Není komentář jako komentář

Tak toto som si povedala uz velakrat. Aj viem, ze by to cudzieho cloveka pptesilo, ale odvahu som stale nenabrala (;

Wow, to mě nikdy nenapadlo, ale máš vlastně dočista pravdu. Nad tím bychom se měli asi fakt zamyslet.

Díky moc za takovýhle podnět, budu se to snažit šířit dál
Miška

Vyjadřovat se online, kde nás nikdo nevidí, nezná a koneckonců nás nemůže případně fyzicky napadnout, je zkrátka jednodušší, ale máš pravdu, že by to nemělo být přirozenější. Taky jsem zažila pár takových překvapení, kdy se přišoural cizí člověk, já se bála, co z něj vyleze, a on chtěl jen vědět, kolik je hodin. Nevadí mi oslovovat lidi, když něco opravdu potřebuju, ale abych někomu jen tak třeba pochválila kabelku nebo účes, to je opravdu divné 😀 A přitom by to bylo o tolik snazší, kdybychom se těch cizích dam zeptaly, odkud tu úžasnou kabelku mají, a nemusely bychom si pak nad tím lámat hlavu a marně procházet obchody, abychom ji nakonec stejně nenašly.

Ahoj Terezo, vždycky jsem na to byla příliš stydlivá, jedinou výjimku tvořili pejskaři. To jsem neměla problém se s nimi pustit do řeči:-). Letos procházím velkou změnou, a s tím přišlo úplně přirozeně to, co ty popisuješ. Tedy já se dávám do řeči s lidmi na ulici! A je to super. Vždycky to zatím bylo moc fajn a příjemné setkání. Všimla jsem si u toho taky dvou věcí. Když vyzařuji energii, řekněme, že jsem otevřená lidem, podnětům (možná ten pocit znáte a taky máte), pak mne oslovují lidé, ne já je, tak nějak samozřejmě. Nejčastěji mne však oslovují starší lidé – je vidět, že jsou zvyklí prostě komunikovat tváří v tvář víc. Díky za ten post, je skvělej, boří jedno takové české tabu. Třeba se teď míň lidí bude na ulici mračit, a dokonce začnou i mluvit.-))) Měj se fajn:-)

Já tohle třeba dělám, když se mi líbí něčí kabát nebo boty, tak mu je jdu pochválit nebo se zeptat, odkud danou věc má. Lidi jsou většinou dost překvapení, většina naštěstí mile, ale to jsem i já, když mě takhle něco odchytí na ulici a nic mi nechce prodat 🙂

Krásne fotografie! 🙂
Izabell zo SYDNEY SLEEK

Ahoj, Terezo,
já to taky dělám
Ráda lidi taktně oslovuji s pochvalou či uznáním.
Jsou většinou překvapení, ale mile překvapení.
Naopak, když nááááhodou někdo něco pochválí mě, tak neumím správně zareagovat :-))))

A já jsem si říkala, esi nejsu blázen, když tohle dělám, že slečně ve frontě v obchodě pochválím šaty, co má na sobě, nebo boty, které si vybrala, prodavačce zase brýle atd. Taky ráda chválím své blízké, jak jim to sluší nebo co se jim podařilo, ale zas na druhou stranu mě nebaví chválit někoho, kdo mi vždycky řekne: "Prosim tě, dyť vypadám strasně…, nebo Ále, ten svetr je starej a sepranej". Měla jsem takovou jednu kolegyni, která na kompliment vždycky zareagovala negativním způsobem, tak jsem ji po čase už nic neříkala, i když mi to stejně někdy ujelo:o) Taky když je někdo ke mně milý (obsluha v kavárně, slečna na recepci, prodavačka), tak vždycky říkám "Mějte se hezky", ale není to jen taková univerzální fráze, kterých používáme denně milion, myslím to vážně:o) Zkrátka měli bychom si dělat hodně takových milých radostí navzájem, abychom si vykouzlili úsměv na rtech, to přece stojí za to, ne? Blanka

Krasny clanek. Jen P.S. od Ani mne osobne zklamala :-(, tu bych nedoporucila. Je to takove nijake. Na Babovky se ted chystam 🙂

Ooo mně nedělá problém jen tak někomu pochválit outfit vzhledem k tomu, že už pár let fotím street style. Kolikrát se mi už stane, že to udělám jen tak aniž bych po tom člověku chtěla fotku a vždy me velmi potěší překvapený výraz a rozzářené díky.

Zrovna ve čtvrtek jsem v metru potkala paní, co měla nádherné, úžasné a skvělé boty :o). Chvíli na mě koukala jako na blázna – přišla jsem k ní se slovy, že se omlouvám, ale že jí musím pochválit boty a zeptat se odkud jsou – a pak se začala (naštěstí!) usmívat :o). A tak jsem se dozvěděla, že jí je poslední den dovolené koupil manžel, protože kolem nich celých 14 dní chodila a nemohla se k jejich koupi odhodlat… Sice si boty nekoupím, ale tohle je prostě skvělý zážitek, který stojí za to se překonat ;o).

Tak to mě pobavilo 😀 Mě bohužel pronásledují povětšinou úchyláci, tak bych reagovala asi podobně. Zatím po mě chtěl jeden nafouknout balonky, další slizoun se k nám chtěl po cestě přidat, další byl ožralej a chtěl se zeptat, kdy jede bus, další chtěl vědět, kde je policejní stanice. Vzhledem k tomu, že jsme vedle nějaké obrovské policejní budovy stáli, myslela jsem, že si ze mě dělá legraci.

Nad tímhle poslední dobou často dumám. Když nějaká slečna/paní v mhd krásně voní, má pěknou kabelku nebo je proste jen zajmavá, krásná, tak si říkám, že jí to musím říct, ale nikdy se neodhodlám. A přitom to tak potěší. Jednou mi starší pán u východu z metra řekl, že mi to krásně klape a doufá, že mi to tak klape i v životě (měla jsem podpatky), pak si mě prohlídl a zvolal "ale slečno, vy jste jak ze žurnálu! moc Vám to sluší!". Nejsem žádná modelka, ani módní guru a tak neskutečně mě to potěšilo, že jsem neměla slov.

Aneb jak málo stačí k tomu, udělat někomu hezčí den. 🙂 Tak doufám, že potkám jednou i Tebe a budu Ti moct poděkovat a nebudu jak němej panák. Prozatím děkuji alespoň virtuálně.