Je sobota ráno, ptáci si mohou „hlasivky“ vyzpívat a Slunko svítí o 106

Všichni pryč, nikdo nikde. Tuším, že většina obyvatelů zeleného domu v Arups Gate jemně oddechují výpary ze včerejších bujarých oslav pátku. Hned v nedalekém parku, kam běžně chodím běhat se poslední 3 dny odehrává jeden z největších norských festivalů. Není špatné dát si skleničku vína a poslouchat z obýváku Björk, The Stone Roses, nebo mojí nejoblíbenější Florence + The Machine. Dělám si ovocnou snídani s bílým jogurtem, kafí a přemýšlím, jaký typ sobotních rán mám nejraději.





Jestli: 



  • Probudím se a mrknutím oka sedím u televize a poslouchám Kačer, úuuu, dnes k vám děti z dálky letí Kačer, úuuuu. Příběhy píše, z téhleté říše, Kačer, úuuuu!“ Letím do ledničky pro pribiňáka, broukajíc si vlezlou znělku, a už mi nic nechybí.
  • Probouzím se šíleným horkem. Na sobě mám mokré prostěradlo. Nic nepomáhá. Jsme na dovolené ve Španělsku a klimatizace není široko daleko.
  • Táta nás polejvá vodou a na hlavu nám strká úklidový seznam sobotního rána. 
  • Budík zvoní, já popadnu banán, citrónovou matonku, na sebe hodím dres, legíny a tenisky. Dobíhám 216, náš ořechovský autobus, a potkávám další gymnastky bydlící okolo.
  • Ptáci se překřikují, já otevírám oči a pomalu si sedám. V tom šílená rána do hlavy. Zapomněla jsem, že na chatě máme nad postelí snížený strop. Dole už slyším cinkat příbory a hlasitý smích všech 8 dalších obyvatelů chalupy. Je víkend a začíná dobrodružství Sedmikolí (zkratka našich dvou rodin dělících se o chalupu v severních Čechách).
  • Budík mi drnčí pod hlavou v 7 ráno a já ještě se zalepenýma očima se snažím pobrat chemické názvosloví. Studijní program na celý víkend připaven na hodiny. Musím ještě stihnout něco před tréninkem. Gympl mi dává zabrat. 
  • Probouzím se ranním kalifornským sluníčkem. Dělám si domácí biokaši, navlíkám neopren a beru klíčky Range Rovera. Nasazuju žabky, sluneční brýle a pouštím místní rádio 1 na plný pecky. Připadám si, že mi patří svět. 
  • Nechám se probudit, až se tělu chce. Mám žízeň. Potácím se do kuchyně, mamka se mi směje a popichuje poznámkou: „Těžká rána opilcova!“. 
  • Probouzím se v obrovské posteli. Chvíli mi trvá, kde to jsem. Přestěhovaná v Oslu. Vedle mě ten nejroztomilejší Nor, kterýho jsem kdy potkala, podvědomě mě mačká v objetí a já si asi po stomiliontý uvědomuju, jak obrovský mám štěstí.





A jaká máte sobotní rána Vy? Podělte se o Vaše nejoblíbenější rána! Těším se na ty Vaše!

Vaše TerezaInOslo
 


TIP: Nezapomeňte rovněž dát like TerezaInOslo na Facebooku. Budete tak mít přehled kdy a jaký článek vychází.  
Komentáře
Podobné články