„A Walk To Remember“ aneb není všechno tak, jak se zdá!

Life

15. září 2012

Fotka z Lindesnesfyr

Je pátek večer 7. září. Celý den plul ve znamení pohody, klidu a relaxu. Odpoledne měl Johni objednanýho kadeřníka a já šla na kafe a zabořila se do studijních materiálů. Zastavila jsem se za ním na posledních pár minut, když v tom mě z problematiky kácení deštných pralesů probral hlas mladíka, že prý je tu na praxi a nemá co dělat, a jestli prý nechci zadarmo vystylovat vlasy. Proč ne? Tak jedeme domu a oba máme vlasy „jak“ z kadeřnickéo salónu. Na večer máme naplánovanou večeři v centru Stavangeru a já mám víc než dost času na make-up, tak si to užívám. Johni pořád hraje nějaký hry na mobilu. Plán je, že vyrazíme v sedm. Já už ale mám nutkání jít dřív, abysme měli na Stavanger spoustu času.
Chci změnit plán a jít v šest. Johni se do toho moc nemá a všechno mu dneska strašně dlouho trvá. Už nemůžu posedět a stojím ve dveřím v podpatcích a bundou se založenýma rukama. Když odcházíme, oznamuje mi, že bysme se mohli projít po pláži na chvilku, před večeří a bere tenisky. Miluju pláže a ještě nikdy jsem neřekla, že by se mi na ní nechtělo. Ten večer jsem ale byla kupodivu naladěná na vlnu Stavangeru a nijak zvlášť se mi na pláž nechtělo. Jsme konečně v autě. Johni řídí 30km/h celou cestu. Nechápu, co se děje.
.
Trochu mi už dochází trpělivost a říkám si, že touhle rychlostí tam budeme zítra. Přijde rozbouraná silnice a Johni zpomaluje na dvacet. Už mi cukají koutky a navrhuju, jestli mám řídit já. Konečně parkujeme na pláži a já vybíhám z auta a při pohledu na tu nejnádhernější pláž, zapadající sluníčko a bouřící vlny se mi rozbuší srdce. Jdeme pomalu. Písek se nám sype pod nohama a vítr nám rozfoukává vlasy. Držíme se pevně za ruce a já nemůžu odtrhnout oči z bouřících se vln. Najednou Johni zprudka zatočí do leva a mně se rozbuší srdce dvojnásobně. Deka, hořící louče, hudba a můj mozek vypíná. Z repráků hraje písnička „Feels Like Home“, kterou jsem Johnimu nazpívala a poslala na oplátku zásilky třiceti nádherných růži, které jsem dostala poslíčkem na svatého Valentýna.

Pak už si jenom pamatuju, že říkám „Yes!“

a hudba se v tom okamžiku přepne na „Marry You“ od Bruno Mars. V tom ze všech stran pláže začnou vybíhat naši kamarádi, Johniho rodiče, brácha, další kamarádi, najednou vídím svojí ségru!, tátu! a moje kamarádky??? Nechápu, co se děje, najednou kolem nás na pláži stojí 30 lidí, kteří nás objímají, mě tečou slzy po tváří jak hrachy a nerozumím vůbec ničemu.

Tak jenom trochu na vysvětlenou, proč jsem takovou dobu nepsala!

Vaše TerezaInOslo

P.S. Kamarádky z Čech jely autem a jejich trajekt měl půl hodiny spoždění, tak proto Johni musel zdržovat, jak to šlo!

Jsem zasnoubená!!!!

Je to jako sen, do kterého mě vrací ten diamant na ruce.

Komentáře

Odebírat

5 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Most Voted

Inline Feedbacks

View all comments

Jeanne

9 let před

To je krásnýýýý 🙂 máš skvělého záviděníhodného manžela!

Odpovědět

Clarky

9 let před

Nejkrásnější' Mám z toho úplně slzavé oči 🙂

Odpovědět

Georgie

8 let před

Achhh, to je krásný!! 🙂 nejsem fanoušek davových žádání o ruku, ale tadyto se mi líbí, že tě požádal vlastně v soukromí, a pak jsi měla okolo sebe ty lidi 🙂 Strašně se mi líbí, jak to dokážeš napsat a popsat, člověk se do toho úplně vžije :))

Odpovědět

Annemarie Hlavacova

8 let před

Nádhera …tečou mi slzičky dojetí …<3 <3 <3

Odpovědět

Anonymní

8 let před

… i mě …… a víc se mi ani psát nechce 🙂 Gábina

Odpovědět

„A Walk To Remember“ aneb není všechno tak, jak se zdá!

1. Co jsou soubory cookies

2. Druhy souborů cookies

3. Využívání souborů cookies

4. Účel použití souborů cookies