Stránky

středa 21. února 2018

Malá velká vítězství


Téměř s celým světem cloumá olympiáda. U nás doma se Johni budí téměř každou noc někdy uprostřed. To aby se celej uzívanej a tak trochu zmatenej přesunul na kanape, zachumlal se tam do deky, pustil televizi a fandil Norům i Čechům v Pchojchjangu. Většinou tam pak taky do rána usne a celej rozlámanej nám to všechno ráno s tím jeho nadšením vypráví. Všechny ty mrzutý pády, slzy štěstí, emoce a nečekaná vítězství. Třeba to dechberoucí esterské.
 
Troufám si říct, že vítězství a porážky, stejně jako sport pro nás vždycky byl a bude obrovskou součástí našich životů.

 

 
Ještě, když jsem měla Williamka v bříšku, tak trochu jsem si mazala med kolem pusy, že už jsme v životě zvládli tolik vypjatých situací, hrábli jsme si na dno, prošli si tréninkovejma kempama, který byly náročnější, než jsme si kdy dokázali představit, takže jsme možná na dost vypjatých situací připravení. 

Že nás noční vstávání nerozhodí a můj práh bolesti je po všech těch zranění určitě posunutej. 

A pak klapka, o pár týdnů později stojí Tereza s kočárem na tramvajové zastávce. Poprvé sama. Čeká na tramvaj. A srdce jí buší mnohem víc, než kdyby se měla rozběhnout na mistrovství a skočit dvojný. Nebo možná třeba i trojný. Stála tam, nechala si ujet dvě tramvaje, protože byly moc plný a vypadalo to, že pořád tak trochu sbírá odvahu nastoupit. Williamkovi bylo pár týdnů a já si v hlavě představovala tu nejhororovější situaci. Ani nevím, jestli to bylo to, že se mi v tramvaji rozpláče, protože dostane hlad jak vlk a tomu neporučíš, když je ti pár týdnů. Možná jsem se bála toho, jestli tam vůbec najedu. Nebo jestli ho nevyklopím? Jestli stihnu vystoupit? Nebo jestli tramvaj cukne a někdo spadne na kočárek? Ani vlastně sama nevím. Jen vím, že jsem se nepoznávala. Když jsem to Johnimu pak vyprávěla, sama sobě jsem se dost smála. Kam se poděla ta nebojácná Tereza?

Nakonec jsem nastoupila, né, že né. A někde hluboko v sobě jsem měla vítězoslavnej moc dobře známej pocit, že jsem to dokázala. 
To bylo to moje malé velké vítězství.


Mám tak trochu pocit, že když se vám narodí miminko, slavíte malá velká vítězství téměř každý den. Alespoň já jsem to tak měla. Hned po porodu pro mě bylo velké vítězství, ba přímo obrovské vítězství, když jsem se poprvé po císaři zvedla z postele. To byl pro mě totiž tak trochu nadlidskej výkon. Nikdy předtím jsem si to nedokázala představit. A nějaký posunutý práh bolesti mě v tu chvíli absolutně nezajímal. Bylo to úplně jedno. Ta bolest byla příšerná a pro někoho, kdo to nikdy nezažil, naprosto nepředstavitelná. Následovala další velká vítězství. První sprcha a to, že jsem zase zpátky do postele došla. Poprvé jsem si malého vytáhla z postýlky sama. Dala si první banán. Přibyl na váze o pár gramů. O kousek jsme unikli novorozenecké žloutence. Pustili nás domů. A pak už se to vezlo. Velké vítězství bylo, když jsem šla poprvé sama s kočárkem na procházku. Sjela po vysokých schodech do podchodu. Na ty jsem se první dny jezdila jenom koukat a prostě je nemohla překonat. Taky si hodně dobře vzpomínám, když jsem se odhodlala vjet do kavárny tady kousek u nás a koupila si horkou čokoládu do tumbleru. A pak jsem si celou procházku s tak obrovskou vděčností usrkávala. Vítězstvím bylo i to, když jsme poprvé jeli s Williamkem v autě a on vůbec nezaplakal. Nebo když prospal celou noc. To jsme se ráno probudili celí zmatení a já vyděšeně běžela k postýlce a on tam oddechoval jako spokojenej andílek. První koupání ve vaně. První koupání ve vaně s náma. První otočení ze zad na bříško. První výlet do Norska. První záchvat smíchu. První zvládnutá horečka a vysávání nosánku. První lžička a ochutnání dýně. První popolezení dopředu. První boule na čele, když nalezl na skříňku. První hlídání.


To jsou tak obrovské malé věci, které můžete oslavovat až do aleluja. 



Tyhle nádherné pokroky vašich dětí snad nikoho neomrzí. Ba naopak. Můžete se z nich tolik naučit. Jako třeba to, jak je důležité oslavovat právě ta každodenní malá velká vítězství. Pak jsou totiž vaše dny pak vlastně mnohem hezčí.

Já tato malá velká vítězství poctivě zapisuju do poznámek v telefonu, kam si téměř každý den píšu jednu, dvě věty, co se ten den dělo. Začala jsem už v porodnici a ty vzpomínky si tak ráda čtu. Zjišťuju totiž, kolik si toho vůbec nepamatuju. Na vzpomínky máme ještě krásnou knížečku od Design Letters, kam se lepí fotky a zapisujou (vele)důležitosti. 


Uchovávat takové vzpomínky je tak důležité. Milovala jsem procházet podobná alba, která vyráběla Johniho maminka pro něj.




A aby to bylo pro nás maminky o trochu jednodušší, nějaká tvořivá duše vymyslela milníkové kartičky. Lupnete fotku s kartičkou a máte památku. Takové jedny krásné a legrační milníkové kartičky teď dostanete i  Feedo. Jsou  originální, abyste si mohli podobná vítězství jednoduše zaznamenat a připomenout. Navíc je do konce února dostanete jako dárek k nákupu nad 1.999Kč. Až do vyčerpání zásob. Tak pokud zrovna potřebujete něco pro ty vaše ratolesti, od plenek, přes oblečení, po hračky, podívejte se TADY

Mně na tom rodičovství přijde právě naprosto kouzelný, jak jsme na tom všichni novopečení rodičové úplně stejně. A je úplně šumák, jestli jsme sportovci, manažéři, máme velkou sílu, zkušenosti ze světa, bla bla bla. Všichni začínáme na stejné startovní čáře a vybíháme dost zmatení a nepřipravení. A rozhodí nás každej prd. A to doslova :))


A jaká jsou ta vaše malá velká každodenní vítězství? 

Vaše TerezaInOslo

4 komentáře:

  1. Celý život je plný malých vítězství a radostí a díky nim se posunujeme :-) ať už je to překonání ranních vstávání nebo splnění denních úkolů, zacvičení, zdravé jídlo... Každý má ty svoje :-)

    A věřím, že ty mateřské jsou cenné a zároveň záludné :-)

    Be Vlnách

    OdpovědětVymazat
  2. Krásný článek...♥♥♥ Jen jedna úprava: OH jsou v Pchjongčchangu...Pchojchjang je hlavní město KLDR.

    OdpovědětVymazat
  3. Terezko díky! :) Moc hezký úhel pohledu! :) Naprosto souhlasím!

    OdpovědětVymazat
  4. Milá Terezko,jak já vám rozumím...jsem také po císaři a s tou postelí a sprchou jsem to měla stejně. A stejně tak každý den je nějaký malý velký pokrok i když ten můj malý syn bude mít za pár týdnů 6let, cože už? :-) Bára

    OdpovědětVymazat