„Po 17 letech zpět ve světě českého show businessu“

Life

24. července 2012

Bylo mi sedm. Klasické pondělní odpoledne. Po škole mě mamí vyzvedla a jedeme na hodinu houslí do
lidové školy na Petřinách. Držím housle pod krkem a paní učitelka
Kovárnová se mě zvídavě ptá, co jsem prý měla k obědu. Ostatně jako
každou hodinu. Teprve po pár letech jsem pochopila, že opravdu neměla
žádnou úchylku ptát se mě každý den, co zase bylo ve školní jídelně za
blemc, nýbrž, že všechen ten zájem o jídlo byl ve znamení dobré
učitelské lsti, jak housle nedržet křečovitě bradou s jazykem za zuby. V
tom se ale ozvalo tiché zaklepání. V půlce nedořečené věty o tom, jak
čočka s párkem plavala v másle, vkročila do učebny hnědovlasá paní s
milým výrazem.

Momentka z focení

Chvíli si něco s paní učitelkou šeptaly a už už mě vláčely do velkého sálu v přízemí. Paní učitelka se na mě šibalsky usmívala a pomrkávala a já v bačkůrkách s houslema musela brát schody po dvou, abych těm dvěma stačila. Během chvíle stojím uprostřed sálu a hraju „Kočka leze dírou“. Od tohoto momentu se mi tak trochu změnil život. Během jednoho týdne jsem se dostala do velkého finále v boji o hlavní roli v reklamě Komerční Banky na Pražské jaro a vedle běžných hodin (4x týdně) trávila veškeré volné soboty cvičením s paní učitelkou od 7 hodin od rána. Potkávala jsem významné lidi, kteří se rozlývali nad mými bílými vlasy a prý nevázaným humorem. Na velké poradě, kde se tenkrát mělo rozhodovat, kdo hlavní roli dostane, sedělo 12 pánů, kteří chtěli, abych jim v lepším případě říkala „strejdo“, v tom horším mě chtěli houpat na koleni a být oslovováni „dědo“. Bylo mi 7. Stála jsem tam před těma všema strejdama a dědama a myslela na to, kdy už konečně dostanu tu slibovanou zmrzlinu. Netušila jsem, že přede mnou sedí nejvyšší rada papalášů z Komerční Banky, kteří budou mít hlavní slovo v rozhodování. Stříleli na mě jednu otázku za druhou a já se slušně usmívala a mrkala. Pak přiletěla ta zásadní: „Terezko, ty jsi vždycky chtěla hrát na housle, nebo tě přihlásila maminka?“ Nehlídaně mi z pusy vytryskla odpověď, že to teda můj nápad nebyl, protože já přece vždycky chtěla hrát na buben, ale mamka o tom nechtěla ani slyšet. Odzbrojovací odpověď mi zajistila perný celý následující rok a další dotáčky rok po té, uznalé pokývnutí od Václava Havla a Dáši na otevírajícím konzertu Pražského jara, pár článků v novinách a časopisech, a billboardy po celé Praze. Bylo mi 7. Nechápala jsem, co se děje. Chodila jsem nakupovat se stylistama, a každý den natáčení mně někdo dělal krásný lokýnky. Líbilo se mi to jídlo. Pořád mi někdo nosil zmrzlinu a limonády. Dotáčky v Obecním domě byly od půlnoci do 4 do rána a já se tam tak klimbala a dělala, že mě hrozně baví hrát s tím obrovským orchestrem a italským dirigentem Gaetanem DeLucou. To jméno se mi vrylo do paměti, stejně jako jméno režiséra reklamy Věrčáka, který těsně před zahajujícím konzertem Pražského jara vrazil do skleněných dveří bytu a dorazil s velkým spožděním, celý pořezaný.

Je mi 24. Jedu tramvají do redakce Stratosféry a řikám si, proč já to vlastně dělám. Cosmopolitan si vybral můj příběh o přestěhování se do Norska a plnění jednoho velkého snu za druhým a chce prezentovat můj blog. Nesmírná radost se mění v obavu, zda jsem ta pravá ořechová, aneb jak mi to focení po letech půjde. Make-up, lak, vlasy, nehty, oblečení. Pak už jenom stojím na šíleně vysokých podpatcích v červené sukni do pasu od Karen Millen a přemýšlím, jak je ten svět bláznivý.

Inu, čtenáři, čtenářky, trochu ten můj blog pošleme do světa, ne? Tak se budu těšit na nové tváře a nezapomeňte na moji Facebook skupinu TerezaInOslo, kde se dočtete, kdy přesně publikuju další článek.

Krásný den a těším se na ohlasy!

Vaše TerezaInOslo