Stránky

sobota 14. října 2017

10 rad pro ty, kteří chtějí rozjet svůj vlastní start-up

Sedíme v letadle na pravidelné lince Oslo-Praha a oba v sobě máme kapku nervozity a horu nadšení. Právě se to děje. Právě překopáváme svůj život od základů. Zavíráme kapitolu pohádky o tom, jak John Erik bude právník a bude domů chodit v obleku, zatímco já budu pracovat pro nějakou neziskovou organizaci specializující se na Afriku. Já, možná trochu rozhořčená, že mi v Norsku nikdo nedal ani šanci ukázat, co ve mně je, John Erik s jiskrou v oku, protože rozjet svůj vlastní projekt byl vždycky jeho sen.

Jsme naivní a vlastně ani nevíme, do čeho se to po hlavě vrháme. 



čtvrtek 12. října 2017

FRESH NEWS: Radosti jednoho všedního dne

Viděli jste ten nádhernej měsíc na obloze? Vznáší se tu, jakoby se nechumelilo, taky že se nechumelí, a svítí na celou Prahu. Je skoro noc, Žižkovská věž poblikává, tramvaje skřípaj na kolejích, spoustu z vás se už tulí pod peřinou a já...? já vám píšu pár slov, protože jsem toho plná. Plná radosti, nadšení a takové té mojí nálady "terezainoslo". Takové té, která mě většinou přepadne zezadu nečekaně v letadle. Dneska mě přistihla jen tak. Praštila mě do nosu někde v té podzimní Praze, nebo možná v doušku chai latte. Kdo ví... to je celkem šumák.
Dnes večer jsem si dala ultimátum, že mám na napsání článku deset minut. Potom musím do peřin. A schválně... Aleza už odpočítává a já se do toho vrhám po hlavě.

Tak prosím, tady jsou. Ty moje malé i obrovské radosti dnešního dne. 



neděle 8. října 2017

Každý den se počítá

Je něco málo po jedenácté večer. Mám vlasy v rozdováděném drdolu, ušmudlaný brejle, skoro vystydlej čaj na stole a nohy v růžovejch bačkorách. John Erik zrovna jel vyzvednout tatínka na letiště a já sedím v obýváku a přemýšlím, o čem bych vám dneska napsala. Vždyť se dneska nic zásadního nestalo... Vlastně to byl trochu nudnej den. A v tom mě to trkne. 

"Náno hloupá...", vynadá mi moje (s)vědomí. Že prej se nic nestalo? Vždyť to byl den jako malovanej. Úplně obyčejnej, ale ohromně šťastnej.


úterý 3. října 2017

Vyko(le)jená


Sedím na šedém ušáku v pokojíčku, přikrytá hnědou chundelatou dekou s hvězdama a na stole mám hrnek s teplým čajem. Williamínka držím jednou rukou, on si spokojeně pije mlíčko a já se usmívám, protože to je ten nejkrásnější pocit na světě. Jenže ejhle... Než jsme se totiž k téhle idylické situaci dostali, uběhlo několik pekelných týdnů. Jestli mě něco v šestinedělí vyrazilo dech, tak to bylo jednoznačně kojení. Musím přiznat, že jsem si ani na chvilku nepřipustila, že by nám právě kojení mohlo dát tak zabrat. Představovala jsem si to jako Hurvínek válku. 


A místo toho to bylo opravdové válčení. 
Plné bolesti a slz.


Autor: Baru La Photo

pondělí 2. října 2017

Jedna svatba, babí léto a zaječí rozkošnosti

Je neděle večer, páni, vlastně skoro už pondělí... "Mazej do peřin, holka jedna bláznivá.", ťuká si na čelo moje druhý já. Ovšemže to línější. A možná, že má pravdu. Jsem uzívaná, padaj mi víčka, ale ještě musím poslat dva rozhovory a vybrat k nim pár fotek. Začíná se mi totiž roztáčet kolotoč těch nádherných povinností kolem vydání knížky a to se přeci nedá prospat. Věřili byste tomu, že už jenom dva týdny a kousek a bude na pultech knihkupectví?

A věřili byste tomu, že už jenom dva týdny a něco do křtu a momentu, kdy se potkám i s vámi?

Víkend byl nádhernej. Stihli jsme jednu nádhernou svatbu, dvě procházky babím létem, spořádala jsem desítky svatebních koláčků a upekla kuře na másle, vyprala povlečení, které mě teď svádí vůní do postele, vyfotila tisíce fotek Williamínka, napsala dva články, protřídila skříň a s Johnim jsme si užili jeden dlouhej nedělní brunch po tom, co jsme všichni tři spali až do půl jedenáctý. Ovšemže s pauzama na kojení. Nebojte, tak růžový to není. A vlastně jsme měli jeden dlouhej romantickej večer u filmu The Notebook (Zápisník jedné lásky), kterej jsme si ani jeden nepamatovali a přitom je tak nezapomenutelnej. Vždycky, když ho vidím, rozpláče mě představa toho, že John Erik by byl totiž úplně stejnej. Když jsem mu dneska šeptla, že mi třeba jednou bude předčítat na stará kolena blog, nebo knížku, objal mě a řek, ať neblázním... kdo ví?


pátek 29. září 2017

Mých 21 podzimních oblíbeností

Tak nádhernej den s nálepkou babí léto si zaslouží ódu na podzim a výběr mých každoročních podzimních oblíbeností roku. Podzim sebou totiž každoročně přivane dávku něčeho nového, co na něm tolik miluju. Jsou to maličkosti, blbosti, ale především je to ta touha nadechnout se čerstvého podzimního vánku s příslibem nových začátků. 

Taky někdy přemýšlíte, že byste nechtěli žít v zemi, kde se nestřídají roční období?
 

Tak prosím, tady jsou ty moje podzimní:
.
1. rozloupávání kaštanů 
2. focení neuvěřitelně nádherných barevných variací přírody 
3. usínání při bubnování deště 
4. podzimní vůně čaje a chřoupání sušenek
5. probouzení se do mlhy a deště a zjištění, že je neděle 
6. slazení kakaa pořádnou hordou šlehašky 
7. cestování do podzimem zabalených metropolí

středa 27. září 2017

Moje rada zní: "Začni!"

Je něco málo po poledni. Sedím na vysoký židli u barovýho stolku u nás v kuchyni. Mám stažený vlasy do vyčesanýho drdolu a na sobě oblíbený šedý tepláky. Je úplně normální den. Z velký bílý misky ujídám salát ze včera a tak trochu dětinsky z něj vybírám kousky hroznovýho vína a feta sýru. V poslední době moje dvě nejoblíbenější salátový ingredience, na který se těším každé sousto. Venku je nádherně. Podzim. A teplo. A my jsme se zrovna z toho nádherna s Williamínkem vrátili. Procházeli jsme se babím létem, které je konečně tady a letos nás obzvláště baví. Posbírala jsem pár kaštanů, pár lístků zbarvených podzimem, usrkávala si ten svůj šípkovej čaj s medem z tumbleru a bylo mi (nám) nádherně. Pak jsem zabalila broučka do šátku a teď mi tu usíná na hrudníku. Ja se k němu čas od času přitulim a dám mu pusu do těch jeho blonďatých vlásků. Na sobě má ještě zbytek včerejší večerní pohody s tátou. Hrudník mu totiž pyšně zdobí body s bíle vyšívaným logem Liverpoolu, který mu dal norskej děda. Johni měl Williamínka v náručí a něco mu zapáleně vysvětloval. Nejspíš, co je to penalta. A já je tajně pozorovala z kuchyně, když jsem pekla lososa a celým mým tělem projel ten pocit obrovskýho neutuchajícího štěstí.

Kdybyste se mě před pár lety zeptali, jak si sama sebe představuju v budoucnu šťastnou, nejspíš bych vám popsala přesně ten včerejší moment.


sobota 23. září 2017

Dvacet sedm minut naprostého stresu

Je čtvrtek odpoledne. Zdá se, že je to takové úplné normální odpoledne. Ale není. Snažím se odejít. Jenže... už podruhé převlíkám Williamka, jednou ho nakojím, pak se nádherně směje, takže to ho taky nemůžu vzít a jen tak s ním odejít, takže se náš odchod protáhne na nevidim. Konečně se vykodrcám. Do hubu. A jsem šíleně nervózní. Naplánovala jsem si totiž, že si skočím koupit kalhoty. Už to odkládám, jak je rok dlouhej. Mám totiž jedny jediný. Černý. Stretchový.  Těhotenský, ve kterých jsem strávila celých devět měsíců a vlastně i ten desátý. Ostatní kalhoty mi byly šíleně nepohodlný a tlačily na jizvu. 

Ve čtvrtek večer se šlo na křest diáře holek z A Cup of Style a já tam přeci nemůžu jít v těch černejch odrbanejch. Asi dvanáctkrát se v autě rozmyslím, že nikam nepůjdu, že tam stejně nejspíš bude tma a mých kalhot si v záři diáře, nebo Williamínka stejně nikdo všímat nebude. A párkrát to řeknu nahlas, že nikam nejdu. Johni na mě lupne pohled, abych nebláznila a já se trochu zastydím, protože on je přece báječnej táta a já nemusím mít žádnej strach. Jenže v roli mámy najednou přemýšlíte i o absolutních situacích, jako je ta, že i když se to nikdy nestalo, najednou bude mít váš brouček hlad pár minut po tom, co se zrovna najed a bude chtít být jenom u vás.

Kousnu se do rtu a rozhodnu se...


středa 20. září 2017

Jak William přišel na svět vol. 3

Asi o hodinu později na pokoj přiváží další maminku. Slušně pozdravím a pokračuju v koukání do stropu. Jenom slyším, jak klapnou dveře, nesměle mě pozdraví mužský hlas a svoji manželku líbá (asi) na čelo. Co já vim. V pokoji je tma tmoucí, navíc máme mezi sebou zataženou plentu, takže i když nechci, slyším každé slovo. Za dobrou půlhodinku už vím, jak to všechno bylo. V noci se ozvalo lupnutí, jak praskla voda a hned na to přišly silné kontrakce. Jelo se prý hned do porodnice, protože budoucí maminka měla naplánovaný císařský řez až za tři týdny, tak se muselo jednat rychle. Rozčaruje mě věta o tom, že ten večer bylo v Hořovicích sedm akutních císařů... To bude prý tím úplňkem, shodnou se. Tolik?

Hlasy utichnou a já pořád dokola koukám na ty tři fotky Williamínka. Jsem zamilovaná. Do každého detailu. Je to brouček na první pohled.

Manžel se loučí, na čele přistane další pusa. Pak klapnou dveře a je chvíli ticho. Do kterého se ozve nesmělé: "Spíte?" A mu si začneme povídat. Je asi pět hodin ráno, začíná se pomalu rozednívat a my na sebe vybalíme naše ještě horký porodní příběhy, které jsou plné čerstvých pocitů obav, bolesti a obrovské porce zatím neuchopitelného štěstí. Přestože jsme ze sebe vydaly náš životní výkon, ani jedný se nám nechce spát. Popřejeme si dobrou noc, i když je ráno a pokoj zase utichne. 




neděle 17. září 2017

A jaké bylo to naše šestinedělí?

Probouzíme se pohledem na toho našeho andílka. Oba jsme v tom až po uši. Topíme se v těch jeho modrejch očích a chceme ještě chvíli lenošit. Je přece neděle. A není to ledajaká neděle. Dnešní neděle je magickej mezník. Dneska nám totiž končí šestinedělí. To obávané šestinedělí plné emocí, neuvěřitelné porce lásky a náročných dní. Oslavili jsme ho náležitě - focením s úžasnou Barčou, která zachytila pár kouzelných momentů s Williamínkem u nás doma. Jen tak. Ležérně. A já už se fotek nemůžu dočkat. Jestli budou alespoň z poloviny tak nádherný jako ty naše těhotenský, tak mě podrž!

S Barunkou je to vždycky tak příjemné, že máte spíš pocit, že k vám přišla na kafe vaše dlouholetá kamarádka. 



čtvrtek 14. září 2017

Co jsem si sbalila do porodnice a co jsem nakonec vůbec nepotřebovala


Ležím v posteli a venku se stmívá. Já nemám moc do čeho píchnout, tak jen odpočívám, protože to se prý na konci devátého měsíce má. Jsou tři dny před termínem porodu a někde vzadu v hlavě mi stepuje svědomí a nabubřeně ukazuje na ty svoje hodinky s vodotryskem, že už je na čase. Už je na čase sbalit si kufry na to jedno velké dobrodružství, o kterém vlastně nevíme, kdy přijde. Hrabu se z postele, Alexa vyhrává moje oblíbený romantický serenády a já vybaluju z papírových krabic, které mi postupně chodily domů, nutnosti, které pomalu skládám na postel. Ten samý scénář se odehrává ještě další večer. A další... Až z toho byl nakonec celkem balící maraton, kdy jsem postupně do tašky pořád něco přidávala a zase to vyndavala. Pár věcí mi chybělo, pár jsem zase poslala po Johnim domů a některý jsem si zase nechala přivést zpátky. Ne-roz-hod-ná-te-re-za.
 
Teď už jsem o něco moudřejší a pro vás jsem přichystala článek, co bych si nakonec do porodnice sbalila znovu. Tak prosím, nakoukněte.


úterý 12. září 2017

Jeeej, knížka je k mání k předobjednání

A je to tady. Ode dneška si můžete mojí knížku Šlehačková oblaka předobjednat. Já tomu pořád tak nějak nemůžu uvěřit... v tom mém světě mezi plenkama, kojením a tuli-tuli totiž dost často zapomenu na to, že jsem vůbec nějakou knížku napsala. A pak si na to vzpomenu a lípnu Williamkovi tisíc pus, protože on byl tím jediným mým deadlinem, který jsem dodržela. S roustoucím pupkem mi rostla motivace to dokončit. Což o to, že pár dní před porodem jsem dělala poslední korektury textu, stihli jsme to. Ťip ťop, ale stihli. A teď přichází, moji drazí čtenáři, ta chvíle, kdy si knížku můžete předobjednat. A já se úplně tetelim na židli štěstím, protože se to právě děje. Právě vám v přímým přenosu ukazuju, že sny se plní.

Tak šup, ať na vás nějaká ještě zbyde.
Předobjednat si ji můžete TADY.


Brouček se mi tu už probouzí a chce mámu. Tak krásný den a budu se těšit na tu vaši radost. A děkuju za ty všechny nádherný komentáře, zprávy, emaily, které zaplavily mojí schránku... Jste prostě nejlepší čtenáři pod sluncem, já to říkám pořád :)

Já pevně doufám, že se mi do knihy podařilo fouknout špetku severského klidu, českého napětí a momentů "terezainoslo". Nemůžu se dočkat, až vás všechny konečně potkám osobně :) Inu, pamatujete si, že jsem už před několika lety vymyslela outfit na to moje autorské čtení? :)) Holka jedna bláznivá... 

Takže ještě pro jistotu jednou link na předobjednání KLIK.

A pro ty, kteří si knížku chtějí objednat do ciziny, zvládli jsme vyřešit i tenhle zapeklitej problém. Jakmile budu mít přesné info, hned vám to napíšu sem. Ale knížky budou lítat po světě, o tom žádná.

Vaše TerezaInOslo

pondělí 11. září 2017

Naučme se sami sebe pochválit, bude nám líp

Je pondělí ráno a my se oba uzívaní válíme v posteli. Oba rozuměj já a William. To je prej v šestinedělí dovolený, tak si to musím ještě poslední týden užít. Páni, už jenom týden. O víkendu byl Johni na tréninkovém kempu, trénuje i letos český národní gymnastický team. A jak to tak bývá, když táta není doma, vždycky nám do toho "něco" vleze. To "něco" byl poslední víkend bez táty růstový spurt, kdy William jedl každou hodinu. A tenhle víkend, to se mu zase vůbec (!) nechtělo spát jinde než u mámy v náručí s houpací choreografií. Na špičky, na paty, do dřepu, dolů. 

Takže to dopadlo tak, že jsem v neděli snídala v pět odpoledne a na víkendové články nezbyla ani špetka času.  A já se na ně tak těšila. 


středa 6. září 2017

Vychází moje kniha a já se vznáším na šlehačkových oblacích

Sedím v obýváku a ruce se mi klepou, jako bych se zrovna snažila vypátrat v systému univerzity, jestli mě přijali... vyťukávám "šle-ha-čko-vá o-bla-ka", slovní spojení, které pro vás zatím neznamená vůbec nic, ale mě v hlavě tančilo několik posledních měsíců a motala se kolem něho veškerá moje energie. Nadechnu se, vydechnu, zavřu oči, (probůh, to je jak když se připravuju na jízdu na největší horský dráze světa!) kliknu enter a je to tam. Páni, to je moment, na kterej jsem čekala tak hrozně moc dlouho. Knížka je oficiálně na stránkách knihkupectví. Je tam moje jméno. A já se koušu do rtu, protože tomu pořád nevěřím. 

Já to dokázala. Napsala jsem ji.
Pro vás!


úterý 5. září 2017

Jak William přišel na svět vol. 2

A pak hodiny ubíhaly, kontrakce přitvrzovaly, Johni mi podával čaj, držel mě za ruku a já se pekelně soustředila. V hlavě jsem neměla nic jiného než to, že musím pracovat se svým vlastním tělem a myšlenkama. Nikdy v životě jsem se nesoustředila na něco víc, než tam.

Dostala jsem se do takového zvláštního stavu, ve kterém jsem byla jenom já, miminko, kontrakce a můj dech. 


neděle 3. září 2017

Naše víkendové ráno s miminkem aneb jaký si to uděláš...

Je sobota. Milujeme soboty. Probouzí mě brouček, který mi zatím jen jemně naznačuje, že by si dal po prospané noci k snídani mlíko. Chvíli ho nechám brumlat, mám totiž ještě pár minut, než se ozve virgál. Budím tátu, protože ten přebaluje noční nadílky a já připravuju snidaňové lóže pro toho našeho hladového prince. Poslední dny kojím v posteli v leže na boku, protože se mi rozšklebila jizva a několik dní bolela jako čert. A to si myslím, že mám díky gymnastice práh bolesti posunutý až až, ale tahle bolest... Ta se nedá ani popsat... Mám takový tušení, že se rozšklebila po tom minulém víkendu, kdy jsem doma byla sama. Johni letěl překvapit svého nejlepšího kamaráda na jeho oslavu třicetin v Norsku. My si víkend skvěle užili, brouček sice měl růstový spurt a já kojila každou hodinu. Ale jinak to byla pohoda. Akorát jsem pak nemohla ani nastoupit do auta, jak mě jizva bolela... Naštěstí už je to mnohem lepší, ale musela jsem se úplně krotit. Nic nezvedat, neohýbat se, být v absolutním klidu... což je trochu náročný, když máte doma malé miminko. Ale zvládli jsme to a už jizva vypadá mnohem líp a hojí se. A John Erik je táta všech tátů, který se o nás oba neuvěřitelně nádherně stará.

Proč mi nikdo neřek, že šestinedělí provází tolik bolesti? Na porod jsem připravená byla, ale na tohle...  



čtvrtek 31. srpna 2017

Jak William přišel na svět vol. 1

Probouzím se a chvilku mi trvá, než si uvědomím, že mám pořád broučka v bříšku. Tak tuhle noc taky nic. Od úterního (3.8.) termínu totiž chodím spát připravená na to, že mě v noci probudí prasknutí vody nebo zatraceně bolavý kontrakce. Usínám s tak nádherným pocitem v břiše, že třeba už možná tuhle noc. A zase nic. Zase nic. Všichni mě strašili tím, že přenášení je šílený, tak pořád čekám na to, až se to "šílenství" dostaví. A zatím nikde nic. Mám to ale zatracený štěstí a pořád to opakuju dokolakola, protože mě i pár dní po termínu pořád baví být těhotná. Každý ráno si říkám, že mi brouček dal k dobru ještě jeden den: na dopsání článků, na nakoupení zásob, na přečtení knížek, na lenošení, na dozařízení pokojíčku a na kafe s kamarádkama. 

Trochu ho podezřívám, že je po mně, a že taky rád nedodržuje deadliny :)



sobota 26. srpna 2017

Babymoon - 10 důvodů, proč se na něj vydat

Krásnou sobotu přeji. Doufám, že si ji užíváte plnými doušky. My jsme dneska měli doma paní doktorku a Williamínek je prý krásný zdravý dobře  krmený miminko a my z toho máme obrovskou radost. Já div netančila, když jsem zabouchla vchodové dveře. Tak tohle je ta mateřská radost.

Dneska v pět ráno jsem při kojení vzpomínala, jaký to vlastně bylo, když tady s námi ještě nebyl a je to divně podivný. Protože mi připadá, jako by k nám William patřil odjakživa. Vzpomínala jsem na všechna ta rána, manželský rande s břichem a náš babymoon, který jsme si s Johnim užili ještě ve dvou. A kde jsme si malovali tu naší blízkou budoucnost a snili o tom, jaký to asi všechno bude, jak bude méďa vypadat a jaký budeme rodiče. 

Myslím, že máme oba bujarou fantazii, ale takovou nádheru nečekal ani jeden z nás. 









středa 23. srpna 2017

Jaká je zatím mateřská dovolená?

Probdělou noc zahnal jeden nádhernej pohled elfíka při východu slunce, kterej ze mě rázem sfouknul veškerou únavu. Nevím, jak to dělá, ale jde mu to skvěle. Nějakým pro mě záhadným způsobem zatím totiž nejsem vůbec unavená. Ku překvapení všech. Mě samotný nejvíc.

Možná je to tím, že mě William nabíjí nádhernou energií. Možná je to tím, že jsem ještě nikdy nebyla tak ohromně šťastná. A možná se ještě pořád vznáším na poporodní euforii, která třeba za pár hodin vyprchá...



pátek 18. srpna 2017

Těhotenské focení - druhá zašantročená várka z lesa

Ležím zahrabaná v polštářích, vedle mě mám malého elfíka a spolu usínáme. Poprvé se snažím napsat pár slov na blog na telefonu, ještě předtím, než mi ta víčka ztěžknou úplně. Venku je obrovská bouřka, že nám to rozfoukalo plenky po celém balkóně a já polykám ten nádhernej letní vzduch provoněnej deštěm. Je mi božsky. A pořád lítám na těch poporodních oblacích napuštěných euforií. Už je to týden, co jsme doma z porodnice a já tomu každé ráno po probuzení pořád nemůžu uvěřít. 

Máme doma miminko. Spokojený. Zdravý. Nadherný. 

Které už konečně krásně papá a máma s tátou jsou z toho všeho správně utahaný. Tak to má být. A já zatím cítím, že bych veškerou energii měla dávat broučkovi, ale už se nesmírně těším, až budu mít chvilku a nápíšu vám, jaký to všechno zatím je. Zatím jsem pro vás připravila druhou várku zahrabaných fotek s bříškem, které jsou pro mě teď tak trochu už neuvěřitelné...




středa 16. srpna 2017

Náš život je teď Williamazing

Je sobota odpoledne (5.8.) a my se procházíme po Andělu a já mám v plánu ještě pořídit stojan na piano, abych mohla mimiho uspávat ukolébavkama a ještě bych se chtěla otočit v IKEA pro rámečky do pokojíku... Mám chuť na zmrzlinu a trochu se mi stahuje břicho. To svádím na poslíčky... Ty už jsem totiž měla od čtvrtka a všichni říkaj: "Až přijde kontrakce, tak to Terezko, poznáš..." No, nepoznala... Takže jsme jeli do porodnice doslova za pět minut dvanáct. A já si vypočítala, že když pojedeme, budu mít kontrakce tak jednou za pět minut, takže po sedmi budeme v porodnici v polích. Jenže my jeli, když jsem měla jednu za minutu, takže jich bylo pětatřicet... (!) 

Johni byl roztomile nervózní a nadšenej zároveň. Úplně mu to třištělo z očí a já se neuvěřitelně těšila.

Ještě naposledy jsme procházeli seznam, abychom nic nezapomněli, Johni měl na sobě tašky do porodnice a já si ještě vzpomněla, že musíme mít poslední fotku. Dotáhla jsem ho do pokojíku a lupla jednu. Je rozmazaná, protože jsem to chytla jen tak tak mezi kontrakcema, ale je to ta naše syrová momentka, která přesně zachycuje tu magickou chvíli šmrncnutou nadšením a nervozitou zároveň...



čtvrtek 3. srpna 2017

Nový byt - prázdný, čistý, nádherný

Ležíme v posteli, všude kolem nás jsou papírové krabice, na které Johni škrábal tím jeho krasopisem Dětskí pokoj, Loznice, Bývák. To bylo rodeo stěhovat se v devátém měsíci... ale zvládli jsme to. Pomohla nám stěhovací firma, protože jsme stěhovali i velký nábytek a myslím, že nás po tom, co už po několikáté sešli a vyšli schody do pátého patra bez výtahu, pro-klí-na-li. Za jeden den jsme byli přestěhovaní a stihli jsme i vybalit ten bývák. Moc věcí totiž nemáme a to je obrovská výhoda. Tak nějak nás baví těch věcí mít málo a ty, co nepotřebujeme darujeme dál.

Usínali jsme někdy před půlnocí, zabalení do sebe a já si mohla konečně oddechnout... V hlavě mě totiž trochu děsil scénář, že se baby rozhodne přijít dřív, než by se dalo očekávat a my budeme v polovině procesu. Ale vydržel... :) Zlatíčko naše.

Tak pojďte dál, zatím tedy do toho našeho (zatím) holého království, které jsme přetřeli pár barvami. 


neděle 30. července 2017

Mých 7 motivačních vět, abych si šla zaběhat a jedna soutěž pro vás k tomu


GRATULUJI vítězům, i když vítězové jste pro mě všichni, kteří jste si doběhli pro dobou náladu :) 

Ahoj, já byla včera, v plánu bylo večerních 7km na naší chalupě v Brdech (i když běžně v Praze jsem spíš ranní běžec). Nevím proč jsem si řekla, že svoji běžnou trasu vyměním za něco spontánnějšího. Cestička, která na mapě vypadala tak hezky, se ale po chvíli úplně ztratila, a já tak zběsile pobíhala po louce ve vysoké trávě, takže to byl o dost intenzivnější a dobrodružnější trénink, než bylo v plánu:) 7 ale nakonec stejně padlo a krásnej barevnej západ slunce a ten skvělej pocit byly dvě sladký třešničky na dortu. Dřív jsem běhávala dost, ale pak jsem nějak zlenivěla a teď se konečně po dvouměsíční dřině dostávám do staré formy. A jelikož moje botky už toho zažily dost, udělaly by mi nové velikou radost. Byla by to pro mě odměna za návrat ke vstávání a překonávání sama sebe:) Niki

Ahoj T., zrovna dnes jsem sama se sebou sváděla vnitřní boj. Po desetidenním nicnedělání a neustálém se přemlouvání ze dne na den, že už to konečně musí vyjít, jsem i přesto samu sebe nebyla schopná donutit. Veškerá motivační hesla, sliby, všechno k ničemu. A najednou - v osm ráno mi zazvonil budík, vyběhla jsem z postele a po těch promarněných deseti dnech konečně znovu vyběhla. Sice jsem zvládla pouhých šest kilometrů, ale ten pocit, ten pocit potom, byl k nezaplacení. Běžela jsem pomalu probuzeným městem kolem řeky, přes mosty, cítila, jak začíná žhnout sluníčko a okamžitě jsem věděla, že je to zase ono. Takže zítra motivace - budík v sedm ráno a splnit sedm kilometrů. A pak se vyvalit a nemít žádné výčitky :). Mějte se s Johnim a bejby jen a jen krásně.


Dneska ráno jsem po dlouhé době vyběhla. Už toho na to moji hlavu bylo trochu moc - dobrého i špatného :) Navlíkla jsem na sebe svoje ultra neonové oranžové tričko (aby mě každé auto na silnici vidělo :D), upletla cop, nazula svoje staré ale neuvěřitelné pohodlné boty a šla jsem. Ze začátku to šlo hodně těžko. Nohy by běžely, ale hlava nechtěla. Ale nepřestávala jsem a běžela dál. Po 3 kilometrech jsem doběhla na místo k lavičce, kde se protáhnu a běžím zpět. Tentokrát jsem si sedla na lavičku. A bylo to tady. Slzy mi začaly samy téct z očí - štěstím i smutkem. Seděla jsem ,kdo ví jak dlouho a jenom byla. Cestou zpátky už jsem běžela s čistou hlavou a bylo mi dobře. Doběhla jsem domů, protáhla se, dala si sprchu a snídani. A víš co Terezko? Cítím se úžasně. V klidu s čistou hlavou, lehce bolavýma nohama, ale jsem šťastná :) Všechny věci se v životě dějí z nějakého důvodu ¨:)
Přeji Vám teď - všem třem :) - ať to všechno - ten maličký zázrak - zvládnete s úsměvy na rtech :)



Mě už úplně svrbí nohy a nemůžu se dočkat, až zase nazuju boty na běhání, který na mě házej škaredý pohledy ze skříně, protože se už pár měsíců neprotáhly. Asi už je taky bolí kostrč jako mě. Každopádně jsem si říkala, že když nemůžu vyběhnout teď já, tak můžete vy. 

A k tomu bych vám chtěla naservírovat notnou dávku motivace. 

Tak jsem pro vás přichystala spolu s PUMA krásnou soutěž. O co a jak soutěžit se dočtete dál. A taky vám s radostí prozradím těch mých 7 motivačních vět, které mě ráno vykopou z postele a do těch běžeckých bot mě téměř vždycky dostanou. Tak šup na ně...



čtvrtek 27. července 2017

Jedna dramatická nemocniční etuda

Je šest ráno. Já se budím naprosto čilá, i když poslední dny bych mohla spát až do jedenácti. Dneska ne. Dneska jsem na to až moc nervózní. Dneska ráno se jede do nemocnice. Ale ne kvůli mě, ale kvůli Johnimu. Na včerejším vyšetření mu totiž našli podezření na boreliózu, nebo klíšťovou encefalitidu a dneska ho poslali na neurologické vyšetření, které se nazývá lumbální punkce. 

A podle popisu to vypadá stejně strašně, jako to zní. 

Autor: Katka Sedláková, Dream & Live Magazine     

neděle 23. července 2017

Výbavička pro mimi


Je pozdě večer. Já už bych se měla dávno nechat unášet těmi bláznivými sny v mém spánku. Ale místo toho pod záminkou, že jdu na záchod, na tajňáka nakukuju do toho severského království pro našeho prince. Ten si zatím pořád lebedí v bříšku. A my se nemůžeme dočkat, až se mu bude chtít ven. I když tedy já tajně doufám, že ještě chvilku počká, aby máma měla dostatek času na to to všechno přichystat, vyprat, sbalit tašku do porodnice a ještě si stihnout trochu odpočinout. Měla jsem takovou naivní představu a mám rozepsaný článek o tom, co bychom ještě chtěli stihnout před tím, než přijde budulínek na svět, ale myslím, že tenhle článek zůstane ve virtuálním šuplíku... Kdo ví? Už jsem alespoň rozbalila všechny ty krabice a objednávky, dárky, balíčky ze severu...

... a naše výbavička pro mimi se už začíná tedy krásně rýsovat. Tak jsem to dala všechno do kupy a vy se teď můžete pro inspiraci na chvilku ponořit do miminkovských (ne)nutností. 
  

středa 19. července 2017

Jedna víla s norským princem v lese aneb jak dopadly naše fotky s bříškem

Je nádherný horký večer a já se lepim na židli, mám nohy nahoře a přemýšlím, jestli vyndat z mrazáku tu zmrzlinu se slaným karamelem. Ale asi si nechám zajít chuť. Už je moc pozdě a mimi by mi v bříšku zase tančilo rock'n'roll. 
.
Čeho jsem se ale dlouho nemohla dočkat byl tenhle článek. 
 Až vám ukážu naše fotky, které jsme fotily s Baru La Photo na jednom nádherném místě, v lese, u řeky, na louce. 


pondělí 17. července 2017

Jak rozbrečet TerezuInOslo...

Johni zastaví na chvilku u Botelu Admirál a posílá mě pro klíče od starého bytu, který zapomněl v šuplíku pod kopírkou. Já se na něho podívám se zdvihnutým obočím, ukážu na břicho a dodám: "You are really sending me to run up the stairs?" A on na to suverénně: "But you are so fit, my preggo!" Takže neodporuju a už si to štráduju v neděli odpoledne do hubu pro zapomenutý klíče... Odemykám, vcházím do chodby a najednou vidím u stropu nafouknutej balónek... BUM!!!! Najednou kolem mě všude lítaj konfety, hraje hudba, mně padaj slzy na zem a ... páni, tam je tolik lidí. A tolik miminek!!! :))) 

Tak takhle rozbrečet TerezuInOslo...



pátek 14. července 2017

FRESH NEWS: Jedno dilema, ovocný knedlíky a břicho v 9. měsíci

Nikde nikdo. Je po práci, Johni je ve městě a já jsem doma. Mám otevřený dveře na balkón, hraje mi hudba a piluju poslední kapitoly, vybírám ilustrace a finální verzi obálky. Nohy mám nahoře, protože vypadají, jako by je někdo nafukoval dobrých patnáct minut a mohly by se vznášet u stropu, jako ty zlatý heliový balónky. A ruce mám upatlaný od toho vynikajícího ledovýho melounu, kterej jsem právě vytáhla z lednice a nemůžu ho přestat jíst. A to jsem vám ještě neřekla, že jsem před chvilkou spořádala naprosto geniální ovocný knedlíky, na který jsem už měla chuť několik týdnů. A co, že byly kupovaný. Posypkala jsem je tvarohem, cukrem a polila rozpuštěným máslem. 

A bylo to jako nebe v puse. Bylo jich dohromady osm a čtyři měly být pro Johniho. 
Jak myslíte, že to dopadlo? 


úterý 11. července 2017

Maurícius a jeho sametové moře, nádherné vodopády a nezkrotitelná příroda

Našla jsem jeden zahrabanej článek z Mauríciu a zavzpomínala na tu nádheru. Jak já bych se teď v těch vedrech ponořila do toho sametového moře a nechala se unášet někam na matračce. A pak bych vylezla a dala bych si čerstvě vymačkanej mangovej džus a plácla bych se na pláž. A o tom přemýšlím už nějakej ten pátek na tý jedný černý židli v kanceláři... Legrační je i to moje "obrovský" břicho, které tak pyšně na všech fotkách vystrkuju, i když tam žádný neni :))

Tak se pojďte se mnou na chvilku zasnít a ponořit se do toho maurícijského dobrodružství.



pátek 7. července 2017

Tereza In Karlovy Vary


Letošní varování: ve Varech je horko, spoustu filmových nadšenců, i letos se stojí fronty na filmy už od rozbřesku, a i letos mají ty vynikající křupavý teplý oříškový oplatky, které provoní celé Vary. Těmi i tentokrát hýbe ta nádherná filmová atmosféra, kvůli které se tam sjíždí lidé z celého světa. I my jsme si Vary letos užili dosyta. Bylo to zase výjimečné a intenzivní. Tak, jak to Vary umí. Ale s pupkem tedy trochu jiné.

Naprosto nezapomenutelným zážitkem bylo skoro nekonečné chození po kolonádě a hledání těch nejlepších ovocných knedlíků, na které jsem měla (teda já ne, mimi mělo :) neutuchající chuť. Nutno dodat, že bylo třicet stupňů a já se tam koulela v devátém měsíci. Ale díky vám, kteří jste mě zastavili a pozdravili to bylo úžasný. Asi jsem byla doopravdy nepřehlédnutelná :))) Nejdřív břicho, pak dlouho nic a pak Tereza.

Děkuju za všechny osobní pozdravy, jen tak dál, čtenáři moji. Miluju setkání s vámi.



pondělí 3. července 2017

Co se děje, že se tu nic neděje?

Tak jo, tak já to vezmu hezky popořádku. V pátek jsem obdržela jednu z nejlepších novinek, kterou jsem si tak moc přála. Ale zatím prý musím držet jazyk za zuby, takže se snažím a dělám, co můžu. Ale moc mi to nejde. Pak jsme byli na skvělém jednání v té proslavené pražské Esce a asi se tam budu ještě minimálně jednou/dvakrát/třikrát/desetkrát  před porodem vydat. Koupila jsem tam tvarohový buchty těm našim holkám (jsem trochu rozjařená, tak jsem chtěla napsat "těm našim buchtám") do kanclu a jeden čerstvě upečenej chleba, u kterého jsem se rozplývala celý víkend. 

Víkend byl ve znamení psaní, protože jsem měla poslední dva dny do deadlinu knihy...  

Autor: Baru La Photo


sobota 1. července 2017

Co je nejkrásnější na zařizování bytu? Detaily.


Vyfotila jsem vám svojí chvilku klidu. Neodehrává se až moc často, ale když se vydaří, je naprosto dokonalá. Vypadá asi takhle... v pár vázičkách po bytě jsou nastrkané kvítky, ať už luční, nebo z toho květinářství u nás na rohu, v hrnku je čaj slazený medem nebo ve sklenici ledová domácí citronáda s lístkama máty, Alexa vyhrává playlist Coffee Table Jazz, nikde nikdo a já v ruce žmoulám knížku, kterou se už půl roku snažím dočíst. Jo a vlastně jsem zapomněla na tu důležitou sladkou tečku, která leží na stole jen pár vteřin, než se do ní pustím. Tak taková je ta moje.

A jaká ja ta vaše chvilka klidu? 




úterý 27. června 2017

Jaký byl náš babymoon v perníkové chaloupce?

Byl jeden horký čtvrtek. My jsme sbalili pár tašek, sedli do auta a vyrazili směr polské Tatry. Na náš babymoon. Samotné slovo babymoon prý pochází ze slova honeymoon (líbánky) a měla by to být taková dovolená jen ve dvou, předtím než se vám narodí ten zázrak přírody.

O babymoonu jsem se dozvěděla před několika lety od jedné švédské blogerky a naprosto jsem se do té myšlenky zamilovala. Jen my dva a bříško. Lebedit si někde na písečné pláži, po večerech se procházet po místním městečku a ládovat se zmrzlinou až do aleluja a občas se nechat rozmazlit masáží s takovou tou nádhernou relaxační hudbou, u které se vám zavírají oči. Nebo odjet někam do hor, kde dávaj lišky dobrou noc, voní tu tráva a slyšíte motýly třepetat křídly. 

Každý má asi v hlavě to svoje místo na snový odpočinek. 
Jaké je to vaše?


neděle 25. června 2017

(Skoro)táta v Norsku a jeden víkend "home-alone"

Probouzím se vyspinkaná do růžova. I těhotným to jde. A mně to poslední dobou jde až podezřele moc dobře. Třeba je to to "spaní do zásoby"... Kdo ví?
Baru mě hned po ránu kontroluje, jestli je všechno v pořádku. (Skoro)táta nám totiž odjel na pár dní do Norska rozhodovat Mistrovství Norska v gymnastice a já jsem na pár dní doma sama. Ujišťuju jí, že nepůjdu v tom velkým vedru nikam sama, a že budu odpočívat až do aleluja. No, v plánu to mám, to jo, jestli to ale vydržím, to už je jiná.

Na víkend "home alone" jsem se těšila. Ale hned jak jsme se s Johnim rozloučili, přepadnul mě ze zadu ten pocit "sakramněsestejskáužteď". 

"Tak rychle dneska?!", křiknu na něj a není cesty ven. Stejská se mi od první minuty...  Nevím, jestli jsou to ty hormony, nebo moje srdce cítí, že bychom teď měli být spolu. Možná jedno. Možná druhý. Možná obojí. Radši jdu vybalovat vázičky a zdobit je kvítkama...


středa 21. června 2017

O tom, jak mi občas na hlavu padá celej svět

Sedím v Olympus Roomu, protože to je jediné chladnější místo v hubu. Kolem sebe mám takový ten (ne)přehledný binec a píšu a píšu. Pro vás. Už se totiž blížíme do grande finále. Obálka knihy už je skoro na světě a já se už nemůžu dočkat, až ji uvidíte. Vlastně až uvidíte všechno. Je to takové moje druhé miminko. Všechno to tedy bude trochu tip ťop, tak snad nebudu dopisovat poslední řádky na cestě do porodnice... I když, zase by to mohlo být takové emotivní ukončení knížky :) Co myslíte?

Posledních pár dní bych popsala jako: horké, náročné a euforické. 


neděle 18. června 2017

FRESH NEWS: Jsme přestěhovaní :))))

Je neděle večer, my se kocháme výhledem, moc nemluvíme, jsme oba splavení a šíleně unavení. Vlastně možná by se dalo říct, že spíš servaní jak rybíz. Ale neskutečně spokojení a HLAVNĚ přestěhovaní!!! Tak a je to venku. Zvládli jsme to za víkend. A že to nebyla procházka růžovou zahradou celý ten proces... ale to už vám všechno povyprávím zase někdy jindy.

Teď padám do postele a zavírají se mi očka. Ale tenhle moment jsem s vámi prostě musela sdílet, dokud jsem plná toho nádhernýho entuziazmu. Přikládám ještě jednu fotku, kdy jsme byt přebírali a jednu budoucího pokojíku našeho budulínka, který jsme nechali vymalovat na šedo-modrou. 

Páni, já už se nemůžu dočkat :)))


A kdyby se chtěl někdo podívat na články ze starého bytu, tak jeden o ložnici a terase je TADY, jeden o obýváku TADY a jeden o kuchyni TADY.

Tak krásnou dobrou noc. My budeme oba spát jako mimina :) 
Vaše TerezaInOslo

pátek 16. června 2017

Moje těhotenské nutnosti


Je 27. ledna a mně v břiše lítaj blázniví motýli a jedno semínko, ze kterého se za pár týdnů vyloupne na ultrazvuku méďa. Sedím v podkroví, zabalená do deky, venku je tma tmoucí, romanticky posněhává a já vám píšu článek o tom našem dosud největším a zároveň nejmenším tajemství. Pamatujete?

Tak a je to venku. To, proč už se několik měsíců probouzím s tím nejlepším pocitem na světě. Teda v břiše :) To, proč jsem se začala koukat asi dvacetkrát, než přejdu ulici. To, proč se Johni nemůže přestat usmívat a po ránu mi norsky něco šeptá do břicha, když ještě spím. To, proč mi už nejsou žádný moje džíny. To, proč mám pořád neuvěřitelnou chuť na rajčata a pribináček. To, proč jsem už tolikrát usnula při psaní článků. To, proč mě poslední týdny tak šíleně bolí hlava, že mi jednou asi pukne. To, proč se už oba těšíme na léto, jako nikdy předtím. To, proč chci vyhánět kostlivce ze skříně

A to, proč byly poslední měsíce zatím ty nejlepší v našem životě.


čtvrtek 15. června 2017

"DIY" věšák na prádlo a jeden nápad pro šicí nadšenkyně

Věšák - strašák domácnosti. Ještě jsem nenašla krásný věšák, který by mě nerozčiloval. Tak jsem to vyřešila improvizací a používám štendry. Na nich schnou košile jedna báseň. Drobnější věci přikolíčkuju na tenounká ramínka a je to! Má to spoustu výhod. Košile vám uschnou krásně připravené na jemné přežehlení. Štendr můžete přesouvat po bytě, jak se vám zachce, klidně až na balkón. A vy pořád nebudete zakopávat o ošklivý věšák, který vám ťuká do svědomí, že jste ještě neuklidili prádlo. To, že jsem možná trochu posedlá, jsem zjistila, když jsem strávila asi hodinu vyhledáváním designových žehlících prken. A jaký nádherný jsem našla. Ale za jakou cenu!! To by to žehlení bylo hned o něčem jiném. 

A v tom mě napadl skvělý nápad, proč někdo nešije designový potahy na žehlící prkna? To by totiž úplně stačilo.
.

úterý 13. června 2017

FRESH NEWS: Letní avokádový salát s jahodama na terase

Jeden z těch večerů, kdy sedíte na terase, za hlavou vám zapadá sluníčko, vy si pochutnáváte na letním salátu s baby špenátem, avokádem, cherry rajčátkama, feta sýrem, jahodama a vařeným vejcem a nic vám nechybí. A nemusíte cestovat až na druhou půlku světa, abyste našli to štěstí. 

Stěští máte v sobě, všichni. 
A najdete ho právě v těch na první pohled rádoby obyčejných situacích.



sobota 10. června 2017

Těhotenská klišé, která jsem probrala s fyzioterapeutem Mgr. Kupcem


Když jsem byla o pár let mladší, měla jsem celkem jasnou představu o tom, jak má vypadat těhotenství. Asi jsem si ji v hlavě vytvořila z filmů, od mých blízkých a nejrůznějších historek. A pak, když jsem se jednoho rána těhotná probudila, začaly se mi vířit všechny ty životem nastřádané střípky informací, které mnohdy pozbývaly ladu a skladu. V hlavě mi lítaly útržky konverzací, které se ke mně náhodou donesly u čajového a sušenkového dýchánku na baby showers. Já ale tenkrát měla větší zájem o podávané vanilkové cupcakes, než o samotné téma nebělených plenek a dudlíků. To ráno, kdy jsem si zas s obrovskou radostí vzpomněla, že jsem těhotná, jsem začala tu skládačku pomalu dávat dohromady. Ranní nevolnosti, jíst za dva, nesportovat, odpočívat, spát do zásoby, ...

Na rozdíl od mých těhotných kamarádek, mě moje okolí nezásobovalo nevyžádanými radami. Možná proto, že všichni ví, že jsem ohromně paličatá a většinou si věci stejně dělám po svém/po našem. Možná proto, že neměli potřebu mě strašit. A já jim za to děkuju.

Jsem přesvědčená, že každá nastávající maminka, která chová v břiše ten nejcennější poklad, udělá pro tu borůvku, fazolku, ťupku, či medvídka svoje maximum.

A vůbec, příroda to má tak hezky zařízené, že ani jinou možnost mít nebudete. Jakmile je totiž něco i sebemenšího v nepořádku, hned se vaše tělo ozve a šťouchne do svědomí.




pátek 9. června 2017

FRESH NEWS: TerezaIn... aneb náš babymoon začal pohádkově

Probouzím se v polštářích někde uprostřed polských Tater. Do pokoje svítí nádherné sluníčko, vedle mě spokojeně sní Johni a já jsem obtočená, kolem těhotenského polštáře, který na našem babymoonu rozhodně nemohl chybět. Babymoon se říká poslední dovolené předtím, než to vaše společné štěstí vykoukne na svět. Měl by to být čas, kdy si budoucí rodičové sbalí saky paky a vyrazí na pár dní odpočívat. Někam k moři, do hor, na chatu, kamkoliv, kde jim bude spolu dobře. My jsme původně plánovali jet někdy v druhém trimestru někam na pláže k moři, jenže jsme to kvůli všemu tomu cestování a práci vůbec nedokázali nacpat do kalendářů, tak vyhrály hory a perníková chaloupka na samém konci světa. 

Zabalili jsme si vytahaný tepláky, pár knížek, deskový hry pro dva, pár pleťových masek, voňavý kuličky do vany a nějaký ty dobroty na večer. 
Prostě všechno to, co se skvěle hodí na pár dní naprostého odpočinku.