Stránky

pátek 26. ledna 2018

Padesátikoruna aneb óda na radost

Spící William je zachumlanej ve vyhřátým spacáku, čepici má zabořenou až k nosu a spokojeně chrupká. Já se vydávám na svoji pravidelnou každodenní procházku. Když dojdu k tomu majestátnímu smrku, nabízí se otázka, ostatně jako každý den: doleva nebo doprava? Buď se vydám doprava, kde je cestou malý obchůdek se zdravou výživou a dělají tam vynikající Chai Latte, nebo se vydám doleva, kde je útulná malá kavárnička, kde zase dělají moc dobré horké kakao. Ne, že bych se pokaždé zastavovala pro nějakou tu dobrotu, ale co kdyby přišla mlsná, znáte to... Zebou mě ruce a zapomněla jsem si sluchátka. Na procházkách totiž ráda poslouchám jedním uchem podcasty. Ach jo... šeptnu si sama pro sebe a zrychlím tempo. 



Procházím kolem starých velkých vil a nakukuju do těch zarostlých a zimou ospalých zahrad. Počítám ty masivní sochy, které pyšně sledují zrezivělé branky a jsou připravené uvítat hosty, kteří vlastně nikdy nepřijdou. Naštvu se na neviditelné boule na chodníku a velké trhance, na kterých vždycky kočár nadskočí, až se ozve i modrobílý nosorožec, který se jinak roztomile klimbá nad Williamem. Procházím kolem garážových vrat, přeplněných popelnic, opuštěných hřišť, kde dlouho nikdo nebyl i kolem malé večerky s vybledlými džusy ve výloze. A v tom je uvidím. Mají na sobě tmavě šedé kombinézy, stejné boty a v ruce koště, hrábě, nebo zrezivělý rýč. Uklízí chodníky a zbavují je plevelů, které si našly cestu mezi spárama. Bůhví, jak dlouho tam už jsou. Vypadají vymrzle, přešle a znuděně. 

Přemýšlím, kdo jsou ti lidé, jakou asi mají minulost a jestli tu jsou dobrovolně. 

Vedle nich je mladý pán, která má koženou taštičku přes rameno, všechno po očku kontroluje a připravuje velké modré pytle. A v tom jedna z nich, paní s černým kulichem, která zrovna hráběma mete hroudu trávy a hlínu na jednu stranu křikne: "Hele, pajska!" Podívám se na ní a potkáme se očima. Ty její září štěstím, ty moje překvapením. V mžiku se sklání k padesátikoruně, která před chvilkou právě cinkla o hrábě. Zvedne minci, prohlíží si ji, převaluje ji v dlani a žasne. Pak ji asi minutu leští o bundu a podívá se na "velitele". "Mílo, tos našla dobře. No, je tvoje. Dej si ji do kapsy." řekne "velitel" a ona se na něj ze široka usměje. Pajsku strčí hbitě do kapsy. Procházím kolem celé té scénky jak v Jiříkově vidění. Moje srdce právě roztálo. Roztálo tou lidskou radostí, kterou jsem už dlouho neviděla. A to bych řekla, že mám kolem sebe spokojené lidi.

Páni, to je radost. To je tak nádherná radost až jí tu radost z tý nalezený mince trochu závidím. 

Kdy jsme se přestali radovat z maličkostí a ke štěstí potřebujeme pořád víc a víc. A kolik to víc je? Dokázala bych se vůbec já takhle radovat? 

Zpomalím tempo a hlavou mi lítá milion myšlenek. Všechny ty, o kterých jsem celou cestu na procházce polemizovala a snažila se najít odpovědi, házím pryč. Daleko. A hledám ty svoje malé maličkosti, které mi dělají radost. Chci se z nich radovat. Chci se z nich radovat jako ta paní v kulichu. Můžu vůbec ještě? Nebo jsem zhýčkaná. Vždyť je ten život nádhernej právě díky těmhle momentům, které se dějí opravdu každému. A možná právě ty nejobyčejnější životy jsou občas plnější než ty přeplněné přepychem, úspěchem a nádherou. 

Co myslíte? 
Dokážete se vy radovat tak, jak jste se radovaly dřív? 
Nebo jsme z toho pomalu vyrostli?

Vaše TerezaInOslo

6 komentářů:

  1. Máte krásnou kárku pro Williamka :)

    Nela z blogu Růžová rtěnka

    OdpovědětVymazat
  2. Není to ještě tak dávno, co bylo 50 Kč minimální hodinová mzda ;-) takže ne, nepřekvapuje mě, že se z toho někdo raduje, myslím, že radost/vděk by pocítila spousta lidí :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Snažím se takhle radovat, každý den. Až to mému okolí připadá úsměvné. Že mám radost, že jsem našla v kabelce zapadlý poslední čistící ubrousel na brýle, že se na mě někdo usměje, že mi někdo pochválí účes, že jsem si udělala dobrou večeři... A o tom to přeci je. Mít radost. :) Ne celý den každý den, ale každý den aspoň jednou.

    OdpovědětVymazat
  4. Tito lidé často dopadli na dno. Bydlí v lepším případě na ubytovnách v pokoji pro víc lidí, počítají každičkou korunu, protože žijí se sociálních dávek... nemají na jídlo. Takže ta pajska je pro ni ne jen radost z maličkosti, ale radost z možnosti existence a přežití... To ale my, kdo žijeme ve světě kde naše starost je to, kam poletíme na dovolenou a kterou zbytečnost si koupíme, nemůžeme dost dobře pochopit. Katka S.

    OdpovědětVymazat
  5. Starý vily jsou krásný <3, opravdu škoda, že je plno z nich opuštěných. Jinak já takovouhle schopnost asi pořád mám :) Podobně jsem se radovala třeba nedávno, když nás v práci pustili odpoledne dřív domů kvůli požárnímu cvičení (stejný pocit, jako když nám kdysi na gymplu odpadla hodina) :-) Nebo když jsme loni v létě po několikadenním treku v horách dorazili do města a mohli si konečně dát k jídlu něco jiného, než pořád to samé instantní jídlo (pocit srovnatelný s děckem na táboře na výletě :-) ).

    OdpovědětVymazat
  6. Ahoj Terezko, doufám, že vám nebude vadit důvěrné oslovení, ale už mi tak nějak patříte do života a jsem za to šťastná. Každý den po práci se nemůžu dočkat chvilky, až otevřu váš web, fb nebo instagram a hltám všechny vaše články, příběhy, fotky - hlavně ty s Williamkem, ale nepohrdnu ani za foto kytičky, kterou jste si donesla z procházky. Najednou mi přijde, že jsem díky vám v jiném světě, vše s vámi prožívám a RADUJI SE :-) a v tom okamžiku se často zamýšlím, z čeho se dokážou radovat ostatní... Mám už děti velké, dělají nám radost, ale každodenní starosti převládají a vždy si říkám, že člověk neví, co bude zítra, a tak si užívám i takových maličkostí, jakože že mi zase vykvete jedna z mých oblíbených orchidejí nebo mi na ulici někdo oplatí úsměv, že rodič nekřičí na neposedné dítko nebo si koupím nový obrázek na zeď a nakonec jej věnuji neteři-je toho spoustu, mohla bych pokračovat dál a nenechám si tyto radostné okamžiky ničím pokazit. Věřím, že to tak má spoustu lidí kolem nás, ale jsou bohužel i tací, kteří se stydí dát své pocity najevo, protože jeho nejbližší okolí těmito radostnými chvilkami opovrhuje a přitom by se třeba mohli radovat společně. Ale každý si k tomu musí dojít sám a věřím, že každý den k nám přibude další šťastlivec, který si bude RADOSTÍ užívat a vážit a budou opět patřit ke každodennímu životu nebo aspoň "skorokaždodennímu" :-).Gábina

    OdpovědětVymazat