Všechno špatné je k něčemu dobré, aneb jak se mi rozplynul plán A

Life

11. července 2012

Místo: Ségry obrovský gauč, spící pes na mém klíně
Hudba: Jason Mraz
Snack: Žlutý meloun & prosciutto

Vždycky si říkáte, tak a teď všecho klape podle plánu. Máte před dovolenou, pracovali jste až až a zasloužíte si utéct do nějaké vzdálené oázy klidu. Já už v té své vysněné oáze jsem, ale začátek mojí dovolené nebyl jako z filmu, možná nějaké hloupé komedie. Nejdřív výron a pak zpráva, která se řadí do těch hodně špatných… Inu, každá blbá zpráva s sebou nese i něco dobrého. To se přeci říká, konejším se. Zatím hledám, jak z toho vybruslím a kam mě to posune. Říkáte si, že je to konec světa, ale časem, zpravidla několik měsíců až let, vám něco rozloupne oči a vy si uvědomíte, jak to vlastně pro vás bylo tak dobré.
.

Tak se nedám ani tentokrát. Trochu té inspirativní nálady, ne? Jednou jsem četla nějaký výzkum, kde lidé měli odpovídat, zda jsou spokojení se svým životem a co by na něm změnili, kdyby mohli. Valná většina byla toho názoru, že by strávila více času se svými nejbližšími, změnila by práci na něco, co je baví a inspiruje, a více by cestovala. Zuby nehty se držím názoru, že by lidé měli dělat to, co je baví. Ve většině případech se ale po střední škole vrhnete na vysokou, ale ve skutečnosti si ani nejste jistí, jaké je vaše oblíbené jídlo a už vůbec ne, čím vlastně jednou chcete být a proč. Proč se Vám tohle v Norsku nstane? Neexistují žádné přijímací zkoušky. Všechno se odvíjí od vašeho průměru známek za celé čtyři roky na střední škole. V Norsku neexistují rozdíly mezi úrovní jednotlivých škol, čímž se geniálně odbourají tak otravné přijímací zkoušky na vysoké školy, které známe z ČR. Do dneška jsem opravdu nepochopila systém českého školství, kdy studenti humanitních předmětů musí nazpamět znát většinu z toho, co je v osnovách bakalářských státníc. Norský systém podporuje, aby čerství „maturanti“ vyrazili do světa cestovat, poznali sami sebe a hlavně to, co je dooopravdy baví a čím se jednou chtějí živit. S každým rokem navíc Vám vaše body narůstají. Dopadá to pak tak, že většina studentů po střední škole vyráží objvovat svět, učit se jazyky, poznávat jak to ve světě doopravdy chodí a až když jsou si zcela jisti, zapíšou se podle jejich průměru na vysokou školu, kam je přijmou. S nástupem na univerzitu dostanou automaticky studentský plat, jehož minimální část splácí, až když má stát totální jistotu, že to nijak neohrozí jejich životní úroveň, a studentský život může začít.

Kam tímto příspěvkem mířím? Pomalu a jistě si chci plnit další životní plány, které jsem si vysnila jako dítě. V první třídě jsme psali, čím chceme být. Napsala jsem aranžérka květin. Neříkám, že chci dělat kariéru v květinářství, ale každé splnění i malého snu Vás posouvá o několik set mil kupředu. Vaše sebevědomí ucítí, že si s trochou štěstí můžete splnit vše, co chcete. Chci zkusit, jestli to opravdu tak funguje.

Tak mi držte palce, bude to asi dlouhá a těžká cesta k tomu mému snu. Krásné ráno Vám přeji 🙂

Vaše TerezaInOslo