A kde je ta pravá Afrika?



Nairobi v noci
Afrika – a co se vybaví vám? Mně dřív dětské úsměvy oblopené bídou a chudobou, stádo slonů procházejících se na horizontu, turisti v béžových outfitech s kloboukem a Canonem kolem krku a v neposlední řadě spoustu špíny, odpadků a prachu. Inu, daleko od pravdy jsem nebyla, přestože Afrika má těch podob mnohem mnohem víc. My bydlíme v jedné keňské rodině, která pronajímá různé pokoje několika různým lidem. Je tu 23letá Američanka, která tu před rokem založila firmu „Job matching“, a 24letá Němka, která tu studuje Germánská studia. Proč zrovna v Keni, to se mě neptejte, ale po prvním týdnu ve škole toho sama odučila víc, než ty profesorky… 

Zeleň
Kenya je rozdělená na čtyři části – severní, jižní, východní a západní. Ta západní je klasicky ta nejbohatší, nejbezpečnější a je tu zeleno. V té bydlíme my. První den nás Rachel (domácí) vzala ukázat okolí a my jsme žasli. Po pár krocích vedle prašný cesty jsme najednou byli v luxusním nákupním centru. Dostat se dovnitř je trochu boj, celou vás prošacují, prohrabou kabelku a proscannujou jako na letišti. To kvůli atakům na Westgate. Zvýšená ostraha je tu na opravdu vidět na každém kroku. Pak jste vevnitř a nacházíte africké luxusní obchody s módou, porcelánem, uměním, elektronikou, food court a taky velké multikino. Tady když je v Africe něco luxusní, tak je to ještě o třídu výš, než na jiných kontinentech, se mi zdá. V obchoďáku je obvykle hodně muzungu, kteří mají sluhy, nanny, nejrůznější pomocníky a obrovská drahá auta. Sedli jsme si do kavárny, vzali noviny a koukali kolem sebe jak v Jiříkově vidění. Jedno je jistý, takhle jsme si Afriku ani jeden nepředstavoval… 

Another day

Soweto slum
Prodíráme se přeplněným tržištěm, lidé nás tahají do svých stánků za ruce a snaží se nás lapit jakýmkoliv způsobem. Najednou je kolem nás hejno slepic a kuřat, v tom nás zkolí neskutečný smrad. Smrad je tady v Nairobi na denním pořádku. Smrdí tady všechno, pořád a strašně moc. Kanalizace tu totiž teče skrz otevřené kanály všude kolem vás. Držíme se jeden druhého, házíme na sebe zmatené pohledy a já si přeju, ať už jsme z toho bordelu venku. Dámy a pánové, vítejte ve Soweto slumu. Jeden z mnoha tady v Nairobi. Lidé si tu staví obydlí z všeho možného a jejich životní výdaje jsou témšř nulové. Všechno jídlo a zboží se dá sehnat za desetinu ceny uvnitř slumu. Najednou vidíme boty na podpatku rozprostřené na koberci, ze kterých by se daly vybrat pěkný kousky. Vedle toho imitace kabelek a pání, tady se ty ženský umí vyfiknout i ve slumu. Gábina nás táhne do jedné odlehlé uličky, kde si hrajou divocí psi a už lezeme do rozvrzaných zelených dveře. Ocitáme se v hlavní místnosti místního sirotčince. Je tu hrozná tma, trochu zatuchlo, všude samý prach a zhora slyšíme dětský smích. Najednou mě někdo tahá za kalhotu, kouknu dolů a tam je nádherná batolící se holčička. Beru jí do náručí a Gábina mi oznamuje, že to je Charity. Charity je něco málo přes rok, nikdo přesně neví, našli ji na ulici a pojmenovali. Od tohoto momentu zatlačuju ty další čtyři hodiny slzy hluboko, kam se dá. Mrazí mě v zádech při tom pohledu na kuchyň, jídelnu i záchody. Začínají se k nám sbíhat děti, všichni si nás zvídavě prohlížejí, vychovaně nám každý do jednoho podávají ruku a představují se. Jedno krásnější dítě vedle druhého a já mám co dělat, abych se udržela a nepropukla v pláč. Tak ohromně silný moment jsem v životě nezažila. A všechna ta vděčnost i za jediné podání ruky…

Good Samaritan Website 

By Good Samaritan Website
Prohlížíme si jednotlivé pokoje, kde některé děti pospávají, potkáváme různě staré děti, a všechny mají ten nádherný úsměv, když nás vidí. Je to úsměv zatraceně silný a plný očekávání a  naděje. Gábina nám oznamuje, že dětem o nás vyprávěla, tak se na nás všichni těší. Vycházíme do nejvyššího patra, kde je střešní terasa. Takové jejich dětské hřiště, s tím rozdílem, že tam nejsou žádné hračky, jenom zelené koberce. Z terasy se nám naskýtá pohled na ohromnou areu kolem nás plnou těch stejných šedých plechových střech… Gábina si všechny děti zavolá k sobě, něco si s nima šušká a pak odchází a přeje nám hodně štěstí. Z ničeho nic se všechny děti rozbíhají na různé strany, odněkud tahají matrace a hází je na sebe a vážení diváci, gymnastická show začíná. My nevíme, kam se koukat dřív, ale tohle je naprostá pecka. Ti nejmenší se staví na hlavu, do stojek, nebo se pokouší o přemety, ti starší pak s rozběhem metají rondaty, fliky a někteří i salta vzad. Taková energie, spoustu smíchu a křiku, ať se koukáme právě na ně! Po pár minutách Johni zakročí a začíná ty starší učit, jak udělat salto vzad, ukazuje jim různé triky, já si beru ty menší a házím je do fliků a tak to všechno začalo…

Každé z nich se nám nenávratně obtisklo do našich srdcí a ten moment prostě nejde vysvětlit… Po čtyřech hodinách úplně zničení procházíme tím slumem zpátky a cítíme se úplně jinak. Už se nebojíme každého zvídavého pohledu na nás, už nám ani nevadí ten příšerný smrad.  Všichni cizí děti na nás křičí: „Hej muzungu, how are you? How are you?“ a za náma se táhne dlouhý had. 

Naprosto unavení dorážíme po třech hodinách v zácpě v matatu domů… jakmile zavřu dveře našeho pokoje, všechny ty slzy držené hluboko několik hodin se derou na povrch a nejde to zastavit. Tohle nejde jen tak ignorovat… o tom, jak jsme se rozhodli i my  pomoct zase někdy příště!

Vaše TerezaInNairobi

P.S.TerezaInOslo na facebooku!


Komentáře
  • Georgie napsal:

    krásně napsané… věřím, že to byl silný zážitek. Já jsem byla ve slumu jen v Peru, takhle silný to nebylo, ale stačilo mi to taky…

  • Podobné články