Vyhlašuju válku virtuální realitě aneb zase jednou jsem se rozčílila v tramvaji

Je podzimní den. Úplně normální podzimní den. Ráno vyjde slunce. Lidé jdou do práce. Snílci píší v kavárnách. Děti zlobí. Čaj se vaří stejně rychle jako včera a cibule štípe v nose. Všedně všední den, až na to, že se stane něco nevšedního.

Něco, co mi ještě dlouho nedá spát. 
A něco, co s vámi prostě musím sdílet.
.


Jedu zachumlaná do teplé bundy tramvají. Vlasy mám stažený do rozdováděnýho drdolu a poletující vlásky drží šedá pletená čelenka. Ta, která mi už pár let hřeje zmrzlý uši. Držím se upatlaného madla a na rameni mám tašku, ve které se pyšní dvě knihy, které jste mi doporučili na dovolenou. Voní novotou a já mám takovej pocit, že se nemůžou dočkat až je otevřu ještě o trošku víc než já. Zívám únavou. V hlavě si už po několikáté přemítám svůj imaginární seznam věcí. Vznáší se v něm různě velké bubliny nezbytností, které musím před odjezdem stihnout, zařídit, zabalit. Některé bubliny jsou obalené fosforeskujícím oparem, kolem jiných zase poskakují vykřičníky. No, kdybych vám měla ztvárnit ten svůj poletující seznam myšlenek, myslím, že byste se celkem divili. Bubliny různě přehazuju sem a tam a vybarvuju je myšlenkama a jsem z toho všeho mírně nervózní. Zdá se totiž, že se to absolutně nedá stihnout. A v tom… 

V tom si toho všimnu. Slečna, paní, dáma, ani sama nevím, která sedí na sedačce pode mnou, brouzdá na displeji po písmenkách. Běžná situace, jenže v tom nad textem zahlédnu něco povědového. To je náš obývák!“ – „To jsou dýně na našem stole. Ona čte můj blog!“ hrkne ve mně. 

Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Rozbuší se mi srdce a seznam nezbytností se rázem rozplyne. 

„Zachovej klid, Terezo.“ „Chovej se normálně.“ „Přece tady nebudeš skákat jako sedmiletej spratek, že jsi tu někoho načapala v tramvaji, jak čte tvůj blog.“ okřikuju sama sebe. Když v tom mě napadá geniální nápad. Přímo před čtenářkou zabořenou do mých slovních cukrlátek je totiž volná sedačka. Sednu si na ní a až „oběť“ zvedne hlavu, usměju se a slušně pozdravím. V tu chvíli se domnívám, že je to ten nejlepší nápad světa. Sedám si na sedačku před „oběť“ a adrenalin mi pumpuje celým mým tělem. 

Poskakuju tam, jak malý dítě, kterýmu se chce na malou. 
Čekám, až zvedne oči a já budu moct udělat to svoje malý pukrlé. 

Nic se neděje. Pozoruju tu osobu zabořenou do mého světa. Těch několik vteřin je nekonečnejch. Možná jsou to minuty. Neztrácím naději a vyčkávám. Dávno už jsem přejela tu mojí zastávku, ale tuhle bravurní a jedinečnou situaci přeci nemůžu pokazit. Už už si nacvičuju, co řeknu a jak se usměju a… najednou slečna v šedém kabátu s tmavě modrou šálou se sklopenýma očima se obmotá kolem tyče, zmáčkne tlačítko, dveře se otevřou a je pryč. Já tam sedím jako opařená. Ani nedutám. Jen z okýnka očima křičím „Néé, kam jdeš?!!“ 


Tahle scénka přece měla dopadnout úplně jinak. Tohle mělo skončit tím opravdovým setkáním. 

A my to obě promeškaly. Naštvala jsem se. Ne na tu slečnu v modrý šále. Ale na ten virtuální svět, kterej vyhrál válku nad realitou.

Kolik běžných věcí zmeškáme tím, že je hledáme ve virtuálním světě? Haló, my se prostě nemůžeme nechat úplně strhnout. Vždyť nám ten opravdový život proteče mezi prsty. Ten, ve kterém potkáváme lidi z masa a kostí. Ten, ve kterém někomu můžeme udělat radost milým úsměvem. Ten, ve kterém chválíme lidem šály a opravdu jim to řekneme. A ten, ve kterém kolemjdoucí požádáme o radu. Nenechme si uplynout ten opravdový život sledováním toho virtuálního. 

Internet nám dává obrovské možnosti.
Někdy ale bere víc, než dává. 

Teď zvedněte hlavu. Rozhlédněte se kolem sebe a vnímejte. Rozhlížejte se. Jen tak pozorujte. Mluvte. Rozjímejte. Dýchejte. Objímejte. Milujte. A žijte opravdově. Říkejte lidem, že se vám líbí, co dělají. Skládejte poklony. A ne jen ty virtuální. Vnímejte sebe i vaše okolí. Třeba právě teď někde kolem vás stojí někdo, kdo může udělat váš den krásnější. 
A já vám slibuju, že až někdy budu sedět před vámi v tramvaji a vy si mě všimnete, předvedu vám to svoje pukrlé. Těším se na to! A slečně, paní, dámě čtenářce v šedém kabátu s modrou šálou, která jela ve středu odpoledne z Anděla v devítce vzkazuju, že s Tebou ráda zajdu na kafe 🙂 

Konec hlášení a krásný večer. My jdeme balit!
Vaše TerezaInOslo



P.S. A ještě něco vlastně mám na srdci. JEDNO VELKÉ DĚKUJU letí ke každému z vás. Je tu totiž finálová desítka v Blogerce roku a já fandím a tleskám všem těm šikovným dámám, které mám po boku. Děkuju, že jste mě tam poslali! Jste boží! 🙂 Teď už přišel čas, abyste podpořili tu vaší oblíbenou svým hlasem a ukažte jim, že vás baví jejich psaní a myšlenky. Není totiž krásnější pocit, než vědět, že vám čtenáři fandí a podporují. A pokud byste chtěli podpořit blonďatou holku, co vás možná někdy pozoruje v tramvaji – můžete kliknout TADY, uděláte jí prej radost 🙂
Komentáře
Odebírat
Upozornit na
guest
18 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Kristýna Červenková
Kristýna Červenková
7 let před

Moc pěkný článek! 🙂 Tolik ses připravovala a nakonec to nevyšlo, chudáku. 😀

Jitka Šrůtková
Jitka Šrůtková
7 let před

Hlas už z mého e-mailu odletěl a já doufám, že se slečna, paní, dáma čtenářka v šedém kabátu s modrou šálou najde a budeš mít možnost jí to pukrlé předvést :).

Hezký večer měj 🙂

Anonymní
Anonymní
7 let před

a to všechnop pise blogerka, ktera trn virtualni svet vytvari.,,

Anonymní
Anonymní
7 let před

🤗 velmi pekny clanok.. krasnu dofcu..

Katka Šugárková
Katka Šugárková
7 let před

Roztomilá historka na dobrou noc 🙂 třeba jen nebyla ještě ta správná chvíle na to se potkat, ale doufám a věřím, že se slečna nakonec najde, takovou příležitost si nemůže nechat utéct! Držím palce 🙂

Virginia Musca
Virginia Musca
7 let před

To je tak milé a sladké, ach! Ted bych nejradši napsala, ze jsem to byla ja a mohly spolu na kafe ��, ale treba se mi taky jednou postesti, Haha �� doufam, ze se slečna brzy najde a uzij si dovolenou Terii ❤️

Petra Preissová
Petra Preissová
7 let před

Nádhera. Začetla jsem se až jsem měla takové to krásné chvění,jako ty, když jsi čekala na pohled slečny v modré šále. Díky Petra

Michaelatravelz
Michaelatravelz
7 let před

To bylo ale hezké „setkání“! A za sebe musím říct, že chvílemi jsem při čtení článku ani nedutala, povedl se. 😀

Michaelatravelz

Barbora Moravcová
Barbora Moravcová
7 let před

Taky si tvé články čtu v tramvaji a doufám, že Tě v ní potkám 🙂 akorát jezdím asi jinou trasu. Děkuji za to, že píšeš Terez, umíš lidem předat tolik pozitivní energie.
:*

Čerf
Čerf
7 let před

Moc pěkný zážitek, dovedu si ho velmi dobře představit i s tím bušením srdce a dalšími projevy. Nedávno jsem zažil něco podobného v Řecku, ale tam k osobnímu kontaktu nakonec došlo, protože padlo nahlas moje jméno. A zdálo se mi, že to pěkně bušilo na obou stranách! 🙂

Anonymní
Anonymní
7 let před

Achjo, jak mi tyhle články chyběly! Jsem ráda, že poslední dobou se vrací stará Terezka, která píše ty články, kvůli kterým jsem ji začala číst. A ačkoliv s tebou už pár let prožívám, tak ti moc přeji úspěch v práci a chápu, že času není moc, ale přecijen je občas škoda, že to je na úkor blogu, vlastně kvůli kterému tvá firma vznikla:) a doufám, že po blogerce roku se to zase nevrátí do starých kolejí… byla by to totiž škoda.

Jana

Verča
Verča
7 let před

Článek jsem přečetla se zatajeným dechem 😉 Určitě nám dej vědět, zda jste se se slečnou/paní našly 🙂

Adéla Skládalová
Adéla Skládalová
7 let před

Nádherný článek 🙂 Přála bych ti, abyste se se slečnou z autobusu ještě někdy potkaly 🙂 Třeba si tenhle článek někdy v busu přečte .. 🙂

Sky Skyler
Sky Skyler
7 let před

Moc hezký článek. Ten se fakt povedl 🙂 Krásnou dovolenou!

VeVe
VeVe
7 let před

Nadherny clanok, aj fotky, joj taka pohodicka z neho ide 🙂
Mna len mrzi, ze takto casto napises celorocne 🙁 teraz sa to nakopilo, to je pravda, ale to pripisujem tomu, ze ide hlasovanie Blogerka roku :(. Hlas ti dam, ale slubis aspon, ze sa v tomto polepsis aj mimo tohto obdobia? 😉

Lucie
Lucie
7 let před

To o čem tu Terko píšeš, by si měl každý uvědomit a řídit se podle toho. Internet a technologie jsou na jednu stranu skvělé věci, na tu druhou, vše má své záporné stránky. Já jsem se podobně rozhněvala nedávno při čekání na autobusové zastávce. Na lavičce tu seděl dědeček s vnučkou. Holčička (mohla chodit maximálně do druhé třídy) upřeně hleděla do telefonu, nejspíše hrála nějakou hru. Dědeček vedle ní si nervózně mnul ruce, pokukoval po ní a očividně nevěděl, jak by si získal její pozornost. Nevěděl, jak s ní má mluvit. A dívenka od telefonu ani jednou za celou tu dobu nevzhlédla. V tu chvíli mi toho dědy bylo neuvěřitelně líto. Měla jsem chuť k dívce přijít, vypnout jí telefon a říci, ať se věnuje svému dědečkovi, protože až jí tohle jednou dojde, může už být pozdě. Žijeme ve zvláštní době, až mi z toho je někdy hodně smutno. Proto jsou články jako tento Tvůj tak důležité. 🙂
S pozdravem Lucka

Markéta
Markéta
7 let před

Terezko, na jednu stranu je vtipné, jak jsi "načapala" slečnu v tramvaji, na druhou si člověk uvědomí, jak je to smutné. Máš pravdu a přiznávám, že nejednou dělám to stejné – využívám cestování autobusem, vlakem, metrem, apod. k vyřízení emailů a jiných věcí na mobilu. Třeba i čtení blogů 🙂

Secrets of M

Je to zvláštní doba…

Karolína
Karolína
7 let před

takže za to vlastně můžeš ty; díky tvému článku ani nezvedla hlavu 😀

Podobné články
18
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x