Manžel se loučí, na čele přistane další pusa. Pak klapnou dveře a je chvíli ticho. Do kterého se ozve nesmělé: „Spíte?“ A mu si začneme povídat. Je asi pět hodin ráno, začíná se pomalu rozednívat a my na sebe vybalíme naše ještě horký porodní příběhy, které jsou plné čerstvých pocitů obav, bolesti a obrovské porce zatím neuchopitelného štěstí. Přestože jsme ze sebe vydaly náš životní výkon, ani jedný se nám nechce spát. Popřejeme si dobrou noc, i když je ráno a pokoj zase utichne.
Přemýšlím, že je prima, že zatím pořád ještě necítím žádnou bolest. Velkou náplast na břiše radši nezkoumám. V ruce mám kapačku a na záchod taky nemusím. A tlumící léky fungují evidentně patřičně. Pravidelně nás chodí kontrolovat milá sestřička, které se pořád dokola ptám, kdy už budeme mít miminka u sebe. Bohužel je celá porodnice narvaná k prasknutí a my musíme být na JIP na gynekologii, kam miminka nesmí kvůli bakteriím přinést. Ptám se pokaždý, a už s tím musím být otravná. A pokaždý mám slzy v očích. Ale jsem tak unavená a oblbená, že mi to zatím moc nedochází. Něco mi našeptává, že mám ten den využít k tomu, abych nabrala sílu a mohla se o broučka pak postarat
Johni doma na pár hodin usne a hned brzo ráno zase přijíždí do porodnice. Moje představa, že budeme mít ten jeden pokoj, kde budeme moct být oba spolu i s Williamkem hned po porodu, se mi absolutně rozplynula. Někdy je to prostě úplně jinak, než jste si představovali.
Odpoledne přijíždí moje Barunka a na to taky nikdy nezapomenu. Objímám ji jako nikdy. Ví přesně, jak mi je. Nemusíme skoro ani mluvit, jenom jsme spolu a pozorujeme ten zázrak. Ten nejroztomilejší zázrak, kterej jsem kdy viděla.
A i když jsem si ten moment prvního setkání s Williamem představovala úplně jinak, byl stejně nádhernej. A v tu chvíli už jsem neřešila, že to mělo být před šestnácti hodinama. Byla jsem toho plná a už jsem ho nechtěla dát z náručí. Nikdy. Což úplně nešlo, vzhledem k tomu, že jsem se nedokázala skoro sama ani posadit. Břicho začalo občas přicházet k sobě a já začala chápat to, že tam bolest teprve přichází. Miminka nám vozili každé tři hodiny na „kojeni“, které vlastně ze začátku nebylo ani kojení.
Snažím se zvednout z postele. Sestřička mi pomáhá, dobelhám se do koupelny za velkých ovací, že mi to jde skvěle (to říkají všem! 🙂 a pořád nerozumím tomu, že mě mé tělo neposlouchá. Ta sprcha mě probudí z té mojí poporodní euforie, že tohle bude ještě bolet. A když se pak dobelhám zpátky do postele, jsem na sebe pyšná jako nikdy. Zvládla jsem to! Zavírám oči a těším se po těch nekonečných a náročných dvou dnech na spánek. Jenže, to ještě netuším, že máme na pokoji paní, která ohromně chrápe, a že za celou noc zamhouřím oko na pár minut. Vyčerpaná a zoufalá přežívám tu nekonečnou noc. Navíc slyším každičký zvuk z chodby, protože máme celou noc otevřený dveře. Plačící miminka, bouchání dveří, rozvrzaný vozíky brázdící chodbu, rozhovory sestřiček o plánech na víkend. Slyším snad i zvonění cukru, když si ho někdo ráno sype do kafe…
Naštěstí jsem byla poučená kamarádkama, ségrou a obrněná, že tohle je z nějakého pro mě neznámého důvodu velmi oblíbená věta v porodnici, kterou už slyšelo tolik z nás. A vždycky se najde někdo, kdo ji té prvorodičce, se kterou lomcujou poporodní hormony, chrstne do obličeje. Proč? To nikdo neví. Navíc všechny ty, které si proplakaly jeden celý den, že jim v porodnici řekli, že nebudou kojit, se nádherně rozkojily.
A pak přišlo to kojící rodeo. Kloboučky, lahvičky, příkrmy… statečně jsem se držela a odmítala. A protože se chystám o kojení rozepsat, prozradím vám ten sladký konec už teď. Kojíme. Dalo nám to zabrat, ale kojíme. A Williamínek je při papání nejspokojenější pod sluncem. A těším se, až dám ten článek dohromady. Samotnou mě totiž překvapilo, jak rozsáhlé téma kojení je. A jak jsou z něho najednou maminky vyjukaný. I já byla a prošli jsme si dlouhou cestu, kterou bych chtěla sdílet, protože může někomu dalšímu ve stejné situaci pomoct.
Odpoledne druhého dne jsem slavila, protože nás převezli na běžný pokoj. Já si dala druhou sprchu, která byla skvělá a zase po ní odpadla hned do postele. Je úžasné, jak velkou radost máte z pro někoho tak běžných věcí jako je sprcha, procházka chodbou. Převlíkla jsem se do nové košilky, vzala si náušnice, vyčistila pleť a spokojená a naprosto unavená odpadla zpátky do postele. Barunka i Johni za mnou jezdí každý den. A já se vždycky ohromně těšim. Na pokoji jsme dvě, s maminkou, se kterou jsme sdílely naší porodní cestu od samotného začátku hned po císaři a vzájemně jsme si návštěvy respektovaly. Když máte štěstí a připlatíte, můžete mít v Hořovicích nadstandardní pokoj, kde může spát i tatínek. Nám se bohužel nepoštěstilo… ale snažili jsme se přiblížit Norsku, kde je to naprosto běžné.
Na vizitu přichází moje paní doktorka, se kterou jsem rodila. Vysvětluje mi celou komplikaci porod a já pláču. Najednou se mi všechno vybaví. Tak silný momenty z porodního sálu, její hlas, její povzbuzení, že bude líp. Je úžasná. Ostatně jako všichni doktoři v Hořovicích. Na ty nedám dopustit. Všichni do jednoho byli naprosto profesionální a přitom tak mile lidští. Myslím si, že na ně budu nještě dlouho v dobrém vzpomínat.
Další blbá zpráva byla ta, že náš brouček začal mít náběh na novorozeneckou žloutenku. Věděla jsem, že je to poměrně běžné a my ji s John Erikem měli jako miminka oba. Paní doktorky na vizitě mi řekly, že já už bych mohla klidně jít druhý den domů, ale bude to záležet právě na výsledcích hladiny billirubinu v krvi Williamka. Takže se někde v sobě peru s myšlenkou, že by to mohla být naše poslední noc v porodnici. Jenže pak přišla sestra, koukla se na Williamka a pronesla: „Ježiš, ten je žlutej… no, to jen tak domů nepůjdete.“ A mně se veškeré sny o tom, že půjdeme brzo domů, rozplynuly a taky jsem to řádně oplakala. Někdy jsou holt sestry v porodnicích na mě asi moc syrové.
Johni přijíždí a Williamek už je přebalenej a převlečenej do jeho ovečkovýho body. Jede se domů. Je to hrozně zvláštní, přímo magický, když vycházím z oddělení šestinedělí. Najednou vidím vchod na porodní sály, kde to všechno začalo. A kde jsem před pár dny přicházela ještě s Williamkem v bříšku. Johni nese autosedačku jako kdyby byla z kříšťálu a já se pořád dívám kolem sebe a prožívám neuvěřitelně zvláštní moment. Jsme venku. Poprvé mi na tváře zasvítí sluníčko a mým tělem proletí neuvěřitelnej pocit štěstí. Sedám do auta, nasazuju brýle a jede se. Williamínek spinká. Stavíme se ještě v Hořovicích na matrice vyzvednout Williamkův rodný list a já málem umřu po těch všech schodech a nekonečných chodbách. Naštěstí je hned vedle matriky lékárna, kde se stavuju pro analgetika, protože to bolí jako čert. A spokojený Williamek nám spinká celou dobu až do Prahy. A my zase míjíme to ošuntělou benzínku, ceduli, pole a lány a poprvé s broučkem přijíždíme do garáže. Páni, tolikrát jsem si tenhle moment představovala v hlavě. A teď se to děje.
Vaše TerezaInOslo
Jo, pláč. Já jsem z okna svého pokoje v porodnici viděla na okna našeho bytu, takový to byl luxus, a pamatuju si jako dneska, jak jsem stála v tom okně a řvala jak želva, že nemůžu domů. A to jsem měla za sebou pohodový přirozený porod a bez odloučení vedle sebe zdravé miminko. Takže jste to zvládli moc dobře, a ty hormony vyplavované slzy k tomu všemu patří.Lea
Terezko,úplně to s Vámi prožívám.Jste moc statečná bojovnice!!!Doma je doma.Každý den je s dětmi krásnější a krásnější.A.
Milá Terezko, myslela jsem si, že si Váš článek přečtu v práci u ranní kávy, ale to nejde… Oči mám plné slz hned z prvních řádků. Vrátily se mi vzpomínky na moje dvě krásné holčičky…na moje dva porody, jeden takový, že jsme byli všichni rádi, že jsme obě přežily, druhý pohodový, dvouhodinový..Ty emoce jsou síla.. i po těch letech. Přeju Vám jen krásné chvíle. Martina P.S. knížku už mám objednanou od Ježíška
Terezko, díky za sdílení celého Vašeho příběhu. Musím říct, že už po prvních článcích o porodu, kdy jsi zmiňovala přístup některých sester z Hořovic, jsem z toho byla trochu rozčarovaná a četla jsem si potom i jiná hodnocení této porodnice. Vím, že má dobrou pověst a že tam jezdí rodit spousta žen z Prahy a docela mě šokovalo, že tak úžasné to tam není. Přijde mi, že v Praze se všichni fixují na Apolináře a Podolí, ale jsou tu i jiné porodnice a já jsem byla například maximálně spokojená v Thomayerově nemocnici. Už od porodního sálu (minimum lidí, minimum zásahů, okamžité přiložení miminka), tak hlavně na oddělení šestinedělí. Přímo pod krčskou porodnicí sídlí Laktační liga a myslím, že je znát, že tamější sestřičky jsou skvěle proškoleny, co se týče kojení, a opravdu skvěle poradily a pomohly. Z toho jsem tam byla nadšená. Neexistovalo, že by miminka zbytečně přikrmovaly, v první řadě se snažily maminku všemožně podpořit a rozkojit. Můžu Thomayerku jen a jen doporučit. Hodně mě mrzí, že druhé dítě tam asi neporodím, budeme se totiž stěhovat právě k Hořovicím, takže to bude nejspíš tam .. Aspoň už vím nač se připravit 🙂 Ono je stejně nejdůležitější, aby vše probíhalo jak má, potom snad ani nemá takový vliv, v jaké porodnici člověk rodí. Každopádně to oddělení šestinedělí v Thomayerce bych vynesla do nebes a pokud pražské maminky zvažují, ať tuhle porodnici neopomíjejí 🙂 Ať se Vám daří! Klára
Terce se chystám naps mail, ale Vám chci říct, že já jsem rodila nedávno v Hořovicích a byla jsem nadšena. První dvě děti v Podolí. Všechny jsem měla císařem a tenhle poslední císař byl můj nejkrásnější porod a zážitek. Tak krásné shledání s miminkem jsem si snad neuměla po předchozích císařech ani představit. Kudy chodím tudy Hořovice chválím a doporučuju. Byla jsem velmi spokojena, tak se nebojte. Bohužel měla možná Terka smůlu na "horší" sestry. Přeju Kláro krásý zážitek a přivítání s miminkem.
Teri? chtěla bych něco napsat mailem? kde najdu mail? díky
Děkuju za komentář, Hořovice jsou úžasná porodnice, mají skvělé doktory, krásné prostředí, vyjdou vám vstříc, ale bohužel některé sestry…
Email: terezainoslo@gmail.comBudu se těšit
Věřím, že určitě existují i mnohem horší porodnice, ale 7 akutních císařů za večer a oddělení miminka od maminky na mě nijak úžasný dojem nedělají, nemluvě o těch sestrách 🙁
Terezko, děkuji za sdílení Vašeho průběhu porodu a první chvílí s Williamkem. Přijde mi, že přibývá stejných zkušeností s porodnicemi a je mi z toho smutno. Hlavně nepochopím to oddělení od Williamka takovou dlouhou dobu, to muselo být šílený. Mám za sebou dva porody, dlouhé ale přirozené a sdílím s Vámi tu důvěru v tu sílu spojení maminka-miminko, že prostě kojení společně zvládneme, doma sami si taky poradíme, když bude vše v klidu a soukromí. Skvělá zpráva je, že po druhém porodu už Vás berou jako zkušenou maminku a moc si Vás nevšímají 🙂 Mějte se s Williamkem krásně, užívejte podzimních procházek 🙂petinka
Já už snad žádné (po)porodní příběhy číst nebudu, nebo si děti nikdy nepořídím. Zní to spíš jak kdyby Vás propustili z vězení a ne z nemocnice… Obdivuju Vaši pozitivitu a že jste se tím nenechala rozhodit, teď už bude určitě jen líp!
Naopak, čtěte, čtěte, ať se tomu vyhnete. České porodnictví má sice možná dobrá čísla (jak která teda), ale přístup mnohde jak za krále Klacka.
Žádná sestra v porodnici tam není pro to, aby matkám ubližovala. Většinou mají mnohaleté zkušenosti a umí poradit, otázka je, jestli jsou některé maminky ochotné naslouchat. Dneska má každý spoustu věcí načtených teoreticky, každý má po přečtení několika diskuzí na internetu pocit odborníka v porodnictví a jasnou představu toho, co nechce. Často pracují hormony a únava na plné obrátky, člověk si spoustu věcí bere mnohem víc, než normálně a někdy je ta komunikace oboustranně náročná. Ano, některé sestry jsou vyhořelé, spousta přepracovaných, ale to je v každém zaměstnání., takže bych to nepaušalizovala. Chtěla bych vidět spoustu sluníčkových, ochotných a vždy se usmívajících prodavaček, servírek, bankovních úřednic atd.
Souhlasím s předchozím, kombinace hormonů a všemožných nereálných a romantických očekávání zákonitě vede k tomu, že maminky jsou z porodu rozčarované a zklamané. Přitom stačí změnit úhel pohledu – pobyt v porodnici není žádná luxusní dovolená, ale jsou to přece jen tři-čtyři dny, to se dá vydržet a navíc ta doba je jako nic v porovnání s devíti měsíci, které už maminka s děťátkem prožila a hlavně s dalšími měsíci a roky, které s ním prožívat bude.
Teri,nádhernej článej! Jsem ráda,že konečně někdo píše vše jak doopravdy je! Jsi úžasná! Semnou hormony lomcovaly strašně ,ta bolest a tělo co je jak gumový,no hrůza…a štve mě,že spoustu maminek nepřizná tu unávu,bolest,pláč a hraje si na hrdinky jak to všechno byla brnkačka.. díky I.
Krasny clanek ale opravdu me mrzi situace a chovani nekterych sestricek v porodnich! Mely by byt oporou a ne novopecene maminky zbytecne stresovat. Bohuzel se to deje velmi casto. Kojeni je opravdu veda. Ja treba ze zacatku resila, ze mala je na prsu pricucnuta skoro porad a musela jsem se obrnit proti recem jako ze mam malo mlika a ze ji to urcite nestaci. Ale kojeni neni jenom o utiseni hladu, je to hlavne o kontaktu. Tak at vam kojeni jde porad jako dosud! A uz bude jenom lip!
Separace dítěte a oznámení, že má žena blbý prsa na kojení, by snad měl bejt trestnej čin. Ne nadarmo z porodnice odchází plně kojenych jen 82% dětí – vlastně ještě docela vysoký číslo, když dostanou takovouhle "podporu". Myslím, že by nemocnici prospěl feedback, aby to konečně přestalo. Každá žena má pro své dítě naprosto perfektní výbavu, potřebuje jen dobrou a laskavou radu a mít miminko u sebe, ne někde plačící na sesterne. Terezo, jste dobrá, že jste to ustála. Všem prvorodickam přeju sílu na to poslat protivný personál do… a pozvat si ihned do porodnice vlastní laktační poradkyni.
Teri… Jsi statečná a skvělá máma 🙂 A mně se při čtení vrátily vzpomínky už skoro 3,5 roku zpátky, kdy se narodila naše prvorozená princezna, ve 30. týdnu, s komplikovanym poporodnim stavem. Viděla jsem ji naživo až třetí den, pochovat jsem ji mohla po týdnu na pár minut a domu ji propustili po dlouhých a nekonečných 10 týdnech. A vsechno, i to, jak čekáš na to "zítra vás pustíme domů", i složitý rozkojovani, kloboučky, odsávačka…Nakonec jsem kojila až do samoodstavu v 18m, kdy jsem čekala druhý poklad a malá už mlíko nechtěla. Teď je z ní zdravá slečna a já jsem ráda, že tohle všechno je už jen ve vzpomínkách. A jo, lidské (ženské) tělo je zázrak. Žasnu, jak se dokáže měnit a přizpůsobovat.Přeju hodně sil a energie, ať se vám všem třem daří! Lucka
Díky za sdílení tak intimních okamžiků, jste úžasně inspirativní tím svým pozitivním přístupem a viděním světa. Taky mě překvapilo, že Hořovice mají tak dobrou pověst a přesto tam pracuje někdo, kdo je schopen říct "co to máte za bradavky?!". Škoda, že kvůli takovým vyhořelým sestrám/doktorům je spousta žen, které nevěří vlastnímu tělu a nedostane se jim potřebné podpory a potom bohužel nekojí. Jste skvělá, že jste to ustála a šíříte osvětu! K.
Teda, v Horovicich jsem cekala lepsi pristup, nez co pises. V Motole byl pristup ke kojeni lepsi…Ale jedna VELKA poznamka k cisari. Ty svaly se nerezou, ale roztahuji. Taky jsem po cisari, manzel sedel za sklem a videl vse. Stoji 2 lekari proti sobe a ty svaly roztahuji, aby se dostali k deloze a az tam se zase rizne. Tech tisice svalovych vlaken by nikdy nesesili…
Ahoj Terezko, Hořovice jsou "moje" nemocnice. Zde se léčím, pracuji i jsem porodila svou dceru. Porod jsem měla dlouhý a nevzpomínám na něj moc ráda (přiznám se, že jsem vyšilovala protože jsem nedokázala zpracovat tu bolest), kontrakce mi šly do stehen, takže epidurál nepomohl, PA mě zklamala, když mi řekla, že mi to jít do stehen nemůže (tak jsem si to asi vymýšlela), po nekonečném tlačení mi musela PA přitlačit na břicho protože se mi malá vracela pořád zpátky (vím, že se to nemá, ale díky bohu za to, že to udělaly). Od prasknutí vody do samotného porodu uběhlo 15h. Šestinedělí jsem taky proplakala, malá byla neuvěřitelně spavý novorozenec, dokonce tak moc, že místo kojení spala a tak šla s váhou dolů pod povolený limit. Se mnou cloumaly poporodní hormony a já bulela a šíleně jsem se o ní bála. Sousední maminka šla domů a my musely zůstat v porodnici. Až pak se nám začal někdo konečně věnovat, malou jsme otírali studeným hadrem, pořád jsem jí musela poňoukat, aby nespala a povedlo se. Dnes pořád kojím a budu asi až do puberty protože se malá nedá odbýt 😀 Ani nevím proč vám to sem píšu, asi to ze sebe potřebuji dostat a zpracovat to 🙂 Terezko, mějte se krásně a ať vám dělá William jen a jen radost.
Páni, tohle byl tak silně napsaný a prožitý článek až mi to vehnalo slzy do očí a vyvolalo mateřské pudy 🙂 Jsem ráda, že to sdílíš takhle otevřeně a obdivuju, jak to umíš citlivě napsat.Williamkovi jenom zdraví, málo nemocnic a ať jste doma už spokojení 🙂
Ty tvoje světloučce modré kalhoty (tepláky) už z fotky vypadají tááák pohodlně a měkkoučce. 🙂
Rodila jsem akutnim cisarem den pred planovanym a nemenila bych! Dite chtelo ven samo, ale nemuselo se nikde cpat. Porod rano a dalsi den rano uz mi ho dali nastalo, aniz bych o to uplne stala. Ale nebylo mi nic, bricho bolelo jen pri kojeni trosku. A to jinak me boli uplne vsechno. Kojila jsem hned, dokonce jsrm musela odsavat, ostatni holky po prirozenych porodech jen zavidely. Takze to uplne nesouvisi. Takze za me cisar pecka a klidne bych za nej zaplatila milion, kdyby to po mne nekdo chtel! Jen abych nemusela rodit. A zadny krvaceni v sestinedeli je jen fajn bonus!
Děkuji za krásný článek. Já se zase pro změnu v porodnici dozvěděla, že mi kojení nejde, protože mám malá prsa. No bývala bych si koupila větší, ale spolehla jsem na to, že stejně jako jiní savci od koček až po delfíny, to zvládnu i s těma malýma :-). Dnes už se tomu směju – po složitějším začátku jsem úspěšně odkojila obě svoje děti. A jak to ta malá prsa skvěle zvládla :-). Některým lidem holt empatie moc neříká, je to o lidech, ne o nemocnicích. Přeji hodně šťastných chvil s miminkem.
Terezko, od mého porodu je to sice UŽ půl roku – wow, to tak hrozně letí!! Ale při čtení Tvého článku se mi to všechno vybavilo jakoby to bylo včera. Úplně si pamatuju tu touhu být konečně doma a taky tu bezmoc, když mě můj drahý opouštěl a já zůstala se Sárinkou v porodnici. Je to neskutečně emotivní období, tak moc, že si to neumí nikdo představit – jen mámy 🙂 Děkuju, že jsi mi to všechno připomněla ♥
Ach jo, jsem neonatolozka, uz ne v CR a asi bych na oddeleni sestinedeli instalovala skryty kamery. A pak se vsichni divime, ze rada zen voli (pro me neprijatelny ze zkusenosti) porod doma nez porod v porodnici. V dobe, kdy je zena matka nejzranitelnejsi by si takove sestry mely radeji kousnout do jazyka a jit pracovat na chirurgii. Vzdyt staci tak malo. Povzbuzovat, spravne vest, podat pomocnou ruku a priroda uz si poradi. Jsi moc statecna Terezo, ze te to nerozhodilo natolik, aby to kojeni neslo. Ja pracovala v Podoli a vim, ze nektere sestry byly drsne i tam, ja vzdy drzela s maminkami a detmi, protoze pro ty tam jsem, ze jo. Jste moc krasna rodina a je dobre, ze o vsem otevrene pises, i o tom neposlouchat blby kecy. Mejte se vsichni tri krasne 🙂 Luba
"Všichni do jednoho byli naprosto profesionální a přitom tak mile lidští." To teda nevim, kdyby na me stekala sestra ze mam vadny bradavky, tak ji asi neco omlatim o hlavu ja nebo manzel. Souhlasim s komentarem nade mnou, nedivim se ze zeny chteji rodit doma.
Tato webová stránka využívá soubory cookies. Více informací.
Tato webová stránka využívá soubory cookies.
Soubory cookies jsou krátké textové soubory, které internetová stránka odešle do Vašeho prohlížeče. Umožňují internetové stránce zaznamenat informace o Vaší návštěvě, například zvolený jazyk a podobně. Následující návštěva stránek tak pro Vás může být snazší a příjemnější. Soubory cookies jsou důležité, neboť bez nich by procházení sítě Internet bylo mnohem složitější. Soubory cookies umožňují lepší využití naší internetové stránky a přizpůsobení jejího obsahu Vašim potřebám. Soubory cookies používá téměř každá internetová stránka na světě. Soubory cookies jsou užitečné, protože zvyšují uživatelskou přívětivost opakovaně navštívené internetové stránky.
Relační (tedy dočasné) soubory cookies nám umožňují propojovat Vaše jednotlivé aktivity po dobu prohlížení těchto internetových stránek. V okamžiku otevření okna Vašeho prohlížeče se tyto soubory aktivují a deaktivují se po zavření okna Vašeho prohlížeče. Relační cookies jsou dočasné a po zavření prohlížeče se všechny tyto soubory vymažou. Trvalé soubory cookies nám pomáhají Váš počítač identifikovat, jestliže opětovně navštívíte naši internetovou stránku. Další výhodou trvalých cookies je to, že nám umožňují přizpůsobit naše internetové stránky Vašim potřebám.
V souladu s ustanovením § 89 odst. 3 zák. č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, v účinném znění, si Vás tímto dovolujeme informovat, že naše internetové stránky využívají pro svoji činnost soubory cookies, tedy Vaše soubory cookies, včetně trvalých, zpracováváme.
Internetové prohlížeče obvykle obsahují správu souborů cookies. V rámci nastavení Vašeho prohlížeče tak pravděpodobně můžete jednotlivé soubory cookies ručně mazat, blokovat či zcela zakázat jejich používání. Pro více informací použijte nápovědu Vašeho internetového prohlížeče. Jsou-li cookies povoleny, lze toto nastavení internetového prohlížeče považovat za souhlas se zpracováním osobních údajů. Prohlížeč je nástrojem zprostředkování souhlasu.
K personalizaci obsahu a reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze naší návštěvnosti využíváme soubory cookies. Informace o tom, jak náš web používáte, sdílíme se svými partnery působícími v oblasti sociálních médií, inzerce a analýz. Používáním internetových stránek vyjadřujete souhlas propojením následujících služeb: Google.
Soubory cookies využíváme, kromě účelu uvedeného v předchozím odstavci, pouze pro měření návštěvnosti webové stránky.
If you disable this cookie, we will not be able to save your preferences. This means that every time you visit this website you will need to enable or disable cookies again.
Tato webová stránka využívá služeb Google Analytics pro ukládání anonymních údajů o návštěvě.
Please enable Strictly Necessary Cookies first so that we can save your preferences!
