Nabírá cesta taxi jen zábavně snobský rozměr?

Nabírá cesta taxi jen zábavně snobský rozměr? Nikoliv, aneb článek o tom, jak se cesta taxíkem může proměnit v retrospektivní vyprávění životního příběhu v 13 minutách a otevřít vám oči. Jak? Čtěte dál!

(2007) Na zadní sedačce žluté Škody Octavia nervózně posedává ovíněná
drobná blondýnka, která se už nemůže dočkat, až konečně setřese ty nepohodlné
štekle, řekne polospící mámě na gauči, že je v pořádku, a která bedlivě
kontroluje závratnou rychlostí naskakující taxametr, aby při 127 korunách
nevinně zalhala, že právě v tady tom baráku bydlí. V dlani totiž nervózně třímá
těch posledních 127 korun, co vyhrabala z nejukrytějších kapes líbivé
kabelky… 

 

Tak to jsem byla já. Ani ne tak girl s přízviskem “party”, která do sebe láme jeden panák zelený za druhým, jako spíš
ta s tím “společenská”. Milovala jsem (a pořád miluju!) dlouhé večery u vína,
kde se rozebírají životní příběhy, moudra, nápady a spousta neaplikovatelných blbin. Když nasedla do taxíku, proměnila se vždycky ve
společensky tápající, jestli má začínat konverzaci s někým, kdo nejspíš podle zmateného
výrazu celou cestu přemýšlel, co dělám venku takhle pozdě.
Tohle drobné pískle trochu vyrostlo, naučilo se, jak
nejjednoduššeji popsat cestu z Dejvic k baráku a taky, že když prolomí
ledy, může se taková cesta taxi proměnit v příjemnou rozmluvu o lecčems.

Pro někoho je cesta taxikem pouhopohý krok líného snoba, já do nedávna vnímala cestu taxíkem jako pohodlnější a příjemnější
variantu cesty domů, pro kterou se najde hned několik pádných důvodů. Například, když
náhodou leje jak z konve a vy “zapomenete” deštník, nebo zmeškáte noční
tramvaj, nebo ji nezmeškáte, ale zkrátka se tam nevejdete, nebo si vlastně
vzpomenete na to, že v Praze uprchl násilník či jiný delikvent, nebo je zima až
praští. Zkrátka a dobře, on se vždycky nějaký
ten pádný důvod najde proč se vyhnout monotónní cestě tramvají…

(2013) A pak to s jedním zabouchnutím dveří přišlo. Zaplavila mě porce endorfinů a řekla jsem si, sakra, to byla příjemná cesta domů. Najednou jsem si totiž uvědomila, že jsem odpovídáním na zvídavé otázky vlastně během těch pár
minut vylíčila naprosto cizímu člověku, kdo jsem, co dělám, kde bydlím, proč
tam bydlím a proč to dělám a tak si jako bych sledovala film, kde jsem hrála
hlavní roli. Uvědomila jsem si, jak ty věci, které jsou pro mě naprosto běžné najednou
nabraly naprosto jiný rozměr a zapadly do celého obrazu, který najednou dává
smysl. Jako bych si ty životní mylníky nahlas přiznala a vítězoslavně napíchla
na svoji imaginární nástěnku. Jako bych si převyprávěla svůj život nahlas a najednou si začala vážit všech těch kroků, věcí, „úspěchů“, které pro mě už nebyly dost dobré, protože jsem je zkrátka a dobře už zažila. Mám totiž takovou jednu vlastnost, kterou miluju a zároveň nesnáším. Žene mě dopředu, ale zároveň mi tak trochu kazí radost, protože mi nikdy nestačí, co mám a kde jsem.
Jestli i vy „trpíte“ syndromem, že pořád chcete víc a dosažené věci se v momentu dosažení promění ve zcela běžnou věc, projeďte se jednou domů taxikem. Když natrefíte na zvědavého řidiče/řidičku, může vám otevřít oči a vy si konečně uvědomíte, jak spokojený život vlastně žijete. A je jedno, jestli jste zrovna dostali novou práci, nebo už deset let pracujete v té staré, jestli máte dvě děti, nebo si užíváte svobodného života, jestli máte dostudovanou vysokou školu v cizině, nebo jste dali přednost pracovat v oboru, který vás neuvěřitelně naplňuje, všechno je obrovský úspěch a tím, že to řeknete někomu cizímu nahlas si to v sobě samém uvědomíte… Co myslíte vy?

Krásný den i vám všem a ať se vám daří, ať už děláte cokoliv! 
Vaše TerezaInOslo

Komentáře
  • Anonymní napsal:

    Krásně napsané – tak já se taky jednou raději svezu taxíkem, než tou tramvají a zkusím to, co radíte!

    Děkuju za Váš blog, Terezko. Ilona

  • Podobné články