Minipracovna v podkroví a karamelová zmrzlina v mrazáku

Je pátek večer. Zezadu mě osvětluje žlutý kužel světla, který neúnavně přemalovává můj stín na stěnu. Vykresluje dokonce i ty drobné vlásky. Na ruce mi přistává muška a trochu to lechtá. Nechám ji, protože jsem ji odehnala už tolikrát a stejně se nepoučila. Je tu pohoda. Alexa vyhrává Passengers, já si brumlám text, který neumím, někde zpovzdálí zatroubí auto, já si loknu vody a pokračuju v bubnování prsty do počítače. 
Je pátek večer. Jsem sama doma. Nic nemusím. Jsem najedená a v mrazáku je zmrzlina s kousky karamelu. 
Podle mě víc nepotřebuje vysvětlení.

Můj dnešní rádoby produktivní večer vypadal asi následovně. Asi v osm večer jsem odcházela z hubu, to už všichni byli dávno buď v autě směr víkendové dobrodružství, nebo osprchovaní s pár drinky v sobě plánovali, do jakého baru vyrazí. Já si z práce odnesla pár zvonků (rozuměj kytí), skvělej pocit z dnešního dne a setsakramentsky dlouho jsem se rozmýšlela, jestli odnést zpátky domů i kávovar. 
Neodnesla. Bouchejte šampaňský, drazí kolegové. 
V pondělí ráno bude kafe. 
Cestou domů jsem na zastávce potkala Johniho a Larse. Ti byli představitelé toho plánu B. Lars je Johniho kamarád z jeho rodného městečka, který nás přijel na pár dní navštívit. Hned po „Hi“ přilítla pusa a školní přednes business plánu pro Larse, který John Erik dneska u nás na terase prý vymyslel. Mám pocit, že Johni má nějaký zvláštní talent pro lidi vymýšlet business plány a neuvěřitelně je pro to nadchnout. Sám sebe taky. Všechno jim to odkývu, přihodím do zápalu nadšení svůj úsměv. Pak už jen trochu nepřítomně přitakávám a myšlenkama skenuju šuplíky v kuchyni, jestli budu mít vůbec co k jídlu. 
Rozloučíme se a já o pár minut později už slejvám papardelle z vřících bublinek, nesu si talíř do patra a usedám do svého královského kouta tvorby. 
Mám tu v ložnici rozkošný výklenek, do kterého se tak tak vejde pracovní bambusový stůl, jedna židle a nádherná bílá elegantní lampa, která se rozsvěcí provázkem. Alexa ji taky umí rozsvítit, ale to není taková prča. 

Usedám ke stolu a trochu mi vadí, že koukám do zdi a nevidím, co se děje za mnou. Nedá mi to a od oka přeměřuju, jestli se bambusák se třemi šuplety vejde k boční stěně. Pánejo! Vejde. To byste měli vidět to nadšení. To vypadá nádherně a ještě můžu koukat na hvězdy. Teď mi tu chybí ten někdo, s kým bych mohla svůj architektonický šach mat obdivovat. Nadchne mě to tak, že nějaké naplánování psaní článků a Ted talks jde tatam, protože já se, milí, potápím na několik (nechtějte-vědět-kolik) minut do tajů internetového snění: Pinterest, Nordic Day, Bonami, Nordic day, Pinterest. Tam a zase zpátky. Bezhlavě plním košíky, abych je zas několikrát zavřela a zkrotila sama sebe. „Ne, Terezo, nepotřebuješ milion krabic, polštářků, váziček, plakátů, hrnečků a už vůbec nepotřebuješ to žehlící prkno….“, „To teda asi potřebuju!“, „Ne, nepotřebuješ!“.

Sněním se dostávám do své oblíbené nálady, která tu zas tak dlouho nebyla. Ta, kterou jsem se už tolikrát snažila někomu popsat, ale ještě ji nikdo nepoznal. Je to nálada, kdy si připadáte jako byste se probudili do nějakého filmu, ve kterém hrajete hlavní roli. Máte pocit, že je něco jinak. Líp. Možná až pohádkově. Občas se ten pocit/nálada dostaví v interiérových obchodech. Hodně často se zdržuje i na letištích.

.
Ta nálada je jednou z mých nejoblíbenějších. Zdrží se vždycky jen na pár minut. Je vzácná a bojácná. Nemůžete ji vystrašit realitou. Jinak se hned vypaří. 

Je skoro tři čtvrtě na jednu a já velice vehementně přemýšlím, že si pro tu zmrzlinu s karamelem dojdu. Johni by se ze mě picnul, protože vždycky, když je pryč, ponocuju jako nikdy. Za normálních okolností tuhnu před dvanáctou, a když se pustí film, tak klidně i v jedenáct. Johni mě pak nosí do postele a snaží se mě přemluvit, abych se převlíkla. Odmítám téměř vždycky. Ale předvečírem jsem s ním prý vyjednávala. Vyjednala jsem, že ponožky sundám. Vždycky mě tyhle naše noční etudy baví ráno poslouchat. Na nic si totiž nepamatuju.
Tak co myslíte, dojdu si pro tu zmrzlinu?

Nedošla. Tak dobrou a zítra během dne vám k tomuhle článku dodám ještě fotky toho podkrovního minikrálovství, zvonků a zelené minidžungle na terase. Teď už nic nevyfotím, protože je tma jako v pytli, ale těším se, jestli se vám to bude líbit :)Tak nezapomeňte juknout.

Dobrou noc a ještě krásnější ráno.
Zítra bude velký den. Chystáme se večer totiž na koncert Kapky naděje. 

Vaše TerezaInOslo

Komentáře
  • Reny Mejtská napsal:

    Terezko,
    koutek vypadá dobře ,mě by se moc líbil a fotky jsou fajn.
    Přeji prima neděli.
    Renča

  • Krasny pracovni koutek, ten stolecek je dokonaly. Hezky den. M.

  • Jak ty to děláš, że je všechno tal jednoduché a přitom z toho dýchá taková pohoda a útulnost :). Mohla bych se zeptat odkud je ta židle? Tuším, že by našemu pracovnímu koutku taly slušel,heh 🙂

  • Made in les napsal:

    Já tu náladu asi znám 🙂 a je vzácná…A s tím ponocováním když není muž doma to mám úolně stejně. Hrotně ho to vytáčí, obzvlášť proto, že jáspím kolikrát už v 9 😀

  • Anonymní napsal:

    Takovy "vypraveci talent" je dar, pises velice poutave, jako by sis povidala s kamaradkou. Dik za krasne usmevave rano.
    Dagmar

  • Terezko, krásný a až napíšeš knížku, tak si ji hned koupím. Píšeš suprově 🙂

  • Anonymní napsal:

    Ahoj Terez, chtěla jsem se Tě zeptat, odkud máte tuhle židli – viděla jsem je i v jedné kavárně a jsou moc pohodlné. Děkuji!

  • Cathy Konar napsal:

    Ahoj moc krásně píšeš. A tak nějak si mě samotnou motivovala k psaní vlastního blogu.
    Budu moc ráda, když se na něj podíváš : http://cathykonar.blogspot.cz/
    Nebráním se tvým radám, čí poznatkům.
    Díky Cathy

  • Podobné články