Stránky

čtvrtek 17. května 2018

Uplakaná snídaně v džungli. Proč?

Budík mě vytrhne ze snu. Jsem zamotaná do Williamka a slyším jeho lehounké oddechování. Těžko bych hledala krásnější moment, než je právě tenhle. Celým mým tělem proudí nádherno. To střídavé dýchání kluků podbarvují zvuky probouzející se džungle. Je půl šestý ráno a já se tak trochu přemlouvám, že musím. Jako máma. Ta se taky vždycky vykradla z postele jako první, i když byla největší spáč v rodině, a šla fotit východ slunce. Rozhrnu moskytiéru, hodím na sebe župánek a pomalinku otevírám ty těžký dřevěný dveře na terasu, abych je nevzbudila.
.
Nadechnu se a ani nedutám. Tohle je neuvěřitelný. 
Ten výhled. Ta vůně. Ten moment.



Gekoni, který měli u nás na terase noční party a zalomili to nad ránem, se na mě nejdřív vyděšeně podívali a pak se rozprchli na všechny strany. Obyvatelé džungle se překřikujou a já marně dumám, kdo je kdo. Banánovníky se houpou do rytmu, bambusy šustěj a pestrobarevný orchideje září v tý nekonečný zeleni. Voda v bazénu, který vyvolává optický klam, že končí někde uprostřed džungle, se ani nehne. Je jako zrcadlo. Sluníčko nemůžu najít, ale o to je to ráno magičtější. 
.
Nad džunglí se vznáší mlha a já tam dobrých pár minut stojím a nechávám se unášet tím momentem, který trvá několik minut. 
.
Do postele se už nevrátím. Hodím na sebe šaty, vpluju do bot, do proutěný tašky nasypu foťák a pár objektivů, naškrábu na papírek, že jdu na snídani a celá natěšená procházím uličkou do snídaňového pavilonu. Už z dálky se na mě usmívají Balijci a ptají se, kde je William. "Sleeping...", usmívám se taky a nemůžu se dočkat kafe. Vyberu si stůl, který je přímo nad kaskádovitým bazénem, který vyhrál snad všechny ceny nejkrásnějších bazénů světa. Objednám si francouzský toast, z denní nabídky čerstvých džusů si přeju ten z dragon fruit, naložím si talíř čerstvého ovoce, které je vyskládané na banánových listech a pozoruju tu dechberoucí nádheru. 
.
Je to jedna z těch chvil, který se vám zaryjou hluboko do srdce. Ten moment je tak magickej. 
Asi ho ani nedokážu popsat slovy. 
.

Někde hluboko ve mně se pere tolik emocí. Hudba mi hladí duši, zvuky ptáků, gekonů a všech nejrůznějších zvířat v tom tmavě zeleném království se mnou rezonují. Chvilkama mám tak moc na krajíčku. Ani nevím proč. Za chvíli musím zastavit slzu na tváři. "To je trapný, Terezo. Nebreč tady.", okřiknu sama sebe a radši si dám sluneční brýle. Vůbec nechápu, co se to se mnou děje. Možná, že jsem tady na tu porci nádhery sama a mám chvíli ji vnímat úplně naplno. Pořád dokola opakuju to, že je to naprosto neuvěřitelný. Nevnímám nic jiného, než tu chvíli, kterou bych nejradši dala na smyčku. Upíjím černou kávu, kterou střídám s kousky slaďounkého toastu. Jsem někde na konci světa a zažívám něco, co jsem ještě nikdy nezažila. 
.
Asi je to obrovská vděčnost, asi je to srdce přetejkající láskou, asi jsou to všechny ty emoce, který jsem v sobě ty dlouhý měsíců držela, když jsem si hrála na hrdinku, že to všechno zvládám levou zadní. Nechávám to všechno plynout. Tohle si chci pamatovat navždycky.
.
A takhle tam sedím dobrou hodinu. Objednám si druhou konvičku černýho kafe a plním každý kousíček v hlavě a v srdci tímhle momentem. 
Jsem vděčná, že mám tu volnost takové chvíle prožívat. Až mi bude padesát, budu tak trochu ztracená sama v sobě, odjedu sem... 
Vaše TerezaInOslo

5 komentářů:

  1. Hezké. Úplně slyším zvuky pralesa a čichám ranní vzduch. Já takhle milovala rána u Atlantiku v New Jersey. Došla jsem si pro čerstvé cinnamon huby a pak sama, kafe, terasa v horním patře vily a větřík přináší od oceánu tu slanou mlhovinku...ptáci skřehotají....
    Ale když mam spleen, tak se stejně přenesu v duchu na jedno místo - naši úplně obyčejnou chalupu na Vysočině. Protože dětství... 🙂.
    L.

    OdpovědětVymazat
  2. Nádhera nádherná :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Nejsi spíš těhotná?!

    OdpovědětVymazat
  4. Tak toto je nádhera :).

    OdpovědětVymazat