Tereza In Miami

Nasedáme do obrovského letadla a necháváme se unášet směr Miami. Uvelebíme se na sedadle 43 D a E, já vytáhnu knížky a těším se na těch skoro deset hodin letu. Miluju lítání. Vždycky jsem milovala lítání. Ve vzduchu mám totiž nespoutanou fantazii a napadají mě věci, o kterých nemám na zemi ani páru. Letadlový čas je pro mě tak trochu posvátný. Nevím proč, ale v letadle je to jeden z mála prostorů, kdy nemám výčitky, že odpočívám. A tak ohromně moc se na to vždycky těšim. V letadle se taky řeší taková milá dilemata: film, nebo knížka? Káva nebo čaj? Přátelé nebo Big Bang? Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy jedla letadlové jídlo, ale to, které donesli tady  (American Airlines) bylo přímo excelentní. Vynikající těstoviny se sýrovou omáčkou a sušenými rajčaty, za které by se nemusel stydět ani Jamie Oliver. Vrcholem večeře byla čokoládovo-čokoládová naprosto geniální zmrzlina. Všichni jsme lovili poslední kapky toho čokoládového skvostu a v tom jsme do toho vlítli. Začalo to trochu nevinně pár turbulencemi. Nikdo tomu nepřikládal velkou pozornost, to je přece v letadlech běžné. Jenže tohle úplně tak běžné nebylo. Po deseti minutách ústavičného houpání se v letadle začali lidi kolem nás modlit a polovina letadla svírala v ruce papírové pytlíky. Já se snažila nevěnovat turbulencím pozornost, ale po několika propadech letadla jsem začala mít strach. Drtila jsem Johnimu ruku a on mi šeptal do ucha, že to je v pořádku, že to jsou jenom turbulence. Všechno bylo zatím v mezích, až do doby, kdy letušce za námi ujelo pár slov a evidentně to zas tak v pořádku nebylo. Kapitán letadla za pár vteřin znovu cestující „uklidňoval“, že jsme neočekávaně vlétli do místa velmi silných turbulencích, a že to bude trvat ještě dobrou půlhodinu. Ti, kteří byli už úplně zelení zezelenali ještě víc. Letadlem byly cítit postupně se naplňující pytlíky a lidé začali panikařit. Takové turbulence a propady letadla jsem ještě nikdy nezažila. Mladé Švédce tekly slzy a já si asi poprvé za svůj život v letadle bála. Tak strašně moc. Svírala jsem Johnimu ruku a odpočítávala každou minutu. Lidé kolem zvraceli synchronně do pytlíků a letušky se jim snažili ze sedadel posílat vodu s rozpuštěním práškem. 

Je nádherný teplý miamský večer a my máme hlad. Projdeme se po kolonádě, která je plná pompézních aut, jako kdyby v každém druhém vozil Edward Vivienn a vplujeme do jedné z restaurací. Objednáváme jeden pořádnej burger s hranolama a salát s tuňákovým steakem. Cpeme se, usrkáváme nekonečný mangový daiquiry a pozorujeme sobotní život. Na Americe mě vždycky ohromně baví to, že to všude vypadá jako z filmu. Dlouhý pláže, po kterých všichni běhají a boří se do písku, kolonáda zaplněná roztodivnými modely, světýlka a noblesní párty všude kolem. Máme ještě pořád časový posun a o půlnoci usínáme oba ve stoje. Svalíme se do obří postele a chrníme až do rána, kdy na nás čeká pořádaná americká snídaně a organizovaný výlet po Miami.