Wings for Life – jak jsem běžela svůj první běžecký závod

(8.květen 2016) Zatažené závěsy. Měkká postel. Načechrané polštáře. Tady něco nehraje. V tom se na mě
rozsvítí fosforeskující tričko s velkým nápisem “Wings for Life” a moment
ospalé zmatenosti je tatam. 

.

Město: Bratislava
Hodina: osmá ranní
Čin: běh
Wings for Life



Krásný event pro dobrou věc, který mě dokázal posledních
čtrnáct dní vytáhnout skoro každé ráno z postele. Nejsem zrovna běžecký typ a
nikdy jsem nebyla. Tak by se možná hodilo představit to málo z mé běžecké historie. 


Na letních
soustředěních jsem vždycky končila čtvrtá, pátá, protože na sprintech mě
vždycky předběhly dlouhonohé gymnastky. Když mi můj první kluk řekl, že bych
měla běhat, abych s těmi mými svaly nedopadla jako Serena Williams, místo
toho, abych se na něj vykašlala, šla jsem běhat. Byla to muka. Vůbec mě to nebavilo
a vůbec jsem nechápala, proč to někdo dělá. Uznávala jsem názor, že vás sport musí bavit a musí být kreativní.  

.

Běh se svou monotónností a nudou kreativní aktivitě opravdu nepřibližoval.
.

Běžela jsem vždycky jen pár minut a jen tak tak popadala dech. Prostě ztracený případ. Sváděla jsem to na svoji strukturu svalů, která je z gymnastiky natrénovaná na rychlou akceleraci a tím jsem svou běžeckou aktivitu na pár let odepsala. V osmnácti jsem se pak vykopala běhat po pláži, když jsem studovala angličtinu v San
Diegu. ani nevím, co mě to tehdy napadlo. Jo, už vím, narost mi zadek a necítila jsem se ve svém těle dobře. hala jsem vždycky před mým surfovým dýchánkem na vlnách. Běhala jsem bosa. Bez
hudby. Poslouchala jsem pravidelné vlny a pozorovala kormorány. Ti létali v
dokonalých šipkách jen kousínek nad oceánem, že vás chvílemi ovívali dlouhatánskými křídly. Zbožňovala jsem každičký moment. Běhání na pláži totiž nemá
chybu. To, jak pumpujete plíce zdravým soleným vzduchem. To, jak se vám boří
chodidla do plného písku. To, jak vám kůži prostupuje slunce. To, byl moment, kdy mě běh (delší než sprint na trampolínu) snad poprvé začal bavit. Když jsem pak
vyběhla doma, zase rychle mě to přešlo. Učinila jsem rozhodnutí: běhat se bude
jen u moře. Když jsem se pak odstěhovala do Norska a po dvou letech sekla s
gymnastikou, běh byl tou nejlevnější možnou variantou, jak zůstat fit. O co
jednodušeji se to řekne “jdu běhat”, o to těžší je to vážně udělat.  Začátky ve vytahaných teplácích a okopaných
teniskách byly krušný. Když jsem pak k narozeninám  dostala nádherný neonový botky na běh, už
nebyl čas na výmluvy. Sice jsem párkrát sama na sebe zkusila variantu, že neonky se budou nosit jenom na famózní příležitosti – jako je courání se s holkama po městě, nebo nedělní výlet. Nakonec jsem v nich vyběhla a už je nesundala. Nikdy mě nikdo neučil, jak běhat. Prostě jsem vyběhla a
naslouchala tělu.

Ostatně
tak v životě dělám většinu věcí. Prostě je dělám. Podle sebe. 

Jak mě to baví a
jak cítím, že je to dobře.


Zebří
Na oslavu od Johniho

Běh
mi pomohl ustát pár životních kopanců a zoceloval mojí vůli. Dokonce jsem přišla i na mou vlastní terapii během. Článek o ni TADY. S každým dalším
vyběhnutím za ranního rozbřesku jsem si dokazovala sama sobě, že můžu. Že to
zvládnu. Nesčetněkrát jsem to ráno vzdala a pak si to celý den vyčítala. Když
jsem pak poprvé uběhla deset kilometrů, byla to pro mě neuvěřitelná vzdálenost.
Připadala jsem si, že mi patří svět. Připadala jsem si, že jsem pokořila
světový rekord a trochu jsem nechápala, proč to ty kolemjdoucí ale vůbec nezajímá. 

 Vždyť já uběhla první desítku, sakra!


Když
mi pak přišel email od PUMY, že by byli rádi, abych byla jejich ambasadorkou v
běhu  WFL v Bratislavě, měla jsem obrovskou radost. Hned na to přepadl pocit velké
zodpovědnosti. To už nebude: „půjdu si jen tak vyběhnout a až se mi nebude
chtít, zabalím to“. Přecejen mě budou poměřovat s Usainem :)) Měla jsem dva
týdny a přistoupila k tomu zodpovědně. Velmi zodpovědně. Brala jsem to jako takovou moji malou výzvu naučit se správně běhat.

Vyslechla všechny rady, tipy, triky, pročetla pár běžeckých blogů a časopisů a dala do kupy vlastní scénář přípravy
na závod. 



Ten spočíval v omezené stravě bez sacharidů, tréninky čtyřikrát až pětkrát týdně, dostatek spánku a nula alkoholu a kávy. Občas rovinky, jindy dlouhé tratě. Tři dny před závodem jsem se pak běžecky úplně odrovnala, za dva dny se mé tělo zregenerovalo a poslední večerní výklus před závodem byla tečka mé mini-přípravy.

 
Běh Wings for Life pořádá tradičně RedBull a celý výtěžek z registrace startovného po celém světě jde na výzkum léčby poranění míchy. Heslo závodu je: „We run for those who can’t!“ – „Běžíme pro ty, kteří nemohou.“ Letošní ročník běželo celkem 130,732 (!) závodníků na 34 oficiálních lokacích po celém světě. Zajímavé na tomto je běhu je to, že všichni běžci vybíhají ve stejný čas. Přesně třicet minut po startu vyjíždí Catcher car rychlostí 15km/h (po určitém času auto zrychluje), které když vás chytí, jdete z kola ven. Vy tedy musíte běžet v určitém tempu, abyste dosáhli vysněných kilometrů. Jsem celkem ráda, že jsem neběžela v zemi, kde se běželo v noci. I když bych si někdy ráda vyzkoušela, jak pracuje vás mozek. Slyšela jsem leccos, tak bych se o tom jednou ráda přesvědčila na vlastní kůži. Jednou


Noc před závodem se jdeme ještě s Bridget jemně proběhnout. Spíme v hotýlku úplně ve starém centru a jemným klusem se prodíráme skrz bujaré hosty nočních podniků. Původní plán bylo proběhnout se k večeru, ale protože jsme se snažily asi hodinu zaparkovat v Bratislavě, pak jsme hodinu a půl čekaly na jídlo na promenádě – v mém případě nutnou sacharidovou bombu, která mě měla druhý den nakopnout k maximálnímu výsledku (o carb-loading jsem se už mírně zmiňovala v článku TADY), musely si ještě nakoupit všechny nejrůznější gely a ionťáky, tak jsme vyběhly až kolem desáté večer. Pak padly do postele a probudily se do našeho závodního dne.

V našem stejnokroji se procházíme až na místo, odkud se vybíhá. Natáčíme ještě krátké rozhovory a medailonky a mezi davy nadšených běžců rozehříváme svalíky. Už je jen pár minut do startu a my přešlapujeme ve štosu závodníků. Atmosféra je skvělá a mnou pumpuje adrenalin. Můj první běžecký závod začíná za pár minut! Ještě rychle zkontrolovat tkaničky, spustit Puma track aplikaci, která nám bude hlásit, jak daleko je Catcher car, které když vás dožene, jste z kola venku. Většina závodníků vypadá vysportovaně a velmi zodpovědně. To mě vždycky trochu znervózní. S Bridget máme vlastní góly. 

chci dát dvanáct.

Z reproduktorů hraje hudba, davem se šíří obrovská vlna energie a na velké obrazovce se střídají živé vstupy z celého světa. Jsme připravené. Hlasitě odpočítáváme a na Queeny „We Are the Champions“ vybíháme. Dereme se davem, který téměř stojí. To je prý ale úplně normální na podobných běžeckých eventech. Já jakožto benjamín začínám být mírně nervózní, protože vážně stojíme na místě. Takhle mě to auto chytí hned. Konečně se po pár minutách rozpohybujeme a já už vím, že už chci příště vybíhat z přednějšího sektoru. Musím si držet pace (min/km) kolem šesti, takže musím po líném začátku přidat. jsem rozhozená a je vedro. 

Někde na pátém kilometru

První dva kilometry vstřebávám davy lidí. Snažím se jim utéct, kde to jen jde. Někdo to vzdává po pár set metrech a já hraju vlastní kličkovanou. Probouzí se ve mně soutěživá Tereza a pořád se dívám na appku, jestli správně počítá a běží. Přichází první občerstvovací stanice a vypadá to jako, když vidí divoká zvěř vodu po půlročním suchu. Vzdávám to. Držím ještě pár kilometrů. Postupně začínám přicházet na to, jaká to byla blbost vzít si legíny. Vaří se mi hlava na sluníčku a podle mě se mi i kouří z nohou. Držím. Dostávám se do módu, kdy už začínám být pasivní a jen tak běžím. Moc nepřemýšlím, dýchám tak akorát a hraju svoji vlastní virtuální hru „předběhni otylku“. Vybírám si silnější jedince, než jsem já a snažím se je vždy decentně předběhnout. Tím mi v mé vlastní přihlouplé hře přibývají body a skáčou hvězdičky a posouvám se do dalších levelů. Na této hře vydržím snad do desátého kilometru. Vedle trati postávají skupinky lidí, kteří nás hlasitě podporují a já při každém plácnutí od nich nabírám další síly. Přichází krize na pátém kilometru. Trochu se to nehodí, protože právě na tom pátém kilometru má čekat kamera a udělat ještě nějaké  záběry „v pohodě“. Sedmý kilometr běžím do kopce a nabíhám na most. Moje nohy pracují a já začínám pociťovat jemňounkou zimnici, která mi vždycky proletí tělem. Trať se vylidňuje a běží se skvěle. Na desátém kilometru poskakuju štěstím a pořád myslím na to, jak Johni doma sleduje přímý přenos a vidí online, kam až jsem doběhla. Od dvanáctého kilometru už pomalu začínám vyhlížet Catcher car, protože mi dochází síly. Zatím jsem se zastavila jen na pár metrů, když jsem si chtěla v klidu vypít ionťák. Poslední metry urputně srkám gel a modlím se, ať už to zatracené auto je tady. Pokouším se zrychlovat, ale jde to ztuha. 

Mám dost. Konečně projíždí kolem mě a já na 12,66 kilometru slavím. 
Sama. Zpocená. Rudá. A ukrutně spokojená.

 

Sedám si do stínu, a když přiveze bílá dodávka záchranné balíčky, připadám si jako opálená hrdinka, které právě shodily balíček s jídlem na opuštěný ostrov. Najednou v davu vidím pána, který úplně vypadá jako můj táta. Má i stejný styl chůze. Volám na něj a dostane se mi rozpačitého výrazu. Jsem asi trochu mimo. O pár minut později ke mně dobíhá Bridget, která skoro dala desítku, vítězoslavné objímání a chvilku na to nasedáme do busu, který nás veze do víru dění. Přebíráme medaile a potichu i nahlas fandíme těm, kteří ještě běží. Po hodině, co se couráme po promenádě a popíjíme oslavný sekt od Johniho, kroutíme hlavou nad těmi, kteří ještě stále běží. Neuvěřitelný. Nejhorší na tom je fakt, že jdeme do hotelu, kde si dáme sprchu, pak usedneme do restaurace a ještě stále někdo běží. Celosvětový výherce – Ital Giorgio Calcaterra uběhl neuvěřitelných 88,44km. A výherkyně v ženské kategorii byla Japonka Kaori Yoshida s 65,71 kilometry. Neuvěřitelný a obrovský aplaus pro všechny. Já jsem se svým 11.889 místem v ženské kategorii po celém světě celkem spokojená 🙂 Příště dám dvacku.

Z celého závodu se vybralo úžasných 6,6 miliónu eur, 
které poputují na výzkum poranění míchy. 

  



Děkuju PUMA teamu za nádherný zážitek, veškeré zázemí a nekonečnou podporu.

Vaše TerezaInOslo

P.S. A protože bych si přála nakopnout i vás, můžete se těšit v příštím týdnu na velkou soutěž o pět běžeckých PUMA balíčků, ve kterých budou veškeré nezbytnosti, které k běhu potřebujete. Já už se těším ohromně, protože vypadají skvěle!! Jsou dvě barevné varianty. Tak bedlivě sledujte, ať to nezmeškáte. Budete soutěžit?

Fotografie: oficiální fotografové PUMA při WFL
PUMA – sponsored

Komentáře
  • Anina napsal:

    Fuuu! Gratuluji! Já jsem nikdy neběhala, a když už jsem začala, prešlo mě to po pár metrech. 🙁 Je to trošku škoda, protože při sedavém zaměstnání by se člověk měl trochu protáhnout. Jinak přeji pěkné ráno a užívej samoty. 🙂 PS: Možná díky tomuhle článku začnu i běhat.

  • Terezko, tomu říkám pořádný kopanec po ránu! V těch tvých běžeckých začátcích se úplně vidím. Dřív sem běh nesnášela, měla jsem ho zprotivený ze základky, kde jsme dělali sprinty. Já byla vždycky ta neohrabaná Jitka, která byla někde mezi posledníma (což vlastně platilo v jakémkoliv sportu) :D. Teď jsem ráda když dám 3 km a mám pocit že vyplivnu plíce. Ale musím říct, že mě to chytlo (kroutím nad sebou hlavou).
    Závod musel být fakt pecka a zkušenost k nezaplacení. Tleskám k necelým 12 km. Pro mě je to nepředstavitelná meta :))

    Krásný víkend a pozdravuj Brno. Jitka

    • Tereza In Oslo napsal:

      Jituš, moc děkuju a mám radost! Já jsem taky měla běh jako nějakou povinnost. A i 3 kilometry se počítají 🙂

      Krásný večer a pozdravy celé rodině!
      Vaše TerezaInOslo

  • Klerwonder napsal:

    Moc tě obdivuju Terez, jak si se dokázala překonat a pravidelně na sobě makáš! Kromě mojí samotné mysli jsi i ty mým motivátorem, pamatuju si, jak si mě před 2 roky napumpovala k tomu, abych vyběhla do Tater a zvládla jsem šílený převýšení. Děkuji ti za to…
    a soutěže se určitě zúčastním, nové oblečení na běh mě vždycky ještě víc nakopne k dalším startům, tak zkusím štěstíčko. Měj krásný den 🙂

  • Lenka Gútová napsal:

    Gratulujem 😉 V mladosti som beh doslova NEZNASALA.. ale pri turistike so psom, sme casto zbiehali a nejako sa z toho stal beh a zacalo ma to bavit… a uz je to mozno aj cez 5 rokov, co si cupitame….
    Ja uz sa neviem dockat, ked bude maly na svete a po zime kupime kocar na behani 😉 a konecne zacnem zas behat… teda zacnem este predtym, ale so psami bez miminka 🙂 a na sutaz sa tesime… 😉 tento rok som planovala polmaraton tu v Trondheime, ale kedze mam tesne predtym termin, tak mi to nevyjde 😀 (este minuly rok, sme sa dohodli s kamaratkou, ze pobezime cokolvek 5, 10, 21, 42km alebo stafetu a jedine, co nas ospravedlni je tehotenstvo :D) a bum… ja nebezim 😀 minuly rok bezal prave maraton tu v Trondheime priatel a mal vysnivany cas pod 3h… a dal to za (2:51:53) celkovo 15ty a vo svojej kategorii 5ty.. Som bola na neho velmi hrda 🙂 a ja mam tiez jeden sen/ciel.. bezat to dalsi rok, ale teda len polmaraton a s kocikom 😀 tak snad natrenujem dovtedy 😀

    • Tereza In Oslo napsal:

      Leni, jste milá. Wow! Přítelovi moc gratuluju! To je pro mě zatím dost nepředstavitelné!

      Tak se budu těšit na další novinky od Vás 🙂
      Krásný večer a posílám pozdravy
      Vaše TerezaInOslo

  • Určitě budu soutěžit :-). Jsem totiž taky nebehaci typ, co chce běhat :-D. A ty jsi moc šikovná, jak jsi hecla sama sebe a zvládla to!Je to super pocit, když člověk překoná sám sebe!

    • Tereza In Oslo napsal:

      Jupíííí 🙂 Tak to mám radost a pevně doufám, že Tě to vykopne ráno z postele!

      Taky jednou hecneš, uvidíš. A jak na sebe pak budeš pyšná 🙂
      Krásný večer.
      Vaše TerezaInOslo

  • Mart1ina napsal:

    Teda Terezko, obdivuju tě! Já u se k běhání odhodlávám asi rok, ale ted přes léto bych opravdu chtěla začít běhat, tak jsem na sebe zvědavá 🙂

  • Anonymní napsal:

    Úplně zbožňuju tvoje články a musím říct, že fakt o tom běhání uvažuju, (i když asi až půjdu poprvé tak někde umřu na půl cesty, nemám žádnou fyzičku, ale aspoň sem už začala chodit do pátého patra pěšky cca 2x denně:D) a vezmu sebou čtyřnohýho parťáka, tak třeba nás to chytne oba…na soutěž se těším, výhra by byla skvělá motivace jak začít 🙂
    eM

  • Podobné články