Jak William přišel na svět vol. 1

Probouzím se a chvilku mi trvá, než si uvědomím, že mám pořád broučka v bříšku. Tak tuhle noc taky nic. Od úterního (3.8.) termínu totiž chodím spát připravená na to, že mě v noci probudí prasknutí vody nebo zatraceně bolavý kontrakce. Usínám s tak nádherným pocitem v břiše, že třeba už možná tuhle noc. A zase nic. Zase nic. Všichni mě strašili tím, že přenášení je šílený, tak pořád čekám na to, až se to „šílenství“ dostaví. A zatím nikde nic. Mám to ale zatracený štěstí a pořád to opakuju dokolakola, protože mě i pár dní po termínu pořád baví být těhotná. Každý ráno si říkám, že mi brouček dal k dobru ještě jeden den: na dopsání článků, na nakoupení zásob, na přečtení knížek, na lenošení, na dozařízení pokojíčku a na kafe s kamarádkama. 

Trochu ho podezřívám, že je po mně, a že taky rád nedodržuje deadliny 🙂

Já jsem si vysnila rodit ve dne. John Erik si zase naopak představoval, že do porodnice pojedeme vymetenou a spící Prahou někdy nad ránem a na silnicích potkáme akorát tak rozespalý pekaře a popeláře. Tak já vám popíšu, jak vypadal ten můj ideální plán porodu à la TerezaInOslo: ráno se probudím vyspaná do růžova, dám si „horkou“ sprchu, připravím vajíčka na křupavý slanině a po klidný snídani, kdy nám bude Alexa vyhrávat pařížský kavárenský serenády, to všechno zapijeme bezkofeinovým kafem na terase. Pak půjdeme na krátkou procházku do parku a pak se poklidně zabalíme, protože bude už na čase, aby ten náš budulínek přišel na svět. Tak nějak se to prej pozná, že už je na čase…
A víte, co je na mém naivním plánu nejlepší? Že jsme vlastně ani tak nebyli daleko od pravdy… Ale vezmu to od samého začátku… 
Už ve čtvrtek, v den termínu, jsem poprvé začala cítit, že mi tvrdne břicho. Až toho dne jsem konečně pochopila, co to tvrdnutí břicha je. Při tom prvním mi utekla na tvář jedna natěšená slza a v tom břiše mi kolem médi lítaly stovky rozjařených motýlků, protože jsem poprvé ucítila, že jsme blízko. Ležela jsem v posteli, počítala ta tvrdnutí, poslouchala hudbu a četla. četla a četla. Knížku Hypnoporod od Marie F. Mongan, která se ke mně dostala milou náhodou. Možná, že budulínek čekal na to, až ji celou přečtu, protože byla úžasná. Vzala jsem si z ní hlavní myšlenku, že když se porodu příliš bojíme, může být pro nás ještě mnohem náročnější a bolestivější. A síla našich myšlenek a soustředění ho může naopak proměnit v nádherný zážitek. Tak moc jsem tomu chtěla věřit, že jsem si z knihy vytáhla to, co mi bylo blízké. Několik typů dýchání v různých fázích porodu, vizualizaci toho, jak miminku dýcháním a plným soustředěním pomáháme na svět, i to, jak moc důležité je směřovat energii z dýchání do bříška a pomáhat miminku, nikoliv ji vykřičet ven.
Možná, že jsem divná. Možná, že jsem byla přehnaně nafrněná, co se porodu týče, ale vůbec jsem z něj neměla strach. Až jsem jednou dostala trochu strach, že z toho vlastně nemám strach. Jsem umanutá, to víme všichni. A umanula jsem si, že budu mít porod nádhernej. Stejně jako to moje těhotenství.

Věřím totiž v sílu myšlenek. Konec konců to používám i v běžném životě a vím, že myšlenky a přání mohou ovlivnit obrovskou část mého života.
Věříte taky?

Propojení hlavy, myšlenek a soustředění se na cíl jsem tak nějak nevědomky používala už od malinka. Vlastně jsem ani nevěděla, co dělám, jen jsem si některé věci tak moc přála, až jsem jim uvěřila, nasměřovala k nim energii a oni se vyplnili. Neumím to pojmenovat, nečtu o tom knihy a nebudu tu hýřit nějakými sofistikovanými slovy, kterým nerozumím. Možná by se dalo říct, že je to můj životní postoj, který je pro mě přirozený a já jsem chtěla zkusit, jestli se dá aplikovat i na jednu z nejtěžších životních situací vůbec. Porod.


Celé těhotenství jsem se vyhýbala diskuzím a nechtěla jsem slyšet strašidelné příhody mých kamarádek, jak si ony prožily ten hrůzostrašný zážitek. Poslouchala jsem jen ty, které měly krásný porod a takový jsem si ho taky vysnila já. Díky za to, holky moje! Nečetla jsem žádné články, neviděla jsem jediné video. Jediné, co jsem věděla bylo to, že i já i Johni si přejeme, aby byl u porodu. 

Bavilo mě malovat si do mraků, jaký to asi bude.

V sobotu ráno po probuzení jsem si dala teplou sprchu, připravili jsme snídani, akorát nám doma došlo kafe a vyrazili jsme, místo teda procházky v parku, vyzvednout dekorace do pokojíku, které dorazily předvečer ze Švédska. Byla horká sobota a já jsem si ještě vzpomněla, že musím nutně do hudebnin, protože jsem chtěla koupit stojan na elektrický piano, abych mohla budulínkovi hrát ukolébavky. Cestou z obchodu už jsem si trochu držela břicho a občas se musela na ulici zastavit. 

Johni na mě koukal s tím jeho nadšeným výrazem v očích, že už. Konečně! Poslední týdny méďu totiž přemlouval, že je prej na světě líp, než u mámy v bříšku…

Ikeu a rámečky do pokojíku jsme vynechali a Johnimu se evidentně ulevilo. Prej jsem konečně sebrala rozum. A že bylo už na čase. Přijeli jsme domů, já si lehla na postel a Johni měřil, jako kdyby byl rozhodčí na olympiádě, kde jde o setiny vteřin. Já mu vždycky nahlásila, že už zase a když byly stahy břicha po pěti minutách už asi hodinu, uznala jsem, že by to možná kontrakce mohly být. Nechala jsem ho vytočit to magický číslo, kam se mělo zavolat a kde nám řeknou, co a jak. Jenže na tom magickém čísle nikdo nemluvil anglicky, takže jsem po chvilce volala já. A instrukce byly jasný. Horká vana a počkat, jestli se to uklidní, nebo rozjede. Rozjelo. A možná i trochu víc, než se dalo čekat. Poslední záznamy v telefonu máme, když byly kontrakce po jedné minutě a to už říkám Johnimu, že už je asi na čase. Johni už na sebe skládá tašky do porodnice a já ho Ještě vytáhnu na poslední fotku v zrcadle. Tu už jste sice viděli, ale já vám ji stejně ukázala na začátku článku ještě jednou. 

Miluju jí. Je v ní zachycená přesně ta síla toho okamžiku.

A jelo se. Cestu do Hořovic jsme už měli najetou několikrát, protože jsme tam v posledním měsíci jezdili každý týden na monitory. A já si vždycky po cestě představovala, jaký to asi bude, až uvidím ten Sokol v Berouně, a tuhle oprejskanou ceduli, a tamhletu ušmudlanou poslední benzínku před odbočkou do porodnice. Budu nervózní? Budu se svíjet bolestí? Budu něco jen tak legračně povídat, abych se rozptýlila? Bude mi horko? Zima? Bude noc? Den? Budu moct sedět, nebo se budu kroutit na sedačce a Johni z toho bude celej nervózní? Z mých plánovaných vypočítaných sedmi kontrakcí, které budou chodit pravidelně po pěti minutách, než do porodnice dojedeme, bylo kontrakcí pětatřicet. 

V autě nám hrála hudba a my nikomu nenapsali ani muk. Chtěli jsme totiž, aby to byl náš moment, a aby ostatní netrnuli strachem, až nebudeme několik hodin psát.

A ani se nemusel odehrávat akční scénář: Johni parkuje přímo před porodnicí, abych já stihla „doběhnout“ na sál. S pár zastávkama u lampy číslo jedna, tři a pět na výdech a nádech „elegantně“ dojdu až do třetího patra a přeju si, aby už nás neposlali domů. Chvíli sedíme na chodbě, já v ruce třímám všechny nachystané dokumenty a tajně si už přeju být vevnitř. 

Je to zvláštní pocit vědět, že se to právě děje!

Za chvilku jdu dovnitř, vyplňujeme formality, měří se tlak, napojí mě na monitor a čekáme na paní doktorku. Ta přichází do místnosti jako anděl z nebe. A já už v tom momentě vím, že jsme vyhráli jackpot. Z jejího úsměvu i slov cítím nádhernou energii. Velmi pečlivě si se mnou prochází můj seznam porodních přání, všechno mi vysvětluje. Momentálně prý není žádný sál volný není, ale snad brzo bude… „Tp by bylo rodit někde v kumbále…“ brblám si pro sebe.


Nejlepší zpráva byla ta, že si mě v nemocnici nechají, protože porod už je krásně rozběhnutý. I já, i John Erik se převlékáme do modrých hábitů a „nastěhujeme“ se do „našeho“ sálu, který se během pár minut uvolnil. Je to velká místnost, ve které jsou zatažené závěsy a krásně přítmí. Je tam velká postel, toaleta, vana, žebřiny, žíněnky, ve vedlejší místnosti sprcha a záchod a velká televize s pohovkou pro tatínky. 

Já si sedla na postel, Johni do křesla a koukáme na sebe s výrazy: „A co teď?“ 

Proběhla všechna předpodorní vyšetření a paní doktorka mě prý přijde zkontrolovat za dvě hodiny. A moje velmi bryskní a „inteligentní“ reakce na to byla: „Až za dvě hodiny? To už malej bude dávno na světě!“ 🙂 Mile se pousmála, mojí větu taktně přešla a přišla za dvě hodiny. 

Já chvíli přemýšlela, jestli mám skákat nejdřív na míči, nechat si napustit masážní vanu, nebo si jít číst. Johni seděl na pohovce a četl si a po očku mě kontroloval, jestli něco nepotřebuju. Bylo něco málo po páté odpoledne…

Další pokračování se už píše… 
Vaše TerezaInOslo

Komentáře
  • Petra napsal:

    Awww, to je krása! Už se nemůžu dočkat pokračování!♥♥♥

  • Anonymní napsal:

    Prvé dieťa som mala do hodiny, druhé počas chôdze na ,,kozu,, a tretie po inekcii do hodiny tiež!
    Nevedeli, nechápali, zakazovali mi tlačiť, plieskali po ruke, keď išli pichnúť inekciu, plieskali po zadku, aby som sa posunula nižšie, vynadali, po pôrode, pri ktorom som nestihla klystír, za to , že už spolupracujem s kontrakciami, neveriacky a diletantsky pozošívali po pôrode….

  • Si zlá, že nás necháš napínat 🙂 Už se těším na další část 😉

  • Anonymní napsal:

    Len nás dlho nenapínaj, nádherné čítanie 🙂
    Katarina

  • Ahh to je moc krásný vyprávění! Když jsem článek uviděla, tak mi přišel docela dlouhý ale přečetla jsem ho jedním dechem 🙂
    Je nádherný, jak z něj srší vaše energie, nadšení a láska 🙂

  • jandule87 napsal:

    porod! já se taky vůbec nebála. Těhotenství jsem měla s budulínkem taky úplně pohodový, až mi v sedmém měsíci začaly z dlouhého sezení za počítačem natékat nohy, ale to se dalo zvládnout 🙂 a měla jsem to přesně, jak si vysnil Johni, voda mi praskla ve čtyři ráno, projížděli jsme krásným probouzejícím se ránem za východu slunce, nebe bez mráčku. 😉

  • Jeee, už se moc těším na pokračování. Vzpomínám u toho na ten svůj, krásný porod. 🙂

  • Anonymní napsal:

    věci se vyplnily – s tvrdým y 😉

  • Anonymní napsal:

    Terezko, omlouvám se, jestli jste to už někde psala, ale proč jste se rozhodla pro Horovice? 🙂 Eva

  • Anonymní napsal:

    Už se nemůžu dočkat pokračováni, píšeš krásně. Mne přijde, ze doktoři mají prve u porodu času dost, a pak rychle, pak ženská neví co a jak.

  • Jana B. napsal:

    Bozi .. miluju porodni pribehy, vzdycky se u toho dojmu ..

  • Krásný a dojemný článek! Terezko, už se moc těším na další díl 🙂

    Nela z blogu Růžová rtěnka

  • Anonymní napsal:

    To je nádherné povídání, začetla jsem se do toho tak moc, že jsem se prostě nemohla odtrhnout 🙂 a teď hurá na pokračování 😀
    jdusizasvym.blogspot.cz

  • Podobné články