Proč jsem se fotila s Václavem Havlem na zahajovacím konzertě Pražského Jara a kdo je „holčička z plakátu“?

Během jednoho týdne jsem se dostala do velkého finále v boji o
hlavní roli v reklamě Komerční Banky na Pražské jaro a vedle běžných
hodin (3-4x týdně) trávila veškeré volné soboty, někdy i neděle cvičením s paní učitelkou
od sedmi hodin od rána. To bylo něco. Byla jsem z domova ale pěkně vycepovaná, tak jsem ani necekla, možná jsem se jen trochu po ránu šklebila.
Potkávala jsem významné lidi, kteří se rozplývali nad
mými bílými vlasy a prý nevázaným humorem. Na velké poradě, kde se
tenkrát mělo rozhodovat, kdo hlavní roli dostane, sedělo dvanáct pánů, kteří
chtěli, abych jim v lepším případě říkala „strejdo“, v tom horším mě
chtěli houpat na koleni a být oslovováni „dědo“.  Stála jsem
tam před těma všema strejdama a dědama a myslela na to, kdy už konečně
dostanu tu slibovanou zmrzlinu. Netušila jsem, že přede mnou sedí
nejvyšší rada významných mužů z Komerční Banky, kteří budou mít to poslední slovo. Chtěli po mě, abych hrála se zavřenýma očima a točila se dokola (dodnes nerozumím tomu, čemu to mělo pomoct) a stříleli na mě jednu otázku za druhou. Já se prý slušně
usmívala, odpovídala a mrkala. Pak přiletěla ta zásadní: „Terezko, ty jsi vždycky
chtěla hrát na housle, nebo tě přihlásila maminka?“ Nehlídaně mi z pusy
vytryskla odpověď, že to teda můj nápad nebyl, protože já přece vždycky
chtěla hrát na buben, ale mamka o tom nechtěla ani slyšet. A bylo vymalováno. Odzbrojovací
odpověď mi zajistila peprný celý následující rok a další dotáčky rok po
té, uznalé pokývnutí od Václava Havla a Dagmar na zahajovacím konzertu
Pražského jara, pár článků v novinách a časopisech, a billboardy po celé
Praze.

Bylo mi obrovskou ctí

Tenkrát jsem moc nevěděla, která bije. Chodila jsem nakupovat se
stylistama, a každý den natáčení mně někdo dělal krásný lokýnky. Líbilo
se mi to, hlavně to jídlo. Pořád se mě někdo ptal, jestli nemám hlad, nebo nejsem unavená. V tom druhém případě toho moc nezmohli, dotáčky v
Obecním domě byly od půlnoci do čtyř do rána a já se tam tak klimbala a
dělala, že mě opravdu baví hrát s tím obrovským orchestrem a italským
dirigentem Gaetanem Delogu. To jméno se mi vrylo do paměti, stejně jako
jméno režiséra reklamy Věrčáka, který těsně před zahajujícím konzertem
Pražského jara vrazil do skleněných dveří bytu a dorazil s velkým
spožděním, celý pořezaný. 


Vedle vydřených hodin cvíčení na housle mi dala tahle zkušenost nádhernou příležitost zahrát přímo Václavu Havlovi a ten se na mě přívětivě usmál a pokývnul hlavou. Podepsal mi noty a naši se tetelili pýchou a říkali, že to je zážitek na celý život. Já byla drobek. Za vydělané peníze jsem chtěla zařídit pokojíček, ve kterém jsme pak bydleli se ségrou až do mých 21. A dnes? Dnes jsem neuvěřitelně vděčná za tak nádherné zážitky, obrovskou čest potkat se s Václavem Havlem a bílé šatičky, které jsem měla na sobě i dětské osminkové housličky mám schované pro svoji dceru. 

A mohlo to být klidně i tenkrát, kdy jsem si poprvé uvědomila, že když do něčeho vložíte ohromné množství energie a výsledek zatím nevidíte, jednou přijde. Po těch pro mě nekonečných hodinách trpělivého cvičení na housle jsem dostala příležitost, které se ne neříká a dodnes si jí ohromně vážím. Byla to obrovská dřina, ale pro mě je to dnes zkušenost k nezaplacení. 

Tak i přestože zatím nevidíte ten přínos a výsledek vašeho snažení, nevzdávejte to, přijde. Musíme ale být trpěliví a nepřestávat bojovat! Takže já jdu na další motivační dopisy… 

Po
napsání článku mi ty vzpomínky nenechaly jen tak zapomenout. Vím, že tu
reklamu máme někde schovanou na půdě na VHS kazetě. Kousla jsem se a
řekla, že ji najdu. Po hodinách strávenýh v reklamních archivech mě napado kontaktovat přímo reklamní agenturu T.T.V. Ani
jsem nevěřila, že ještě pořád existuje. Je neuvěřitelné, jak dnes můžete
někomu napsat email z druhé strany Evropy a za pár dní vám přijde
odpověď a s reklamou a pozdravem od samotného režiséra Věrčáka. 

Jsem
dojatá… a neuvěřitelně vděčná, že jsou na světě lidé, kteří vám odpoví
i na zcela nepodstatný email…  


Voilá… reklama z roku 1997