Up in the air…

29. ledna 2014

Klasická fotka z letadla už přistála na Facebooku, já spokojeně usrkávám horký čaj a dojídám drobky z jablečno-skořicového muffina. S odlepením od země se vždycky povznesu nad problémy, myšlenky i životní domněnky. Nikdy předtím jsem si v letadle nic nekoupila, především proto, že to zkrátka nikdy nezapadalo do naší finanční situace a s kručením v břiše jsem to vždycky s vodou napuštěnou na záchodě nějak dobrnkala. O vysněných náušnících od švédské designové značky Snö of Sweden, které jsem pokaždé na letišti v Oslo okukovala, ani nemluvě. Dneska s čajem v ruce koukám z okna se spokojeným úsměvem se zamýšlím, kam jsem se za ty dva roky a pár měsíců v životě posunula… na uších se mi klimbají ty nádherné náušnice… 🙂

Na letišti v Oslu mám jeden můj oblíbenou toaletu, je stejná jako těch dalších 34, pro mě má ale v sobě něco spirituálního a její návštěva se stala takovým mým malým rituálem před každým letem. Má obrovské zrcadlo a nikdo na vás nespěchá, protože v Oslo na letišti nejsou nikdy! fronty na toalety. Vždycky se na chvíli zastavím a podívám se do toho velkého nablýskaného zrcadla, většinou ohromně natěšená, ať už letím, kam letím.

V letadle máte vždycky spoustu času na i ty nejniternější myšlenky, já si teď zpětně promítám, jakou Terezku si v zrcadle za ty desítky pohledů pamatuju. Poprvé jsem se tam na sebe culila od ucha k uchu, zamilovaná až po uši, s nádhernýma zážitkama z mé ze seznámení s rodičema mého nového norského přítele, který mi koupil letenku, abych se podívala poprvé za ním do Norska. Od té doby se toho tolik změnilo… Následovaly desítky dalších pamětí, které utkvěly v mé hlavě. Tereza s berlema, to když jsem si udělala výron jako prase a nemohla závodit za Norsko na Nordic Championship. Slzy jsem držela tenkrát na krajíčku, ať už to bylo bolestí, či zklamáním. Ty slzy jsem už ale neudržela o necelé tři týdny později, když jsem letěla domů, po zprávě, že mi zemřela máma. To byl asi ten nejhroznější pohled… pak jsem domů létala každý měsíc a v zrcadle se na mě rádoby usmívala Terezka plná dojmů, která se prala s obrovskou životní ztrátou i novým životem na severu. Zase berle, to když jsem před ohromně vydřenou třítýdenní dovolenou šla běhat, jak moc jsem se těšila domů, a udělala další výron…začátek zaslouženého volna se zkrátka moc nevydařil. Další s houslema, které jsem vezla do Prahy k mému houslaři, který mi upravuje housle už od 5 let. Fotka s novým zásnubním prstýnkem, to když jsem ho letěla všem blízkým ukázat a oznámit plán svatby a z očí mi zářilo štěstí a ohromná zamilovanost. Pak zase s norským obrovským kloboukem a vlajkama – to bylo do Dánska na Mistrovství Evropy fandit snoubenci. Pokaždé, když se na sebe v tom kouzelném zrcadle podívám, jsem dospělejší, moudřejší, vyrovnanější a (většinou)) ohromně natěšená na další let do života…