Je mi třicet a jsem umanutá

Life

22. května 2018

O některých věcech jsem byla vždycky umanutě přesvědčená. Třeba, že mě třicátý narozeniny nesklátí s depresí do postele. Já se na ten den vždycky těšila. A to jsem ani vůbec nevěděla, že ho jednou budu slavit na Bali, dostanu pusu od toho skandinávskýho kluka, kterýho jsem si vzala za muže a druhou uslintanou od našeho syna, který má stříbrný vlásky, modromodrý oči a obrovský srdce po tátovi.

Ona ta moje umanutost je někdy i dobrá. Vlastně by se dalo říct, že skvělá. Někdy je totiž vážně dobrý si věci umanout, protože pak se obrátí celý vesmír a plní se mnohem jednodušeji.

Trochu blbý je, že jsem si poslední týdny tady umanula být líná. A to se s mými plány sdílet lásku, vděčnost a zážitky z Bali s vámi moc neshoduje. Měla jsem pocit, že jsem svoji energii na rozdávání trochu vyčerpala. Že ji neni tolik, abych ji dělila mezi Johniho, Williama, nejbližší a vás. Ovšem až do včerejšího rána. Kdy mě Johni usadil do postele a pustil video. Ve třiceti osmi minutách jsem v něm vyslechla narozeninový přání od těch mých nejbližších a k mému obrovskému překvapení i od vás. Od vás, který jsem nikdy neviděla a přesto jsem se ve vašem životě nějak mihla. A možná i víc, než jsem si kdy dokázala představit.

John Erik totiž jeden večer, když jsem spala, sdílel na Instastories vzkaz pro vás, kdo by mi chtěl popřát. Všechno bylo super tajný, abych na nic nepřišla a ty posty zase po třech hodinách smazal. Přišlo tolik zpráv a videí, že strávil několik bezesných nocí stříháním toho finálního videa.

Ve kterém padlo tolik nádherných slov, úsměvů, slz, poděkování. Mávali jste knížkou a posílali pusy, vaše děti kouzelně zpívaly a já těch třicet osm probulela jak malá…

Choulila jsem se do tý lehounký peřiny, která vlastně ani neni peřinou a byla jsem vděčná asi jako nikdy v životě. Za to, že mám za muže někoho, kdo mě dokáže dostat do kolen i po stopadesátýdevátý. Za to, že mám možnost předávat dál něco, co s vámi rezonuje. Kdykoliv se mi zachce. Za to, že mám volnost, kterou jsem si vždycky přála mít. Za to, že mám kolem sebe přátele, kteří mě doprovází už pět, deset, dvacetpět let a budou vždycky rádi přetřásat naše společný nezapomenutelný historky. Za to, že jsme všichni zdraví… a takhle bych mohla pokračovat až do aleluja. Však vy víte.

Je neuvěřitelný, jak obrovskou sílu mají vaše myšlenky. Když jim sami uvěříte, stočí váš život tam, kam si přejete. Tak se nebojte být někdy umanutí. A nemusí vám zrovna být třicet. Já vím, že vy to dokážete. A budu se neskutečně těšit na tu vaši radost.

Děkuju. Za všechno.

A ještě něco… nemusíte být rozpačití, když mi píšete email. Naopak. Já je miluju. A ne, neberete mi můj čas, naopak. Dáváte mým slovům mnohem větší rozměr a posíláte mi energii. Protože i mně někdy dochází dech. A i když vám může připadat, že jsem takové emaily četla už tolikrát, každý má svoje kouzlo, v každém najdu kousek sebe a čtu je všechny poctivě a jsem na vás ohromně pyšná. Fakt! Děkuju.

Vaše TerezaInBali