Stránky

sobota 10. února 2018

21 věcí, které mě naučili naši, a které bych chtěla předat Williamkovi

Nebudu se prostě žinýrovat. Řeknu to naplno. Nemohla jsem mít větší štěstí a narodit se lepším rodičům. Výrok dne. Tečka. Někde jsem četla, že někteří lidé věří, že jako duše si vybíráte svoje vlastní rodiče. Zjednodušeně řečeno, vyberete si kdesi z obláčku, komu byste se chtěli narodit. Moc dobře si to nedokážu představit, ale budiž. 

Buď jsem měla sakra velký štěstí, nebo jsem prostě přesně věděla, že doma u Kolářů to bude jedna velká paráda. 

Naši byli mladý, prdlý, táta dlouhovlasej student kybernetiky a MatFyzu, máma botanička, která věčněvěků byla na zahradě v dlouhých hippie sukních a nebo pobíhala někde po horách a sbírala bylinky. Potkali se na táboře jako vedoucí a z jedný velký lásky jsme přišly na svět my dvě. Nejdřív moje ségra, o čtyři roky později já. Naši měli srdce plný lásky, svět jim ležel u nohou, neměli moc peněz, vlastně skoro žádný peníze, ale měli toho mnohem víc. 

Selskej rozum, lásku, tý měli hodně, pokoru a velikou touhu vytvořit domov a rodinu pro ty jejich dvě blonďatý cácory. A já jim za to budu nadosmrti vděčná.



Když se vám narodí miminko, v prvních měsících přemýšlíte o tom, jak ho nakrmit, tulit, být tu pro něj ve dne v noci, kdykoliv vás potřebuje. Roste vám před očima, mění se v malého človíčka, který pozoruje každý váš pohyb, slyší každé vaše slovo a cítí veškerou energii. Všechny tyto vjemy vnímá a utváří si ten svůj pohled na svět a především to, jak se jednou bude chovat on sám. 

Já věřím v to, že děti kopírují rodiče téměř ve všem. Vzorce chování přejímají zcela podvědomě a naprosto přirozeně. A chcete, nebo ne, jednou budou jako vy. Aniž byste se o to nijak snažili. 

Budou jednat jako vy, budou se chovat k druhým jako vy a budou milovat tak jako vy... A někdy z toho jde strach, protože my sami vnímáme tolik věcí, které bychom si na sobě přáli změnit. Tolik věcí, které nechceme předávat do vínku těm našim dětem.

Poslední dobou, když vidím toho rotomilouše prodírat se životem a učit se každý den malé-obrovské věci, poměrně často přemýšlím, co bych si vlastně přála předat Williamovi do života. A hodně věcí jsou právě ty, které předali naši rodičové mně.


Sedla jsem si a bez ladu a skladu jsem sepsala několik bodů, prej abych si je mohla donekonečna připomínat. Jak lidské je zapomínat na ty nejdůležitější věci. Tak sem s nima a neřadila jsem je podle důležitosti. A ani jsem o nich vlastně sáhodlouze nepřemýšlela, a to je pro mě to ono. To pravdivé. Ne vycucané z prstu.

Co mi naši (pře)dali?

1. Mít pocit, že když budu chtít, dokážu všechno na světě

2. Dřít

3. Improvizovat

4. Ukázali mi svět


5. Milovat a lásku rozdávat

6. Milovat přírodu

7. Sesterskou lásku

8. Zdravě jíst 

9. Že sport je zábava

10. Hýčkat si přátelství

11. Milovat hudbu

12. Mít svobodu rozhodnutí

13. Chovat se slušně, vždycky a za každé situace

14. Etiketě

15. Že na světě není nic důležitějšího, než trávit čas s rodinou

16. Plánovat 

17. Tvořit a umění kreativity

18. Vyjadřovat emoce a nestydět se za ně

19. Vážit si autorit 

20. Promluvit, když se mi něco nelíbí 

21. Řešit problémy včas



Zdaleka ne všechno mi jde tak, jak bych si přála a některé věci zas tak podstatné nejsou. Jen bych si přála být rodičem, který vychová jednoho, nebo klidně i tři, dobré spokojené malé bytosti, které budou proplouvat světem a poperou se s tím, co jim hodí pod nohy. A na ty naše další spokojené malé bytosti se už nesmírně těším.

A co byste chtěli svým dětem předat vy?
Vaše TerezaInOslo

9 komentářů:

  1. Ahoj Tery, děkuju za krásný článek.
    Letos se vdávám a tak samozřejmě přemýšlím nad dalšími milníky našeho společného budoucího života - jako jsou právě děti. Často si kladu přesně otázku - jaké by měly být moje děti, jak těžké je je vychovat? Spoustu bodů mám stejných jako ty, ovšem nad některými bych snad ani neuvažovala (nebýt tohoto článku), např. učit je etiketě, vážit si autorit.. Tyto body mnohdy beru jako samozřejmost a nepřichází mi do úvahy jiná možnost. U výchovy dětí a předávání určitých zvyků na to ale nesmíme zapomínat.
    Proto Ti ještě jednou děkuji za článek, protože i když nemám ještě děti, přemýšlím nad tím, jaká budu máma a samozřejmě chci vychovat samostatné, hodné a slušné človíčky. :) A kdyby člověk nevěděl a neuvědomil si, co by mohl předat od svých rodičů za dobro, možná by ta výchova neměla žádný směr.
    Tak Ti přeji, ať Williamek je jeden z nejspokojenějších bytostí a ať si jednou řekne to samé jako ty: Mám skvělé rodiče! (Myslím si, že už teď o tom ani nepochybuje :P) Pěknou neděli!

    OdpovědětVymazat
  2. Bez led a skladu? Vycucované? Nemůžu si pomoct, ale ty články někdy působí tak, že jste si je po sobě ani nepřečetla...

    OdpovědětVymazat
  3. ...máš štěstí...já to měla tak- neudělat svýmu dítěti nic z toho, co udělali mě..život je pak dost o něčem jiném, j eto o velkém štěstí takové děttsví přežít a pak přežít všechno, co s tebou udělalo... vlastně všechna energie, snaha, vytrvalost, víra, vůle jdou jen do toho, osvobodit se z toho polámání, poničení...jenže to se nepovažuje za úspech, nedá s eto tak prezentovat jako třeba vstudování, vyhraný závody, kariera...přitom je z atím nesmírná statečnost vyhrabat se z týraný, zneužívaný holčičky v někoho, kdo se sám naučí se mít rád a poradit si se životem...j eto vesmírný výkon...j eto úplně jiný vesmír než ten tvůj a je dobrý vědět , že existuje:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Úspěch to rozhodně je, i když to tak ostatní možná nevnímají! Taky jsem neměla zrovna nejšťastnější dětství a faktem je, že tohle téma je v naší společnosti spíš tabu (na rozdíl od studia a kariéry) takže jsem o tom nikdy moc s nikým nemluvila... Myslím, že určitě nejste sama a držím vám palce, abyste byla šťastná a měla hodně síly do života!

      Vymazat
    2. Život v dnešní společnosti je v něčem náročný v tom, že je všeobecně podporováno prezentovat "jak se člověk popral s osudem" a "překonal překážky" a tak. Jenže jenom část překážek je zveřejnitelných. Pokud člověk spadne do kategorie "mám vážné problémy a snažím se je překonat, ale je to příliš osobní", tak je to v některých chvílích sakra těžký osamělý boj.

      Vymazat
    3. Mám stejnou zkušenost a lépe bych to nenapsala.

      Vymazat
  4. To, že ať chceme nebo ne, budou děti jako rodiče, mě osobně opravdu trochu děsí. Věřím, že jsi to tak nemyslela, ale přijde mi to trochu demotivační pro lidi, kteří zas tak super rodiče neměli (a snaží se třeba na sobě pracovat)- vyznělo mi to tak, že se ani nemá cenu se snažit, protože stejně dopadnou stejně :-/

    OdpovědětVymazat
  5. Nedá mi to se podělit o své zkušenosti, porodila jsem velmi brzy, nebála se dítě vykoupat, přebalit, ale bála jsem se zda zvládnu dobře děcko vychovat. Udělala jsem jistě spoustu spoustu chyb, ale dnes mám i vnučku a opět musím říct, MY jsme dětem příkladem, co vidí doma, to si berou do života a hlavně potřebují lásku, trpělivost. Dnes jsou děti dospělé a já si nesčekrát řekla, že jsem měla být přísnější nebo lépe, důslednější. Ale proč si vytvářet v dětech iluzi, velkou roli hrají geny ať chceme nebo ne. Proto buďme dětem dobrým příkladem i když to někomu přijde jako ostřílená fráze. Jsem smutná z dnešní doby, dcera pracuje v soukromé školce a denně spolu řešíme, jak rodiče na děti nemají čas, nepovídají si s nimi, ráno je dají do hlídacího centra a večer vyzvednou.Je mi těch dětiček neskonale líto a proto Terezko miluji Váš blog, Vaše úžasné články z kterých na mne dýchá ta bezmezná láska k synovi, k rodině, k životu. Moc vám držím palce!!!! Jsem si naprosto jistá, že Willamek má vše co má malé děcko mít a vyroste z něj šťastné dítě a leta ověřená věta: co do dětí vložíte do tří let se vám vrátí. Mě se to potvrzuje mějte se báječně zdraví Alena P

    OdpovědětVymazat
  6. Souhlasím s dvěmi předchozími komentáři, jako bych toto psala... :| Terko, jinak mimochodem Tvoje články moc ráda čtu a fandím Ti i do budoucna. :)

    OdpovědětVymazat