Padesátikoruna aneb óda na radost

Máte krásnou kárku pro Williamka 🙂

Nela z blogu Růžová rtěnka

Není to ještě tak dávno, co bylo 50 Kč minimální hodinová mzda 😉 takže ne, nepřekvapuje mě, že se z toho někdo raduje, myslím, že radost/vděk by pocítila spousta lidí 🙂

Snažím se takhle radovat, každý den. Až to mému okolí připadá úsměvné. Že mám radost, že jsem našla v kabelce zapadlý poslední čistící ubrousel na brýle, že se na mě někdo usměje, že mi někdo pochválí účes, že jsem si udělala dobrou večeři… A o tom to přeci je. Mít radost. 🙂 Ne celý den každý den, ale každý den aspoň jednou.

Tito lidé často dopadli na dno. Bydlí v lepším případě na ubytovnách v pokoji pro víc lidí, počítají každičkou korunu, protože žijí se sociálních dávek… nemají na jídlo. Takže ta pajska je pro ni ne jen radost z maličkosti, ale radost z možnosti existence a přežití… To ale my, kdo žijeme ve světě kde naše starost je to, kam poletíme na dovolenou a kterou zbytečnost si koupíme, nemůžeme dost dobře pochopit. Katka S.

Starý vily jsou krásný <3, opravdu škoda, že je plno z nich opuštěných. Jinak já takovouhle schopnost asi pořád mám 🙂 Podobně jsem se radovala třeba nedávno, když nás v práci pustili odpoledne dřív domů kvůli požárnímu cvičení (stejný pocit, jako když nám kdysi na gymplu odpadla hodina) 🙂 Nebo když jsme loni v létě po několikadenním treku v horách dorazili do města a mohli si konečně dát k jídlu něco jiného, než pořád to samé instantní jídlo (pocit srovnatelný s děckem na táboře na výletě 🙂 ).

Ahoj Terezko, doufám, že vám nebude vadit důvěrné oslovení, ale už mi tak nějak patříte do života a jsem za to šťastná. Každý den po práci se nemůžu dočkat chvilky, až otevřu váš web, fb nebo instagram a hltám všechny vaše články, příběhy, fotky – hlavně ty s Williamkem, ale nepohrdnu ani za foto kytičky, kterou jste si donesla z procházky. Najednou mi přijde, že jsem díky vám v jiném světě, vše s vámi prožívám a RADUJI SE 🙂 a v tom okamžiku se často zamýšlím, z čeho se dokážou radovat ostatní… Mám už děti velké, dělají nám radost, ale každodenní starosti převládají a vždy si říkám, že člověk neví, co bude zítra, a tak si užívám i takových maličkostí, jakože že mi zase vykvete jedna z mých oblíbených orchidejí nebo mi na ulici někdo oplatí úsměv, že rodič nekřičí na neposedné dítko nebo si koupím nový obrázek na zeď a nakonec jej věnuji neteři-je toho spoustu, mohla bych pokračovat dál a nenechám si tyto radostné okamžiky ničím pokazit. Věřím, že to tak má spoustu lidí kolem nás, ale jsou bohužel i tací, kteří se stydí dát své pocity najevo, protože jeho nejbližší okolí těmito radostnými chvilkami opovrhuje a přitom by se třeba mohli radovat společně. Ale každý si k tomu musí dojít sám a věřím, že každý den k nám přibude další šťastlivec, který si bude RADOSTÍ užívat a vážit a budou opět patřit ke každodennímu životu nebo aspoň "skorokaždodennímu" :-).Gábina