Jaké je to cestovat s instagramery na Maurícius – výlet katamaránem a večeře u místní rodiny.

Třetí den ráno se probouzíme do dalšího nádherného mauricijského dne. Je božsky. Do malého batůžku balím plavky, opalovací krémy, šátek, několik objektivů, podvodní Olympus Tough a prášky na nevolnost. Dneska totiž vyrážíme na výlet katamaránem. Všichni se potkáme na snídani. Někdo snídá francouzské toasty, někdo jiný omeletu s žampiónama, někdo palačinky a mísu ovoce. Je legrační, když jedete na blog trip s influencery, protože se všichni baví o tom, jak je to pohodlné, když nikdo nekomentuje to, že si snídani desetkrát fotíte. Všichni se tomu smějeme a fotíme jak zběsilý. Někteří to zvládneme rychle, jiní si k tomu přinesou různá aranžmá, která najdou všude možně po hotelu. Mini ananas, proutěný klobouk, květiny ze zahrady. K tomu čerstvě vymačkanému pomerančovému džusu srkám i nádherný výhled a těším se na naše dnešní výletění. I když pravda, z katamaránu mám strach. Musím se zeptat, jestli je klidné moře, i když nevím, k čemu mi to bude dobré. Pojedu tak i tak.

Den třetí

Naposledy, když jsme totiž jeli na katamaránu, bylo to v Keni. Jeli jsme s místním rybářem rybařit. Měli jsme chytat velký ryby a za
těch poměrně hodně jejich frfňů (náš výraz pro keňskou měnu) jsme měli
naslibováno hory. Dopadlo to tak, že z velkého nádherného katamaránu
jsme nasedli na bárku, která se kolíbala ze strany na stranu, dostali
jsme do ruky vlasec namotaný na dřívko a na ten jsme měli chytat ty
mečouny. Něco nám na tom nehrálo. Finálně jsme trip ukončili tím, že jsme po
hodině a půl cesty na přímém sluníčku, bez slibované vody, bez slibované
snídaně plné ovoce, jeli zpátky ke břehu, protože mně bylo tak zle, že
si to raději ani nepředstavujte. Tohle si musí prožít při cestování
každý, aby se poučil. Mini vsuvka z našeho keňského dobrodružství, ale
teď už zase zpátky na Maurícius. 
Nasedáme do mikrobusu, dostáváme na osvěžení studené ručníky a vodu, zapínáme náš oblíbený místní mauricíjský playlist a necháme se unášet směr Bain Boeuf Beach. Tam nás vítají místním drinkem a já se asi desetkrát ujišťuju, jak je klidné moře. Prý je dneska klidné, tak jsem taky klidná.



Dostáváme bezpečnostní školení, vesty a vydáváme se směrem na Coin de Mire do malé zátoky, kde je nádherné potápění. O pár minut později, kdy to s námi na katamaránu hází z strany na stranu si říkám, že si asi na Mauríciu museli zaměnit pojmy klidné a rozbouřené. Protože se zrovna válíme na pětimetrových vlnách sem a tam a všichni začínáme být patřičně zelení. Kluci sedí vpředu na sítích a užívají si adrenalin, my holky už jsme vzdaly jakékoliv focení a natáčení a snažíme se přežít do slíbené klidné zátoky bez újmy. Já se trochu proklínám, že jsem raději nezůstala u bazénu, protože tohle nemůže dopadnout dobře. Jsme v zátoce, konečně, raduje se celé mé tělo. Všichni dostanou potápěčskou výstroj a hledají Nema. Já se schovávám do stínu, protože mi do skoku zrovna dvakrát není. Loď už se nekolíbá, vedle mě se grilujou ryby, maso a zelenina a uvnitř v kajutě se připravují hody. Saláty, ovoce, těstoviny, brambory. Všechno je načančané jako pro instagramery. 
Dám se do řeči s naším kapitánem a začíná mi být do skoku. To je nádhera! Pookřeje mi a jdu se potápět. Blbneme pod vodou jako děti, skáčeme z lodi, smějeme se do podvodních foťáků a na katamaránu je to najednou jedna velká party. Jako zákusek se servíruje domácí banánovej koláč a kopa čerstvého ananasu. To prostě nemá chybu.

Po několika hodinách se vracíme na pevninu. Naštěstí je cesta zpátky mnohem klidnější. Sedím na přídi, nechávám se šplouchat vlnama a přemýšlím o tom, že tohle musí být jeden z nejlepších zážitků na Mauríciu, i když jsem si ho trochu protrpěla. Vracíme se do hotelu a máme chvilinku volno. Myslím, že jsou to naše první dvě hodiny volna za ty tři dny. Jsem vyčerpaná a mám v plánu odpočívat.


Jenže mi do pokoje svítí tak nádherně zapadající sluníčko, že mi to nedá. Propojuju Olympus s telefonem a trdluju tam kolem dokola, abych Johnimu nafotila pár fotek s bříškem. A v tom slyším nějaké šustění. Je to Olivier, který se vydal hledat nejlepší úhel západu slunce a našel ho na mém balkónu. To mě těší. Odhazuju ostych, a když se ptá, jestli chci vyfotit, s nadšením přikyvuju. Olivier je Francouz, je z Paříže, je inženýr, fotograf a jako hobby si vede jeden z nejúspěšnějších instagramových účtů ve Francii. Dvakrát za měsíc si zaletí po světě na nějaký podobný trip, který mu prý mnohdy vydělá víc, než jeho měsíční plat. Na jeho instagram se podívejte TADY
Tak nejdřív vám ukážu ty moje fotky na samospoušť. 

A tady nastupuje Olivier

Nakonec jsme se u západu slunce potkali všichni u mého balkónu a ostatní začali vytahovat drony a 360° kamery. Já pak už jenom přihlížela celé té fascinující podívané a učila se od těch nejlepších. Rozhodla jsem se, že je nutné využít příležitost a každý den jsem se ptala na nejoptimálnější nastavení v nejrůznějších situacích. Naučila jsem se, jak se fotí v přímém slunci, jak při západu slunce, jak pod vodou, nad vodou, makro i mikro. 
A největší porce informací byla ze soudku: postprodukce fotek. Tam se totiž někdy děly divy.

 

Večer pro nás byla připravená večeře na pláži, kde byly stoly v písku, louče a místní tanečnice a hudebníci. Já měla asi čtyři čerstvé kokosy s plumérií a bylo to božské. Dostala jsem vždycky nějaké speciální jídlo, protože jsem nemohla mořské plody a jiné dobroty a hýčkali si mě, jak to jen šlo. Pozdě večer se všichni vydali do místního Le Banana Baru a já odjela taxikem do postele. Zavíraly se mi oči a potřebovala jsem si po tom celém dni odpočinout. 

Ponořila jsem se postele, poslala pusu do deštivé Prahy a během vteřiny usnula.

Den čtvrtý

Před grandiózní snídaní jsem si stihla ještě zaplavat v moři. A byl to ten nejlepší nápad. Není snad lepší probuzení pro tělo i mysl, než se jít ponořit do té sametové slané vody. Dneska byl ten den, kdy jsme se stěhovali do Zilwa Attitude hotelu. Tam už nás čekalo další nádherné uvítání a lekce vaření mauricíjských specialit a já se těšila. Cestou do hotelu jsme se ještě zastavili na jedné z nejkrásnějších pláží Maurícia – Mon Choisy.

Zilwa Attitude hotel byl menší boutique hotel, který měl naprosto nádherný výhled na Coin de Mare téměř odkukoliv. Stačilo jen pár minut, než jsem si ho zamilovala. Dostali jsme zástěry a kuchařské čepice a vrhli jsme se na tradiční maurícijské kuřecí kari. Byli jsme rozdělení do pěti skupinek a místní šéfkuchař pak vybral to kari, které se mu zdálo nejlepší. Nejdřív tedy přišel s návrhem, že všechny kari byly stejně vynikající, ale naše bouřlivá reakce ho donutila vybrat jeden. Náš to nebyl 🙂 
Já se samozřejmě úplně nejvíc těšila na dezert. To bylO smažené banánové těsto, které se podávalo se zmrzlinou. Já se jen tak někde mezi řečí zmínila, že mám ohromnou chuť na kokosovou zmrzlinu a během pár minut mi někdo zaklepal na rameno a přinesl dvojitou porci té nejlepší kokosové zmrzliny. 

I takové sladké divy se dějí na Mauríciu.

Po lekci vaření jsme se vydali do botanické zahrady. Miluju botanické zahrady. Připadám si v nich jako Alenka v Říši divů. Nebo spíš jako Tereza v botanické zahradě. V té maurícijské už jsem jednou byla. Moje sestra měla před sedmi lety na Mauríciu svatbu, takže jsme si botanickou nemohli nechat ujít. Tentokrát, když jsme došli akorát tak do půlky, když nás zastihnl obrovský slejvák. Většinou na Mauríciu trvá jen pár minut, ale tenhle byl vydatný a trval dobrou půlhodinu. 
My jsme se schovávali pod palmami a já si připadala jako nějaká Amazonka v pralese. Bylo to divoký a nádherný.

Večer jsme byli všichni pozvaní k Rani domů. Nikdo z nás moc netuší, co nás čeká. Přijíždíme do čtvrti, kde pobíhají psi, kohouti a děti. Vcházíme do  skromného bytu, který má plechovou střechu a příjemně jím profoukává. Vítá nás Rani a představuje nám celou svoji rodinu. Maminku, babičku, dceru, syna, manžela, synovce, dědečka. Ženy jsou v kuchyni, kde připravují nejrůznější místní speciality a my jsme dostali prohlídku bytu. Nechtěla jsem fotit, protože mi to přišlo nepatřičné, ale nejvíc mě zaujala modlitebna v ložnici, kde se každé ráno všichni modlí k hinduistickým bohům. Usedáme ke stolu, dostáváme jako dezinfekci místní rum a mně se protáčí panenky. Všichni, kromě mě, musí do dna. Všechno jídlo se připravuje rukama a my před sebe dostáváme banánový list. Jíst se bude taky rukama. Asi desetkrát si myju ruce dezinfekčními ubrousky, které tak trochu potají tahám z kabelky. Přemýšlím, jestli to oba přežijeme ve zdraví a pečlivě poslouchám, co to vlastně jíme. To bude dobrý, uklidňuju sama sebe, přece by nás sem nevzali, pokud by to bylo nebezpečné.



Když pominu mojí obavu z hygieny, byl to vlastně nádhernej večer. Hrálo se na kytaru, zpívalo, tančilo, nás holky zabalily do tradičního sárí a namalovaly nám henu na ruce. 
Mám ráda tyhle autentické zážitky, kdy jste alespoň trochu ponoření do místní kultury.
Tak krásný den a vy se příště můžete těšit na poslední článek z Maurícia o tom, jak jsme si půjčili auta a objevovali ostrov na vlastní pěst, jaká byla grilovačka na opuštěném ostrově a o výletu na vodopády.  

A ještě přikládám seznam všech i jejich profilů, kteří byli na Mauríciu: 










 

Vaše TerezaInOslo


Cesta na Maurícius – sponzorovaná Attitude Hotels a cestovní kanceláří Modrý Maurícius

Komentáře
Odebírat
Upozornit na
guest
4 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Maasha
Maasha
5 let před

Terezko to je krasny prosluneny clanek 🙂 ale byli jste nejspis snorchlovat,ne? Potapeni neni v tehotenstvi mozne. Je na Mauriciu co na snorchla videt? Koraly? Diky.

Markéta
Markéta
5 let před

Všechny fotky jsou krásný a článek super…ale ty těhu jsou stejně nejlepší!

Zápisky z cest a života v Anglii ⇨ Secrets of M

Pavel Života
Pavel Života
5 let před

Díky za krásný výlet a efef odkazy.

Šárka Fofoňková
Šárka Fofoňková
5 let před

To je překrásné. Děkuji za nádherný, virtuální výlet 🙂

Podobné články
4
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x