O tom, jak bojuju s větrnými mlýny a kolik toho vlastně mám na srdci

Mluvíte mi z duše, Terezko! Děkuju za nádherný článek plný emocí a upřímnosti. Jana

Terez, drž se! Ty sladké zítřky jsou na dosah! Občas se nech hýčkat manželem, který ti snad vnese do pražského života norské chvilky pohody… Já teď piju svůj kalich hořkosti – snad až do dna, tak ono je lepší se koulet ze srázu při žití svých snů 😉 Hodně štěstí!

Achjo, jsi prostě nejlepší blogerka čr!
Přeju ti to nejlepší v životě, a vím, že všechno co chceš, se ti jednou vyplní, protože jsi tak upřímná, bojuješ a hlavně se nevzdáváš, a i když ti není nejlíp zrovna, inspiruješ ostatní.
Mám ráda tvůj blog, a tvou osobnost. Pokračuj!
V.

Už (nebo jenom teprve?) čtvrt roku (i když se mi to zdá jako věčnost) jedu na více než 120%. Na konci června jsem nastoupila na žurnalistickou praxi do Deníku, kde jsem celý pracovní týden, poté mě o víkendu čeká brigáda, na které trávím minimálně deset hodin, kdy si ani nesednu, natož tak abych se najedla nebo napila. A to nepočítám ani další dvě brigády, které mám přes týden a které se různě proplétají. Dnes už jsem cítila, že jedu z posledních sil. Že s tím vším chci seknout a mít konečně zase dny jenom pro sebe. Pak ale přišel tvůj článek a já si uvědomila, že i když mě to stojí všechny mé síly, tak je to pro mě dobré. Jenom to musím všechno trochu zkorigovat a uvědomit si, jakým směrem chci vlastně směřovat.

Děkuju za všechno! Neznáme se osobně a pravděpodobně se ani nikdy nepotkáme, ale tvé články, jsou pro mě víc, než by sis myslela – a než si dokážu i já připustit. Takže ještě jednou – děkuju 🙂

A přeji tobě i Johnimu, ať se vá v Praze daří, líbí ať si co nejdříve můžeš dát tu cukrovou vatu 🙂

Každý tvůj článek stojí za přečtení.!! Je úplně neskutečný, jak se člověk do těch vět dokáže vcítit. Drž se Terezko.! Už za 10 dní se po roce v USA podívám do Prahy a nemůžu se dočkat, ale aspoň se díky tvým krátkým reportům vracím zpátky častěji. 🙂

Takový je život. I ten blogový. Jsou ty chvíle, kdy máme radost a chceme to opravdu vykřičet do světa, usmíváme se od ucha k uchu a vlastně ani nemusíme vědět proč. Nemusí to mít určitý důvod. A pak tu jsou ty chvíle, kdy se cítíme na dně. Je to běžné a cítí to občas každý. A taky k tomu nemusí být žádný důvod. Je fajn se z toho vypsat, sama to moc dobře znám. Ono to zase časem odpluje, stejně jako to připlulo a dny budou stále nabité k prasknutí, ale pocity budou jiné. Je to zkrátka koloběh. Přeji, aby byl pohodový a Tvůj boj s mlýny plynulý a Ty jsi krůček po krůčku šla za svými sny. Za tím, co Tě táhne. Za tím, co chceš. Ze skupiny těch, kteří čtou a nepíší komentáře. Dnes jsem však musela.
Hedvika

Tak teda jo 🙂 Tak teda ten můj první! Protože, jak už jsem psala na IG, jsem v tvém blogu poslední týdny ponořená. Každou volnou chvíli. A když tu chvíli nemám… tak si ji udělám 🙂
Rozumím ti. Naprosto. Můj seznam je obrovský stále a také mám představu, kolik toho nestihnu. A pak jsem ráda, že to škrtám o tři dny později…
Na druhou stranu, přepadají mě ty momenty, kdy si to vyčítám, že nejsem ještě lepší, ještě schopnější to vše vysněné na TENTO den OPRAVDU zvládnout TENTO den. Tomu myslím rozumíš dokonale, když jsi na sebe stejně tvrdá jako já na sebe…
Těší mě však, že jsme všechny stejné, že všechny máme ty své vize a ne vždy se povedou v ten den, který jsme si vysnily. Že jsme všechny stejní snílci, že jsme naprosto bláhové (ale myslím si, že roztomile :)). A přitom vstáváme se svítáním a v noci uléháme zemdlety únavou. A i když jsme nestihly to vše, stejně máme dobrý pocit, že jsme ten den prožily naplno. A to je ono! To je podle mě to nejdůležitější: usínat s pocitem, že jsme ze dne vytěžili maximum, i když to není to maximum vysněné. Ale je to maximum reálné! Takže, Terezko, odpověz si na otázku: i přes to, že polovina věcí ze seznamu splněná není, znamená to, že jsem neuspěla? Že jsem den patřičně nevyužila? Já myslím, že ne 😉

Jo, jsem právě v úplně stejné životní situaci. Nestíhám, padám na pusu, občas se kvůli tomu vztekám, ale vím, že to má smysl. Že si pak jednou budu moct říct, že to stálo za to ;-). Tak hlavně pevné nervy, výdrž a úsměv na rtech :-).

Mila Terezko!
Dekuji za Tvou inspiraci a motivaci. U kazdeho Tveho clanku si rekno: "Jo, ta holka ma sakra pravdu." A to, ze se po precteni clanku citim uplne nabita a plna odhodlani je uzasny pocit.
Dekuju za to, co delas.
Preji Ti, at se Ti vsechny ty prani, sny a cile vyplni, jak nejlip to jde a jsi stastna 🙂
Eliska
P.S. Tesim se na fotky zarizeneho bytu

Vždycky když se cítím úplně na dně, přečtu si některý z Tvých článků a vím, že zase bude líp, a že všechno zvládnu. Děkuji za neustálou motivaci a za to nakopnutí, které kolikrát opravdu potřebuji. 🙂 ať se daří Terezko 😉

Terezko, ty ani nevíš, jak moc jsi úžasná a jak strašně jsem ráda, že mě každým svým článkem inspiruješ jít si za svými sny. Poslední dobou si připadnu úplně podobně. Mám tolik snů, snažím se do nich dávat vše, až mi z toho někdy jde hlava kolem. Vypadá to ale, že se mi pomalu začínají stejně jako Tobě plnit. Čeká mě tolik nového a díky Tobě se nebojím jít do toho po hlavě.
Děkuji, že jsi! Ať se se vším vypořádáš a ať se ti vše vyplní! Moc ti to totiž přeju! 🙂

Zdravím 🙂 tak jsem se od tebe nechala vyhecovat a poprvé také něco připíši 😉 Stav, který popisuješ velice dobře znám a opět si jedním takovým procházím… Mým snem bylo studovat medinu a ačkoliv se to může zdát malicherné oproti tomu, čím prochází jiní, zkoušková období jsou opravdovým očistcem… Člověk si ozkouší jak reaguje v různých situacích a naučí tě to posouvat a znát svoje hranice 😉 Je to vyčerpávající a zároveň krásné… Dokud se totiž nevzdáš, nemůžeš prohrát a bojovat za svoje sny za to přece stojí 😉 Tak hlavu vzhůru a hodně energie do dalších dnů…

Mám tvé články ráda, protože jsou ”lidské” (rozuměj – nejsou nuceně napsané, nehraješ si na něco víc a řešíš stejné starosti jako každý jiný), jsou vtipné a líbí se mi i detaily, které snad nikdy nevynecháš a mně to dodává pocit, že jsem vtažena do děje (stejný pocit jako když čtu knížku, které mě nadchne). Musím se přiznat, že si stojím za příslovím Bez práce nejsou koláče. Asi možná i proto, že mě to baví. Baví mě dřít a vidět pak výsledek, který za to stál. Vím, že to je někdy dost těžké, že se u toho zapotím, ale ten pocit po tom je nepřekonatelný. Stejné to je u sportu – na konci se dostaví ten pocit, že člověk udělal pro sebe něco dobrého, něco zvládl a něco si dokázal! 🙂 Znám se a cíl bez jakékoliv námahy (”zadarmo”) by mě nudil. Tak držím palce, abys všechny překážky překonala a brzo si poklepala na rameno! 😉

Terezko, na cukru se potkáme, a do té doby doporučuji pravidelnou denní dávku, ať se k těm cukrovým mráčkům jednou dostaneme. A až tam budeme, jó, to se bude sedět/ležet, pohodlí především. Ale co si budeme povídat, ono to pohodlné také omrzí a je nutné si chvíli pobýt i na něčem tvrdým, ošklivým, rezivým a nekomfortním. A kdo si myslí, že ne, ten se ale sakriš mýlí. Bez těch těžkých a nepohodlných chvil na naší cestě, bychom pak nevěděli, kdy už jsme na růžové vlně. Všechno zlé je pro něco dobré a na všem je špetka cukru i soli (dobrého a špatného). Takže s úsměvem do všeho, i do toho, co se nám zprvu příčí (školní lavice v úterý?!). Já přeji jen pusu od srdíčkové pěny, dortíkové nebe v puse a cukrové sny. A až se ráno probudíte, tak navrhuji s úsměvem a vůní svěžího nového dne plného krásných zkušeností, zážitků a vzpomínek. A jelikož je většina mých slov z kuchyně, předpokládám, že pan hlad se dostavil a já jdu snít o své snídani. Xoxo @any.ak

Tak dneska ses mi opravdu trefila do noty, díky 🙂

Zdravím z cukrové vaty, tolik jsem se sem těšila! A těším se, že se tu setkám třeba s někým z vás :)))) Protože ona zas a znovu vždycky přijde 🙂

Tak taky píšu…:) jednou jsem si rekla ze chci neco zmenit v tu chvili prisel manzel( v te dobe jeste pritel) ze jede na sluzebku na novy zeland a me koupil taky letenku..tak jsem jela a tim se mi zacal plnit jeden sen za druhym..a pak se mi zrodil sen mit sve podnikani…a tak jsme se do toho zasnila az se mi v tydnu skripnul nerv u lopatky az sem bolesti brecela,ale pracovala dal a dal nez mi pracovnu manzel zamknul aby se o me o vikendu mohl starat…takze nejsi sama ktera si pise seznami a nestiha je plnit…tak si moc preji abychom se na tom cukrovem oblacku potkali…kdyz jsem asi cca pred rokem zacala tvuj blog cist tak me zacal strasne inspirovat i ja jsem te zacla hltat vsemi dousky…moc dekuji ze jsi tu…
Pekny slunecni den Petra

V poslední době mi ve svých článcích mluvíš z duše. Úplně ti rozumím, až na ten rozdíl, že mě se ještě sny nezačaly plnit. Mám toho tolik v plánu a pořád nestíhám. Chtěla bych vstát místo v 5 ráno ve 4, abych si mohla zaběhat a nabilo mě to energií. Ale prostě to nezvládnám. Mám pořád co dělat, práce, blog, domácí práce, přátele, přítel, rodina, pes, další články na další portál atd. Po víkendu se cítím vyčerpanější než přes týden, protože místo odpočinku jsem se nezastavila, i když jsem vstala dřív, abych pak měla leháro. Prd. Za celý víkend jsem si na chvíli nelehla a nedala si siestu. Pak má tolik plánů co číst, co psát, co dělat…ale čas běží sakramenstsky rychle. Tak ti přeji krásný den a těším se na další pěkný článek, který mi zabere 5 minut mého drahocenného času, ale nebudu té investice litovat.

Terezko, rada si precitam kazdy novy príspevok. Niekedy mam vsak pocit, ze nieco zacnes, naznacis, ale kym sa k tomu vratis, ak vôbec, v dalsom blog poste, trva to velmi dlho. Zeby to bol tvoj nastroj, ako citatelov udrziavat v napati? 🙂
Zoznam si robim aj ja, hlavne v praci, co chcem v ten den stihnut. Ine zoznamy robim skor vynimocne, hlavne pri vacsich projektoch, na ktorých mam zaujem stravit viac casu.
To, ze nestihame vsetko z nasho zoznamu len naznacuje, ze su zoznamy nerealne, vzhladom na dostupny cas a narocnost. Niekdy je to mimo nas dosah, inokedy to vieme aj my ovpyvnit. Tak preco sa nezamysliet nad vhodnym poctom poloziek v zozname, hlavne ked nas nesplneny zoznam potom demotivuje? 🙁
Napriek mozno kritickym slovam z mojich ust zelam dostatok casu na vsetky sny, plany, ciele – ved raz sa to urcite podari.
Medzitým si rada precitam, co sa vam v Prahe zatial podarilo dosiahnut, lebo je to pre mna zatial zahalene velkym ruskom tajomstva…

PS – salka na kavicku na vasom farmarskom brunchi mi priniesla spomienky na chutne francuzske jogurty, ktore sme rano ranajkovali na nasej dovolenke…:-)

Tak já ti teda taky, jako ne zrovna častý komentátor, taky něco napíšu. 🙂 Poslední dobou se totiž cítím úplně stejně! Mám milion věcí, co musím stihnout, milion plánů, které bych chtěla stihnout a ve finále je z toho vždycky jen to, že od každého zvládnu kousek. Mám pocit, že tímhle tempem se snad nikdy nedoberu k tomu, k čemu bych si přála. Jednu věc udělám a další dvě se mi vrátí. Mám přesně ten pocit o kterém občas píšeš. Jakoby ty dny utíkaly kolem a já je jen žila, ne prožívala. Zatím jsem ve stádiu, kdy čekám až se to nějak samo zastaví a já se nebudu muset za ničím honit a užiju si přítomnost jako takovou. Tak snad se toho obě dočkáme brzy. Už bychom to asi sakramentsky potřebovaly. 🙂
Jinak se ti musím, možná trochu neoptimisticky, přiznat. Tenhle článek je přesně to, proč mám ten tvůj blog tak ráda. Že přiznáš, že i u tebe jsou chvíle, kdy všechno není zalité sluncem a jde to těžce. Občas má člověk z těch profláklých blogerek pocit, že je všechno jen snové a nikdy se jim přeci nic špatného neděje. Ale ty jsi tímhle jiná, reálnější a toho si fakt moc vážím! 🙂

Mám to úplně stejně, říkám tomu "špatný tajm menedžment" (time management), ale pořád se z těch svých chyb nedokážu poučit a pořád bych toho chtěla tááák moc stihnout! 😉 hlavně teď v létě, když je krásné počasí a dlouhé dny, protože v zimě se mi chce večer po práci většinou tak akorát zalézt pod peřinu s nějakou pěknou knížkou nebo si pustit nějaký pěkný film. 🙂 Na jednu stranu je to krása, na druhou stranu je potřeba netrhat si vlasy kvůli věcem, které nejsou tak podstatné, a říct si "tak to holt stihnu příště", protože nakonec, zítra je přeci také den. 😉 Hezký den Terez a díky za inspiraci. Jana Horáčková, Kralupy.

aaa

Terezko,
pročetla jsem to dvakrát,také po práci a po nakrmení hladových krků k večeři.
Při tom tempu zařizování,psaní knížky,firma a jiné věci se nedivím,že by jsi potřebovala
zvolnit a někde kde je to možné bych ubrala,kvůli sobě aby jsi měla zase alespoň částečně pohodu
jako dřív.Trošku mi přišlo líto jak jsi napsala,že závidíš staré Tereze…Terez nikdo to nezvládne
nějak ukočírovat líp než Ty,s pomocí milujícího Johniho,
který to má jistě taky těžké.Tak ať je líp co nejdřív,pěkný večer.

Terezko, mám to stejně – ráno si pěkně sesumíruju, kolik toho během dne stihnu, pak celý den běhám a zkouším to stihnout, abych večer zjistila, že plánovat si, co všechno udělám je prostě blbost:) Poslední dobou jsem se několikrát přistihla, že hned, jak otevřu ráno oči přemýšlím, jak musím spěchat- nejdřív do práce, pak z práce, pak tam a tam…A jak mě několikrát upozornil můj úžasný muž-pak si nevychutnám vůbec nic z toho, co dělám, protože při tom myslím na to další, co musím ještě stihnout.
No, musíme se z toho léčit:)
Držím palce, aby byl Tvůj život zase naplněný tím "správným" užíváním si do "správné" míry:)
M.

Právě jsem se s přítelem přestěhovala do Dánska kvůli studiu a ne že by to zatím bylo náročný, ale všechno to zvykání si na nový věci a soustředění se na anglickou výuku mě prostě vyčerpává. Vím, že to tak mívám, tak si z toho těžkou hlavu nedělám, navíc…ve dvou se to lépe táhne. Co mě dost vystresovalo bylo akorát to, že ani ne týden před příjezdem jsme stále neměli kde bydlet. Ale jak se říká "ono to nějak dopadne"..a dopadlo. Na dva měsíce bydlíme v krásným (příšerně drahým) bytě, kterej je ještě k tomu docela blízko od školy. Takže zatím si nestěžuju a jsem vážně zvědavá, jak to tady vlastně všechno bude (třeba hledání novýho bydlení na zbytek roku 😀 ohledně čehož už začínám být vystresovaná už teď):))
Tak ať všechno zvládáš! a hlavně nezapomeň někdy si odpočinout!

Terezko, chcete i naše zkušenosti… Nejdřív jsem si říkala, jestli má cenu sem vůbec něco psát, když je vás tu tolik, kteří žijete svůj sen… Já jsem naopak ten případ, že kdykoliv si udělám sebemenší plán, tak přijde něco, co mi ho zkazí 😀 Jsou lidé jako vy, kteří si mohou naplánovat porod dítěte na 17.8.2018 a vyjde jim to… a pak jsou tu lidé jako já, kteří si na dnešek naplánují oběd s kamarádkou a ani ten se nekoná, neb šéf mě nepustí, nebo kamarádka nakonec nemůže, nebo nejede metro… 😀 Prostě můj život není o plánech a o tom, co chci, ale o tom, co se mi zrovna přihodí… peru se s tím statečně, ale někdy trošku závidím notorickým plánovačům, že přesně vědí, co se bude dít 🙂 Já žiju v překvapení co se zase stane 🙂 A pokud je to jen v myšlení, pak to asi opravdu dělám špatně… ale třeba se to brzy naučím a život opravdu bude takový jaký chci…

Když jsi bez práce,mrčíš. Když máš práci, mrčíš. Víš ty holka, co chceš?:)

Máš naprostou pravdu! Přijde mi, že toho mám v plánu tolik, že to nikdy nemůžu zvládnout! Ale snažím se, protože vím, že až to jednou udělám, budu z toho mít obrovskou radost! Důležité je se nevzdávat! 😉

A.

"v životě můžete ale úplně všechno, co chcete" – ano, v případě, že na to máte peníze. Někdo se může stavět na hlavu, ale takový život nikdy mít nebude, protože nemá peníze ani na letenku. Z blogu jasně vysvítá, že v rodině Terezky byly peníze už od jejího útlého věku. Díky tomu také mohla vyjet do zahraničí a dokonce tam studovat. O tom si více než polovina národa může nechat jen zdát. Na úspěšných blozích a v bestsellerech často čtu, že bohatství a úspěšný život přichází se změnou myšlení, ale obvykle to propagují ti, kteří žili odmalička ve velice slušných poměrech a ani dnes si na své podmínky nemusí stěžovat. Až potkám člověka, který neměl možnost studovat a tím pádem vykonával nekvalifikovanou práci, neměl žádné rodinné finanční zázemí, žijícího na minimálním platu několik let, který se časem pouhou změnou myšlení dostal do takovýchto nebeských výšin, potom této teorii možná uvěřím. 🙂