Stránky

pátek 30. března 2018

Jedna procházka po norských plážích

Je pozdní odpoledne. Nohy se nám boří do písku. Vedle nás se lámou vlny z tý slaný modromodrý vody a racci se nechávaj unášet větrem nad dunama písku. My míjíme surfaře v neoprenech, holky bláznivý na koních s naleštěnýma přilbama a pár norských rodin nabalených ve svetrech a čepicích se vzorem Marius. Procházíme kolem plážovejch srubů s překrásným výhledem. Tam se musí ráno snídat. Taky si to už představujete v hlavě? Voňavej křupavej chleba, čerstvý vajíčka z farmy opodál, slaný máslo a k tomu naloupat pár krevet. A taky horkej čaj, čerstvej džus z mrkve a řepy a kafe. Klidně dvě. Nebo tři. A pak si v tom loudavým ránu povídat o všem možným a pozorovat jak v dálce plujou veliký lodě a maják bliká do rytmu. 

Ten maják se dá pronajmout a můžete v něm přespat. Odvezou vás tam malou lodičkou a připraví košík s jídlem.
No není to romantika jako blázen?



pondělí 26. března 2018

A po dlouhý době jeden z letadla

Probouzíme se do soboty, o který víme, že nebude úplně tak lenivá. Williamek vedle nás řádí v posteli a my dva se mátoříme, protože jsme ještě v noci dobalovali poslední věci. Dneska totiž vyrážíme na týden do Norska. Na Velikonoce. Je to taková naše oblíbená tradice od prvního roku, co jsme se s Johnim poznali. A já se nesmírně těším. 

Od doby, kdy totiž slavíme Velikonoce v Norsku, jsou jedním z mých nejoblíbenějších svátků. 

Norové si Velikonoce umí opravdu vychutnat. Je to většinou období, kdy vysvitne první jarní sluníčko. Všichni slavnostně odhodí zimní bundy a kabáty a s pomerančem a kakaem v batohu vyrazí buď s celou rodinou na běžky, nebo odjedou daleko od měst do srubů. A většina Norů jezdí na celý týden, kdy mají děti prázdniny. My už klasicky vyrážíme do srubu, kde vás, i kdybyste nechtěli, přepadne pohoda. Ta norská pohoda, kterou jsem si tenkrát před těmi lety zamilovala. 

A ta pohoda, která nikdy nezklame. 
Je tu. Vždycky. 

Ráno jsme pobalili všechny tašky, Williamka a Bridget byla tak hodná, že nás odvezla na letiště (děkujeme) a ještě nám lupla na památku naši první společnou letištní fotku (děkujeme o to víc). Tady je. Williamek se na ní sice netváří tak nadšeně jako my, ale nadšenej určitě je. To je jasný, když se přeci letí do Norska.


 

pondělí 19. března 2018

Liptovský dvor je slovenská pohádka

Je večer. Obě děti usly a my se potkáme dole v obýváku. V obýváku jedný pohádkový dřevěnice v horách. Jeden táta na druhým konci světa na Olympiádě, druhej s norskou rodinou ve Špindlu. A my, ségry s prckama, jsme vyrazily na Slovensko do krásného rodinného Liptovského dvora.

Odpočinout si. Nabrat síly. Být v horách. Být spolu.

Venku posněhává. V kamnech praská dřevo. Baru akorát roztopila, já poklidila ten hračkovej čurbes a mrkev, která byla snad úplně všude. A čeká nás ta sladká chvilka pohody. Ta, která nevíte, jak dlouho bude trvat, ale hodláte si ji užít i tak. 

Tak si naražte tu imaginární čepici pořádně na hlavu, beru vás na pár minut do hor. Do hor, kde se zastavil čas. Do hor, kde šumí potok, když usínáte a v noci je na obloze nekonečno hvězd. Do hor, kde vás ráno sluníčko lechtá na tvářích skrz záclony a k snídani se podávají čerstvý křupavý francouzský toasty. Do hor, kde se o vás staraj jako o princezny a vám se pak hrozně nechce domů. 



pondělí 12. března 2018

Víkendové oslavy, jaro ve vzduchu a ušmudlaný zrcadlo

A neměly by být mámy z víkendu odpočatý? Jsem si myslela... ani náhodou. Leda tak v nějakém tom světě, kde odpočinek polykáte ze vzduchu a pečený holuby vám lítaj do huby. Nebo jak se to říká. 

U nás byl víkend nádherně náročnej. 
Nebo náročně nádhernej? 



úterý 6. března 2018

"Pfff...to určitě ty snílku"

Sedím v království rozbalenejch miničokolád a stydnoucího pomerančového čaje s datlovým sirupem. Mám otevřený okno. To aby se broučkovi líp spalo. A místo hudby poslouchám, jak pravidelně oddechuje. Venku sněží. Vypadá to na takový ten poslední výkřik zimy, než se proderou sněženky na svět a sluníčko nás zase bude pyšně hřát s nosem nahoru.

A já přemýšlím, jak je zvláštní, jak jsou moje dny poslední dobou tak ohromně různorodý. 


neděle 4. března 2018

FRESH NEWS: Přednáška na UK, knižní veletrh v Ostravě a tak trochu vyčerpaná máma

Sedím u kuchyňského pultíku. Vůně kafe se líně táhne z kávovaru, který se zatím nahřívá. William spí. Jen, co sebou praští poslední kapka, vysrknu to kafe. Ze zlatýho hrnku, kterej mi tak připomíná naše kávové dýchánky v jednopokojovým minibytě v tý starý dobrý norský továrně na boty. Milovala jsem je. Ty kávové rituály mají vždycky kolem sebe takové hezké kouzlo pohody. Někdy tedy úplně kratičké, ale lepší než drátem do oka.

Chvíli jen tak sedím. Cítím, jak moje tělo a hlava spolu trochu bojujou. Hlava říká: "Dělej něco, dokud můžeš!" Tělo chce jen tak sedět. Jsem unavená. Možná dost dobře vyčerpaná. Ale nechci si to sama sobě přiznat. Klasika. 

Týden na horách byl naprosto kouzelný a náročný zároveň. Všechno to balení, vymýšlení, plánování, strachování se, dlouhá cesta, přespávání tady a tamhle na cestě tam i zpátky... a i když tam bylo naprosto nádherně, pohádkově a všelijak úžasně, nejspíš by to chtělo příště s sebou i toho tátu. Však vy mámy víte. 

No, a pak jsem skočila do toho nového týdne po hlavě.