Jak se lebedí ve srubu na samém konci Norska

Probouzím se zahrabaná v peřinách a Johni vedle mě chrupká jako roztomilej anděl, kterej zrovna spadl ze šlehačkovejch oblak. Zívnu jen tak pro radost a potichu se vkradu do obýváku. Už se nemůžu dočkat, až pozdravím beze slova ten výhled. Ten, kterej mi bere dech na Velikonoce, v létě, i v zimě. Pokaždý. A pokaždý z něj nemůžu spustit oči. Někdo říká, že se na krásnej výhled zvyká rychle a vlastně ho už po pár dnech nevnímáte tak intenzivně. Možná, že na tom ždibec pravdy je, ale není to můj případ. To já se můžu na tenhle výhled dívat až do aleluja. Třeba až do devadesáti a pořád mě bude unášet srdce. Alespoň, tak si to představuju. Celý srub ještě spí a já přikládám do kamen. Moc tomu nepomůžu, ani když se snažím ještě teplý uhlíky rozfoukat. Ale co, za chvíli hodiny stejně všechny vytáhnou z těch teplých postelí, bude se snídat a někdo přiloží za mě. Norský sýry, měkounký chleby, petrželka z venkovního květináče už se pyšní na stole a zapíjet se to všechno bude hutným mlíkem, které nechybí u žádné severské snídaně.
Miluju to tady. Tu pohodu. Ten klid.
Ten pocit, že tady můžete týden chodit v papučích a vytahaných teplácích,
protože ve srubu je všechno dovolený.  

Norsko je pro mě vždycky balzámem na duši. Všechno tu tak nějak ubíhá klidněji a mně se tu vždycky viditelně zpomalí dech. První dny na mě padne únava, kterou jsem ve svém těle nashromáždila za těch pár měsíců, které se tu už neubráním a nechám ji ovládnout tělo. I když po cestě autem z Prahy až sem by asi padla únava na každého smrtelníka. Obzvlášť, když se dva dny moře bouří tak, že jsou na něm dvacetimetrový vlny. Ty tedy po pár dnech splasknou na pětimetrový, ale stejně. Cesta lodí, kterou jsem si malovala jako nejproduktivnější čas volna se proměnila v mojí malou noční můru, kdy se se mnou točil celej svět a já se točila s ním.

Když pak sedíte s nohama nahoře u krbu a z kuchyně povonívá večeře, kterou připravuje jeden norskej dobrák, rozuměj Johniho táta, zapomenete na všechny chmury, na přeležený břicho v autě, na křeče, na noční zastávky nikde a na šílený zvuky, to když řidič najede na tu bílou šrafovanou.

A ještě lepší jsou ta srubová rána. Když hodiny snídáte a kocháte se. Dlouhejma fousama krevet (říká se tomu fousy?) a zátokou, ve který plavou ostrůvky s pár jehličnany.



Tak já vás zvu ke stolu. Usedněte a sundejte si papuče, je tu teplo dost.   
.

Když se tu tak pyšní to vajíčko, budu vám vyprávět jeden příběh o vejci. 
Stal se před pár lety. Přesně v tom samém srubu, odkud jsou tyhle fotky. Jedna blonďatá holka s ofinou se tu snažila okouzlit jednoho Nora a ještě víc jeho tátu. Takže, když ji u snídaně zadali úkol, aby uvařila vajíčka, kývla a s úsměvem už už házela vajíčka do vroucí vody. Za pár minut všichni usedli ke stolu a Norové začali řezat vajíčka nožem. Tak se to tu dělá, pomyslela si. Jenže, když je uřízli, místo, aby se na ně smál žloutek na hniličko, vejce začalo pomalu a nemilosrdně vytejkat na talíř. Pomalu se plazilo po stojánku a jejich vyděšený výrazy mluvily za vše. Blondýna s ofinou se střemhlav vrhla lžičkou do toho svého syrového vejce, nabrala bílo-žlutou teplou vodu a s těžkostí a přece vítězoslavným výrazem to spolkla se slovy: „Takhle se jí vajíčka u nás v České republice.“ Následoval ji norskej princ, kterej měl oči jenom pro ní, i když se mu její ofina vůbec nelíbila. Spoklnul pár syrových loků a od té doby spolu drží zajedno, ať se děje, co se děje. A věřte nebo ne, norská rodina si čtyři roky myslela, že se takhle opravdu jí vajíčka u nás v republice. Já jim to přiznala až za čtyři (!) roky…

A teď tu jen tak s Bridget posedáváme, v krbu praská, kluci venku hrajou šipky a my se chystáme do peřin. Tady se totiž spí nejlíp na světě. Možná, že se tu spí ještě líp, než snídá. Ale o tom by se prý dalo polemizovat, připomíná mi moje druhý já. Tak se krásně vyspěte do růžova.
Posílám norské pozdravy
Vaše TerezaInOslo

Komentáře
  • Terezko, uzivejte a vse nej do roku 2017. M.

  • Unknown napsal:

    Terezko, z těch Vašich článků a hlavně fotek sálá Norsko tak opravdově, že se mi až svírá srdce steskem. Prožila jsem tam krásný půlrok a pořád tak nějak doufám, že jednou, jednou se tam vrátím, třeba i napořád. No každopádně moc děkuju za to, že mi tak často připomínáte, jak nádherná země to je, ale i to, že Česká republika je taky super 😀 Hodně štěstí do nového roku, a vůbec, vše dobré! Eva

  • Lena Ness napsal:

    To jsou táák krásný fotky až člověku připadá, že nikde nemůže být líp (a pak napíšeš jiný článek a člověk si myslí, že líp než u Vás v bytě není :D) A to s tím vajíčkem? To je skvělý 😀
    Sweet Life with Lena

  • Markéta napsal:

    To s vajíčkama si jim neměla nikdy prozradit 😀 ale je to teď určitě veselá rodinná historka! Vše nej do dalšího roku přeji…

    Zápisky z cest a života v Anglii ⇨ Secrets of M

  • Haha ta historka s vajíčky mě pobavila tedy :D, možná, že si jim to neměla prozrazovat vůbec! 😀 Přeji krásný vstup do nového roku!:)

  • Podobné články