Ojíněné, zmrzlé, klidné a naprosto úchvatné Oslo

Tyhle nádherné pomalé dny v Oslu, kdy si můžu dělat, co se mi zachce… Dneska bylo na severu opravdu úchvatně. V ulicích po ránu nikde nikdo, u Opery se překřikovali racci a ledové desky se v moři klidně pohupovaly. Já jsem se procházela po místech, která mě lechtala ve vzpomínkách. 
Miluju. 
Miluju se tu jen tak vznášet ve svojí hlavě a rovnat všechno do kapitol.

Z hotelu mě po ránu něco táhne ven. Ani jsem nevěděla, kam mířím. Jdu tam, kam nohy nesou. Najednou procházím ulicí, kterou jsem před šestou ranní procházela celá uzívaná snad stokrát. Po pravé ruce tenkrát otevřeli nádherný svatební salón a já snila o tom, až třeba jednou si tam půjdu vybírat ty svatební. Hned naproti je kavárna, odkud jsem kontrolovala poslední dokumenty před posláním přihlášky na Univerzitu v Oslu. A o pár kroků opodál to je. Pascalova conditori. Z postranní garáže, odkud vždycky vyjížděl Pascal, najednou vyjíždí velké černé auto. Málem se mi zastaví srdce. Jako tenkrát. Vyčistila jsem filtry? Doplnila jsem makronky? Legrační, i po těch čtyřech letech. Auto pomalu dojede a zastaví na červenou. Ta je tak dlouhá, že stihnu dojít před kafebar, všimnout si Pascala za volantem a ještě si prohlídnout ceduli s denní nabídkou. Jsem celá roznervóznělá. Jako tenkrát. Červená se stále červená jakoby na ni někdo zapomněl. To je snad ta nejdelší červená světa. Přestanu hrát to divadýlku potulné cizinky, kterou ze všeho nejvíc zajímá cedule před dveřm a na Pascala mrknu. On se usměje od ucha k uchu a už mě objímá a dává pusu. Vypadá, že je vážně rád, že mě vidí. Mrkne na mě a pobídne mě, ať jdu dovnitř a dám si na něj kafe. 
Ani mu nestihnu říct, že už jsem tu Univerzitu dostudovala, toho Nora si vzala, že se z mých krátkých spisovatelských pokusů na blogu stal dvakrát blog roku, a že o tom všem vlastně teď píšu knížku, ve které bude i jeho jméno.

Ani nevím, co to do mě vjelo, ale celá ta situace mi připadá naprosto kouzelná.

Stojím tam na rohu a usmívám se. Myslím, že klidně i několik minut. V téhle kavárně jsem si zažila chvilky. Všechna ta norská nedorozumění a křik jedné nevrlé paní, proč tady zaměstnávaj lidi, kteří ani nemluví norsky. Všechno to učení na zkoušky mo pauzách a balení makronek do noci, abych si v obchodě opodál mohla koupil vysněný bílý piano. Slzy na záchodě, když jsem nechtěla, aby někdo poznal, že mi máma sakra chybí. A slzy štěstí, když jsem v zadní místnosti dostala od Johniho zprávu, že jsme vyhráli aukci a ten byt koupili. I to poslední kafe, do kterýho jsem si kápla slzu a všechny ty úsměvy mých stálých zákazníků, kteří si pamatovali moje jméno a učili se ode mě roztodivný věty na přání v češtině. 

Všechno je tam zapečetěné v těch oprášených hrnkách v policích a já mám radost, že tam kus mě, alespoň v paměti samotného Pascala, zůstal.

Racci se procházejí po ledu jako modelky a já se zas procházím kolem nového Munchova muzea, které mi roste před očima. Vlastně celé Oslo mi tak trochu roste před očima. Na bílém mramoru Opery se blyští jinovatka a život chutná tak nějak – skvěle. Z modré tašky vytáhnu notes a všechno si zapisuju. Všechny pocity, barvu oprýskaných dveří na našem starém domě i kolik je schodů až do Ekeberg parku.
 
Výhled na Oslo fjord mi bere dech. Nebo jsou to možná ty schody, nevím. Usedám do útulné kavárny, kde mají křišťálový lustr a výhled všech výhledů. Tam i kdyby podávali tu nejhorší kávu ze všech, stejně se tam vrátila. Uvnitř sedí postarší pán, dvě kamarádky na kávě a já. Jedna holka, která kouká na fjordy, všechno pro vás poctivě dokumentuje a dá si zákusek s horkou čokoládou ještě před tím, než spořádá dýňovou polévku a křupavými krutonky.

Přemýšlím, jak skvělé vlastně je trávit čas sama se sebou. 

A to je to, co mi v Praze asi nejvíc chybí. Už si ani nepamatuju, kdy jsem vlastně naposledy byla sama se sebou. A přitom mi to dělá tak dobře. Konečně mám čas na výmýšlení bláznivin, na čtení knížek, které jsem nedočetla, na podcasty při procházce a na plánování nenaplánovatelného. 
A co vy? 
Trávíte sami se sebou rádi čas? 
Zkuste to. A nemusíte hned letět do Osla. Můžete si odběhnout od lidí do kavárny, nebo si v restauraci dát nějaké dobré jídlo a sklenku vína a jen tak si ho vychutnat. Sami se sebou. Nebo jít třeba do kina a pak se cestou domů projít městem. Uvidíte, třeba to právě vám, taky chybělo a načerpáte novou energii.

Krásný den z Osla a budu se těšit na to, jak si to užijete ? 🙂 
Vaše TerezaInOslo

Komentáře
  • Ha Ja napsal:

    Terezko, ty to umíš tak krásně napsat jako bych tam byla s tebou, užívej si co to jde ….umíš to skvěle -hned bys mne nakazila…..

  • To je krása, jednou bych se tam chtěla podívat. Přeju, ať jsou všechny dny v Oslu takové jako ty první. ❤

  • Nádherný článek! 🙂 Oslo se mi líbí a moc! Třeba se tam někdy podívám. 🙂
    Mr. Kev

  • Mila Terezko, tve clanky mi dodavaji mnoho sil do dalsich dni(a myslim, ze nejen me). Z tveho psani jde uplne citit ta atmosfera melancholie a lednoveho Osla. Pamatuj si, ze vzpominky je to nekrasnejsi, co si muzes uchovat v mysli naveky. To ti nikdy nikdy nevezme. Nuzes byt na sebe pysna, jakou cestu jsi za tech par let usla a co vsechno jsi dokazala. Moc ti fandim a uz se nemohu dockat tve knihy! :-*

  • Unknown napsal:

    Už se vážně těším na knihu! Můžu se jen zeptat – co je zač ta průhledná kulatá konstrukce v lese?
    Jitka P.

  • Krása, krása! Užívej si to tam jak jen to jen půjde:)) A taky se chci zeptat!! Co je ta průhledná konstrukce v lese na posledních fotkách?:))

  • Moc pěkný článek i fotečky. Těší mě, že si to tam užíváš. Vždy je dobré alespoň na chvíli vypnout a být jen sám se sebou. Měj se tam hezky! 🙂

  • Marie Hrušová napsal:

    Dobrý den Terezko,na Váš blog jsem narzila náhodou, jste jmenovkyně mojí dcery, která má též cizince za manžela.
    Líbí se mi to
    Jen bych se chtěla zeptat co vlastně děláte ? někdy nevím gymnastika a dál ??
    Nějak mi nebylo jasné- bože to víte jsem generace 19+ děti a život
    ZDRAV=IM mhr

  • Marie Hrušová napsal:

    Ještě se mi nelíbí Vás komentář bude vidět po schválení ?? no pls ??
    mhr

  • Amy Morgan napsal:

    Terezka krásne si to opísala. Čas pre seba potrebujeme všetci. Osobne si práve až v takej chvíli uvedomím, ako veľmi ma neustále venovanie sa práci, iným ľuďom a iným veciam unavuje. A pritom mi úplne stačí stráviť sama aspoň jeden deň v týždni! Má to doslova magické účinky 🙂 Nehovoriac o tom, že práve v takomto čase dostávam tie najlepšie nápady 😀

    LadyinBlack

  • Podobné články