Nedělní snění o manželství, podnikání a lásce

Je neděle večer. Sotva se setmělo a my kinkláme unavenýma nohama pod barovou (možná by se spíš hodilo říct kavárenskou) židličkou někde v centru podzimní Prahy. Sedíme naproti sobě, za výlohou pozorujeme, jak ruku v ruce prochází lidé sem a tam a Johni mi něco zapáleně vypráví. Má přitom kolem pusy jemnej čokoládovej obrys hrnečku a já ho v tom nechám tak dlouho, než mi začnou cukat koutky. „You have something here…“ a ukážu kolem celý pusy a on na to: „And you have brownies between you teeth…“ Řekněme, že se tomu oba smějeme pod fousy už pěkných pár minut. 
Tak to jsme my. A je jedno, jestli jsou to Saltovi v kavárně nebo doma.

Jako,
kdyby nám bylo zase osmnáct a ještě než začne nový školní týden,
ukrojíme pár minut romantiky, abychom se políbili u tramvaje a
napsali si po pár metrech zprávu: „I miss you already.“ Tereza se zasnila, ale teď zase zpátky do kavárny.

Za chvíli nám
přinese vodu mladík, kterej před chvíli donutil Johniho objednat tu
horkou čokoládu. Johniho premiérová snaha vymyslet, jak se řekne hot chocolate – „horký čokoládový“ rozzářila večer i
těm dalším kavárníkům ve frontě za námi. Mladík se (ne)směle a (vle)zle ptá,
proč randím právě s Američanem. A já na to, že je to Nor.
A on na to: „Vždyť ale v Dánsku maj taky pěkný holky, ne?“ 
Tak teď
nevím, co na to říct. Tak se jenom směju a přitakávám.
Myslím, že když nás někdo vidí
v té kavárně pospolu, málokdo by řekl, že jsme tři roky svoji, že jsme spolu
bydleli několik let v Norsku, a že spolu už přes rok podnikáme. Inu, já
když se na nás někdy podívám v zrcadle, taky musím občas sama sebe
přesvědčit, že jsme dospělí. A zodpovědní. Občas tedy.

Ta naše pohádka pohádková dostala podnikáním celkem na frak. Najednou řešíte problémy jiné dimenze. Řešíte, že vám na účet pravidelně nechodí peníze od vašeho zaměstnavatele, ale že jste to vy, kdo je tam musí dostat. Řešíte, co udělat s lidmi, kteří brojí proti vám. Řešíte, když v kanceláři praskne voda. Řešíte daně, DPH, výplaty, pojištění, kontroly, faktury, účty, další faktury, další DPH a další účty. Přemýšlíte o všem ve dne v noci. Každá romantická večeře se stejně v polovině strhne k tématu firma a nejedna skončí řekněme tragicky a proplakanou nocí. Najednou nejednáte kompromisně, protože oba dva kopete za firmu v tom nejlepším možném přesvědčení.
Neřešíte, jestli koupit tmavou nebo světlou bagetu, černou nebo bílou pračku, ale jestli zaměstnat dalšího člověka, abyste nemuseli domů chodit pokaždý v jedenáct večer. 
A jestli se někdo právě teď rozmýšlí nad tím, jestli do toho jít, nebo nejít, mám pro vás jednu radu. Velmi velmi velmi (!) dobře si to rozmyslete. A teď vám tu nebudu mazat med kolem pusy. Manželské podnikání není pro každého. Musíte být na to nátury. Být připravení na to, že ne všechno půjde podle plánu. Plánování, malování budoucnosti je jako pojídání donutů. Na to, co přijde potom co je sníte, vás ale nikdo nepřipraví.

Žila jsem v domnění, že náš vztah je dokonalá souhra dvou lidí, kteří mají velmi podobný názor na život. Dvou lidí, kteří rádi sní a proplouvají životem na lodi z cukrový vaty. Jenže pak přijdou ty momenty. Ty, na které vás nikdo nepřipravil. Zatřese to s vámi a vy to najednou musíte ustát. 
Sami i dohromady. 
Jdete spolu do práce. Z práce. Lezete si na nervy. Máte toho druhého dost a nemůžete nikam utéct. O to krásnější je ale ten moment, když v sobě najdete tu souhru a respekt. Máte vyhráno. Navždycky. Máte pocit, že pokud dokážete spolu řídit firmu, pokud dokážete držet druhého nad vodou, když se zrovna potápí, pokud dokážete respektovat jeho/její názory, máte všechno na světě, po čem vlastně kdekdo touží. 
A pak přijde víkend a vy se nemůžete dočkat, až s ním strávíte hodiny pod peřinou, kdy si budete do noci povídat, jako by to bylo vaše první rande, nebo až si sednete do kavárny a on na vás bude zamilovaně koukat, jako kdyby vám bylo dvacet. Nebo až vám bude donekonečna připomínat, že už se nemůže dočkat, až spolu za pár dní odjedete daleko za oceány a pralesy a budete mít celý čas jenom jeden pro druhého. To je ten nejkrásnější pocit, kterej bych vám všem tolik přála zažít. Stojí ale hodně dřiny, respektu, přemáhání a spoustu těžkých momentů. 
Těžších, než jste si kdy dokázali představit.

V kavárně jsme se slušně rozloučili a odešli ruku v ruce. Prošli jsme tou začarovanou Prahou zabalenou do barevné šály podzimu a já si zas a znovu uvědomila, že vlastně vůbec nemáte tušení, kam vás život zavane. 
Posílám pozdravy všem těm odvážlivcům, kteří se do toho vrhli po hlavě. A těm, kteří o tom právě přemýšlí, ty pošťouchnu a dám radu, naslouchejte, pečujte o sebe a vaši lásku, milujte se, odpočívejte a užívejte si to. Když se to povede, je to vlastně jedno z těch nejkrásnějších období, které vás čeká. 
Krásný večer. 
Vaše TerezaInOslo 



P.S. A vlastně, abych nezapomněla. Je krásný, že někdo pořádá milou soutěž Blogerka roku a je ještě krásnější od vás čtenářů, že máte chuť podpořit hlasem ty vaše oblíbené blogy. Za sebe musím říct, že cítit takovou podporu čtenářů je na celé té soutěži to úplně nejlepčejší. Jestli máte chuť podpořit letos i můj blog, klikněte na link TADY. Stejně si myslím, že by se zároveň měla pořádat soutěž o Čtenáře roku. Vy byste totiž vyhráli na plný čáře 🙂 Děkuju, že tu jste.
Autorka fotografií s Johnim: úžasná a talentovaná Nikol Herec 

Komentáře
  • Barbora Yoga napsal:

    Krasny a moudry clanek Terezko. Uple mi to vyhnalo slzy do oci. Moc Vam drzim palce a obdivuju Vas, za to, co jste dokazali, a za to, jaci jste. Posilam velke objeti a moc doufam, ze se nam podari se nekdy sejit ve ctyrech 🙂

    • Tereza In Oslo napsal:

      Baru, děkujeme a moc pozdravujeme. Doufám, že se někdy zase potkáme. Ať už to bude tady v Praze, v Austrálii, nebo úplně někde jinde.

      Posílám virtuální pusu.
      Terez

  • Anonymní napsal:

    Dobrý den, Váš článek je zcela pravdivý, podnikáme s manželem společně 25 let, někdy to bylo hodně těžké,ale dá se to vydržet.Teď manžel onemocněl a já to vše zvládám sama,ač bych mohla užívat důchodu. Největší radost mám z toho jak je manžel šťastný, že firma dále pokračuje a to pak vidíte, že všechna práce má smysl. Přeji Vám hodně síly a štěstí Marie

    • Tereza In Oslo napsal:

      Moc děkuju, Marie. Wow, 25 let! Moc Vás obdivuji. Moc manžela pozdravujte. Musíte být opravdu silná žena, že to zvládáte sama. Vážím si moudrých lidí, kteří blog čtou.

      Krásný večer
      Vaše TerezaInOslo

  • Anonymní napsal:

    Mila Terezko, to jsi napsala fantasticky a vystihla vse co se da k podnikani rict. My mame s manzelem firmu jiz 30 let a ty tvoje pocity znam velmi dobre . Od tech v oblacich i od tech " CO TED". Kdyz clovek vymaha penize za praci, kterou po nocich delal a jeste za pul roku neni zaplacena, nebo se dohaduje se zamestanci (nastesti jich tolik nemame) jak si tu praci vlastne predstavujeme a ze oni to musi udelat jak to chceme mi a ne oni, jinak nam to zakaznik neprevezme. Nemit 6 let za sebou dovolenou, nebo vlastne jako podnikatel – neplacene volno. To si hrozne lidi neuvedomuje a vidi jen to ruzove. My bychom si to asi take znovu rozmysleli, jestli do toho jit nebo nejit. Na druhou stranu jsem hrozne pysna, na to, co jsme z vlastne z "niceho" dokazali. Sami, vlastni silou a vuli, ale je to drina a priklanim se k tvemu nazoru, hodne a hodne premyslet. Ted bych ale uz nemenila. Jsem rada za vsechno co bylo, je a snad i bude. V nasi firme pracuje ted i nas syn a tak vlastne vsechno melo smysl. Mozna i jednou budou ve vasi mlade firme pracovat vase deti a to je to nejkrasnejsi co si ja muzu predstavit.
    Ted jeste rychle budu hlasovat. Palec nahoru za tvuj blog.
    Dagmar.

    • Tereza In Oslo napsal:

      Dagmar, moc děkuju za milý komentář. Myslím, že bychom si o tom mohly povídat hodiny a hodiny. Smekám a moc pozdravuju. Přejeme vám s mužem mnoho štěstí a spoustu dalších spokojených vydřených let.

      Krásný večer
      Vaše TerezaInOslo

  • Teda, poprvé za tu dobu co tě sleduju, jsem zjistila, že je tvůj muž Nor!:D Není to zvláštní, někdy mluvit česky a někdy anglicky? Nádherný článek, vždy mi dodáš chuť do života:) A moc ráda Ti dávám hlas v soutěži!:)

    • Tereza In Oslo napsal:

      Hehe, Terez, to je legrační 🙂 Jojo, Johni je Nor jako poleno :)) Je to zvláštní, ale to zase úžasně obohacující míchat kultury do sebe 🙂

      Moc děkuju a moc pozdravuji 🙂
      Vaše TerezaInOslo

  • Anonymní napsal:

    Ja a moj muz spolu sice priamo nepodnikame ale pracujeme spolu na rovnakej univerzite, rovnakej katedre a dokonca aj na spolocnom projekte (obaja sme vedci, organicki chemici), takze tento clanok mi vo viacerych smeroch prehovoril z duse. Veda je drsny svet, ktory cloveka stoji vela usilia s nejasnym koncom a castokrat sme jeden alebo druhy totalne vycerpani, deprimovani, demotivovani a lezieme si navzajom na nervy. Lenze potom je tu aj ten krasny pocit obojstranneho porozumenia pre pracu toho druheho, vzajomny respekt a podpora ked to ten druhy najviac potrebuje. A to je nieco, co naozaj niektori ludia hladaju cely zivot (ja som to hladala asi 10 rokov kym som teraz vo svojej 25ke na to konecne dozrela). Takze pracovat s muzom je obcas tazke, nie je to pre kazdeho ale stoji to za to. 🙂 Ja by som do toho isla urcite zas a znova a nelutujem nicoho. Drzim vam obom palce, nech vzajomna laska a ucta prekona vsetky chmurne dni, ktore ci chceme alebo nie, obcas proste pridu na kazdeho.

    PS: (nielen) tieto clanky su pre mna jasnym dokazom, ze moj hlas v Blogerke roku bol zasa raz spravne zvoleny. 🙂 Drzim palce!

    • Tereza In Oslo napsal:

      Moc děkuju za komentář. Máte můj obrovský obdiv. Chemie je nádherný obor. Moc muže pozdravujte a také vám moc držíme palce!

      Krásný večer a ještě jednou moc děkuji
      Vaše TerezaInOslo

  • Nika napsal:

    Posledné dni, stále keď sa prechádzam jesennou Prahou rozmýšľam nad tým, či náhodou niekde nestretnem Terezku. Rozmýšľala som, čo by som jej povedala. Možno len ahoj. Ani nevieš, aká som šťastná, že Ťa môžem vidieť. Tak inšpirujúca osoba, ktorá si dokáže užívať život tak, ako nikto iný. ŽIVOT a LÁSKU! Lebo to, čo máte s manželom medzi sebou sa už dnes nevidí často! Ste obidvaja úžasní a držím Vám tak palce, ako nikomu inému! S Vašim prístupom k svetu a životu dosiahnete aj nemožné.

    Nika z Break the Rules

  • Milá Terez,
    děkuju za nahlédnutí pod pokličku.
    Já jsem před pár měsíci začala taky podnikat, přestože v podstatně menším rozsahu než vy. Když tedy píšeš o tom, jaké to je ze snů dosednout na zem k účetnictví, apod., tuším, o čem píšeš a snad i jaké to je. Pořád mám hlavu plnou nápadů a někdy je to dost těžké udržet na uzdě, protože to, co mi jde vedle vymýšlení podstatně méně, je realizace a dotahování.
    Myslím teď na jeden nový projekt, který by byl právě s mým partnerem. Uvědomuju si, jak skvělé by to mohlo být, a zároveň jak těžké… Budu proto ráda třeba za další články na tohle téma.
    Fandím vám a posílám hodně sil (i když zdá se, že jich máte spíš vy na rozdávání:))

    Aneta L.

    deník terapeutky.cz

  • Podobné články