Stránky

pondělí 26. března 2018

A po dlouhý době jeden z letadla

Probouzíme se do soboty, o který víme, že nebude úplně tak lenivá. Williamek vedle nás řádí v posteli a my dva se mátoříme, protože jsme ještě v noci dobalovali poslední věci. Dneska totiž vyrážíme na týden do Norska. Na Velikonoce. Je to taková naše oblíbená tradice od prvního roku, co jsme se s Johnim poznali. A já se nesmírně těším. 

Od doby, kdy totiž slavíme Velikonoce v Norsku, jsou jedním z mých nejoblíbenějších svátků. 

Norové si Velikonoce umí opravdu vychutnat. Je to většinou období, kdy vysvitne první jarní sluníčko. Všichni slavnostně odhodí zimní bundy a kabáty a s pomerančem a kakaem v batohu vyrazí buď s celou rodinou na běžky, nebo odjedou daleko od měst do srubů. A většina Norů jezdí na celý týden, kdy mají děti prázdniny. My už klasicky vyrážíme do srubu, kde vás, i kdybyste nechtěli, přepadne pohoda. Ta norská pohoda, kterou jsem si tenkrát před těmi lety zamilovala. 

A ta pohoda, která nikdy nezklame. 
Je tu. Vždycky. 

Ráno jsme pobalili všechny tašky, Williamka a Bridget byla tak hodná, že nás odvezla na letiště (děkujeme) a ještě nám lupla na památku naši první společnou letištní fotku (děkujeme o to víc). Tady je. Williamek se na ní sice netváří tak nadšeně jako my, ale nadšenej určitě je. To je jasný, když se přeci letí do Norska.


 

 
Já jsem se první den po třech dnech v posteli cítila jako znovuzrozená, možná i díky zázračné Lesklokolorce lesklé - tu mi dovezla (zase ta..) Bridget od paní na akupunkturu a čínskou medicínu. A je to zázrak! Opravdu. Prý mě měa vyléčit jak mávnutím kouzelnýho proutku. A taky, že jo! A navíc je vhodná i pro kojící maminky na imunitu. A moje těšení se na to naše první společné letadlové dobrodružství mohlo začít. Čekání na boarding jsme zvládli v dětském koutku, kde jsme byli sami a William se v rámci možností (je mu 7 měsíců) vyřádil. Dětský koutek je na letišti označený jako BABY ROOM a jsou tam dvě dětské postýlky, hračky, stolek a židličky, přebalovák, mikrovlnka a informační tabule o boardingu. Takže všechno, co vlastně potřebujete. A navíc můžete z okna pozorovat přistávání letadel. A to zase baví táty.

Máme obrovský štěstí, že William je pohodář téměř v každý situaci. 

Tedy, abych to uvedla na pravou míru, téměř v každý situaci, kdy se nestresuju já. To je pak konec, když se stresuju já. Mám pocit, že děti opravdu vycítí každou špetku nervozity, nejistoty a odrazí ji jako vodní hladina. Takže jsem se snažila být úplně v klidu především já.

Zkušenější, kteří už s batolata procestovali svět, nám radili, abych Williamka při vzletu a přistání kojila. To znělo jako plán. Jenže jsme ani jeden neodhadli, jak dlouho budeme najíždět na ranvej a William měl dopito ještě dlouho předtím, než jsme se vůbec od země odlepili. Usnul mi v náruči a kolem pasu měl ten jeho roztomilej dětskej pás, kterým byl přivázanej k tomu mému. Prospal dobrou hodinku, Johni skoro taky a ani si nevšimnul, že jsme ve vzduchu.


Pozorovala jsem ty šlehačkový oblaka a tělem mi proudilo to pravý štěstí. To vlastně úplně obyčejný, když jsme s těma, které milujete a uvědomíte si, jak obrovský štěstí máte.





Když jsme pak přistávali ve Stavangeru, byla jsem za jako před těmi osmi lety. Pozorovala jsem každej domeček, pláže, které lemující Stavanger, lodě, které brázdí pobřeží a surfaře, kteří se právě sem v zimních měsících sjíždějí z celého světa chytat jedny z nejlepších vln. 

Byla jsem to zase já, ta holka, která se tehdy poprvé do Norska nekonečně zamilovala.

A připadá mi naprosto úžasný, jak se ta moje představa naší společný budoucnosti vyplnila snad téměř do puntíku. Všechno to plánování o tom, až jednou poletíme ve třech a tomu našemu norsko-českýmu drobečkovi oblečeme Marius svetr. Všechny ty představy o tom, jak Johni bude jedním z těch norských tátů, kteří se starají o miminko tak, jak to norský tátové umí a je to pro ně naprosto přirozené. A všechny ty představy o tom, že role mámy mě bude naplňovat a neskutečně bavit. To všechno se vyplnilo. No fakt. 

Já nevím, jak vy, ale já už vážně začínám věřit tomu, že dokážete všechno na světě, pokud si to budete usilovně přát. Tak sněte, malujte si budoucnost, rozjímejte a plňte si ty sny. Já už se totiž nemůžu dočkat té vaší radosti. Ať už přijde zítra, nebo za několik let. Vydržte. Ona přijde přesně v ten správný čas, kdy má. 

Vaše TerezaInStavanger

9 komentářů:

  1. Terezo,
    máte naprostou pravdu !
    Z blogu to vypadá, že si žijete jako v pohádce ;-)
    Ale sama moc dobře vím, že i na mateřské ženy, děti, muži, mají své dny !
    Sama mám 3 děti.
    Moc přeji krásné Velikonoce v Norsku!

    OdpovědětVymazat
  2. Znala jsem kdysi jednu holku, která věřila, že "dokáže všechno na světě, pokud si to bude přát a snažit se". Svoji spolužačku z práv. Učila, účastnila se nadstandardních studijních aktivit atd. Angažovala se. Až když jsem ji poznala trošku blíž, tak jsem zjistila, že je... prostě hloupá. Ne strašně hloupá, ale rozhodně příliš hloupá na klasickou právnickou práci. Ty zkoušky nějak skládala, protože na českých právech se pořád zkouší téměř výhradně encyklopedické znalosti. Pro dobro světa doufám, že pracuje někde na nějakém, nevím, ne moc důležitém úřadě, a že se ji nesplnil sen o advokacii. Protože to, aby vás zastupovala advokátka, která je intelektově průměrná, fakt nechcete, to mi věřte. Nejhorší ale je, že klient, pokud není sám orientovaný nebo hodně chytrý, tak to nemá šanci poznat :-(.

    OdpovědětVymazat
  3. Nádherný článek plný pozitivní energie... :) Užívejte Norska a vaší krásné rodinné pohody. Těším se na další vyprávění!!

    OdpovědětVymazat
  4. Terez možná i my se sbalíme a v pátek odletíme. Tady hlásí nic moc počasí a v Oslu samé sluníčko:-) Nikde nemůžu najít informaci, zda se dají někde kolem Osla půjčit běžky:-).Děkuji podud stihneš odpovědět:-) Petra

    OdpovědětVymazat
  5. Nádherné, to tak hladí na duši :-) Děkuji a užívejte ve zdraví a pohodě Norskou nádheru :)

    OdpovědětVymazat
  6. Williamik vypada fakt jako malej norskej trollik, vid :-) Uzijte si Velikonoce. Tyna

    OdpovědětVymazat
  7. Terez, zdravím |Tě..omlouvám se, že si dovolím tykat, ale tím tykáním mám k Tobě tak nějak blíž...navíc je mi 43 let, takže to není zas takový průšvih (jsem si to hezky omluvila:-)
    Prvně děkuji za Tvůj blog, Tvé nádherné příspěvky, které mě pobaví, dodají energii, vyluzují úsměv na tváři. Jsi neskutečná mladá žena, která si opravdu dokáže plnit své sny. Jste krásná rodina a láska, štěstí, chuť do všeho, co vám život nabízí, z vás dvou přímo prýští.
    Jsem pravidelnou čtenářkou Tvého blogu teprve asi 2 roky,přišla jsem na Tebe přes blog Lucieliving, kterou sleduji déle.

    Terez, při tomto příspěvku my běhal mráz doslova po celém těle a vytryskly mi slzy z očí u části, kde popisuješ, jak sis v letadle uvědomila ten okamžik štěstí, obyčejného štěstí, kdy jste jako milovaná rodinka pospolu a užíváte si jeden druhého, jste natěšení na pár společně strávených dní bez stresu a pracovních povinností.

    Dojal m,ne Tvůj porod a další situace, které byly Tvým životním mezníkem.

    Ale tento příspěvek byl pro mne tak emočně silný, že mě už konečně dokopal Ti napsat.

    Děkuji, že jsi dočetla můj koment až sem...jak tak koukám na tu jeho délku, bych si mohla také založit blog:-))

    Mějte se krásně, užívejte se ve zdraví a štěstí, milujte se a těším se moc na další příspěvky a fotky.

    pa Terez...Tvá věrná čtenářka Gabča z Borku u Č. Budějovic.

    OdpovědětVymazat
  8. Taťka nechal čepici na hlavě v letadle? Má něco s ušima, že jí má tak napařenou? Aha, on si myslí, že je to krásný. Kde je etiketa? Vláďa

    OdpovědětVymazat