Naučme se sami sebe pochválit, bude nám líp

Je pondělí ráno a my se oba uzívaní válíme v posteli. Oba rozuměj já a William. To je prej v šestinedělí dovolený, tak si to musím ještě poslední týden užít. Páni, už jenom týden. O víkendu byl Johni na tréninkovém kempu, trénuje i letos český národní gymnastický team. A jak to tak bývá, když táta není doma, vždycky nám do toho „něco“ vleze. To „něco“ byl poslední víkend bez táty růstový spurt, kdy William jedl každou hodinu. A tenhle víkend, to se mu zase vůbec (!) nechtělo spát jinde než u mámy v náručí s houpací choreografií. Na špičky, na paty, do dřepu, dolů. 
Takže to dopadlo tak, že jsem v neděli snídala v pět odpoledne a na víkendové články nezbyla ani špetka času.  A já se na ně tak těšila. 

Včera v noci jsem se přistihla, že tu skoro ve tmě žehlím, protože jsem už to odkládala ani nevím, jak dlouho… a o bordelu v kuchyni, ten vám radši zatajím. Takže i takový jsou někdy ty dny. Nádherný a přitom tak náročný. Není jich moc, ale když přijdou, trochu s váma zaklepou. Když Johni přišel domů, držela jsem ty slzičky vyčerpání asi tak dvě minuty. Hrála jsem hrdinku, ale to se prý v šestinedělí nemá…
A protože se domnívám, že jsme na sebe všichni občas víc drsní, než bychom měli, mám pro vás jeden úkol dne. 
Sepsat si všechny malinkaté i velké úspěchy, za které jsme na sebe pyšní. A kouzlo je v tom, že pro každého z nás ten úspěch bude úplně jiný. Pro někoho to bude fakt, že nastoupil do tramvaje (viz já, tedy my :), pro jiného zase zkouška z historie. Všichni by si občas měli poklepat na rameno a umět se pochválit. Všechno to pak bude mnohem snadnější s náma. A především vy všechny mámy, potřebujete občas slyšet, že jste skvělý, i když vám připadá, že vlastně celý dny nic neděláte. Tak šup, tužku a papír a jdeme na to…
Moje malé-velké splněné bobříci minulého týdne, na které jsem pyšná:

– poprvé jsme jeli s Williamkem tramvají a měli jste mě vidět, než jsem do ní nastoupila, ale zvládli jsme to 🙂 
– objednali jsme se konečně na kontrolu kyčlí (hrozně nerada (se) objednávám k doktorovi po telefonu)
–  poprvé jsem kojila v autě, to, když jsme byli s Johnim na minigolfu oslavit naše výročí svatby

– zvládla jsem uvařit vynikající guláš, ten bordel v kuchyni se nepočítá
– s Williamkem pravidelně vaničkujeme (plaveme ve vaně) a jde nám to skvěle 🙂 

– konečně a už pravidelně masíruju jizvu

– napsala jsem článek, co si sbalit do porodnice
– mám toho nejlepšího manžela na světě, kterej mi posílá květiny na výročí svatby

A jaké jsou ty vaše malé – velké úspěchy?

Krásný večer 
Vaše TerezaInOslo

Komentáře
Odebírat
Upozornit na
guest
9 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Anonymní
Anonymní
7 let před

Milá Terezko, všechno zvládáte na jedničku… Už se těším až si otevřu Vaši knížku, napsala jsem si o ní Ježíškovi. A mé malé úspěchy… poslední dobou považuji za úspěch uklizený dům.. přestěhovali jsme se z bytu a někdy je to fakt mazec… rekonstrukce.. nářadí..Ale věřím, že brzy bude lépe..Mějte se krásně. Martina

Anonymní
Anonymní
7 let před

Ahoj Terezko,clankem jsi mi kapla do noty,protoze posledni dny byly dost narocne.Moje male-velke radosti: spokojeny synek v nove skolce,propusteni maminky z nemocnice,uklid domova s vsetecnou pomoci dvoulete princezny a vcerejsi vecere redkvickova pomazanka podle noveho receptu z casopisu F.O.O.D. Uzivejte si s Williamkem krasne babi leto a vsechny barvy podzimu 🍁🍂🍀🌻 Jana

Anonymní
Anonymní
7 let před

Tak já přemýšlím nad úspěchy, hmm, nevím, vidíte, matka na mateřský….tak jsem dnes setřela kuchyn, včera chodbu, koupelnu záchod, dnes jsem si četla s malou, povlékla postele…a doktoři mě čekají….:-(

Šárka Fleischmannová
Šárka Fleischmannová
7 let před

Ahoj Terko, tak tenhle článek na mě vypad v tu pravou chvíli. Už dlouho se mi totiž motá hlava z toho, co se na me všechno valí a že nic nestíhám.. no prostě sem malinká a ty bubáci moc velcí 🙂 úplně jsem se zapomněla chválit za ty malé uspěchy.. jako třeba, že jsem zvládla odpovědět na všechny maily, co se mi nakupily ve schránce (občas mám strach, co tam na mě bafne) nebo že jsem se na poslední chvíli přihlásila do výběrového řízení do jedné práce a postoupila jsem do druhého kola a asi největší radost mám z toho, že jsem zpacifikovala plevel, co mi požíral záhonky. Šárka

traveli.cz
traveli.cz
7 let před

Jsem ráda, že nejsem sama, kdo se nerad někam objednává po telefonu 😀

Anonymní
Anonymní
7 let před

Ahoj Terezka. Tvoj článok ma opäť prinútil zamyslieť sa nad životom…Pred rokom mi zomrela mama pre ktorú som nikdy nebola dosť dobrá dcéra. Vždy mala radšej mojho brata a dokonca ani moje tri deti jej neboli dosť dobré…ťažko sa mi to píše ale je to naozaj tak, že človek sa naučí žiť s tým čo má a prispôsobí sa akejkoľvek situácii. Dlhé roky som samu seba obviňovala, že zrejme nie som dobrá dcéra, matka, manželka ale nebolo to tak. A dôkazom toho je moja rodina. Mám toho najlepšieho manžela na svete, ktorý mi 19 rokov každý deň hovorí ako ma miluje a tie najúžasnejšie dcéry ktoré sme dobre vychovali. Za svoj najväčší životný úspech považujem to, že na rozdiel od svojej mamy a napriek všetkým tým kopancom od nej som dokázala udržať svoju rodinu pokope. Som stredom ich vesmíru a navzájom sme si oporou. Som mama a manželka, na ktorú sa môžu kedykoľvek obrátiť, vždy som tu pre nich. Za tie roky som si totiž uvedomila, že rodina je to najcennejšie čo čovek má a každý jeden deň, ktorý strávim so svojimi blízkymi je pre mňa ako dar. Terezka ty si jedna skvelá žena, pretože sa nebojíš ukázať aj svoje slabosti a to ťa robí takou silnou. Robíš to v dobe, keď sa každý snaží prezentovať v tom najlepšom svetle ale ty sa na nič nehráš. Si úprimná a aj za to ťa mám rada hoci sa nepoznáme. Ďakujem ti za tento článok a už sa teším na ďaľší 🙂
Katarina

Anonymní
Anonymní
7 let před
Reply to  Anonymní

Katarina, jsem na tom podobně, akorát jsem ještě nedošla tak daleko jako ty, děti teprv vychovávám, a mám strach abych byla ta správná máma. Jako dcera jsem taky zklamala, nejvíce otce, který mě dokonce vydědil a umřel. Matka žije, ale nejsem pro ní číslo jedna, ani moje děti. Furt myslím na to abych nedělala stejné chyby jako ona…

Anonymní
Anonymní
7 let před
Reply to  Anonymní

Myslím si, že ty určite neurobíš tie isté chyby ako tvoj otec či tvoja mama a vieš prečo? Lebo ty presne vieš ako to bolí keď sa rodičia takto zachovajú a nedopustíš aby to isté pocítili aj tvoje deti lebo ich nadovšetko miluješ.U mňa to bolo opačne. Otec mi umrel pred 8 rokmi a vtedy sa matka zmenila, doslova zo dna na den zanevrela na mňa aj svoje vnúčatá a upla sa na brata…mňa aj deti vydedila a potom zomrela. Tým, čo spravila dosiahla jedine to, že s bratom už nikdy nebudeme mať normálny súrodenecký vzťah a on tiež neurobil ani jeden ústretový krok voči mne, práve naopak. A mama keď si myslela že mi týmto ublíži tak se veľmi mýlila, pretože pre mňa peniaze a majetok nikdy neboli podstatné. Najcennejšie čo človek má je predsa rodina a láska a to sa kúpiť nedá. Ako vidíš napriek všetkému som šťastná, užívam si život a každý deň sa pýtam, čím som si to zaslúžila že mám všetko po čom som vždy túžila…A povedz si to aj ty, pretože máš deti a vlastnú rodinu ktorá je nadovšetko. A máš ešte aj mamu. Síce nie si pre ňu č.1 ako píšeš ale máš ju a ešte vždy máte čas to čo sa medzi vami pokazilo napraviť. Tak držím palce.
Katarina

Anonymní
Anonymní
7 let před
Reply to  Anonymní

Katarina, zajimave, ze clovek pred smrti nekoho vydedi a jen tak si spokojno umre….ano i me ta situace co jsem popisovala vyse rozbila vztak s bratom a jeho rodinou, taky zadny ustretovy krok voci me…

Podobné články
9
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x