ABOUT ME vol. 1

Cpu se makaronkama, mám na sobě moje oblíbené norské termoprádlo s vločkama, venku leje jako z konve a já se ponořuju do mého dětství. Jakobych se hodila do myslánky…

Už
mám pro vás první část mého životního příběhu. Jsou to takové střípky a
momenty, které si z mého života vybavím. Některé jsou stěžejní, jiné
naprosto banální, ale všechny mě tvoří osobou, která s vámi sdílí svůj
životní příběh. 

1988
Narodila jsem se rok před revolucí nad ránem jednoho květnového dne do spokojené rodiny a domu vyzdobeného šeříky (prý 🙂


1993
Protože se mnou šijou všichni čerti a mamku donekonečna přemlouvám,  konečně mě bere spolu se ségrou na gymnastiku. Z tělocvičny se už nehnu a přemety metám u nás na zahradě než samou únavou padnu. Článek o mém nejoblíbenějším sportu na světě TADY.


1993
Domů si přivážíme Athinku. To nejroztomilejší štěnátko Německého Ovčáka. Milujeme jí.  


1994
Naši kupují s rodinými známými rozpadlou chalupu v Abertamech v Krušných horách. Od té doby tam trávíme každé jarní, letní, podzimní a zimní prázdniny. Milujeme to tam! Do sklepa tam v lahvi spouštíme vzkaz pro budoucí generace. Pořád tam je.


1994
Jdu do první třídy. Mám květovaný šaty s perlovými knoflíky. Létem vyšisované vlasy jsou stříbrné a natočené z napletených copánků. Moje nejlepší kamarádka Verča, kterou jsem znala ze školky, byla nejvyšší ze třídy. Já jsem byla nejmenší. A to mi už zůstalo.


1994
Mám první koncert. Brnkám na housle, protože to se smyčcem ještě neumím. Paní učitelka tomu říká večírek a já vůbec nevím, co se bude dít. Dopadlo to dobře a mamka měla po koncertu rozmazaný oči. Prý protože jí něco vlétlo do oka.


1996
Společně
se sborem jedeme vystupovat do Řecka. Náš sbor je takový průměrný školní sbor. Vrcholem našeho vystoupení je výstup v místní restauraci, při kterém jedna ze členek sboru Karolína šlápne do kýble, kam se hází příbory. Na konci zájezdu se koná Miss, ve které vyhrávám druhé místo a jako
volnou disciplínu hraju scénku Donutila s klíčema. 


1997
Začínám se učit Německy. Nejde mi to a ani mě to moc nebaví.


1997
Z jedné hodiny housliček mě vytáhne milá paní z agentury T.T.V. a pár dní na to se stávám maskotem Pražského Jara. Hraju pro Václava Havla a táta mi řekne památnou větu: „Počkej, za tenhle okamžik budeš jednou moc vděčná.“ Článek a celá story TADY. 


1998
Pro velký úspěch dotáčíme a objevují se billboardy po celé Praze. Nemusím chodit do školy, protože chodím na focení, do rádia, televize a všichni mi pořád natáčí lokny a slibují zmrzlinu, když ještě chvilku vydržím. 


1998
Nedostávám se na svoji vysněnou školu Gymnázium Jana Keplera a „boří se mi svět“. Nikdo to nečekal. Mamka mi dělá na zahnání smutku knedlo, zelo, vepřo a mně ani nejde spolknout knedlík, jaký mám knedlík v krku. Celou noc bulim do polštáře a ráno se zařeknu, že se tam jednou dostanu. 


1999
Jedeme
na naše první mezinárodní závody do Berlína. Jsme team snů. Vybojujeme
druhé místo a slavíme celou cestu v autobuse. Gymnastika je pro mě
všechno. Trénujeme čtyřikrát/pětkrát týdně, i soboty.

2000
Nepřijmou mě ani o pár míst na Hellichovku. Ani mi to nevadí. Chci na Keplera.


2002
Vzniká láska k severu. Jdeme se s holkama podívat na Národní Gymnastický Team Dánska a já si připadám, jako bych našla svoji rodinu. Vzniká hláška „Chci na sever!“


2003
Na přípravných kurzech trávím většinu svého volného času. Musím dřít a makat, jestli chci být mezi 40 přijatými na GJK. Mění se pravidla hry a deváťáci
si můžou zvolit jen jednu školu. Jdu do toho. Táta mě veze na přijímačky
a hodí na mě ten jeho „Ty to dokážeš“ pohled. Nikdy na ten den, kdy
jsem četla výsledky, nezapomenu. Jsem tam!

Pokračování příště … v kategorii ABOUT ME se můžete za pár dní těšit na další část, nebo tam lupnout nějaké další otázky. Budu se těšit, protože mě neuvěřitelně bavíte a nabíjíte 🙂 

A jestli se na blog rádi vracíte a je pro vás místem, kde hledáte inspiraci a motivaci k životním rozhodnutím, udeláte mi obrovsku radost, když si najdete chviličku a podpoříte mě v dalším ročníku Blogerky Roku. Letošní rok jsem se rozhodla, že to bude Vaše ocenění, protože vy jste ti nejdůležitější, kvůli kterým téměř každý den beru počítač na klín a píšu vám své životní slasti i strasti. Vaše podpora pro mě znamená víc, než si můžete představit. A já vám za ni z celého srdce děkuju 🙂 

Vaše TerezaInOslo