Stránky

úterý 27. června 2017

Jaký byl náš babymoon v perníkové chaloupce?

Byl jeden horký čtvrtek. My jsme sbalili pár tašek, sedli do auta a vyrazili směr polské Tatry. Na náš babymoon. Samotné slovo babymoon prý pochází ze slova honeymoon (líbánky) a měla by to být taková dovolená jen ve dvou, předtím než se vám narodí ten zázrak přírody.

O babymoonu jsem se dozvěděla před několika lety od jedné švédské blogerky a naprosto jsem se do té myšlenky zamilovala. Jen my dva a bříško. Lebedit si někde na písečné pláži, po večerech se procházet po místním městečku a ládovat se zmrzlinou až do aleluja a občas se nechat rozmazlit masáží s takovou tou nádhernou relaxační hudbou, u které se vám zavírají oči. Nebo odjet někam do hor, kde dávaj lišky dobrou noc, voní tu tráva a slyšíte motýly třepetat křídly. 

Každý má asi v hlavě to svoje místo na snový odpočinek. 
Jaké je to vaše?


neděle 25. června 2017

(Skoro)táta v Norsku a jeden víkend "home-alone"

Probouzím se vyspinkaná do růžova. I těhotným to jde. A mně to poslední dobou jde až podezřele moc dobře. Třeba je to to "spaní do zásoby"... Kdo ví?
Baru mě hned po ránu kontroluje, jestli je všechno v pořádku. (Skoro)táta nám totiž odjel na pár dní do Norska rozhodovat Mistrovství Norska v gymnastice a já jsem na pár dní doma sama. Ujišťuju jí, že nepůjdu v tom velkým vedru nikam sama, a že budu odpočívat až do aleluja. No, v plánu to mám, to jo, jestli to ale vydržím, to už je jiná.

Na víkend "home alone" jsem se těšila. Ale hned jak jsme se s Johnim rozloučili, přepadnul mě ze zadu ten pocit "sakramněsestejskáužteď". 

"Tak rychle dneska?!", křiknu na něj a není cesty ven. Stejská se mi od první minuty...  Nevím, jestli jsou to ty hormony, nebo moje srdce cítí, že bychom teď měli být spolu. Možná jedno. Možná druhý. Možná obojí. Radši jdu vybalovat vázičky a zdobit je kvítkama...


středa 21. června 2017

O tom, jak mi občas na hlavu padá celej svět

Sedím v Olympus Roomu, protože to je jediné chladnější místo v hubu. Kolem sebe mám takový ten (ne)přehledný binec a píšu a píšu. Pro vás. Už se totiž blížíme do grande finále. Obálka knihy už je skoro na světě a já se už nemůžu dočkat, až ji uvidíte. Vlastně až uvidíte všechno. Je to takové moje druhé miminko. Všechno to tedy bude trochu tip ťop, tak snad nebudu dopisovat poslední řádky na cestě do porodnice... I když, zase by to mohlo být takové emotivní ukončení knížky :) Co myslíte?

Posledních pár dní bych popsala jako: horké, náročné a euforické. 


neděle 18. června 2017

FRESH NEWS: Jsme přestěhovaní :))))

Je neděle večer, my se kocháme výhledem, moc nemluvíme, jsme oba splavení a šíleně unavení. Vlastně možná by se dalo říct, že spíš servaní jak rybíz. Ale neskutečně spokojení a HLAVNĚ přestěhovaní!!! Tak a je to venku. Zvládli jsme to za víkend. A že to nebyla procházka růžovou zahradou celý ten proces... ale to už vám všechno povyprávím zase někdy jindy.

Teď padám do postele a zavírají se mi očka. Ale tenhle moment jsem s vámi prostě musela sdílet, dokud jsem plná toho nádhernýho entuziazmu. Přikládám ještě jednu fotku, kdy jsme byt přebírali a jednu budoucího pokojíku našeho budulínka, který jsme nechali vymalovat na šedo-modrou. 

Páni, já už se nemůžu dočkat :)))


A kdyby se chtěl někdo podívat na články ze starého bytu, tak jeden o ložnici a terase je TADY, jeden o obýváku TADY a jeden o kuchyni TADY.

Tak krásnou dobrou noc. My budeme oba spát jako mimina :) 
Vaše TerezaInOslo

pátek 16. června 2017

Moje těhotenské nutnosti


Je 27. ledna a mně v břiše lítaj blázniví motýli a jedno semínko, ze kterého se za pár týdnů vyloupne na ultrazvuku méďa. Sedím v podkroví, zabalená do deky, venku je tma tmoucí, romanticky posněhává a já vám píšu článek o tom našem dosud největším a zároveň nejmenším tajemství. Pamatujete?

Tak a je to venku. To, proč už se několik měsíců probouzím s tím nejlepším pocitem na světě. Teda v břiše :) To, proč jsem se začala koukat asi dvacetkrát, než přejdu ulici. To, proč se Johni nemůže přestat usmívat a po ránu mi norsky něco šeptá do břicha, když ještě spím. To, proč mi už nejsou žádný moje džíny. To, proč mám pořád neuvěřitelnou chuť na rajčata a pribináček. To, proč jsem už tolikrát usnula při psaní článků. To, proč mě poslední týdny tak šíleně bolí hlava, že mi jednou asi pukne. To, proč se už oba těšíme na léto, jako nikdy předtím. To, proč chci vyhánět kostlivce ze skříně

A to, proč byly poslední měsíce zatím ty nejlepší v našem životě.


čtvrtek 15. června 2017

"DIY" věšák na prádlo a jeden nápad pro šicí nadšenkyně

Věšák - strašák domácnosti. Ještě jsem nenašla krásný věšák, který by mě nerozčiloval. Tak jsem to vyřešila improvizací a používám štendry. Na nich schnou košile jedna báseň. Drobnější věci přikolíčkuju na tenounká ramínka a je to! Má to spoustu výhod. Košile vám uschnou krásně připravené na jemné přežehlení. Štendr můžete přesouvat po bytě, jak se vám zachce, klidně až na balkón. A vy pořád nebudete zakopávat o ošklivý věšák, který vám ťuká do svědomí, že jste ještě neuklidili prádlo. To, že jsem možná trochu posedlá, jsem zjistila, když jsem strávila asi hodinu vyhledáváním designových žehlících prken. A jaký nádherný jsem našla. Ale za jakou cenu!! To by to žehlení bylo hned o něčem jiném. 

A v tom mě napadl skvělý nápad, proč někdo nešije designový potahy na žehlící prkna? To by totiž úplně stačilo.
.

úterý 13. června 2017

FRESH NEWS: Letní avokádový salát s jahodama na terase

Jeden z těch večerů, kdy sedíte na terase, za hlavou vám zapadá sluníčko, vy si pochutnáváte na letním salátu s baby špenátem, avokádem, cherry rajčátkama, feta sýrem, jahodama a vařeným vejcem a nic vám nechybí. A nemusíte cestovat až na druhou půlku světa, abyste našli to štěstí. 

Stěští máte v sobě, všichni. 
A najdete ho právě v těch na první pohled rádoby obyčejných situacích.



sobota 10. června 2017

Těhotenská klišé, která jsem probrala s fyzioterapeutem Mgr. Kupcem


Když jsem byla o pár let mladší, měla jsem celkem jasnou představu o tom, jak má vypadat těhotenství. Asi jsem si ji v hlavě vytvořila z filmů, od mých blízkých a nejrůznějších historek. A pak, když jsem se jednoho rána těhotná probudila, začaly se mi vířit všechny ty životem nastřádané střípky informací, které mnohdy pozbývaly ladu a skladu. V hlavě mi lítaly útržky konverzací, které se ke mně náhodou donesly u čajového a sušenkového dýchánku na baby showers. Já ale tenkrát měla větší zájem o podávané vanilkové cupcakes, než o samotné téma nebělených plenek a dudlíků. To ráno, kdy jsem si zas s obrovskou radostí vzpomněla, že jsem těhotná, jsem začala tu skládačku pomalu dávat dohromady. Ranní nevolnosti, jíst za dva, nesportovat, odpočívat, spát do zásoby, ...

Na rozdíl od mých těhotných kamarádek, mě moje okolí nezásobovalo nevyžádanými radami. Možná proto, že všichni ví, že jsem ohromně paličatá a většinou si věci stejně dělám po svém/po našem. Možná proto, že neměli potřebu mě strašit. A já jim za to děkuju.

Jsem přesvědčená, že každá nastávající maminka, která chová v břiše ten nejcennější poklad, udělá pro tu borůvku, fazolku, ťupku, či medvídka svoje maximum.

A vůbec, příroda to má tak hezky zařízené, že ani jinou možnost mít nebudete. Jakmile je totiž něco i sebemenšího v nepořádku, hned se vaše tělo ozve a šťouchne do svědomí.




pátek 9. června 2017

FRESH NEWS: TerezaIn... aneb náš babymoon začal pohádkově

Probouzím se v polštářích někde uprostřed polských Tater. Do pokoje svítí nádherné sluníčko, vedle mě spokojeně sní Johni a já jsem obtočená, kolem těhotenského polštáře, který na našem babymoonu rozhodně nemohl chybět. Babymoon se říká poslední dovolené předtím, než to vaše společné štěstí vykoukne na svět. Měl by to být čas, kdy si budoucí rodičové sbalí saky paky a vyrazí na pár dní odpočívat. Někam k moři, do hor, na chatu, kamkoliv, kde jim bude spolu dobře. My jsme původně plánovali jet někdy v druhém trimestru někam na pláže k moři, jenže jsme to kvůli všemu tomu cestování a práci vůbec nedokázali nacpat do kalendářů, tak vyhrály hory a perníková chaloupka na samém konci světa. 

Zabalili jsme si vytahaný tepláky, pár knížek, deskový hry pro dva, pár pleťových masek, voňavý kuličky do vany a nějaký ty dobroty na večer. 
Prostě všechno to, co se skvěle hodí na pár dní naprostého odpočinku.





středa 7. června 2017

Všechno to dobře dopadne

Včera jsem upadla do postele s tím nádherným pocitem, že téměř všechny ty rozdováděný puzzle v našem životě do sebe konečně začínají zapadat. Už taky bylo na čase  :) Včerejšek byl prostě báječnej a plnej dobrých zpráv. BabySalte je prý spokojený miminko, roste tabulkově a už se otočil hlavičkou dolů, koupili jsme naše první auto a je to hybrid (jeeej :), dostala jsem zelenou od paní editorky, mám obrovskou chuť na finálové kapitoly a nemůžu se dočkat, až bude knížka venku, nabrali jsme dalšího zaměstnance, objednala jsem malíře a severské dekorace do dětského pokojíku, střihla jsem si dvě interview - jedno o ekologii a třídění a druhé o mém těhotenství a přípravách na to být mámou, v hubu máme už připravené kočárky a vybavení pro mimi a zítra vyrážíme na náš mini babymoon a já už se těším jako malá :)

Včerejšek byl prostě jeden z těch intenzivních dnů, 
kdy se vám skvěle usíná, protože jste na sebe pyšní.
.

neděle 4. června 2017

FRESH NEWS: Nedělní brunch při bouřce

Je brzo ráno a nás oba probouzí bouřka. Taková ta pravá, burácející buřina, u které vám déšť bubnuje na střechu. Oba se na sebe jen ospale usmějeme a hrabeme se zpátky do polštářového království. Možná by se to dalo nazvat jako  nedělní klišé počasí, ale přesně taková nedělní rána oba milujeme. Dopoledne nám pak milý mladík donese nákup až do pátého patra před dveře a já mám konečně ingredience na nedělní brunch. Těším se jak malá. Je to jedna z mých nejoblíbenějších částí dne :) 
Musím se přiznat, že v posledním roce nedám dopustit na nákupy až ke dveřím, ušetří vám to tolik času a podle našich možná amatérských propočtů to cenově vychází úplně stejně. Odpustíte si fronty v obchodě a tahání tašek tramvají domů. Nakoupíte za dvacet minut a místo toho času stráveného v obchodě si můžete jít třeba zaběhat. Win - win.

Tak vítejte u nás na brunchi, který je opravdu jednoduchý a připravíte ho za pár minutek.





pátek 2. června 2017

Jak to vypadá u nás doma? Ložnice a terasa.

Vždycky jsme si přála mít pracovnu. Nebo alespoň pracovní koutek. Místo, kam se můžu po večerech schovat, donést si horký čaj sušenky a zabalit se do deky a psát. Nebo jen tak brouzdat po Pinterestu a plánovat budoucnost. Nebo si číst knížku a jen tak být. Sama se sebou. 

Mám ji. Je v naší ložnici a je perfektní.


čtvrtek 1. června 2017

Proč by si každá z nás měla představit, že je alespoň na jeden den těhotná?

Včera jsme dorazili domů z práce brzo. Bylo šest večer a celou terasu zaplavovalo horké letní sluníčko. Já jsem plánovala, že budu celý večer psát a dozařídím poslední nutnosti jako je objednání těhotenského focení, malíře pokojíku, najdu to nejlepší hnízdečko pro mimi (jedno mám vyhlídnuté z Dánska), doplánuju vybavení do pokojíku, cestu na minibabymoon, napíšu článek, odpovím na pár vašich krásných emaiů a vůbec. Jenže jsem se doma akorát tak svalila na křeslo a začaly se mi zavírat oči. Malej mi zase v břiše tančil rock&roll a já byla najednou úplně vyčerpaná. Bříško mě táhlo a já si ani nedokázala představit se někam zvednout. 
 
Možná to bylo tím horkem, možná jen toho na mě bylo v posledních dnech se vším tím cestováním až moc, možná jsem jenom potřebovala vypnout. 
 
 

pondělí 29. května 2017

Jedno velký překvapení v Oslu - moje babyshower

Sedím v mojí oblíbený kavárně Evita s výhledem na moře, poslouchám racky, ujídám sušenku a píšu a píšu. Připadám si trochu jako ze svého vlastního snu. Těhotná, spokojená a píšící knížku. Wow! Kdo by to byl před pár lety řekl, kdy jsem se v Norsku trápila s tím, že nemůžu už před půl roku sehnat práci a moje sebevědomí mi kopalo hrob... To byly muka. Vždycky, když si na to vzpomenu, mnou projede malá zimnice, která mi to "výživné" období připomene. Teď sedím v v té stejné kavárně na stejném místě. Přesně tam, kde jsem zapíjela kávou smutek z dalšího odmítnutí a nevěděla kam dál. 

Podívám se na toho šmudlu, který si pod mým srdcem musí tančit, nebo dělat salta, protože jinak si ty pohyby vysvětlit nedokážu, pohladím ho a jsem spokojená do morku kosti. 


čtvrtek 25. května 2017

TerezaInOslo is in Oslo

Sedíme s Bridget v mojí oblíbený kavárně Evita s nádherným výhledem na Oslo fjord, chladne nám chai tea latte, mně se kýve stolek a rychlostí blesku nám z talířku ubývá domácí sušenka s makadamovými oříšky a bílou čokoládou. To je moje zásluha. Drobkovi prý chutná :) Hraje tu nádherná klidná kavárenská hudba, kterou občas rozsekne "enkel cappuccino er klar" (single cappuccino je hotové) a smích dětí a racků. A já jsem nesmírně-vesmírně spokojená. Ostatně jako vždycky, když jsem pár dní v Oslu.

Zase jsem se prošla Oslo vzpomínkama, načerpala energii, našla ten klid, který tu vždycky možná tak trochu bezmyšlenkovitě zapomenu a nic mi tu nechybí. 
Proto jsem udělala před pár minutami jedno velké snové rozhodnutí.



úterý 23. května 2017

Norská romantika, netradiční narozeniny, nový Stavanger a nekonečný pláže

Drahoušové, já vás ještě ani nestačila pozdravit z Norska, to je ale ostuda. Když my jsme přiletěli v sobotu v noci, skoro ve dvě ráno, protože jsme letěli posledním letadlem, které navíc mělo zpoždění. Pro jednu unavenou, těhotnou a malátnou to byla "skvělá" zpráva. Celou neděli, pondělí a úterý jsme byli zavalení prací. Ale stihli jsme i pár norských klasik, během těch pár dní. Třeba oslavit moje narozeniny, užít si dvě krásný procházky po pláži, nejlepší vafle ve městě, které nám naservírovaly Češky, projít pár obchůdků, sníst dvě pizzy a jedny lasagne, rodinné návštěvy, vysrknout dvě chai latte a probdít skoro celou noc, protože jsem ale vůbec nemohla spát...

Všechno je ale v úplném pořádku, moje srdce v Norsku totiž skáče radostí.
 


sobota 20. května 2017

Nejtajnější oslava všech oslav

Je to přesně týden, co jsme odcházeli z hubu. Já měla potutelnej úsměv na rtech, kterej jsem se snažila všemožně zamaskovat, ale celým tělem mi proudila nezastavitelná energie těšení se na víkend. Tenhle víkend to totiž všechno vrcholilo. Mé pětiměsíční přípravy nejtajnější oslavy roku měly za pár minut vyvrcholit. Možná by se slušelo říct, že jsem nejhorší lhářka v historii všech lhářek a Johni na mě vždycky všechno pozná. Všechno. A když to nepozná, hned mu to řeknu. Navíc plánovat tajnou oslavu, když máme oba denně přístup na všechny emaily, do zpráv, máme na sebe napojené telefony i hodinky a jsme spolu prakticky dvacet čtyři hodin denně jde trochu ztuha. 

Ale povedlo se a vy se držte, popíšu vám totiž, jak se to celé plánovalo a jak to dopadlo.


středa 17. května 2017

Jak to vypadá u nás doma? Obývák.

Když jsme se s John Erikem poprvé stěhovali dohromady, přinesla jsem si svých pár švestek z Prahy do ryze klučičího bytu v brčálově zeleném baráku s těžkými dveřmi jen pár kroků od centra Osla. Byla jsem nejšťastnější pod sluncem. A bylo mi úplně jedno, že tam s námi bydlel ještě několik týdnů jeden z Johniho nejlepších kamarádů Brian. 

Vždycky jsem se ohromně těšila, až jednou budeme mít to naše doma. A protože jsme měli velmi omezený budget, pár návštěv v Ikea muselo bohatě stačit. Tenkrát jsem ladila byt do zelenkavé. Ani nevím, co mě to napadlo, ale stejně jako bych už nikdy nepořídila záclony, nepořídila bych ani podobnou dekoraci a už vůbec ne zelený koberec. 

Tenkrát mi ale i jedna orchidejka na okně proměnila byt k nepoznání a z každého malého krůčku jsem měla dětinskou radost.


úterý 16. května 2017

FRESH NEWS: Můj John Erik má dneska 30. narozeniny :)))))

Píše se rok 2010 a John Erik poprvé přistává v Praze. S velkou taškou na kolečkách, norskou národní bundou a tím jeho nezapomenutelným úsměvem. Pamatuju si to jako dneska, jak jsme ho s holkama jely vyzvednout na letiště ve sněhové vánici a byly jsme nervózní, jestli si budeme mít o čem povídat. Pro mě to byl trenér z Norska s velkým "T", o kterém všichni mluvili jen v tom nejlepším světle. Já jsem tenkrát několikrát týdně trénovala děti gymnastiku a tancování v Sokolovně Průhonice, a protože bylo pondělí, hned z letiště jsem ho vzala s sebou na vánoční lekci. Seděl tam na balkóně a já se snažila o ladné jazzové variace na melodii Jingle Bells pro pětileté princezny. 

Johni mi vždycky říká, že už to věděl na tom letišti, ale ta taneční hodina ho prý dostala úplně. Já se tomu vždycky hlasitě směju, protože jsem si připadala jako kdybych spíš šlapala zelí, než tančila moderní jazz. 


Foto: Nika Herec

sobota 13. května 2017

Kam na ukrytou romantickou vyhlídku v Praze?


Milujeme procházky Prahou. Tou noční, když vám lucerny svítí na cestu. Jarní, když vám cestu lemují voňavé šeříky. Podzimní, když našlapujete na tu žluto-červenou paletu barev. I tou zimní, když vám sněží na čepici a vy se celí zmrzlí těšíte domů na horkou čokoládu. Praha má to něco. To, co už kdysi dávno někdo moudrý nazval genius loci a kvůli čemu se do Prahy rádi vraceli spisovatelé, skladatelé, umělci z celé Evropy. A já. Teda my dva.

V Norsku mi Praha chyběla hodně. Měla jsem pocit, že až teprve, když jsem se odstěhovala daleko na sever, jsem se do ní konečně pořádně zamilovala. Pokaždé, když jsem měla chvilku se v ní zatoulat, vnímala jsem každý roh, každé zákoutí, každou malou uličku a zapadlou kavárničku. A nejvíc jsem milovala, když jsem se třeba sama při tom bezmyšlenkovitém bloumání ztratila někam, kde jsem ještě nebyla. 

Kdy na mě dýchlo to neznámo protkané historií a já konečně pochopila, o čem všichni ti moudří umělci mluvili. 


čtvrtek 11. května 2017

Květinová krabička a jak ji vyrobit?

Včera měla moje Barunka narozeniny. Když jsme ještě bydleli v Norsku, posílala jsem ji každoročně velikánskou kytku domů. Letos jsem nemusela. Letos jsem ji mohla vlastnoručně doručit. A nebyla to ledajaká kytka. Byla v kloboukové krabici. A svátek maminek je za dveřmi a třeba by zrovna někdo z vás chtěl letos darovat právě kytí v krabici. Mám pro vás tedy dneska úplně jednoduchý návod, jak takovou květinkovou kloboukovou krabici vyrobit. A nemyslete si, že je to nějaká věda. 

Zvládne ji úplně každý, a když do ní ještě přihodíte horu lásky a snítka štěstí, hned bude mít váš dárek jiný rozměr. 
Milý, lidský, opravdový a vlastnoručně vyrobený.



pondělí 8. května 2017

Wings for Life 2017 aneb jak jsem běžela v sedmém měsíci

Je sobota večer a já padám únavou do postele v jednom rozkošném hotýlku někde v Bratislavě. Trochu malátná jsem si vyrovnala oblečení na zítřejší běh a ještě jednou pro jistotu zkontrolovala yr.no. Norskou předpověď počasí, která se málokdy mýlí. Venku totiž začaly pršet trakaře a v takovém počasí by se tedy běželo... 

V neděli 7. května se totiž běžel čtvrtý ročník charitativního závodu Wings For Life.

Běh Wings For Life se jsem si zamilovala loni. Byl to můj první běžecký závod a my si ho s Bridget užily do sytosti. Článek plný euforie a emocí z loňska si můžete přečíst TADY. Když letos přišel dotaz na tělo od Bridget: "Ty asi letos nepoběžíš, viď?", tak jsem automaticky řekla: "To asi ne no. Vždyť budu v sedmým měsíci..." A vlastně proč ne? Vždyť tenhle závod přeci není o tom, jestli někoho předběhnete, nebo pokoříte svůj vlastní rekord. Je o atmosféře. Je o lidech. Je o tom vašem vlastním cíli. A především je o tom, že pomáháte, a že běžíte pro ty, kteří nemohou. Takže jsem do toho šla i letos. A tentokrát jsme s sebou vytáhli i Johniho, Máťu, vás čtenáře :) a v Bratislavě se potkali s celým skvělým PUMA teamem. 


sobota 6. května 2017

Inspirace na občerstvení na dětskou oslavu

Krásné dobré ráno. Mám radost, že jste se rozhodli ještě než vylezete z postele podívat na blog. Tak jen, že tu teď tak trochu hrozí, že dostanete obrovskej hlad a poběžíte do kuchyně na něco na zub. Dneska se tu totiž píše o pohoštění. A ne ledajakém pohoštění. Pro malé i velké. 

O tom, že se jí očima, se u nás v rodině vědělo už odjakživa. Máma nám vždycky připravovala nádherné a kreativní občerstvení. Plné kytiček a úsměvů. Vždycky nám to prezentovala s takovou noblesou, jako kdyby připravila gastronomický skvost roku. A taky, že jo. Pamatuju si to jako dneska, když nám přinesla na zahradu, kde jsme se ségrou vařily pampeliškové hody, pudink s piškotama a hodila do něj čerstvě natrhaný rybíz ze zahrádky. Já jí tenrkát řekla, že je ta nejlepší máma na světě. A to mi byli čtyři. Taky si přesně pamatuju, co jsem měla na sobě, a že byla neděla a druhej den jsem šla do školky. No a vidíte to, teď tu o pár (desítek) let později připravujeme pohoštění pro Barunky Elizabethku a pořádně jsme se na něm s Přémou vyřádili. 

Tak vítejte do toho našeho pinterestového světa plného jídla. 



středa 3. května 2017

Jak to vypadá u nás doma? Kuchyň.

Už dlouho jsem o tom uvažovala a dneska jsem se konečně rozhodla.  Chtěla bych vás pozvat k nám domů. A jako první jsem vybrala jednu z mých nejoblíbenějších částí bytu. Kuchyň. Tam se totiž dějou všechny ty krásný věci. Z nudných surovin se tam kouzlí dobroty, nad kterými se nám dělají boule za ušima. Pořádají se tam soukromé i rodinné brunche s křupavýma palačinkama. Rozespalí tam po nedělích vysedáváme a vedeme nekonečné debaty o budoucnosti, cestování, vzpomínkách a srkáme kafe. Sypou se tam neposedné borůvky po podlaze. A vždycky všechny party, které se u nás doma konají, se odehrávají především v kuchyni. Kuchyň je pro mě jedno z míst, které miluju.

Miluju tam relaxovat, péct, dumat, nebo se tam třeba po ránu ospalá a rozcuchaná zašít na jeden šálek čaje s medem a citrónem. 
Tak vítejte.



úterý 2. května 2017

Jak se slaví první narozeniny a Candy Bar snů

(duben 2016) Stojíme v porodnici a zvoníme na zvonek. Za chvilku ven vyvezou malou princeznu zabalenou do dečky a mně se podlamujou kolena. Je tak malinká. Nádherná. Kouzelná. Jsem teta. Jsem teta. Jsem teta! křikne ten rozněžnělej hlásek v mojí hlavě. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Do těch jejích dolíčků jsem se zamilovala od prvního momentu, kdy jsem ji uviděla. 

A to jsem ještě ani zdaleka netušila, jaký smíšek z ní vyroste.

(duben 2017) Probouzíme se v sobotu ráno, balím pár věcí do tašky, poslední krabice s dekoracemi, banán na cestu a vyrážíme do hubu, kde se připravuje oslava roku. A to doslova. Je tu duben a je to přesně rok, kdy se Elinka narodila. První narozeniny jsou první narozeniny. A protože jsem milovník všech narozeninových příprav, dekorací, dortíků, květin, momentů a především mojí neteřinky, patřičně se na ten den těším. 

Tak se pohodlně usaďte a já vás taky vezmu na jeden dortík. Nebo dva. Tři.


středa 26. dubna 2017

Hudba, můj balzám na (d)uši


Co pro vás znamená hudba? Pro mě jsou to hodiny dřiny v umělecké škole a odřený houslový "cucflek" pod bradou. Koncerty hvězd světového kalibru, které mě nenechají v klidu sedět na sedačce. Závodní choreografie, na které nikdy nezapomenu a při kterých mi pumpuje tělem adrenalin i několik let po té. Vzpomínky na situace, při kterých se mi zalijou oči slzami. A život. Bez hudby si nedokážu představit dobrej film, vanu, ráno, ani romantickou večeři. Bez hudby by roadtripy byly jako kostka bez šestky. 

Bez hudby by život zkrátka a dobře neměl harmonii.

Myslím, že tyhle střípky z mého dětství mě naučily hudbu milovat. Tak vás na chvíli ponořím do té mojí myslánky. Držte si klobouky...


pondělí 24. dubna 2017

Jaký byl náš víkend na Finále Plzeň?

V pátek odpoledne balíme v práci saky paky a sedáme s Bridget a Máťou do auta směr Plzeň. V Plzni se totiž tento víkend (přesněji týden od 20. - 26. dubna) koná 30. ročník filmového festivalu české tvorby Finále Plzeň. Johni se od jeho prvního zážitku ve Varech považuje za milovníka filmových festivalů a festivalové nálady, tak i proto jsme nakonec vyměnili už půl roku zamluvený hotýlek v Krumlově za kulturní víkend. Já se těšila na české filmy, hotelovou snídani, dortík v plzeňské Frenchie a na setkání s paní pořadatelkou Evou Veruňkovou Košařovou, která do festivalu vkládá svoje srdce, a kterou vždycky tak ráda vidím.
.

středa 19. dubna 2017

Velikonoce v Norsku a jedna rada pro ty, kteří chtějí dokázat všechno na světě

Pozoruju z letadla ty šlehačkový mraky, které mi odpočítávají minuty klidu, než do toho zase vlítneme. Doslova. Sedm dní na severu, je sedm dní na severu. Plný klidu, lásky, odpočinku, sladkých buchtiček, kakaa, prvního severskýho sluníčka, které tak nádherně hřeje a přírody, která mě nikdy nepřestane udivovat. Jenže letos to se mnou bylo těžký. Nějak mi nešlo přepnout se do toho odpočívacího režimu. Možná to bylo proto, že jsem si naplánovala stihnout všechny resty, které jsem chtěla hodit za hlavu, ale nehodila. Možná proto, že letos ty Velikonoce utekly nějak rychleji, než jsme si mysleli. A možná to bylo proto, že těch věcí kolem nás je teď víc než zdrávo a já občas vážně nevím, kde mi hlava stojí. A to ani v Norsku o Velikonocích. Když už Johnimu promlouval do duše i jeho táta, John Erik mi schoval počítač, posadil mě do deky na sluníčko a přinesl mi knížku. 

A já tam tak seděla. Četla, střídavě kontrolovala to modromodrý moře, jestli se objeví nějaká ta vlnka, která rozbije to zrcadlo a přemýšlela o tom, proč nemůžu vypnout.



sobota 15. dubna 2017

Velikonoční vajíčka tak trochu jinak

Dneska ráno jsme se probudili do sněhánků. A to si vážně nevymýšlím. Sněžilo jako o život a tálo to taky jako o život. Zapálili jsme v krbu, připravili na stůl a několik hodin snídali. Domácí krevetovej salát, vařená vejce, norský sýry, rozpečenej chleba, domácí marmelády s kusy ovoce. A vůbec nám nevadilo, že se venku andělům pomotaly měsíce. Odpoledne jsme všichni (já, John Erik, Martin, Caroline, Mie a Øyvind, Tone zůstala doma), hehe, to je jak z mojí nejoblíbenější dětské knížky Děti s Bullerbynu), vyrazili do městečka Lyngdal, které máme asi patnáct minut autem od srubu. Je tam kouzelně a mají tam nádherný obchůdky. Když je hezky, tak se venku všichni cpou točenou zmrzlinou a limonádou. My jsme chtěli koupit pár dárků a taky něco tomu našemu šmudlovi v břiše. Norové mají totiž krásný vkus a pro ty nejmenší mají věci z Merino vlny a hebounkého bambusu. 

Doma na nás čekali křupavé čerstvě upečené Skolleboller (buchtičky s vanilkovým krémem) a Kanelboller (skořicové šneky). Dali jsme si kakao a já vyráběla ta letošní velikonoční vajíčka. 



pátek 14. dubna 2017

Jaké je to cestovat s instagramery na Maurícius - výlet katamaránem a večeře u místní rodiny.

Třetí den ráno se probouzíme do dalšího nádherného mauricijského dne. Je božsky. Do malého batůžku balím plavky, opalovací krémy, šátek, několik objektivů, podvodní Olympus Tough a prášky na nevolnost. Dneska totiž vyrážíme na výlet katamaránem. Všichni se potkáme na snídani. Někdo snídá francouzské toasty, někdo jiný omeletu s žampiónama, někdo palačinky a mísu ovoce. Je legrační, když jedete na blog trip s influencery, protože se všichni baví o tom, jak je to pohodlné, když nikdo nekomentuje to, že si snídani desetkrát fotíte. Všichni se tomu smějeme a fotíme jak zběsilý. Někteří to zvládneme rychle, jiní si k tomu přinesou různá aranžmá, která najdou všude možně po hotelu. Mini ananas, proutěný klobouk, květiny ze zahrady. K tomu čerstvě vymačkanému pomerančovému džusu srkám i nádherný výhled a těším se na naše dnešní výletění. I když pravda, z katamaránu mám strach. Musím se zeptat, jestli je klidné moře, i když nevím, k čemu mi to bude dobré. Pojedu tak i tak.


čtvrtek 13. dubna 2017

Veškerá energie se ti vrátí. I ta dobrá, i ta špatná.

Byla jsem ve třetí třídě, byl nádhernej den a naše dětské starosti se motaly kolem toho, jestli dostaneme přidáno šodó k buchtičkám. Hráli jsme si ve družině. Do družiny jsem moc nechodila, vždycky jsem měla jiné aktivity a spěchala jsem většinou hned po obědě. Pár vzrušujících odpoledne si ale z družiny pamatuju. Dělali jsme vždycky pěkný vylomeniny. Toho nádhernýho letního dne se Standa, rošťák třídy, tahal s Veronikou T. a omylem jí zlomil ruku. Zlomené ruce byly na základní škole poměrně běžnou záležitostí. O pár týdnů později jsme jeli na školu v přírodě a já se tahala se Standou a byla z toho další zlomená ruka. Tentokrát Standova. Bylo mi to strašně líto a dostala jsem ohromný strach, že to je prokletí zlomené ruky a dostane se za pár týdnů i na mě. Je mi dvacet osm a zatím jsem zlomenou ruku ještě neměla. 

Co jsem se ale už v té třetí třídě naučila je, že se vám jednou všechno vrátí... Trvá to někdy možná až příliš dlouho na to, abychom to viděli, ale přijde to. 

Teď mě napadá, možná, že moje odplata byla to zlomené žebro, které přišlo před pár lety z ničeho nic... kdo ví? 



úterý 11. dubna 2017

Myšlenky z letadla a těšení se na Velikonoce

Místo letadlového snění a lelkování, které mám tak ráda, jsem se vrhla na vyřizování pracovních emailů a napsání těch několika článků, které jsem si naplánovala za posledních čtrnáct dní dopsat. Nějak mi ty moje plány ale proklouzávají mezi prsty a mám pocit, že poslední dny dobíhám s jazykem na vestě všechny ty nesplněné resty, které se mi tu hromadí. Možná je to proto, že jsem poslední dny hodně unavená. Možná je to proto, že si dávám větší pozor a snažím se odpočívat. A možná je to proto, že vím, že ve srubu se nic nedohání. Ve srubu se rozjímá, odpočívá, jí, čte a píše kniha. 
 
Budou to už naše sedmé Velikonoce v Norsku a kdo už čte blog nějaký ten pátek tak tuší, že je to jedno z mých nejoblíbenějších období roku. 
A já se na něj tak ohromně těšim!
 

pátek 7. dubna 2017

Jak to na mě zase všechno tak trochu spadlo...

Kolébám se ve vlaku směrem do Bratislavy. Zrovna jsem spořádala jeden jablečno-skořicovej muffin, ve kterým na mě čekalo překvapení. Byl to takovej nečekanej karamelovej polibek zabalenej do měkounkého skořicového těsta. Muffina jsem na poslední chvíli koupila v jednom rohovém obchůdku na hlavním nádraží a málem mi kvůli němu ujel vlak. Ale dobře to dopadlo. Ostatně jako všechny věci v životě. 


Tuhle vzácnou větu, která v sobě nese naději, mi dneska ráno nad vajíčkama řekl táta. A tátové mají vždycky pravdu.




úterý 4. dubna 2017

Maurícius a jeho nádherné pláže, hory a Port Louis

Johni mě dlouhodlouze objímá a než odejde, líbne mě do vlasů a na bříško. Ještě jednou pro jistotu kontroluju čas odletu do Paříže a vydávám se směrem k dlouhé frontě. Poprvé letím s břichem sama. A poprvé sama tak daleko. Dostala jsem totiž milé pozvání od Attitude Hotels a Modrý Maurícius na týdenní blogtrip. A ohromně se těšim!!

Z celé skupiny blogerů a instagramerů doletím do Paříže jako poslední. Jak se sluší a patří se představím, s někým se obejmu, protože tak se to prý u nich dělá a mám radost, že vypadají všichni přívětivě. Tyhle  občas náhodně složené skupinky influencerů můžou totiž být velmi rozmanité a vy nikdy nevíte, na koho natrefíte. Sice jsme oba s Johnim pilně studovali všechny jejich instagramové a blogové profily, ale z těch poznáte prdlajs. Mám z nich radost a těším se.

Naše maurícijské dobrodružství může začít. 


neděle 2. dubna 2017

Květinková snídaně a nádherný vzpomínky

Včera byl nádhernej den. Měla jsem ho po dlouhé době totiž úplně sama pro sebe. Hlídáme teď týden zase Sira Sida - irského setra mojí starší sestry - to by z fleku mohla být nová zlomsijazyk věta, že ano? John Erik byl celý den na kempu národního teamu a já si udělala ze zahrady v našem starém ořechovském domě, kde jsem vyrůstala, zahradní kancelář. Na zahradní kanceláři, nebo chcete-li garden office, je úplně nejlepší to, že máte všude kolem sedmikrásky, petrklíče a fialky vám voní pod nosem. Sluníte se a k tomu posloucháte orchestr ptáčků, kteří se zas za ten rok zlepšili. Přinesla jsem si tam domácí citronádu a psala knížku. Několik hodin. Vymyslela jsem asi deset různých poloh, na dece, u proutěného stolu, pod stolem, nad stolem a Sir se ke mě tulil ať už jsem seděla jakkoliv. Malej pořád škytal a já si užívala každou minutu a přemýšlela o tom, jak je vlastně život skvělej, když si ho umíte užít. 

Babí mi pak přinesla čerstvě upečenej štrůdl a mně bylo nádherně.


čtvrtek 30. března 2017

Krásný dárek pro těhuli?

Miluju vzpomínky. Snad už od základní školy si schovávám v ošoupané krabici na půdě ve starém ořechovském domě všechny diáře a cestovní deníky svého mládí. Když mě z ničeho nic jednoho podzimního dne přepadne nálada zavzpomínat na ty všechny krásný a (ne)důležitý dny, krabici otevřu. Je to málokdy, ale vždycky u toho sedím na zemi a můžu ve svých vzpomínkách strávit hodiny a hodiny a prožívat ty dny znovu a znovu. Skoro se vším všudy.
.
Miluju to.


úterý 28. března 2017

10 věcí, které mě na mém těhotenství překvapily

Probouzím se do svítání. Místo k Johnimu se tentokrát tulím k těhotenskýmu polštáři, který jsem před pár dny od Johniho dostala. Spí se na něm skvěle. Chrání mi břicho a můžu si ho obmotat kolem těla přesně tak, jak je to nejpohodlnější.  Kontroluju hodinky, ach jo, zase půl šestý...  Poslední dny se budím dřív a dřív. Jako každé ráno se tak trochu leknu toho svého břicha. To mění tvar a velikost snad každý den. Roste mi před očima. Chvilku se na něj nedívám a bum... už je zas o pár milimetrů větší. Mám radost a neuvěřitelně mě baví. Méďa má už dvacet dva centimetrů a už taky dávno nespí. Plave si tam a bůhví o čem přemýšlí. Přichází moje nejoblíbenější část dne. Mám ruku na břiše a čekám na to jeho lenošivé vrtění. Dokážu tak vydržet po ránu několik desítek minut. 

Je to jeden z nejkrásnějších pocitů, který jsem kdy zažila. 
A to ještě není malej ani na světě.
.

sobota 25. března 2017

Brunch pro norskou maminku

Dneska nám na návštěvu přijela norská maminka. Já se zase probudila kolem půl šesté, tak jsem měla spoustu času přichystat byt na návštěvu. Miluju to. Včera jsem nakoupila pár kytí do váziček, postrkala je po celém bytě. Máme i malinké vázičky v koupelně na umyvadle a eukalyptus nám krásně koupelnu provoní. Přichystali jsme postel pro hosty, nažehlené povlečení a já se zasnila, když jsem řádila s velkou květinou, kterou jsem vášnivě aranžovala do vázy. Přitom nám do bytu svítilo sobotní sluníčko, malej škytal a já si pobrukovala s Alexou.

Prostě sobotní kýčovitá idyla, která mě tak baví.




čtvrtek 23. března 2017

První ochutnávka Maurícia a proč jsem málem nikam neodjela

Sedím na letišti v Paříži. To je ponořené do líné mlhy. Je něco málo před polednem a mně se zavírají oči únavou. Máme za sebou dvanáctihodinový let z Mauríciu a já mám ještě k dobru pět hodin čekání. Kupuju makronky, jednu Foie Gras pro tátu a zašívám se do jedné z místních restaurací, abych vám napsala pár řádků o tom našem dobrodružství. Nejdřív si ale užiju teplounký a křupavý sýrový quiche a pozoruju místní ruch v restauraci, která praská ve švech. Po očku sleduju všechny ty cestovatele. Někteří jsou opálení a na batohu mají přišpendlený proutěný klobouk. Jiní zase v padnoucích oblecích usrkávají espresso a mají ten zamyšlený výraz plný důležitosti.

A pak jsem tam já. Jemně ožahnutá sluníčkem, s pihama na nose, vyšisovanými vlasy a méďou v břiše. Průběžně zívám, ohromně se těším domů a prohlížím si ty fotky z posledních dní...



čtvrtek 16. března 2017

FRESH NEWS: Tereza In ...

Krásný den, my jsme před chvilinkou dorazili do jednoho z nejkrásnějších hotelů, ve kterém jsem kdy byla... naprostá nádhera. 

Posílám vám všem dobrou náladu, sluníčko a nádhernou energii, která tu je všude kolem nás z Maurícia.


My za minutku vyrážíme na drink na pláž a pak hned na večeři. Tak náš blogový trip může začít. 

Vaše TerezaInMauricius

úterý 14. března 2017

Hévíz, město s termálním léčebným jezerem a maďarským kouzlem

Jedeme po dálnici. Nikde nikdo. Jenom nekonečná pole, na která občas prosvítí skrz mraky slunce. Jsme natěšení, uvolnění a povídáme. O všem. O životě. O vzpomínkách na léto dva třináct. O nás. O přednášce v Brně. O méďovi. O tom, že se mi chce zase na záchod, a že nám koupím tentokrát pořádnou zmrzlinu. Čokoládovou. A kam vůbec jedeme? Tourism of Hévíz nás pozval do vyhlášeného maďarského městečka, kde...

... budeme jen tak číst knížky, poznávat novou zemi, procházet se lesem, koupat se v termálním jezeře, nekonečně snídat a budeme jen tak spolu.


pondělí 13. března 2017

Čím uděláte největší radost babičce na narozeniny

Miluju chystat doma stůl pro hosty. Však jsme si ho taky kvůli tomu pořídili. Pořádnej, velkej, dřevěnej, masivní, aby se tam hlavně vešlo spoustu hladovejch lidí, kteří se k nám domů budou rádi vracet. Zapaluju svíčky. Přesvědčuju Alexu, aby hrála můj oblíbený playlist. Aranžuju, rozuměj hážu eukalyptus do pár sklenic, váz a taky do koupelny. Krásně ji provoní. Miluju svíčky v koupelně. Ještě, když jsme bydleli v Oslu, tak jsme měli v koupelně i speaker, kde hrál SPA playlist a každý (!), kdo si během večera odskočil, se vrátil a pronesl něco v tom duchu, že by tam nejraději zůstal... Haha :) Což může vyznít i trochu jinak... 

Nicméně dneska vás zvu k nám domů na komorní oslavu babičky narozenin.
Dáte si kávu? "Malou nebo velkou", zeptal by se Johni.



sobota 11. března 2017

Jógová vůně Kantu - START-UP MĚSÍCE - březen


Krásné nedělní ráno. Doufám, že je přesně podle vašeho gusta. Pro někoho pomalé a prožité, pro někoho zase velmi produktivní. Někdo se cpe brunchem, jiní zase vyměnili snídani za další hodinku sladkého spánku. My dneska chystáme komorní oslavu u nás doma pro naší babí, takže jsem ještě včera pozdě večer chystala dort a koupila nádhernou kytičku v kloubokový krabici. Ale pššššt... ať je to překvapení. Tak nádherně nám provoněla celý být. Kéž by dokázala provonět i blog. Ale od toho tu mám dneska něco jiného. A můžu prozradit, že jsem se na tenhle článek těšila už několik týdnů.
 
Pamatujete si na můj srdcový projekt Elite Bloggers, ve kterém každý měsíc podporujeme jeden český start-up? Slavíme výročí! Už je to přesně rok, co jsme představili první start-up a já mám obrovskou radost, kolik lidí jsme měli možnost poznat. Kolik nádherných projektů jsme podpořili. A kolik radosti a úsměvů jsme za ten rok rozdali. 
.
Dnešním článkem určitě potěším všechny ty, kteří mají rádi nádherné vůně, harmonii, jógu a především krásno. 
Dovolte mi představit vám jógové vůně KANTU
.

pátek 10. března 2017

FRESH NEWS: TerezaInOslo dneska na Radiu Wave

Dobré ráno, pokud budete mít dneska chuť, pusťte si v 11:00 Radio Wave (Český Rozhlas). Budu tam dvacet minut mluvit o blogu s Veronikou Ruppert. 

Budu se tam na vás těšit :) 

Záznam rozhovor z přímého přenosu si můžete poslechnout TADY. Děkuju!


Vaše TerezaInOslo

čtvrtek 9. března 2017

Jak jsme oznamovali, že čekáme miminko, našim nejbližším

Probouzím se do úplného ticha, sluníčko se prodírá závěsy a už ze zvyku a ještě se zalepenýma očima otevírám aplikaci na telefonu, která mi hlásí, že náš méďa je už velký jako sladká brambora. Páni, mám v břiše navíc jeden velký batát. To je legrační. To byly časy, když to byla velikost kiwi, hroznového vína, nebo borůvky. 

Miluju rána. Probudím se do nového dne a zas a znovu si uvědomím, že mi roste v břiše náš poklad.


úterý 7. března 2017

FRESH NEWS: První kopnutí a roustoucí bříško

Je černo černá noc. Déšť nám bubnuje na balkón, celé město spí a já se probouzím. Kontroluju břicho, jestli se mi celá ta pohádka o těhotenství jenom nezdála. Rozespalá někde hluboko v peřinovém království si jen tak ležím a přemlouvám hvězdy, abych znovu usnula. A v tom se to stane. V tom ucítím to jemňounké kopnutí, které se nedá za nic zaměnit. A pak znovu. A ještě asi tak dvakrát. Anděl mi tam v břiše tančí a já hned budím Johniho. Jsou dvě ráno a ten je roztomile zmatenej, že je přece ještě noc, tak nemusíme vstávat... 

První kopnutí je ale první kopnutí :)))
Táta musí být u toho.