, zprávy, emaily, které zaplavily mojí schránku... Jste prostě nejlepší čtenáři pod sluncem, já to říkám pořád :)

Já pevně doufám, že se mi do knihy podařilo fouknout špetku severského klidu, českého napětí a momentů "terezainoslo". Nemůžu se dočkat, až vás všechny konečně potkám osobně :) Inu, pamatujete si, že jsem už před několika lety vymyslela outfit na to moje autorské čtení? :)) Holka jedna bláznivá... 

Takže ještě pro jistotu jednou link na předobjednání KLIK.

A pro ty, kteří si knížku chtějí objednat do ciziny, zvládli jsme vyřešit i tenhle zapeklitej problém. Jakmile budu mít přesné info, hned vám to napíšu sem. Ale knížky budou lítat po světě, o tom žádná.

Vaše TerezaInOslo

pondělí 11. září 2017

Naučme se sami sebe pochválit, bude nám líp

Je pondělí ráno a my se oba uzívaní válíme v posteli. Oba rozuměj já a William. To je prej v šestinedělí dovolený, tak si to musím ještě poslední týden užít. Páni, už jenom týden. O víkendu byl Johni na tréninkovém kempu, trénuje i letos český národní gymnastický team. A jak to tak bývá, když táta není doma, vždycky nám do toho "něco" vleze. To "něco" byl poslední víkend bez táty růstový spurt, kdy William jedl každou hodinu. A tenhle víkend, to se mu zase vůbec (!) nechtělo spát jinde než u mámy v náručí s houpací choreografií. Na špičky, na paty, do dřepu, dolů. 

Takže to dopadlo tak, že jsem v neděli snídala v pět odpoledne a na víkendové články nezbyla ani špetka času.  A já se na ně tak těšila. 


úterý 5. září 2017

Jak William přišel na svět vol. 2

A pak hodiny ubíhaly, kontrakce přitvrzovaly, Johni mi podával čaj, držel mě za ruku a já se pekelně soustředila. V hlavě jsem neměla nic jiného než to, že musím pracovat se svým vlastním tělem a myšlenkama. Nikdy v životě jsem se nesoustředila na něco víc, než tam.

Dostala jsem se do takového zvláštního stavu, ve kterém jsem byla jenom já, miminko, kontrakce a můj dech. 


neděle 3. září 2017

Naše víkendové ráno s miminkem aneb jaký si to uděláš...

Je sobota. Milujeme soboty. Probouzí mě brouček, který mi zatím jen jemně naznačuje, že by si dal po prospané noci k snídani mlíko. Chvíli ho nechám brumlat, mám totiž ještě pár minut, než se ozve virgál. Budím tátu, protože ten přebaluje noční nadílky a já připravuju snidaňové lóže pro toho našeho hladového prince. Poslední dny kojím v posteli v leže na boku, protože se mi rozšklebila jizva a několik dní bolela jako čert. A to si myslím, že mám díky gymnastice práh bolesti posunutý až až, ale tahle bolest... Ta se nedá ani popsat... Mám takový tušení, že se rozšklebila po tom minulém víkendu, kdy jsem doma byla sama. Johni letěl překvapit svého nejlepšího kamaráda na jeho oslavu třicetin v Norsku. My si víkend skvěle užili, brouček sice měl růstový spurt a já kojila každou hodinu. Ale jinak to byla pohoda. Akorát jsem pak nemohla ani nastoupit do auta, jak mě jizva bolela... Naštěstí už je to mnohem lepší, ale musela jsem se úplně krotit. Nic nezvedat, neohýbat se, být v absolutním klidu... což je trochu náročný, když máte doma malé miminko. Ale zvládli jsme to a už jizva vypadá mnohem líp a hojí se. A John Erik je táta všech tátů, který se o nás oba neuvěřitelně nádherně stará.

Proč mi nikdo neřek, že šestinedělí provází tolik bolesti? Na porod jsem připravená byla, ale na tohle...  



čtvrtek 31. srpna 2017

Jak William přišel na svět vol. 1

Probouzím se a chvilku mi trvá, než si uvědomím, že mám pořád broučka v bříšku. Tak tuhle noc taky nic. Od úterního (3.8.) termínu totiž chodím spát připravená na to, že mě v noci probudí prasknutí vody nebo zatraceně bolavý kontrakce. Usínám s tak nádherným pocitem v břiše, že třeba už možná tuhle noc. A zase nic. Zase nic. Všichni mě strašili tím, že přenášení je šílený, tak pořád čekám na to, až se to "šílenství" dostaví. A zatím nikde nic. Mám to ale zatracený štěstí a pořád to opakuju dokolakola, protože mě i pár dní po termínu pořád baví být těhotná. Každý ráno si říkám, že mi brouček dal k dobru ještě jeden den: na dopsání článků, na nakoupení zásob, na přečtení knížek, na lenošení, na dozařízení pokojíčku a na kafe s kamarádkama. 

Trochu ho podezřívám, že je po mně, a že taky rád nedodržuje deadliny :)



sobota 26. srpna 2017

Babymoon - 10 důvodů, proč se na něj vydat

Krásnou sobotu přeji. Doufám, že si ji užíváte plnými doušky. My jsme dneska měli doma paní doktorku a Williamínek je prý krásný zdravý dobře  krmený miminko a my z toho máme obrovskou radost. Já div netančila, když jsem zabouchla vchodové dveře. Tak tohle je ta mateřská radost.

Dneska v pět ráno jsem při kojení vzpomínala, jaký to vlastně bylo, když tady s námi ještě nebyl a je to divně podivný. Protože mi připadá, jako by k nám William patřil odjakživa. Vzpomínala jsem na všechna ta rána, manželský rande s břichem a náš babymoon, který jsme si s Johnim užili ještě ve dvou. A kde jsme si malovali tu naší blízkou budoucnost a snili o tom, jaký to asi všechno bude, jak bude méďa vypadat a jaký budeme rodiče. 

Myslím, že máme oba bujarou fantazii, ale takovou nádheru nečekal ani jeden z nás. 









středa 23. srpna 2017

Jaká je zatím mateřská dovolená?

Probdělou noc zahnal jeden nádhernej pohled elfíka při východu slunce, kterej ze mě rázem sfouknul veškerou únavu. Nevím, jak to dělá, ale jde mu to skvěle. Nějakým pro mě záhadným způsobem zatím totiž nejsem vůbec unavená. Ku překvapení všech. Mě samotný nejvíc.

Možná je to tím, že mě William nabíjí nádhernou energií. Možná je to tím, že jsem ještě nikdy nebyla tak ohromně šťastná. A možná se ještě pořád vznáším na poporodní euforii, která třeba za pár hodin vyprchá...



pátek 18. srpna 2017

Těhotenské focení - druhá zašantročená várka z lesa

Ležím zahrabaná v polštářích, vedle mě mám malého elfíka a spolu usínáme. Poprvé se snažím napsat pár slov na blog na telefonu, ještě předtím, než mi ta víčka ztěžknou úplně. Venku je obrovská bouřka, že nám to rozfoukalo plenky po celém balkóně a já polykám ten nádhernej letní vzduch provoněnej deštěm. Je mi božsky. A pořád lítám na těch poporodních oblacích napuštěných euforií. Už je to týden, co jsme doma z porodnice a já tomu každé ráno po probuzení pořád nemůžu uvěřít. 

Máme doma miminko. Spokojený. Zdravý. Nadherný. 

Které už konečně krásně papá a máma s tátou jsou z toho všeho správně utahaný. Tak to má být. A já zatím cítím, že bych veškerou energii měla dávat broučkovi, ale už se nesmírně těším, až budu mít chvilku a nápíšu vám, jaký to všechno zatím je. Zatím jsem pro vás připravila druhou várku zahrabaných fotek s bříškem, které jsou pro mě teď tak trochu už neuvěřitelné...




středa 16. srpna 2017

Náš život je teď Williamazing

Je sobota odpoledne (5.8.) a my se procházíme po Andělu a já mám v plánu ještě pořídit stojan na piano, abych mohla mimiho uspávat ukolébavkama a ještě bych se chtěla otočit v IKEA pro rámečky do pokojíku... Mám chuť na zmrzlinu a trochu se mi stahuje břicho. To svádím na poslíčky... Ty už jsem totiž měla od čtvrtka a všichni říkaj: "Až přijde kontrakce, tak to Terezko, poznáš..." No, nepoznala... Takže jsme jeli do porodnice doslova za pět minut dvanáct. A já si vypočítala, že když pojedeme, budu mít kontrakce tak jednou za pět minut, takže po sedmi budeme v porodnici v polích. Jenže my jeli, když jsem měla jednu za minutu, takže jich bylo pětatřicet... (!) 

Johni byl roztomile nervózní a nadšenej zároveň. Úplně mu to třištělo z očí a já se neuvěřitelně těšila.

Ještě naposledy jsme procházeli seznam, abychom nic nezapomněli, Johni měl na sobě tašky do porodnice a já si ještě vzpomněla, že musíme mít poslední fotku. Dotáhla jsem ho do pokojíku a lupla jednu. Je rozmazaná, protože jsem to chytla jen tak tak mezi kontrakcema, ale je to ta naše syrová momentka, která přesně zachycuje tu magickou chvíli šmrncnutou nadšením a nervozitou zároveň...



čtvrtek 3. srpna 2017

Nový byt - prázdný, čistý, nádherný

Ležíme v posteli, všude kolem nás jsou papírové krabice, na které Johni škrábal tím jeho krasopisem Dětskí pokoj, Loznice, Bývák. To bylo rodeo stěhovat se v devátém měsíci... ale zvládli jsme to. Pomohla nám stěhovací firma, protože jsme stěhovali i velký nábytek a myslím, že nás po tom, co už po několikáté sešli a vyšli schody do pátého patra bez výtahu, pro-klí-na-li. Za jeden den jsme byli přestěhovaní a stihli jsme i vybalit ten bývák. Moc věcí totiž nemáme a to je obrovská výhoda. Tak nějak nás baví těch věcí mít málo a ty, co nepotřebujeme darujeme dál.

Usínali jsme někdy před půlnocí, zabalení do sebe a já si mohla konečně oddechnout... V hlavě mě totiž trochu děsil scénář, že se baby rozhodne přijít dřív, než by se dalo očekávat a my budeme v polovině procesu. Ale vydržel... :) Zlatíčko naše.

Tak pojďte dál, zatím tedy do toho našeho (zatím) holého království, které jsme přetřeli pár barvami. 


neděle 30. července 2017

Mých 7 motivačních vět, abych si šla zaběhat a jedna soutěž pro vás k tomu


GRATULUJI vítězům, i když vítězové jste pro mě všichni, kteří jste si doběhli pro dobou náladu :) 

Ahoj, já byla včera, v plánu bylo večerních 7km na naší chalupě v Brdech (i když běžně v Praze jsem spíš ranní běžec). Nevím proč jsem si řekla, že svoji běžnou trasu vyměním za něco spontánnějšího. Cestička, která na mapě vypadala tak hezky, se ale po chvíli úplně ztratila, a já tak zběsile pobíhala po louce ve vysoké trávě, takže to byl o dost intenzivnější a dobrodružnější trénink, než bylo v plánu:) 7 ale nakonec stejně padlo a krásnej barevnej západ slunce a ten skvělej pocit byly dvě sladký třešničky na dortu. Dřív jsem běhávala dost, ale pak jsem nějak zlenivěla a teď se konečně po dvouměsíční dřině dostávám do staré formy. A jelikož moje botky už toho zažily dost, udělaly by mi nové velikou radost. Byla by to pro mě odměna za návrat ke vstávání a překonávání sama sebe:) Niki

Ahoj T., zrovna dnes jsem sama se sebou sváděla vnitřní boj. Po desetidenním nicnedělání a neustálém se přemlouvání ze dne na den, že už to konečně musí vyjít, jsem i přesto samu sebe nebyla schopná donutit. Veškerá motivační hesla, sliby, všechno k ničemu. A najednou - v osm ráno mi zazvonil budík, vyběhla jsem z postele a po těch promarněných deseti dnech konečně znovu vyběhla. Sice jsem zvládla pouhých šest kilometrů, ale ten pocit, ten pocit potom, byl k nezaplacení. Běžela jsem pomalu probuzeným městem kolem řeky, přes mosty, cítila, jak začíná žhnout sluníčko a okamžitě jsem věděla, že je to zase ono. Takže zítra motivace - budík v sedm ráno a splnit sedm kilometrů. A pak se vyvalit a nemít žádné výčitky :). Mějte se s Johnim a bejby jen a jen krásně.


Dneska ráno jsem po dlouhé době vyběhla. Už toho na to moji hlavu bylo trochu moc - dobrého i špatného :) Navlíkla jsem na sebe svoje ultra neonové oranžové tričko (aby mě každé auto na silnici vidělo :D), upletla cop, nazula svoje staré ale neuvěřitelné pohodlné boty a šla jsem. Ze začátku to šlo hodně těžko. Nohy by běžely, ale hlava nechtěla. Ale nepřestávala jsem a běžela dál. Po 3 kilometrech jsem doběhla na místo k lavičce, kde se protáhnu a běžím zpět. Tentokrát jsem si sedla na lavičku. A bylo to tady. Slzy mi začaly samy téct z očí - štěstím i smutkem. Seděla jsem ,kdo ví jak dlouho a jenom byla. Cestou zpátky už jsem běžela s čistou hlavou a bylo mi dobře. Doběhla jsem domů, protáhla se, dala si sprchu a snídani. A víš co Terezko? Cítím se úžasně. V klidu s čistou hlavou, lehce bolavýma nohama, ale jsem šťastná :) Všechny věci se v životě dějí z nějakého důvodu ¨:)
Přeji Vám teď - všem třem :) - ať to všechno - ten maličký zázrak - zvládnete s úsměvy na rtech :)



Mě už úplně svrbí nohy a nemůžu se dočkat, až zase nazuju boty na běhání, který na mě házej škaredý pohledy ze skříně, protože se už pár měsíců neprotáhly. Asi už je taky bolí kostrč jako mě. Každopádně jsem si říkala, že když nemůžu vyběhnout teď já, tak můžete vy. 

A k tomu bych vám chtěla naservírovat notnou dávku motivace. 

Tak jsem pro vás přichystala spolu s PUMA krásnou soutěž. O co a jak soutěžit se dočtete dál. A taky vám s radostí prozradím těch mých 7 motivačních vět, které mě ráno vykopou z postele a do těch běžeckých bot mě téměř vždycky dostanou. Tak šup na ně...



čtvrtek 27. července 2017

Jedna dramatická nemocniční etuda

Je šest ráno. Já se budím naprosto čilá, i když poslední dny bych mohla spát až do jedenácti. Dneska ne. Dneska jsem na to až moc nervózní. Dneska ráno se jede do nemocnice. Ale ne kvůli mě, ale kvůli Johnimu. Na včerejším vyšetření mu totiž našli podezření na boreliózu, nebo klíšťovou encefalitidu a dneska ho poslali na neurologické vyšetření, které se nazývá lumbální punkce. 

A podle popisu to vypadá stejně strašně, jako to zní. 

Autor: Katka Sedláková, Dream & Live Magazine     

neděle 23. července 2017

Výbavička pro mimi


Je pozdě večer. Já už bych se měla dávno nechat unášet těmi bláznivými sny v mém spánku. Ale místo toho pod záminkou, že jdu na záchod, na tajňáka nakukuju do toho severského království pro našeho prince. Ten si zatím pořád lebedí v bříšku. A my se nemůžeme dočkat, až se mu bude chtít ven. I když tedy já tajně doufám, že ještě chvilku počká, aby máma měla dostatek času na to to všechno přichystat, vyprat, sbalit tašku do porodnice a ještě si stihnout trochu odpočinout. Měla jsem takovou naivní představu a mám rozepsaný článek o tom, co bychom ještě chtěli stihnout před tím, než přijde budulínek na svět, ale myslím, že tenhle článek zůstane ve virtuálním šuplíku... Kdo ví? Už jsem alespoň rozbalila všechny ty krabice a objednávky, dárky, balíčky ze severu...

... a naše výbavička pro mimi se už začíná tedy krásně rýsovat. Tak jsem to dala všechno do kupy a vy se teď můžete pro inspiraci na chvilku ponořit do miminkovských (ne)nutností. 
  

středa 19. července 2017

Jedna víla s norským princem v lese aneb jak dopadly naše fotky s bříškem

Je nádherný horký večer a já se lepim na židli, mám nohy nahoře a přemýšlím, jestli vyndat z mrazáku tu zmrzlinu se slaným karamelem. Ale asi si nechám zajít chuť. Už je moc pozdě a mimi by mi v bříšku zase tančilo rock'n'roll. 
.
Čeho jsem se ale dlouho nemohla dočkat byl tenhle článek. 
 Až vám ukážu naše fotky, které jsme fotily s Baru La Photo na jednom nádherném místě, v lese, u řeky, na louce. 


pondělí 17. července 2017

Jak rozbrečet TerezuInOslo...

Johni zastaví na chvilku u Botelu Admirál a posílá mě pro klíče od starého bytu, který zapomněl v šuplíku pod kopírkou. Já se na něho podívám se zdvihnutým obočím, ukážu na břicho a dodám: "You are really sending me to run up the stairs?" A on na to suverénně: "But you are so fit, my preggo!" Takže neodporuju a už si to štráduju v neděli odpoledne do hubu pro zapomenutý klíče... Odemykám, vcházím do chodby a najednou vidím u stropu nafouknutej balónek... BUM!!!! Najednou kolem mě všude lítaj konfety, hraje hudba, mně padaj slzy na zem a ... páni, tam je tolik lidí. A tolik miminek!!! :))) 

Tak takhle rozbrečet TerezuInOslo...